The Czech Language in America
Z. (= Josef Zubatý)
[Reviews and reports]
-
J. B. Dudek: The Czech Language in America (The American Mercury, Vol. V, June 1925, No. 18). Str. 202—207. Můžeme-li podati čtenářům NŘ.[1] zprávu o zajímavém článku, [238]jehož spisovatel, rodák z Nebrasky, je ‚rektorem‘ (farářem) chrámu sv. Jana Nepomuckého v Yukoně (v Oklahomě) nesmíme zamlčeti, že nám to umožnila laskavost, s níž nám toto číslo newyorské revue bylo posláno z čs. vyslanectví ve Washingtoně.
V úvodě je řeč o Češích ve Spojených státech (je jich na milion, nejvíce v Illinois a Pensylvanii), o naší republice a jejím jméně (slovo Czechoslovak má za nesprávné), o příčinách změn v mluvě našich lidí v Americe a za panství habsburského i u nás, ovšem jen v hrubých rysech. Spis. vykládá o spoustě cizích slov, jež si čeští novináři a spisovatelé již z domova přinesli do Ameriky, a zajímají ho především další změny, jimž po této stránce čeština podléhá v Americe. Tak se vlivem americké angličtiny měnívá význam slova. Na př. subskribovati, pův. ‚podpisovati‘ (u nás se pak subskribuje na plesy, dobročinné sbírky a p.), v Americe znamená (podle angl. subscribe) jen ‚předpláceti noviny‘. Výslovnost takových cizích slov zůstává zprvu, jak byla přinesena ze staré vlasti, a tak je vyslovují zejména Čechové snažící se po česku mluviti spisovně; ale prostý Čech americký přirozeně dospívá přesvědčení, že se česká cizí slova, v jádře totožná s anglickými, mají správně vyslovovati tak, jak je vyslovují Američané mluvící anglicky, a tak se na př. m. starého subskribovati, spekulovati, debatovati, debata dostavuje výslovnost sabskrajbovat, spekjulejtovat (speculate), dybejtovat, dybejt (debate) a tato výslovnost se šíří, ať se vydavatelé novin a jiní ‚puristé‘ rozčilují, jak chtí. Ba i přízvuk, i v slovech cizího původu po starém způsobu dříve na slabice první, počíná se přizpůsobovati přízvuku anglickému, a tak na př. vedle ‚klasického‘ debatovati a novějšího dybejtovat s přízvukem na slabice dy- slýchati přízvuk i na slabice -bej-.
V Americe ovšem do řeči našich lidí vnikají cizí slova nová. P. Dudek uvádí některá, která nejsou zvláštním majetkem Čechů amerických, jako aféra, garancie, garda, fasáda, třeba se snad zvláště v tisku v Americe objevují častěji než u nás; uvádí také slova, která snad stejnou dobou zdomácňují v češtině americké i naší, jako telefon, automobil, motor, aeroplán (jež se v Americe mimo způsob u nás obvyklý vlivem amerického okolí vyslovují také telefoun, otomobíl, moutr, érplejn). Jsou to slova mezinárodní, u nichž by překvapovalo, kdyby se neozývala z úst Čechů amerických, jako je slýcháme doma, nehledíc ani k tomu, že kulturní spojení české Ameriky s námi samo stačí, aby se cizí slova v naší době přecházející k nám objevovala i v americké češtině spisovné. Ale skutečné rozdíly mezi češtinou americkou a naší musíme tušiti v oboru pojmů z denního života domácího a [239]z řemesel i jiných zaměstnání. Zde mívala čeština pražská a na př. názvosloví řemeslnické v Čechách spoustu slov německých, časem více nebo méně zpotvořených, a dost se jich zachovalo z dob dřívějších podnes, zvláště v hovoru nevyhledávajícím vyšší úrovně jazykové; a představíme-li si život na př. českého farmáře v Americe, odloučeného od starého domova, v daleké cizině stále se stýkajícího se sousedy cizího jazyka, denně slýchajícího cizí řeč i doma z úst čeledi, snad i manželky, již našel v cizině, i dětí a jiných mladších členů rodiny, kteří se přece jen znenáhla odrozují anebo aspoň se stávají dvojjazyčnými, nedovedeme si ani pomysliti, že by jeho řeč zůstávala prosta cizích prvků, že by se tak neblížila mimoděk stadiu, na němž nalézáme přece dost Čechů amerických, kteří úplně anebo z veliké části již zapomněli jazyk svých předků. A tak jistě užívají naši lidé v Americe hojně slov cizích, i když spolu hovoří po česku; p. spis. uvádí z nich jen některá, a to k tomu konci, aby na nich ukazoval některé mluvnické znaky americké češtiny, na př. ajskrim (ice-cream; není tomu ani tak dávno, co ještě pražské paničky a slečinky mlsávaly kfrórenes místo zmrzliny), munšajn (moonshine, měsíční světlo, měsíc), starč (starch, škrob), trejd (trade, obchod, náš kšeft) atd. Podle nestejné míry jazykového uvědomení a jazykové péče jisté je množství takových cizích slov u rozličných osob a na rozličných místech nestejné, docela, jak tomu bývalo a jest posud u nás doma.
Český duch se jako u nás, tak i v Americe na takových vetřelcích jeví schopností po stránce mluvnické s nimi nakládati jako se slovy domácími: tvořivost jazyka je činná i na cizí látce. Z cizího slova, na př. trumf, Čech si bez nesnází utvoří zdrobnělý tvar trumfíček, příd. jm. trumfový, tvoří si z něho slovesa s významovými odstíny, jakých není schopen ani sám německý jazyk, z něhož si osvojil slovo, které němčina sama přejala z latiny: trumfovati, trumfnouti (si), vytrumfovati (se), přetrumpfovati, přetrumfnouti, natrumfovati se, v přeneseném smyslu odtrumfnouti. Skláníme podst. jména a časujeme slovesa cizího původu po svém, a jen výjimkou, zvláště kde se tvar cizího slova příčí českým tvarovým obměnám, necháváme jej jako cizí těleso v živém těle našeho jazyka beze změn. Tak na př. mluvíme o motivech některého Beethovenova rondeau, ne s V. Svobodou rondeaua (vysl. rondóva, Brus, 2. vyd. 58), nepohrdneme sklenkou bordeaux, protože nemáme v češtině samé podst. jména na -ó, podle něhož bychom cizí slova téže koncovky mohli skláněti (ale tvoříme z nich příd. jména: bordeauxské víno, Mirabeauovy spisy). Zvláště cizí příd. jména rádi necháváme bez sklonění, [240]i bez ženského tvaru, říkáme nebo slýcháme výrazy jako feš chlapík, feš ženská, braun šaty, lila stuha (franc. lilas ‚šeřík, šeříkové barvy‘; bývalé róza látky jsme již nahradili růžovými), chic klobouk atd.; to proto, že cizí příd. jm. nemají našich koncovek -ý, -í (někdy jim k nim pomůžeme českou příponou: fešný, braunový) a že těsné spojení s podstatným jménem konec konců stačí, abychom rozuměli mluvnickému významu jeho jména příd. (lila šaty, ty šaty bývaly lila). A stejně si pomáhá americká čeština se svými cizími slovy, jak vidíme z Dudkových ukázek. Tvoří po česku odvozeniny, jichž čeština potřebuje, na př. slovesné (amerikanisovati, farmařiti atd.), ženské tvary, jakých angličtina nemívá (metodyst n. metodysta — ž. r. metodystka, štorák = store-keeper, skladník — štoračka, týčr = teacher, učitel — tyčrka, nygr, nigger, černoch — nygrovka), kde se hodí, i z ženského tvaru anglického udělá českou koncovkou český (vejtr, waiter, sklepník, waitress, sklepnice — vejtreska). Někdy potřeba české odvozeniny vede k tvarům dost podivným; indiánské dítě je indyánče (v tom se asi ozývá začátek agl. výrazu Indian child, vysl. čajld, ‚indiánské dítě‘), černošské dítě dokonce nygrlatě.
Samo sebou se rozumí, že prostý, mluvnicky nevzdělaný nebo nemyslící Čech nemá hrubě citu pro mluvnické znaky cizí. Slečinka minulého století si pochutnávala na kfrórenesu (nebo také na kfrólenesu) a starého kozla se starala, že v něm. Gefrorenes koncovka -es je vlastně koncovka 1. a 4. p. j. č. stř. r., jež nepatří ke kmeni a v jiných pádech se tedy nemá objevovati; a protože slova na -s v češtině jsou rodu mužského, mužským jménem jí byl také ten kfrórenes nebo kfrólenes. A dnes? Pražský stadión (ne pražské stadion) asi zůstane pražským stadiónem, bude se choditi do stadiónu, ne do stadia, ačkoli -on je řecká koncovka také jen 1. a 4. p. j. č. stř. r., ať se Naše řeč (8, 211) třebas na hlavu postaví. Angličtina mnoho koncovek ovšem nemá, ale i ty našemu krajanu, když se dostane do Ameriky, jsou cizí. Vlastně sem patří již ta vejtreska: koncovka -ess nepraví poctivému Čechovi nic o tom, že jde o ženskou sklepnici, a proto jí říká vejtreska. Ale takové koncovky jsou v angličtině skoro jen výjimkou, kdežto s množnou koncovkou -s (podle okolností vysl. -z) se musí rváti na potkání. Tak na př. angl. shoe (vysl. šú) ‚střevíc‘ (v angl. ovšem i botka, s kterou muži vycházejí ven) si pamatuje, snad mu v tom pomáhá i něm. Schuh. Ale co mn. č. shoes (vysl. šúz)? Je to vůbec nějaké množné číslo? A proto říká takový americký Čech střevícům šúze (některý také šuky), jako jim po česku říká střevíce (p. sp. píše [241]šůze), a bezpochyby, potřebuje-li opravy jeden střevíc, řekne pak »dejte ten šúz už jednou k šúmejkrovi!« Tak chápeme, čteme-li, že jedn. č. některých hromadných jmen v americké češtině je vl. mn. č. jména anglického, na př. eprikoc ‚meruňka‘ (= angl. apricots mn. č. k apricot; mn. č. je asi eprikoce), bínze ‚bob‘ (angl. bean, vysl. bín, mn. č. beans, vysl. bínz; bínze, podle vzoru ‚duše‘, je č. mn. i j.), pičes ‚broskev‘ (ang. peach, vysl. píč), makinchprc ‚americký slavík‘ (angl. mocking-bird, vl. ‚posměvačný pták‘). Divnější je jméno krysy: recna (angl. rat, vysl. ret); vězí v tom angl. mn. č. rats, rozšířené českou příponou -na.[2]
Zajímavé jsou některé ukázky týkající se jmenného rodu. Doma můžeme pozorovati, jak u slov cizího původu po této stránce působívají věci rozličné, zejména tvar jména a rod jmen domácích s významem týmž nebo podobným. Čecha jistě překvapí, vídí-li, že si Francouz z vl. jména ženského opera udělal mužské jm. opéra, ale porozumí tomu, uvědomí-li si, že jména, v nichž slyšeti koncovku -a, jsou ve franštině rodu muž. (jsou to zejména slova na -as, -at jako bas, éclat, jejichž koncová souhláska se nevyslovuje). Řecké slovo panorama v češtině spisovné (s význ. širý rozhled s povýšeného místa) je rodu stř. a skloňuje se (jako drama a j.) s kmenem -mat- (panoramatu atd.). Ale rod stř. je zde čistě spisovný, nelidový, a dostal se do našeho písemnictví z němčiny, jež zase toto slovo má asi od roku 1880 z anglické literatury; lidové panoráma (s významem kukátkové boudy, jaké bývaly na poutích) je rodu žen., protože má ženskou koncovku -a, a žen. rodu bývalo také jméno restaurace Panorámy v hradbách u Bruské brány, která asi byla pojmenována po rozhledu s hradeb a s brány samé.[3] A něm. Horn (r. stř.) jako označení hudebního nástroje je v češtině r. žen. a přijalo i ženskou koncovku (horna, pod. Waldhorn — valdhorna), protože toho rodu je trouba (proto také ze stř. Flügelhorn je č. flíglovka). Angličtina ovšem jmenného rodu vlastně nemá, jsou jen zbytky jeho u rodového zájmena (zvl. rozdíl mezi he, she, it = on, ona, ono), ale americká čeština jménům, jež z ní přejímá, dává rod podle podobných zásad. Tak na př. angl. heifer (jalovice) změ[242]něno v hefr s rodem muž. proti přirozenému pohlaví, protože čeština nemá ženských jmen podobného tvaru, ale na př. angl. barn (stodola) má podle slova českého žen. rod a žen. koncovku (barna), pod. z whisky je viska (kořalka), ze street-car (tramwayový vůz) stritkára (kára) a p. j.
Zvláště zajímavé jsou některé podobné doklady z oboru slovesného. Cizí sloveso přejaté českými ústy nabývá schopnosti přizpůsobiti se slovesu českému v Americe jako v Čechách. Angl. sloveso to back zní v ústech amerického Čecha podle potřeby hákovat (hýbati něčím do zadu) nebo dokonavě béknout, k tomu jsou složeniny jako vybékovat, zabékovat. Jsou slovesa jako otomobilovat (jezditi na automobilu), daunovat (to down ‚sraziti, posunouti dolů‘), čamovat (ryby chytati na vnadu, to chum) atd. Americký Čech přejímá podobně i rozličné slovesné složeniny čistě amerického původu; the homestead je pozemek volně, bez koupě získaný, k tomu je sloveso stejného znění s významem ‚volný pozemek získati‘, č. houmstedovat; sloveso housekeep ‚vésti domácnost‘ zní po česku hauskípovat, storekeep ‚krám vésti, kupčiti‘ je storkípovat; God-damn (sakrovati, vl. říkati God damn ‚Bůh zatrať‘) gademovat; kornhaskovat je ‚vylupovati kukuřici‘ (cornhusk je kukuřicová slupka i sloveso obdobného významu); blackball je černá kulička i hlasovací výkon jí konaný, americký Čech blekbóluje (nechává propadnouti) nesympatického kandidáta. Angl. to bawl out (vykřikovati) si vyjádří svým vybólovat, přeloží správně předložku; ale jinde mu sroste odlučitelná částice se slovesem a z angl. slovesa to hurry up (spěchati, míti na kvap) si udělá horiapovat, z to hold up (vzhůru se držeti, snášeti a p.) houldapovat. Pěkné sloveso je také sanamabičovat (nadávati synů čubky, k …y) z amer. to son-of-a-bitch. Atd.[4]
Na konec přidává sp. několik ukázek americké novinářské češtiny. Mimo nějaké to čistě americké cizí slovo anebo i cizí slovo anglické, které nenašlo cesty do novinářské němčiny, mnoho rozdílů od novinářské češtiny domácí není; naši novináři dovedou míchati zbytečná slova cizí do úvodníků i denních zpráv také. Na př. čteme: »Rekonstrukční liga konala konvenci (shromáždění), na níž přijata platforma (program) …« Američtější je už, čteme-li o řádění moronů (černošských pobudů), o děvčeti, jež bylo sedukováno (svedeno, seduced) v icecream-parloru (zmrzlinovém salonu) a p. Přiznáváme se, že by nám bylo bývalo milejší poznati ukázku rozmluvy dvou prostých amerických Čechů [243]nebo vypravování českého tatíka farmáře o nějaké příhodě, již prožil. Pro poznání psychologie řeči je mnohem poučnější způsob, jakým lid si upravuje cizí řeč po svém, než míchanice slov cizích s domácími, již si tvoří spisovatel příliš pohodlný, aby se ohlížel po přesném vystižení pojmu, o nějž mu jde, především v jazyce svém.
[1] V. i NŘ. 8, 218.
[2] Něco podobného je snad, mají-li u nás některá slova ž. r., pocházející z něm. jmen žen. r. na -e, příponu -na (Leiste — lajsna, Hülse — hylzna, Flöte — flétna a p.): ta by mohla býti z něm. množného č. -en. Nesmíme ovšem zapomínati, že taková jména v lidových něm. nářečích (na př. v dolnorakouském, z kterého přirozenou měrou naši lidé mnoho brali) mívají bez rozdílu koncovku -en v čísle jedn. i mn.
[3] V Slov. Pohľ. 41, 375 jsme čtli toto slovo v ž. r. i s významem, s nímž je našim spisovatelům jménem stř. r.: Listnatý les krásne objímal poľnú (= polní) panorámu, ktorá sa rozprestierala pred ním (Jol. Cirbusová).
[4] Čtenáři angličtiny neznalému k těmto příkladům poznamenáváme, že v angl. mluvnicích a slovnících je zvykem slovo označovati jako sloveso předložkou to (vysl. tu = něm. zu) u neurč. zp.
Naše řeč, volume 9 (1925), issue 8, pp. 237-243
Previous Na rozloučenou
Next Z našich časopisů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1