Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Časopise pro moderní filologii a literatury (XI, 2—4) otiskuje J. Janko další řadu svých Poznámek a příspěvků k českému slovníku etymologickému, z nichž vybíráme zase (v. NŘ. 9, 85) pro své čtenáře výklady těchto slov českých, obecně užívaných anebo známých: osob. jméno Amadeus je z lat. ama deum (miluj Boha); amalgám n. amalgama má základ v řec. malagma (prostředek, látka změkčující, od malakós, měkký), které ve spojení s arab. členem al (jako alchymie, algebra) bylo obměněno v amalgama; osob. jm. Amalie nesouvisí, jak se myslívá, s lat. amare (milovati), nýbrž je původu germánského a znamená Čilá, Bojovná; z lat. amare je ovšem osob. jm. Amandus (milování hodný) i subst. amant (milenec), přejaté však v tvaru pofrancouzštěném; jméno amanuensis (příručí u advokáta, v knihovnách a p.) je odvozeno z lat. výrazu a manu (od ruky, k ruce); amarant (dívčina krásná, anjel padlý, co amaranth na jaro svadlý, Máchův Máj), název květiny nevadnoucí, laskavce, řec. amárantos, je odvozeno z řec. slova marainó (zmařiti, zvadnouti); amatér je slovo původu francouzského, amateur, a jeho základem je lat. amator (milovník, přítel); amazona (ženský jezdecký oblek) je název přenesený s mytických Amazon, Amazonek (bojovných žen koňmo bojujících); ambaláž (obal na zboží, balení zboží) je z franc. emballage, utvořeného ze slovesa emballer (zabaliti), jehož základem je podst. jm. balle (kulka, míč, balík zboží); ambice (ctižádost, touha po vyniknutí) je z lat. ambitio (obcházení, zvl. voličů) a to ze slovesa ambire (obcházeti); z téhož slovesa (vl. z odvozeného subst. ambitus) pochází i slovo ambit (ochoz, zvl. chrámový nebo klášterní); ambo (výhra dvou čísel v bývalé malé loterii) je slovo původem latinské a znamená obě (k nám přišlo ovšem s loterií z Italie i se složeninou ambosolo, toliko dvě); ambra (znamenající v starší češtině rybí pižmo nebo jantar, v novějším, obyčejně básnickém jazyce vonnou balzámovou látku) je slovo původu arabského (anbar) a znamená asi vorvaně a pižmově zavánějící látku, kterou ze sebe vylučuje; strom, jehož dřevo zavání ambrou, nazval Presl ambroň; toho původu je i jméno ambretka (hruška vynikající aromatickou šťavou), opírající se o franc. ambrette; jiného původu je slovo ambrosie (pokrm řeckých bohů, který je činil nesmrtelnými), utvořené z řec. a-mbrotos (nesmrtelný); téhož původu je i osob. jm. Ambrož, lat. Ambrosius; ambulance (pohyblivá vojenská nemocnice v poli, vlaková pošta a p.), ambulantní (pojíždějící, stěhující se sem tam), jakož [244]i ambulatorium (ordinační ústav lékařský, kam nemocní docházejí a zase odcházejí) jsou slova odvozená z lat. slovesa ambulare (procházeti se, choditi sem tam, pojížděti); ameliorace (zlepšení, zušlechtění, zvl. pozemků) má základem lat. melior (lepší); amen je slovo hebrejské a znamená ‚jistě, skutečně; Amerika má jméno po ital. cestovateli Amerigovi Vespuccim, který v svých spisech popisoval nově objevený díl světa; ametyst (polodrahokámen fialové barvy) je jméno řecké, amethystos, vzniklé složením předpony a- (ne) a slovesa methyó (jsem opilý, zpit) podle staré pověry, že ametyst brání opilství nebo je ruší (proto býval nošen jako amulet). — V témž časopise (str. 248 n.) otiskuje P. M. Haškovec další část svých Drobností gramatických a literárních (v. NŘ, 8, 21) a vykládá o původu českých slov gusto a fena. Slovo gusto zjistil H. slovnikářsky zaznamenáno teprve v letech šedesátých (v Riegrově Slov. nauč.); ještě Slovník Franty Šumavského (1844) pokládal slovo to za ne dost užívané a neuvádí je (ač něm. Gusto do slovníku pojal). Slovníky české odvozují slovo gusto z lat. gustus, ale podle svého tvaru je to slovo románské, italské nebo španělské. Protože se slovo to vyskytuje také dialekticky v němčině, ale jen v nář. rakouském (uvádí je v svém slov. Adelung, ale až ve vyd. z r. 1846), soudí H., že vniklo do rakouské němčiny (a to s významem vkus a p.) vlivem italsko-španělského dvora vídeňského (asi v 17. stol.) a stavši se v 19. stol. slovem lidovým, proniklo z Rakouska do Čech. K výkladu Haškovcovu jen dodáváme, že slovo gusto je doloženo u nás r. 1824 (Štěpánek, Divadlo IX, 156); slovníky se mu asi vyhýbaly jako slovu vulgárnímu. — Slovo fena (s významem čubka, přen. zlá žena) je doloženo v č. teprve v slovníku Thámově z r. 1799 (stč. je tista). Proti dřívějším výkladům odvozuje H. slovo fena z románského fenna, vzniklého z femina (žena, canis femina, samice psí) jako donna z domina a žijícího v nářečích jihofrancouzských, odkud přechází i na půdu švýcarskou. Pro zajímavost připojujeme, že slovo fena je doloženo k l. 1437—1448 v Půhonech olom. (Libri cit. 3, 561: že svým lidóm dopustil mé lidi lúpiti v Ořeších na svých dědinách, fenám jsú vzali loktuše i šlojíře atd.), ale, jak se zdá, chybným čtením m. žena.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 8, s. 243-244

Předchozí Z. (= Josef Zubatý): The Czech Language in America

Následující E. Pavelka: Příspěvky k slovenskému slovníku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1