Drdy

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. D.) Na Železnobrodsku říkají: Ančin Francek mluvil s Mařkou; ta (t. j. Anča) měla drdy (= starost, zlost). Slovo drdy, známé ostatně i odjinud, je pomnožná odvozenina jmenná od slovesa drdati; je tedy utvořeno stejně jako podobné slovo trhy (ten měl trhy! t. j. trhání) od slovesa trhati. Obě slova jsou i významem velmi podobná. Neboť i sloveso drdati (srov. odrdaný klas Kott 1, 305) znamená trhati, škubati a souvisí snad, není-li to vůbec výraz onomatopoetický, s kmenem der-, který je v deru, [222]dráti. Jako sloveso podmětné znamená drdati, jíti, pospíchati klátivou chůzí, kodrcati se, spěchati, až se člověk třese. V tomto významu žije v řeči lidové i jeho druhotvar drndat s vloženým n, jako bývá často v slovesných kmenech původu onomatopoetického (frčet — frnčet, drčet — drnčet, drcnout — drncnout, křápati — křampati atd.). Obě slovesa i podst. jm. drd n. drda byly již v starém jazyce. Svědčí o tom osobní jména Drdák (z r. 1433) a Drnda (z r. 1377), obě zaznamenaná v Tomkových Základech starého místop. praž. (v. Geb. Sl. stč.). Z Wintrových výpisků zaznamenal Kott 1. Přísp, 58 z 16. stol. doklad: Dobyl tesáku a dali se do drdy tak, že po sobě jezdili; drda znamená v tom spojení pračku, s týmž posunutím významu jako v slově rvačka (od rváti = trhati).

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 7, s. 221-222

Předchozí Bezprostřední

Následující Filiálka