Více ne

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

Mezi způsoby mluvení, které podle výkladů Králových naši brusiči neprávem vyhlašovali za chyby, je také více ne místo již ne (str. 100 n.). Kdo opravdu zná starší češtinu, ztěžka se odhodlá, býti mínění jiného, a vracím-li se k této věci i mně nepochybné, činím to jen proto, abych přidal několik poznámek snad ne docela zbytečných.

Již dv. r. Král m. j. napsal, že podobně se vyjadřují na př. i Vlaši a Francouzi. Vyjadřují se tak i Poláci, u nichž přece, nehledíme-li k slovům, jež z němčiny přímo přejali, germanismů mnoho nenajdeme; a dokonce i Rusové, kteří dnes obyčejně říkají [167]uže ne, v staré době, v níž u nich sotva lze mluviti o nějakém pronikavějším vlivu němčiny, říkávali také bolje ne, t. j. »více ne«. A domnělý germanismus tento našel čiperný posluchač i v jazyce staroindickém, když jsme čtli před několika lety upanišadu o Načikétasovi. Jak viděti, jest to způsob vyjadřování tak přirozený, že se mohl vyvíjeti v rozličných jazycích samostatně, aniž třeba se domýšleti, že by byl vznikl jen v jednom z nich a do druhých by se byl přenášel. Naši předkové se tak vyjadřovali stále, ani na př. Jungmannovi se nezdálo, hledati zde germanismu, a i Čelakovský v Ohlase bez rozpaků napsal: »Ach běda, nebudu víc chodit pro vodu.«

I matiční Brus ví, že »ne více vyskytuje se již ve starých spisích místo správnějšího již ne.« První část této věty je svatá pravda; vlastně by bylo lze říci, že v staré češtině více ne (anebo také již více ne) čteme skoro stále, a nesmírně zřídka již ne, které v naší době je mnohem častější, než bývalo. Gebauerův Slovník má jen několik dokladů spojení již ne, a z těch vlastně bychom měli ještě vyloučiti doklady biblické, v nichž starý Čech otrocky překládal lat iam non, ač by jinak byl spíše řekl asi viece ne (jako na př. v Žaltáři »juž nenie proroka«). Proč našim brusičům z minulého století se uzdálo zapovídati více ne, nelze dobře říci, a snad bylo i příčin více. Nejvíce jim asi překáželo, že se říká již ne i více ne, a toto že se shoduje s něm. nicht mehr; ale důležitou příčinou, jíž si ovšem nebyli vědomi, bylo asi, že nedovedli základů těchto způsobů mluvení poznati po dvou stránkách, k nimž bych rád ukázal zde.

Stará čeština mívala stejným způsobem více (viece, viec) i ve větách kladných, ve smysle vlastně témže, jako ve větách záporných: jako více ne znamená vlastně »již nikdy ne, víckrát ne«, tak více bez záporu bylo »nadále, navždy«. Tak na př. známé přísloví jest u Štítného zapsáno ve znění »čím nový hrnček naplněn bude, tiemť viec zapáchá«, a co »viec« v něm znamená, vidíme z pozdějších jeho změn (»vždycky«, »až se rozrazí«, »dokud ho stává« atp.), jež by čtenář našel ve Flajšhansových Č. příslovích 1, 348. Týž Štítný zavírá výklad článku víry o těla z mrtvých vstání a životě věčném slovy: »a ta (věčná radost) viec a viec tráti (trvati) bude, donidž (dokud) Buoh Bohem, jiež nám Hospodin dopomáhej!« V Trojánské kronice slibuje Paris Eleně královně: »já tě sobě za najmilejší manželku chci pojieti (pojmouti) a s tebú viec ostati v posvátném manželství«. Atd. Staří filologové naši tomuto slovu nerozuměli. Po starém pravopise bývá psáno wiecz, nejčastěji bývá tvar kratší (viec, ne viece), a tak se čítalo [168]věč, jako by to bylo slovo příbuzné s věk, věčný. Teprv časem se nalezl výklad správný (zejména podle míst, kde nelze čísti věč): kdyby jej byli znali brusiči, byli by asi poznali, že na př. věta »více bez tebe nebudu žíti« není utvořena podle němčiny proto, že se říkávalo i »více s tebou chci zůstati«, což po německu se neříká stejně.

Více ne časem v živé mluvě zaniklo (aspoň nevím, kde by se tak ještě říkalo) a bylo nahrazeno buď stejně starým již ne, anebo změněno ve víckrát ne: kde by staří Čechové byli řekli »viece tam nebudu (anebo nechci) choditi«, my říkáme »už tam nebudu chodit, už tam nepůjdu«, anebo »víckrát tam nepůjdu«. Předkům našim však nebylo více ne a již ne totéž. Více ne říkávali, kde možnost nějakého děje chtěli popírati na všecky časy; kde chtěli říci, že děj přestává (anebo přestal, nebo přestane) v některé době, ale tak, že se může zase obnoviti, říkali již ne. Tak na př. píše v březnu r. 1476 Jindřich Rúbík z Hlavatec a na Netolicích purkrabímu krumlovskému (Arch. Č. 9, 153): »A prosím tebe, milý bratře, zednaj (zjednej, opatř) mi drajlink vína anebo puol a pošli mi jej na Heršlák; neb mievám mnoho hostí a již nebudu mieti co píti«. Kdyby byl napsal »více nebudu míti co píti«, bylo by to bývalo tolik, jako kdybychom my dnes řekli »víckrát nebudu mít co píti«, a to je myšlenka, jíž asi purkrabí Jindřich byl dalek (drajlink je totiž 24 věder). Anebo čteme v Alexandreidě: »tak mnoho ljuda bieše, jakž juž trub nedoslyšieše« (tak mnoho lidu bylo, že [pro vzdálenost] trub nedoslýchal): »viece ne« zde bylo v staré češtině tak nemožné, jako dnes bychom nemohli říci, že v dálce »již víckrát« (anebo »již nikdy«) trub nebylo slyšeti. Někdy ovšem, kde obsah celé představy se tomu zrovna nepříčil, řeklo se více ne, i kde zápor vlastně nemusí míti místa na všecky časy: je to stejná důraznost, přirozená v záporu, jaká se jeví v tom, že Slovan (a ne jen Slovan) na př. zákaz i jediného děje rád vyjadřuje slovesem opakovacím (říkáme »přines to sem«, ale »nenos to sem«), vyjímaje věty, v nichž máme na mysli zákaz anebo výstrahu, týkající se na určito jednotlivého děje (»nespadni tam«, »nepozdrav ho jednou nebo dvakrát, a uvidíš«). S oním základním rozdílem mezi více ne a již ne se srovnává, že více ne nalézáme v starší době nejčastěji ve větách budoucího děje; ale není to ovšem pravidlo bez výjimky (Ctibor Tovačovský z Cimburka na př. docela správně mohl napsati »živí vědí, že mají zemříti, ale mrtví ničehož víc nevědí«).

Tohoto rozdílu necítíme my, protože se více ne udrželo vlastně jen v řeči spisovné. V němčině ho není (jako ho není ve franštině a [169]jinde), Němec může beze všeho říci »ich habe keinen Heller mehr«, »ich habe nichts mehr zu trinken«, třeba si je nejlépe vědom, že nedostatek za chvíli mine. Proto někteří naši spisovatelé doby nové psávali více ne, kde by podle ducha naší řeči mělo býti již ne: na př. »nemám víc ani krejcaru«, »dnes tam více nepůjdu« atp. A brusiči asi nejasně cítili, že zde je cosi nesprávného: chybili, že zapovídali (a zapovídají) více ne šmahem. Není, proč bychom se starého více ne zříkali; ale neužívejme ho, kde bychom ho bez násilí a bez nesmyslu nemohli nahraditi na př. slovy »již nikdy«, »víckrát ne«, »dále ne«, »na dále ne« atp. Jirásek vypravuje na př. o malém Věkovi: »tížilo jej to, i to, že se bude starý Žalman třeba na něj zlobiti, že ho juž více k sobě nepustí« (Spisy 2, 18). Zde položeno »více« docela správně; i na př. ve vypravování o návštěvě císaře Josefa v klášteře (t. 71): »(páter Anselm) chvíli jako by váhal, čekal, a teprve když se onen jásavý pokřik více neozval, pustil se po schodech dolů«. I kde vypravuje, »více se pak František k sousedovi nedostal« (17), je »více« na dobu, kterou vypravovatel i čtenář má na mysli, docela správné, a jen zlý mračnopozor by mohl vykládati, že se po mnoha letech Žalman s Věkem zase smířili; v řeči působí skutečný život duševní, ne kostnatá logika.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 6, pp. 166-169

Previous Václav Mostecký: O jazyce románů Jiráskových

Next Josef Vycpálek: O chybném slovosledu neboli pořádku slov I.