Panstvo v taláru
Z. (= Josef Zubatý)
[Reviews and reports]
-
Jaroslav Maria, Panstvo v taláru. Kniha soudců. Sbírka zábavných románů č. 5. Nákladem F. Obziny ve Vyškově na Moravě. 1924. 468 str.
Na posledním listě této Mariovy knihy je seznam jeho spisů. Je jich od r. 1898 27, mezi nimi 19 dramat (z nich dvě netištěná) a 6 románů. Jaroslav Maria je tedy spisovatel plodný; dvě z jeho dramat byla hrána na Národním divadle, 6 dramat a 1 román (Werther z r. 1906, v 2. vyd.) jsou rozebrány. Přiznávám se, že první z jeho děl, jež jsem četl, byl trojdílný román Kyvadla věčnosti z r. 1917—1919 a že mimo něj znám jen Panstvo v taláru; [204]posuzuji-li zde tedy jeho jazyk, děje se to jen podle těchto dvou románů. Jazyk obou je v podstatě týž, s rozdíly malými, snad jen nahodilými. Jeho zvláštnosti mě překvapovaly již v Kyvadlech věčnosti, jež jsem začal čísti hned, jak vyšla (zvědavost ve mně vzbudila ukázka, jež ještě za války vyšla v Cestě), a chtěl jsem již o tomto románu napsati zprávu do Naší řeči; ale četl jsem jej s takovou nechutí (k ní se družily i rozličné úřední věci, jichž jsem měl hojnost právě v roce 1919—20), že bych se byl ke zprávě dostal až snad za dvě tři léta. Tu nechuť ve mně vzbuzoval jak obsah, tak jazyk svou nepřirozeností. Jazykové výpisky z Kyvadel mi zbyly; z části mi přišly vhod při zprávě o Panstvu v taláru, již předkládám dnes.
Mohu si ovšem osobiti jen trochu úsudku o jazyce M-ových románů; a o tom s plným přesvědčením mohu říci, že se naprosto nesrovnávám s výsledky jeho snahy, býti co možná originálním, i kdyby to bylo na újmu jazykové přirozenosti, ba jazykové správnosti: co píše p. M., namnoze není skutečná čeština. A lidé, o nichž píše, namnoze nejsou skuteční lidé, jako jeho zvířata nejsou skutečná zvířata. Aspoň ne lidé, ne zvířata, jaké známe z každodenního styku. Ale budiž, jsou lidé tak abnormální, jací se shledali v jeho Kyvadlech, snad i zvířata, na př. schopná samovraždy. Ale, chvála Bohu, nenašel by asi po celé naší republice soudu tak složeného skoro ze samých podivínů, polovičních a časem celých bláznů, lidí pochybné povahy, přístupných cizím vlivům i na útraty práva, jako jsou okresní a krajský soud v M-ově ‚Příboru‘, soudu, který by na př. jako vyšší stolice v rozsudku sporu o paternitu dovedl podle zdání lékařských znalců připustiti, že by každé z nemanželských dvojčat mohlo míti jiného otce, »poněvadž faktum oplození je zahaleno tajemstvím«, soudu, který by se ve vyšetřování a přelíčení týkajícím se zřejmého milionového zpronevěření dal advokátovi tak nevědomě i vědomě voditi za nos. Pravda, p. M. na konci románu oznamuje »nezasvěceným«, že »až na episodu státního zástupce Janouše jsou děje románu i jeho osoby smyšleny«. Ale vždy jsem myslíval, že i smyšlené děje, smyšlené osoby musí míti svou skutečnost vnitřní, možnost skutečnosti v dané době, v daném prostředí; vždyť i děje a osoby pohádek mají tuto skutečnost, plynoucí z prostředí pohádkového. Je-li p. M-ova ‚kniha soudců‘ opravdu knihou soudců, podle receptu, podle něhož je složena, lze skládati podobné knihy na př. učitelů, vojáků, sedláků atd. atd. bez konce. Ale rád se vinen dávám, že vidím ve dnešním umění, nejen slovesném, mnoho podivného, čemu nerozumím. A není věcí [205]Naší řeči pouštěti se do takových úvah; podíváme se raději na M-ův jazyk. Vždyť ani o něm nebudeme moci říci vše, co bychom chtěli.
Nejpovrchnějším dokladem spisovatelovy i nespisovatelovy úcty k jazyku bývá pravopis. V něm nalézáme u p. M. chyby zrovna primánské; víme, že vše nelze připisovati na vrub spisovatelův, že leccos zaviní zvláště při strojové sazbě i tiskárna, a v Panstvu čteme časem nepochybné chyby sazečské (plnou m. plynou 160, veděti 160, Scherka m. Scherks 168, a t. zase Scherk, nehybně 203 a j.); sem asi přičteme, dělí-li se 314 ka-uce, schází-li dosti často čárka, kde bychom ji očekávali, a p. Ale některé chyby se opakují tak důsledně, že jistě pocházejí od spis., a odchylky od nich, t. tvary správné, přičísti třeba asi spíše zvyku sazečovu. Tak na př. skoro všude čteme vzpoměl (9, 12, 38 atd.), zapoměl (24, 161, 162 atd.), rozpoměl se 215, připoměl 416, tak i poměnkové oči 319, kytička poměnek 414, ba i rozumě (= rozumně) 274, a tak se zdá, že p. M. je na štíru s učeností, jak psáti tvary zájm. 1. os. (čteme u něho do mě 40, podle mně 168, o mě m. o mně 114, ze mně 130, 349, u mně 299, 402, 412, držte se mně 462). S nepatrnými výjimkami píše p. M. důsledně zhrbený, zhrbil se a p. m. shrbený (53, 139, 148 atd.; jeho lidé se totiž náramně rádi hrbí); zhrbený je moravismus, česká výslovnost liší určitě sh- od zh-, a že předložka s zde je na svém místě, dokazuje na př. složenina sehnouti se. Naproti tomu píše p. M. speněžiti 138, spestření 355 m. z-. Jiné nedůslednosti a nesprávnosti jsou na př. hojnosť 339, zlosť 84, bolesť 85, smrť 181, 206, 244 a j. vedle jiných dokladů s -t, aby jste 230, kamený 87, komissního 101, protěžuji m. protežuji 6 (víme, že se tak dosti často vyslovuje), querulantství 155, Spiegela 211 v. Spiegla 227, Wisingerovy v. Wisingra 288. Proč psáti presidielní, presidielně 187, 188, když Francouzi, jež napodobíváme koncovkou -elní m. -ální, sami říkají a píší présidial? Důsledně píše M. vztýčiti, natýčiti 234, 298, 250, 321 atd.; o tom, je-li zde lépe oprávněno y či ý, snad by bylo lze mluviti, ale není správné zbytečně se odchylovati od ustáleného zvyku. Totéž bychom mohli říci o tvaru rozkácený a p. 10, 100, 249; slýcháme i tak, ale zvykem je psáti a. Pravidla neučí, jak psáti slovo drška, v písemnictví pro vulgární příchuť málo obvyklé synonymon úst. Je to slovo původem totožné se slovem dršťka (stč. drščka), dršťky s významem žaludku, zvl. hovězího (význam »ústa, huba« má původ v příslovích jako ‚napraviti si dršťku‘); ať píšeme podle původu dršťka, drštka či podle dnešní výslovnosti drška, je konečně jedno, a [206]u slova tak sprostého by snad ani etymologický pravopis na místě nebyl; držka 159 však má ž, které vypadá učeně, ale je při nejmenším zbytečné.
P. spis. nepíše uvozovek u řečí svých osob. Místo nich se mu líbí více pomlčky. Je věcí vkusu, chce-li kdo míti v takových titěrkách něco neobvyklého. Ale vkus přestává býti vkusem, kde vede ke zbytečnému nepohodlí. Pomlčky užívá p. M. také jako pomlčky (v řečech osob, o nichž vypravuje, i v samém vypravování), vplétá-li do řeči poznámky, které si máme mysliti mimo samu řeč, obyčejně pomlček nepřidává, a protože ty jeho poznámky mívají také tvar neobvyklý, laskavý čtenář dost často naponejprv neví, jak vlastně má místu rozuměti, co je řeč, co není, a leckdy se musí vraceti a luštiti místo, jako by četl nějaký rukopis z doby, kdy ještě uvozovky vynalezeny nebyly. Tak na př. čteme v rozmluvě těžce zkoušeného otce, který má odjeti na Slovensko, s dcerou Helenou, tento rebus: — Klidně odjeď, tatíčku. První dny budeš míti tolik práce, že na zlé myšlenky nebude času. Nu a pak — Helena už ví, jak a co. Helena šeptala sotva slyšitelně a pečetila otcova ústa horkým polibkem, Helena je tebou nejšťastnější tvor na světě (352). Že by taková místa, jaká najdeme skoro na každé stránce, tak příliš zpříjemňovala čtení, snad ani p. spis. neřekne.
Také v tvarosloví nalézáme všelicos. Tak vokativy pane státní zástupče 81, soudče 210, 256, pane obhájče 261, 262 m. tvarů správných, kterých přece i lid skoro všude užívá, kde si nevytvořil metaplastických nominativů na -ec (jako na př. správec, 5. p. správče m. správných tvarů správce). Zřetel je oblíbené slovo p. M. (užívá ho s významem něm. Hinsicht); jako slova tvořená koncovkou -tel vůbec i zřetel patří ke sklonění měkkému a nejsou tedy správné tvary v tom zřetelu, ve zřetelu 187, 216, 241, 276. Moravismy jsou v botech 91, 128, 283, v kalhotech 128, 386, 452. V rukách 314 m. v rukou je snad zbytečné? A snad nikdo neříká do koutu 423 m. do kouta? Vulgární tvar třech set 281 v románě vyšších aspirací aspoň velmi divně vypadá, jako z něj 80; přivlastňovací gen. jichž m. jejichž 91, 309 ovšem je častý i jinde. Také 3. os. mn. č. jako rozvádí 5, přezkouší 120, odvrací 215, nesmí 312 (a naproti tomu ukřičejí 82), nebo přijati 225, pronajati 283, ujati 330, napjati 340 m. přijmouti atd., nebo hražen, nahražen, uhražen 105, 301, 309 atd. m. hrazen, zapovězený 313 m. zapověděný, povznešen 318 m. povznesen, umřu 300, 302, otevřu 301, 373, zavřu 302 m. umru atd. slušnější spisovatelé přece jen nepíší (snesitelněji znějí takové tvary jen ve vulgárních [207]rčeních, jako ‚dřu se tu od rána do večera‘ 186, 409). Nesprávný a jistě i neslýchaný tvar je vidíc 75; od prastarých dob se přece říká vida, vidouc, vidouce? A rozk. zp. slovesa cpáti je cpěte, ne cpete 231? Snuji má správné tvary snovati, snoval, ne snul 207, snula 446. Kdy přijdou doby, kdy i u nás se bude rozuměti samo sebou, že znalost mluvnice je požadavek u spisovatele samozřejmý?
Předložky má rád M. v tvarech s koncovou samohláskou, i proti zvyku. Tak píše se kterým 97, se kterou 268, podepisování 225, podepisuji 227, podepíše 231, rozejedu se 274 atd. Ale naproti tomu přes všecku uctivost, kde každý Čech raději řekne přese v. u. (kdyby někdo něco házel přes střechu, p. M. by asi napsal přese). Zvláště se mu zalíbilo v předl. ku; stále čteme věci jako ku jakékoli práci 72, ku krásné dceři 169, ku návrhu 248, ku tomuto jmenování 290, ba i ku opětné schůzi 136, ku okraji 214. ku obývání 282, ku ostrovu 394. Skoro jako by chtěl toto kukání poctivému sluchu českému zprotiviti. Zrovna tak doufáme, že zprotiví čtenáři semo tamo, jež jako v Kyvadlech věčnosti také v Panstvu stále se motá, tak 90, 180, 201, 205, 215, 221 atd.
Horší je pohled na to, jak M. slov a tvarů užívá. Tu nalézáme věci, které svou umělkovaností urážejí, vedle věcí neobvyklých a dokonce věcí, které činí pochybným, má-li p. M. vůbec dosti citu pro český jazyk, věcí, které by člověk spíše chápal u cizince, který se pouští do českého spisování, jen povrchně si prohlédnuv nějakou Školskou skladbu jazyka českého. Zdá se, že p. M-ovi zní krásně, co zní cize. Tak jsou tu mechanicky upřílišené genitivy u záporu, kde mimo zapřísáhlého staromilce Čech by viděl spíše příklady vyrobené na výstrahu, aby odstrašovaly od bezohledného užívání genitivu při kdekterém ne; na př.: kus papíru počmáraný, že toho nikdo nepřečetl 40, poprvé cítilo dítě, že není jen zářného, zlatého slunce, mlčelivého, stříbrného měsíce atd. 157, neřekl jsem toho 319, maminka nemá v prsou kamene 327, (Němci) nenávidí mladého státu 399. Genitiv u záporu nalézáme, i kde je chybný; každý Čech cítí, že je podstatný rozdíl, řekne-li »teď není čas« (t. j. vhodný čas) či »teď není času« (t. není kdy), ale p. M. necítí, napsal-li 403 »všecko vám povím… ale zde není vhodného místa«, že to Čechovi může znamenati jen, že zde, v hotelovém sále, nenašel by vhodného místa, ne, co chtěl říci, že hotelový sál plný hostí není vhodné místo k důvěrnému hovoru. M. hýří ve zbytečném ničeho m. nic: po němž nikdo ničeho nepřečte 41, vědomí, že ve světě není ničeho pevného 50, plete se do věcí, do kterých mu ničeho není 89 atd. Toto věčné ničeho [208]nejlépe ukazuje, jak čistě mechanicky naši spisovatelé provádějí pravidlo genitivu u záporu; slabou útěchou nám je, že i polští přátelé jazykové čistoty stejně proti niczego m. správného nic musí brojiti (Język polski 4, 141). Genitiv u záporu je p. M. tak drahý, že jej přenáší, i kde není záporu. Říkáme ‚není spanilejšího jinocha‘, p. M. se ptá ‚kde je spanilejšího jinocha?‘ 180. Tvoří věty jako ‚nyní, kdy nelze už ničeho ztratiti, ale mnohého zachrániti‘ 328, rozmluvy jako ‚Čeho chceš vlastně zvěděti?‘ ‚Čeho chci věděti? to hlavní‘ 444. Vůbec si libuje v genitivech, podle pravidel někdy zřejmých, ale nepochopených, někdy snad podle zásady, že každý genitiv je správný, protože pro každý se najde nějaké pravidlo. Píše na př.: zvolna si uvědomil sladké noci 127 (t. j. jedinou noc), čeho jsme při líčení musili vytrpěti 148, dovedu vašeho rozechvění poněkud chápati 240, získati i přízně advokáta 269, Manžel vyžádal blanketu 422 (t. j. na poště si řekl o blanket na telegram) atd.
Našim novějším spisovatelům se stal takřka nezbytným kusem jazykové výzbroje genitiv vlastnosti. Dokonce se nám nezdá sám sebou ničím nesprávným; ale jednak ho naši spisovatelé — i spisovatelé jména nejlepšího — užívají příliš často, jednak ho užívají napořád, nedbajíce jemných rozdílů, jež si náš jazyk v jeho užívání vytvořil. Skoro se zdá, že naši povídkáři a romanopisci, majíce přirozeně častou potřebu popisů svých osob a rozličných věcí, v genitivě vlastnosti k nim našli nejpohodlnější pomoc, po níž sahají, kdykoli něco popisují. Kdyby pozorně čtli staré spisy, kdyby bedlivě pozorovali, jak se vyjadřuje lid, viděli by, jak málo dokladů takových genitivů by v těchto přirozených pramenech správné a skutečné češtiny našli, shledali by, jak je možno vyjadřovati, oč jim jde, i způsoby jinými, a snad by vycítili, jak jednotvárným se stává jejich sloh, když v částech popisných na každé stránce užijí třebas hned několikerého genitivu vlastnosti. Snad jsou v této věci krajové rozdíly; ale čte-li Čech z kraje pražského na př. v Kubínově vypravování z Podkrkonoší větu ‚vyskočil tam u mlejna na jez chlapeček červený čepice‘ (Rozpr. Č. ak. 3. tř. 52, 379), bezděky v něm vzniká pochybnost, mluví-li tak v Kubínově kraji opravdu lid, není-li to jen ohlas z umělého výpravného písemnictví.
Zdá se, že zejména dvojím způsobem se často genitivu vlastnosti užívá způsobem nečeským. Předně, když se pojí jako přívlastek přímo s individuálním jménem popisovaného pojmu, na př., jak často čítáme, s vlastním jménem nějaké osoby. Tak čteme na př. u M. (výslovně upozorňuji, že tato výtka se netýká [209]jen jeho) větu ‚souchotinářský, kulhavý hostinský Šmíd, propadlých, žlutých tváří, volně, chrchlavě mluvící se ulekl, když Melena vstoupil do síně‘ 38, anebo ‚Spiegel, tichý, zahloubaný, žluté, nezdravé pleti pohlédl… na presidenta‘ 166. Již kdyby výraz genitivní byl ne přívlastkem, nýbrž přísudkem, zněla by věta sice česky, ale ne příliš obvykle: Šmíd byl propadlých, žlutých tváří, Spiegel je nezdravé pleti;[1] ale Čech, nevyhledávající neobvyklých způsobů mluvení, přidal by ke jménu osoby ještě nějaké slovo významu generického, vždy, kde by gen. vlastnosti měl býti přívlastkem, aspoň raději, kde by měl býti přísudkem: Šmíd, muž (člověk a p.) nezdravé pleti — Šmíd byl (muž) nezdravé pleti. A stejně, kde jde o popis předmětu neživotného; kdo mluví o Prašné bráně slohu gotického, ne o Prašné bráně, stavbě (nebo pod.) slohu gotického?
Mimo to zapomínají naši spisovatelé rádi, že není vlastnost jako vlastnost. Jsou vlastnosti stálé, konstitutivní, bez nichž by pojem, o nějž jde, byl něčím jiným, a vlastnosti nahodilé, proměnlivé, jež si od pojmu můžeme beze všeho odmysliti, jako s ním beze všeho můžeme sloučiti jiné vlastnosti stejně nahodilé, stejně proměnlivé. Aby nám bylo dobře rozuměno: Mariův Šmíd snad nebyl od narození kulhavý, snad nebyl od narození chorobného vzhledu, ale v době, o niž jde, byly to patrně jeho stálé vlastnosti, bez nichž si jej jeho lidé nedovedli představiti, Šmíd ještě ne kulhavý, ještě úplně zdravý byl jiný než Šmíd v době, o níž se vypravuje, jako byl jiný, dokud nebyl ještě hostinským. Ale mohl býti bos nebo obut, opilý nebo střízlivý, mohl seděti nebo státi, mohl se dívati přímo nebo se zrakem odvráceným atd. A takové nahodilé vlastnosti Čech nevyjadřuje genitivem, třebas genitiv i tak dnes časem čítáme, a u p. M. častěji než jinde. Za nečeské máme věty jako: opanoval se a pln utajeného hněvu, zlých, mstivých očí stál před presidentem (7; zlé, mstivé oči měl přednosta věznice teď, po výčitkách presidentových); vběhla do kanceláře Sušilová. Bledá, planoucích očí, všecka vytržená 139; sklopené hlavy, Maloch dýmal, jako sopka 167; viděl jej (nemocného syna) ráno, ležícího na lůžku v bílé noční košili rozhrnutého límečku 185; schoulena v židli seděla paní Manželová, strhaných rysů, žluté pleti, zapadlých očí, hlavy svěšené, v ruce ka[210]pesník 199; …řekl zamyšleně a vrásčitého čela Manžel 367; atd. Pravý Čech by se zde vyjádřil jinak, na př. by asi nejspíše užil předložky s. A podíváme-li se na p. M-ovy věty z blízka, dokonce vidíme, že zde ani obyčejně nejde o genitivy vlastnosti, o určení jména podstatného, mimo doklady jako je ‚košile rozhrnutého límečku‘ jde přece o určení děje, o němž je ve větě řeč, ty záhadné genitivy povídají, jak se co dálo, ne jaké co bylo, patří k slovesu, nejsou to přívlastky, ale příslovečná určení: jak stál přednosta? jak vběhla Sušilová? jak dýmal Maloch? atd. A je jen povrchní maska přívlastku, napíše-li p. M. čárku nebo dokonce puntík (sklopené hlavy, Maloch dýmal; vběhla Sušilová. Bledá, planoucích očí), jsou to genitivní příslovečná určení způsobu, jakých české ucho neslýchalo, české oko nevídalo. Pravda, Němec se časem vyjadřuje takovým způsobem, ovšem bez čárky (X. stand gesenkten Hauptes, Y. sah stieren Blickes vor sich hin); ale němčina snad ještě není vzorem, podle kterého naši spisovatelé by měli rozhojňovati náš jazyk?
Tento genitiv, jemuž nebudeme hledati jména, protože je to věc, která v české mluvnici nemá místa, není jediný způsob jakým se M. v podobných případech vyjadřuje. Vynalezl si k tomu i předložku o s lokálem; mluvím o vynálezu, protože nic takového jsem nikdy neslyšel ani nečetl mimo Kyvadla věčnosti a Panstvo v taláru. Čteme zde na př.: změřila po očku mladého muže… stojícího před ní o sklopené hlavě 19; narovnala se a hněvivě již o suchých očích pokračovala 24; (šel) o svěšené hlavě, tupě, bez jiskry radosti 87; a tak o svěšené hlavě se vláčejí a chodí lidé ještě 144, 196 (také v Kyvadlech 3, 175, kde mimo to pes ‚ležel nehybně o zavřených očích‘ 1, 181, žena ‚kynula rukou o vztýčeném palci za sebe‘ 3, 138, a dokonce pes ‚často o jedné noze pokulhával‘ 2, 88). Tento divný výraz je stejně obojživelný jako onen divný genitiv, také může býti přívlastkem; v Panstvu se objevují černé šaty o dlouhém, nemoderním, šosatém kabátě 391, v Kyvadlech dívčí obličej o zavřených očích 1, 177, oči o namodralé rohovce 178, pihovaté tváře o rezavém knírku 185, lehké šaty o krátké sukni 2, 3. Máme se ptáti čtenářů, slyšel-li kdo z nich kdy Čecha tak mluviti?
K tomuto užívání předložky o přiřadíme stejně podivínskou předložku za s 4. p. na vyjádření příslovečného určení rozličných dějových modalit, kde zase obyčejně bychom kladli předl. s se 7. p. Již v Kyvadlech se objevují podivné věty jako na př.: stiskla mu za tichého povzdechu ruku 2, 174; mluvil za velmi bolestného přízvuku 208; jde o průvodní děje vycházející od téže osoby co [211]děj hlavní. V Panstvu takových dokladů je plno. Tak tam dělají lidé všelicos ‚za úsměvu‘ (na př. hrbíc se, za svatoušského úsměvu… šinula se po zpátku ze dveří 11); Petříček pohleděl rozpačitě za výrazu niterného boje na presidenta 6; za nářku (svého!)… naň… pohleděla 18; řekl za svítících očí 56; za kruté jizlivosti pokračoval 86; vzpomínal za děsné nenávisti let, kdy… 144; za velikého sebezapření se Černý odhodlal… 169; hleděl za úžasu na Nechvátila 171; dodala za slavnostního přízvuku 336; dodal za lesknoucích se očí 380 (podle mluvnice p. M-ovy bylo by lze říci i ‚o lesknoucích se očích‘ nebo ‚lesknoucích očí‘); poznamenal za povýšenosti 380 (asi povýšeně, povýšeným hlasem?); houslista za vypoulených očí hvízdá stále pronikavěji 405; dodala za příšerné jednotvárnosti 445. To nejsou doklady shledané s bolestí: kdo by chtěl, našel by podobné věci skoro na každé stránce. Předložka za s gen. je v Panstvu hýčkaným miláčkem p. M-ovým, užívá jí i jinak; na př. presidielní úředník za vědomí (= s vědomím) svého šéfa napíše přednostovi soudu… 447; řiditel sežene za obratného zpeněžení zařízeného bytu také tři sta tisíc 130 a p. j.
Jinak je p. M., co se předložek týče, syn své doby: kde může předložku potlačiti s násilím sebe větším, potlačí ji. Píše na př.: holo ostříhaný 103 m. dohola, naholo; nepustili z domu ani krokem 117 m. na krok; jste nejbohatší člověk města 125 m. v městě; v tom zřetelu (in dieser Hinsicht) se připojujeme vašemu mínění 187 m. k vašemu mínění. Dovede vyhoditi předložku v jednom ze souběžných výrazů a v druhém ji nechati: naloženo jím (m. s ním), jako s každým podprůměrným úředníkem 295. Samo sebou se rozumí, že mu je milejší instrumentál, kde by prostý Čech raději položil za s akus.: mají tátou (= za tátu) takového lumpa 102, uznáte-li vhodným 110, státní zástupce zvolil obhájcem advokáta Trosta 258. Větě ‚chcete-li mne míti ženou‘ 242 rozumí prostý Čech tak, jako kdyby řekl ‚chcete-li, abych byla ženou‘ (ne mužem, abych si vedla jako žena), u p. M. znamená ‚chcete-li mne míti za ženu‘. Prostý Čech u výrazů několikačlenných opakuje předložku, není-li jejich nepochybné společenství docela zřejmé a nepochybné, pro zřetelnost opakuje předložku, i kde jí opravdu není třeba; naši spisovatelé to dnes pokládají, jak se zdá, všude za chybu a vynechávají předložku, i kde jména jsou v protikladu (souboj na život a smrt Nár. l. 7. dub. 1925 feuill.). Je poučné na př. srovnati, jak si zde vede obecná mluva u větných členů spojených spojkou odporovací. Čech, který si zachoval z rodiny upřímný cit pro jasné, jadrné vyjadřování, [212]řekne na př. ‚mám na vybranou, jít do Prahy nebo do Plzně; bratr je dnes večer jistě v Národním nebo ve Vinohradském‘, Tak ovšem dnešní spisovatel nepíše, škoda místa na opakování téhož slova, ať je sebe menší; napíše se na př. ‚Sázava se potom může stříbrně zalesknouti do malé krajinky nebo stranou odbíhajícího údolíčka‘ (J. Vrba, Sázava, 1918, 5). P. M. je ovšem na straně moderních; píše: brnknete telefonicky na vrchního státního zástupce, nebo ministerstvo 256; bude-li pohnán před senát, nebo porotu 268. Tak píše u členů dilematicky proti sobě postavených, tím spíše ovšem u členů sice proti sobě nepostavených, ale přece dohromady těsně nesdružených, na př.: odvolání k vrchnímu, ba i nejvyššímu soudu 215; bude snad v obchodě, kanceláři 424.
Indický vtip se směje skladatelům pravidel v učebních příručkách, kteří si libovali vyjadřovati se s největší stručností (ovšem proto, že se jim indický žák musil učiti nazpaměť), že ušetří-li takový mistr jedinou slabiku, má větší radost, než kdyby se mu narodil syn. U nás snad budou ku povznesení českého jazyka vypisovány ceny na návrhy, co vše se může z věty vyhoditi. Vítězem v takovém zápase by byl p. Jaroslav Maria: podle jeho názorů může jakékoli slovo, kterýkoli větný člen býti jako zbytečný vypuštěn. Vynechává jako jiní (v 1, 289 n. a na př. 9, 184) zájmeno ten, na př. (otec) znal [to] dobré, tiché a pokorné dítě, jež se neosmělilo… 207 (slova u něho vynechávaná pro krátkost přidáváme do [závorek]), ovšem, Pepa, kde pak [ten] si všimne takových věcí! 248; podmětové a předmětové to, na př. kdyby to prasklo, kdo [to] odnese? 9, nic vážného, záhy [to, o nemoci] přejde 367, s podžupanem ještě nemluvil, vzbudilo by [to] zlou krev 404; rozličné tvary osobního zájmena, na př. najdu si cestičku, kudy se do mužíčka dostanu a po svém [jej] spracuji 340, Helena… vykřikla a skácela se. Vrchní přednosta [ji] zachytil, odvlekl… 436, Karel byl jí mnoho, ale nemusil býti vším. Já [jej] mohl nahraditi 211, avšak už se nalezne rytíř, který [mne] doprovodí 409; atd. Specialita p. M-ova je vynechávati zájmeno zvratné. Chápeme, vynechá-li za prvním slovesem zvratným zájmeno u druhého (ač i tak někdy vzniká dost tvrdosti), na př. zachvěl se po celém těle, ďábelsky usmál a vyšel 51. Ale p. M. vynechává rád zvratné zájmeno, kde nám pak schází; na př. kde jsou obě zvratná slovesa rozdělena větou se slovesem nezvratným (vyptal se, zpytavě pohleděl do obličeje nemocného, chladně usmál a mlčky předepsal lék 360), nebo kde každé sloveso má míti zájmeno v jiném pádu (patrně jste [213]se zastavil ve vsi a zde popřál kořalky 252, pohnul sebou a namáhavě obrátil Kyv. 3, 42). To je asi cesta, kterou p. M. došel k poznání, že se zvratné zájmeno může vynechávati podle libosti, a vydatně z něho těží. Píše věty jako na př.: zvedla ho (otce), zavěsila o jeho rámě a rychle se vraceli Pan. 353; posadil klobouk a vyšel 225; zamhouřila oči, opřela pevně oběma rukama… o opěradlo Kyv. 1, 178; doktorka jen na ruce dala náplast, podívala srdečně 178, vykřikl, zavrávoral, zadržel o věšák 2, 194, napila silného vína 3, 117, ústa Kristova pohybují 119. Takových vět bychom mohli uvésti hojně, ale stačí, co uvádíme. Zvratné zájmeno smí scházeti i na př. ve větě jako ‚já a žena jsme cizinci‘ Pan. 241, která neznamená, jak by bláhový čtenář myslil, že ti manželé přišli z ciziny, nýbrž že jsou sobě cizí. Ale co schází zde, nahrazuje p. M. jinde, přidává zvratné zájmeno, kde se jiný obejde bez něho; píše na př. o chování se ve službě 226 a j., o pokuse o vyrovnání se s provinilým řiditelem 277, o setkání se s dcerou 422, o zardění se Kyv. 1, 66 a pod. A tak se skoro zdá, že vůdčí myšlenkou p. M-ovou v takových věcech je psáti, jak nikdo nemluví.
Nepřirozenost, dělanost M-ova slohu zvyšuje zejména stavba jeho vět. Našel zvláštní krásu v tom, že stále a stále užívá vět kusých, jimž schází podstatné části větné. Co vidíme na př. na uvedené větě ‚posadil klobouk‘, provádí v svých románech ve velkém. Píše nejraději telegramovým slohem; chápeme, telegrafuje-li letec vracející se z Italie přes Jugoslavii v Novém Sadě do Prahy ‚dnes Bělehrad, brzy doma‘, protože telegram má své potřeby a svá práva, ale nechápeme, proč má spisovatel čtenáři napořád předkládati sekaninu z načatých a všelijak nastavovaných vět, jakou nikdo za normálních okolností nemluví ani nepíše. Jako telegram, má svá práva i na př. drama, zachycující plně jen řeči svých osob a jen mimochodem naznačující pouhými narážkami dějové okolnosti, ať pro režiséra, ať pro čtenáře, který sleduje vývoj dramatu ne na jevišti, nýbrž na mrtvých stránkách knížky: scenář nesmí zdržovati propracovanými periodami. Vypravuje-li něco osoba nějak vzrušená buď dějem samým anebo svým osobním účastenstvím při něm, chápeme, že chvílemi prudkému spádu jejích představ nestačí ustálený tvar naší věty a že předvádí v jednotlivých slovech jen hlavní body toho, co ji vzrušuje. Víme také, že jsou osoby, které skoro ani nedovedou vypravovati klidně, které upadají ve vzrušení se samým počátkem svého vypravování. Ale to jsou výminky, které musí míti své vnitřní odůvodnění, nemají-li v díle, které přece [214]chce býti uměleckým, klesati na stupeň pouhé mrtvé šablony. Herec, který pro nic za nic tváří, tónem řeči, pohyby je v stálém vzrušení, snad na chvílí diváka, zvláště méně zkušeného, strhne, ale soudný člověk brzy vystřízliví a ovocem hercova úsilí konec konců je rozmrzelá únava divákova. A zrovna tak je tomu v umělecké práci spisovatelově. Vždyť samo faktum, že každá řeč národa osvěty pokročilejší si vytvořila klidný tvar normálního sdílení, ukazuje spisovateli cestu, kudy se má bráti, nechce-li stůj co stůj býti abnormální. Ale abnormálnost je bohužel to, co podle mínění p. M-ova je ne-li jediným, aspoň prvním oprávněním uměleckého tvoření; proto jsou jeho knihy tak cizí skutečnosti, cizí i obsahem i formou, aspoň pro čtenáře, který není zvyklý pohlížeti na svět skly, která by mu všecko pokřivila.
A neskutečnost jest podstatným znakem abnormálních vět p. M-ových také proto, že píše nejraději větnými tvary, jimiž nikdo ani ve vzrušení nemluví. Oblíbeným jeho výrazem je na př. ‚chvíle‘ jako samostatná věta, znamenající, že mezi tím, o čem právě vypravoval, a pokračováním uplynula chvíle. Sedlák na př. přijde do hospody a vypravuje sousedům o svém procesu, nejprve, jak snadně vyhrál v první instanci. ‚Chvíle. Mluvící se ďábelsky usmál‘. A vypravuje pak, co bylo dále (40). Anebo, na téže stránce, kolozubý stařec si zažertuje, že se ještě fanfrní za ženskými. ‚Smích, nálada se lepšila‘. Anebo rád v prostém vypravování pouhým příslovečným výrazem bez slovesa naznačuje, jak kdo mluví. ‚Vstal a hořce‘: 43. ‚Strážmistr zvedl hlavu a ostře‘: 52. ‚Ticho. Pak nejistě a za přemáhané úzkosti‘: 53. Atd.; tak se vyjadřuje stále. Anebo napíše větu ze samých jmen ‚Klepání, dva páni, vyšetřující soudce a písař‘ Kyv. 3, 149. A tak čteme stále, ne jen výjimkou. Nikdo na př. nebude míti námitek, čte-li v řečech osob v románě vystupujících časté doklady, jak někdo skládá své věty z kusů oddělených, tvořících souvislou větu teprv, když si odmyslíme přestávky mezi nimi. Na př. vypravuje-li onen sedlák (40) o pokračování svého procesu: »Najednou mi přinese poslíček psaní. Tenké, velké. Špinavý kus papíru, počmáraný, že toho nikdo nepřečetl. Od našeho soudu. Rada se smál, to že mají takového starého písaře, po němž nikdo ničeho nepřečte. Že se ta štrychařka točí proti prohře k soudu krajskému. Ale že prohraje zas.« Tak — mimo ty genitivy — muž z lidu vypravovati dovede: jednotlivé části představy se mu postupně vybavují a vtělují podle toho v slova. Ale nikdo nevypravuje takovými nominálními větami, jejichž některé doklady jsme shora viděli. Či slyšel p. M. kdy někoho vypravovati tak, [215]aby pokračoval na př. jeho kusým ‚chvíle‘? Nominální věta je ve vývoji lidské mluvy jistě prastarý útvar, a jazykozpytec jistě rád shledává její zbytečky v starých památkách jazykových i v dnešní mluvě živé. Vidí na př., že nemocný, který se nemohl dočkati rána, jeho rozbřesk v radostném vzrušení pozdraví zvoláním ‚ráno!‘, vidí, že v staré latině nominativ nox (noc) mohl se objevovati jako příslovce s významem ‚v noci‘, vidí, že dítě, jež v době, kterou lze měřiti na měsíce, prožívá tisícileté stupně vývoje svých předků, v prvních počátcích svých mluvených projevů mluví větou nominální, že jeho haf může znamenati jednou ‚pes‘, po druhé ‚pes běží‘, po třetí ‚byl tam pes‘ atd., a v duchu si rekonstruuje doby, kdy se primitivní člověk ještě vyjadřoval výrazy, jež bychom dnes prostě překládali slovy ráno, noc, pes. Ale obnovovati tento způsob ve skutečnosti by bylo asi tolik, jako obnovovati životní poměry, jaké byly snad někdy v nejstarší době kamenné; co minulo, přestalo býti skutečností, a je strašným anachronismem, skutečnost dnešní vystihovati prostředky, které v ní dávno pozbyly oprávnění.
Nepřirozenost je vůbec stálou vlastností M-ova slohu. Kde jsou dvě slova pohotově (třebas by se ani významem nekryla), sáhne po tom, kterého Čech málo užívá. Píše na př. v prvém poschodí 5, v prvé stolici (soudní) 25, slova vnitřní nezná, všude je jen niterný, všecko se děje náhle (nejen změny, i trvalé stavy mohou býti ‚náhle‘: proč náhle stojíte jako pařez? 52; jsem náhle nevýslovně nešťastna 355; v Kyvadlech 3, 133 pan ministr ‚náhle nemohl promluviti‘). Dávno již zaniklý výraz druh druha i v době, kdy ještě žil plným životem, objevoval se jen tak, že první jeho člen stál v 1. p. (druh druha sě tona lapá, druh druhu málo věří Alx.), p. M. docela mechanicky napíše na př. ‚pokukovala s druha na druha‘ 68. Slýchal, že m. lidového když v podmínkových větách je spisovné -li, a klade -li m. když i ve větách nepodmínkových (příjmy se nebudou zvyšovati. Nyní, je-li nám nejhůř 280; jde-li s tebou Helena, zůstanu doma 353); protože se radívá, v jistých případech m. celý říkati všecek, píše na př. i ‚(přednosta soudu) si umínil, že… dá vymalovati všecky úřadovny… a vůbec uvésti všecek soud do nového lesku‘ 447. Kuřák dýmku plní 165, necpe, vinníci se doznávají, na př. 297, nepřiznávají po staru, srdce ustává tlouci 102, nepřestává, když někdo někde je, mešká 88 nebo dlí tam 105, 205, v nevěstinci ‚vévodilo trapné, naježené ticho‘, nevěsta vzešla z nejlepší rodiny 233. Sunouti je slovo p. M-ovi náramně milé: myšlenky táhly, sunuly se 155, (matka na pohřbu) sunula se těžce 213, [216]sluhové odsunují jídelní stůl do sousedního pokoje 397, předsunul daleko před sebe nohy 238, přisunula ucho ku jeho ústům 60, vzala ze stolu plný pohárek (to byl tedy ve stole?), přisunula jej ke rtům presidentovým 412, zasunoval list do kapsy 223, zasunul žalobní spis do kapsy 273. Také šinouti se: kdo ví, jak se budu ještě já šinouti světem 305, zhrbený, zasmušilý, zamyšlený šinul se vedle ní 357, byl to… kněz… těžce se šinoucí dopředu 386. Atd.; všude jen snaha, vyjadřovati se jinak s perem v ruce než doma v županu. Ale při tom se zvláště M-ovy osoby dovedou vyjadřovati hodně vulgárně, všelicos jim bývá ‚zatracené, sakramentské‘, uvažují, ‚lze-li hráti betla nebo durch‘ 159, říkají na př. pane, to byl rajt 159, ať tedy lumpa zavřou t., zítra by byl fuč 169, buď budete poslouchat, anebo mně vlezte na záda 40 a p.
Měli bychom ještě mnoho co vytknouti jazyku p. M-ovu, tak ledacos, co jsme již jinde vyčítali jiným, ale zavedlo by nás to vše příliš daleko, a zejména by to vyžadovalo mnoho místa, jehož nazbyt nemáme. Až jednou bude pronášen soud o úpadku spisovného jazyka naší doby, jistě bude vzpomínáno i jazykové libovůle a umělkovanosti Jaroslava Marie. A také jeho mluvnických nedostatků.
[1] Genitiv vlastnosti ovšem není v češtině možný bez přívlastku: nelze říci ‚Spiegel je pleti‘. Po česku se říká ‚jsem toho mínění, toho názoru, že (Gessenius) toho úmyslu jest‘ (Skála ze Zhoře 2, 74), ne, jak si mnozí pokládají za zásluhu říkati ‚jsem mínění, názoru, úmyslu‘ (1, 291). U p. M. ovšem také ‚nejvyšší soud je názoru, že…‘ (Kyv. 2, 198).
Naše řeč, volume 9 (1925), issue 7, pp. 203-216
Previous František Oberpfalcer: Přezdívky větného původu
Next Autoolej
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1