Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Českém lidu (XXIV, 4, 6) jsou otištěny dvě ukázky, jak se čeština ve styku s cizím jazykem proměšuje prvky cizími, jedna z českoněmeckého rozhraní v sev. Čechách, druhá z Ameriky, z řeči našich krajanů žijících v oblasti jazyka anglického. V prvé vypravuje dítě: »Matička přišla do krankasy (nemocenské pokladny). Držela v ruce dvě cetle (lístky), [218]které jí dal pulír (mistr), aby vomeldovala svého kostýra (strávníka) a odmeldovala šlofa (nocležníka) své sousedky. Kostýr se hodil marod, šlof odejel do Ausika (Ústí), aby tam na některém verku (v závodě) našel práci. Od kostýra, který bydlí u nich v Krapnu (v Krupce), přináší také kranknšajn (nemocenský lístek). Kostýr pracoval na póně (na dráze), šlápl nějak špatně na klajz (na kolej) a udělal si něco na šimpánu (na holenní kosti). Doktor mu to sice zafačoval, protože to bylo švelovaný (oteklé), ale bude musit přece do špitálu, aby mu to tam apelírovali (operovali). Teď matička koupí k večeři fašírku (sekaninu) a půjde na štaci, aby se po pódnbašskej (podmokelské) dostala domů. Fárkartu (jízdní lístek) si už koupila. Ten kostýr je už švígrsónem (zetěm) matičky. Bydlí všichni v jednej cimře (světnici) a k tomu v tachštubě (v podkroví), jiný kvartýr není k dostání. Když se matička dostala na štaci, měl cuk (vlak) fršpétunk (zpoždění). Nezlobila se zrovna, protože už byla mýde (unavena). Ve vartesále (v čekárně) složila paklíky na lavici a přemýšlela o tom živobytí, jaký je to élent (bída). V tom cuk přijel, konduktor procvikoval (proštípl) fárkartu a už se cuk hnul …«. Je to ubohá čeština, ale vzpomeňme, že se před necelými sto lety v srdci samého království nemluvilo o nic lépe. I v tom je kus sociální otázky. Po té stránce se aspoň uvnitř Čech mnoho zlepšilo, ale mnohá z těch německých zkomolenin severočeského dítěte a s nimi mnohé jiné žijí dosud i v pražské vulgární češtině, ba objevují se i v řeči pražské smetánky aspoň jako »vtip« — ovšem ubohý. —

V druhé otázce vypravuje americká Češka, paní Nevšímalová, své sousedce: »Merina (Mary, Marie) přišla ze školy a povídala, že týčka (teacher, učitelka) řekla, že musí míti zase nové buky (books, knihy). Ta se mne s těma bukama už natrublovala (trouble, natrápila). Já jí řekla, aby šla k fadrovi (father, otec), že je na boči (porch, besídka), že tam lunčuje (lunch, přesnídává). Tak nevím, jak pořídila. Odpoledne musím do báně (barn, stodola) přebrat ty komejďata (tomatoes, rajská jablíčka); máme jích letos plendy (plenty, dostatek). Ten kolovetr (cultivator, stroj orací) je přece jen dobrá věc a je větší úroda. Ráno jsem koukala z okna a viděla jsem na sajbochu (side walk, chodník) expresmana (expressman, posluha) s kárkou (car, vozík). Nevíte, koho to mufoval? (move, stěhovati). Co pak budete dnes vařiti? Já koupila vepřové šlajsky (slices, řízky) a udělám pár pičesových knedlíků (peaches, broskve). Táta je lajkuje (like, rád jísti). Tak kudbaj (good bye, s Bohem) a přijďte k nám na hrátky.«

Nejinak se vede v anglickém prostředí i Němcům v Americe usazeným. Hirt cituje z knihy Erwina Rosena, Der deutsche Lausbub in Amerika, podobné příklady němčiny promíchané slovy anglickými: »Poppa (Papa), gib mir ein wenig small change (drobných), ich mecht mir ein tiket [219](los) für die lottey kaufen. Es gibt schene prizes (výhry) von valuable (cenných) Gegenstände.« Nebo: »Geh nur, mein Kind, aber tanz mer net zu much (mnoho), damit du mir keine Kohld ketsche tust!« (to catch cold = uhnati si nastuzení, nachladiti se).

Pro psychologii přejímání slov v těsném soužití s cizím jazykem jsou tyto ukázky tím zajímavé, že se cizího slova neužije jen tam, kde v pohotové zásobě slov vlastní řeči příslušný výraz schází, nýbrž že se do vlastního jazyka vplétají velmi často i slova zcela obyčejná, zvláště taková, která se ve styku s příslušníky druhého jazyka velmi často slýchají a která se pak tím právě mluvícímu v dané chvílí vynoří v paměti snáze a rychleji než výraz vlastního jazyka. Zvyk pak dokonává dílo.

V Obzoru peněžního úřednictva (XIV, 5) hájí p. Petr Pospíšil svého výrazu »výplata proti dokumentům«, který jsme pro nečeské užití předložky proti prohlásili za nesprávný. Naší námitce proti užití předložky proti v tomto smyslu p. Pospíšil bohužel neporozuměl, ač její smysl byl docela prostý: význam předložky proti, v němž je jí užito v uvedeném rčení »výplata proti dokumentům«, nedá se vyložiti organicky ani z jejího významu základního, ani z žádného významu přeneseného, nýbrž je potřeba k výkladu tohoto významu sáhnouti do jazyků cizích (něm. gegen, franc. contre atd.). Proto je užití předložky proti v tomto významu právě tak nečeské, jako kdybychom podle franc. s’appuyer contre le mur říkali česky »opírati se proti zdi« (m. o zeď). Pan P. nám také vytýká, že jsme předložku »proti« zamítli, ale od úkolu nahraditi ji něčím jiným že jsme utekli. To je neloyální. Napsali jsme, že sami zatím návrhu na náhradu nečiníme, protože v takových věcech bývá třeba dohody s odborníky, aby navrhovaný výraz vyhovoval nejen jazykově, nýbrž i věcně. To je cesta při tvoření odborné terminologie jediné správná a možná a k té jsme vždycky hotovi, předpokládajíce ovšem, že naše dobrá vůle bude správně uznána a ne kvitována lacinými a dětinskými poznámkami o brusičství a p. Rozdíl mezi »brusičstvím« a svou snahou o jazykovou správnost objasňovala NŘ. už několikrát; ale podle pana P. je »brusičem« asi už i ten, kdo poučuje Němce česky mluvícího, že nemá říkat »já budu přijít«, nýbrž »já přijdu«.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 7, s. 217-219

Předchozí C. Cht.: Škola reči slovenskej

Následující Bekaný

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1