Proti

Václav Ertl

[Short articles]

(pdf)

-

Dva z našich čtenářů se obrátili na nás s tímto dotazem: V knížce »Akreditiv a jiné dokumentární transakce«, kterou vydalo r. 1922 Sdružení peněžního úřednictva v Praze, píše spi[144]sovatel Petr Pospíšil na 10. str. mimo jiné: 1. akcept proti¹) vydání zboží po přehlídce jeho v přístavu určení. O předl. proti píše v poznámce¹): »Předložky proti ve spojení »úhrada nebo výplata proti dokumentům« a p. ve smyslu, že výplata se má provésti teprve tehdy, když byly předány předepsané dokumenty (přísně vzato: současně, z ruky do ruky), užito zde vědomě a také v následujícím bude tak důsledně činěno. Rčení toto není u nás neobvyklé, jak by se event. mohlo namítati, nýbrž naopak v odborných kruzích je již tak dalece vžito, že se nedá vykořeniti. A není také třeba. Výtka germanismu nemůže tu přijíti vůbec v úvahu, neboť jest to výraz internacionální a užívají ho jak Němci (gegen Dokumente), tak Angličané (against documents) a Francouzi (contre documents) i Italové (contro documenti), takže není příčiny, proč bychom zrovna my se mu vyhýbali. Mimo to tento výraz vystihuje velmi dobře příslušný pojem, rozhodně lépe, než by jej vystihla jiná předložka, nebo po případě i opis. V jiném smyslu jest ovšem nutno užívati u nás jiných obratů, na př. na legitimaci, t. j. na předložení, ukázání legitimace a pod.«

Jest domněnka spisovatelova i po stránce jazykové správná?

Odpovídáme: Není; předložka proti je ve výrazech »úhrada nebo výplata proti dokumentům a p.« najisto nesprávná a nečeská, a způsob, jímž jí spisovatel Akreditivu hájí, je mylný a vyplývá z jeho nesprávného názoru na jazyk. Říkáme-li o nějaké vazbě, na př. »přijíti na řadu«, že je to germanismus, není důvod její nesprávnosti v tom, že se vyskytuje v němčině (neboť pak by bylo nesprávné také »přijíti do školy«), nýbrž v tom, že takové vazby v češtině nikdy nebylo a že není ani způsobu, jakým by se tato vazba z vazeb domácích dala organicky vysvětliti. Její závadnost záleží tedy v tom, že se v jazyce přirozeně a organicky nevyvinula, nýbrž že byla do něho z neznalosti vlastních a domácích prostředků neorganicky uvedena. Nazýváme-li ji germanismem, je to jen název vysvětlující, odkud, z kterého jazyka byla do naší mateřské řeči přenesena. Proto se stanoviště jazykové správnosti je zcela jedno, nazýváme-li něco germanismem či galicismem či rusismem. To jsou jen viněty označující provenienci; podstatou nesprávnosti je nečeskost. Spisovatel Akreditivu jest tedy na omylu, domnívá-li se, že správnost výrazu výše uvedeného lze obhájiti tím, že jeho užívání lze prokázati z němčiny, franštiny, angličtiny, vlaštiny a že je to výraz internacionální; pro obhájení jeho správnosti se stanoviště jazykového jest jediná cesta: dokázati, že se užívání předložky [145]proti v této významové platnosti (záměny n. výměny) v češtině organicky vyvinulo bez vlivů cizích.

Objasněme to příkladem! Je známo, že Němci říkají »mit der Feder schreiben«, Francouzi »écrire avec la plume«, Italové »scrivere colla penna«, Angličané »to write with pen« atd. Co by z toho usoudil spisovatel Akreditivu, kdyby jeho jazykový cit byl v tomto případě tak chabý jako v případě shora uvedeném? Že vazba s předložkou mit (= avec, con, with) je internacionální, že »psáti s perem« není germanismus a že tedy není, proč bychom se této vazbě měli vyhýbati, zvláště když to rčení není u nás neobvyklé (u vzdělanějších Čechů je sice škola už dávno vymýtila, ale drží se dosud u německých obchodníků česky píšících a leckdy i jinde, v. N. Ř. 5, 117). A přece je nade vši pochybnost, že vazba »psáti s perem« není správná, že je to v spisovné češtině germanismus a že, užívá-li se jí v některých »kruzích«, děje se to jen z neznalosti jazyka. To proto, že se předložky s ve významu nástrojovém nikdy v češtině neužívalo.

A to platí i o předložce proti ve rčení výše uvedeném. Ve všech takových rčeních, »prodávati proti hotovému placení, vypláceti proti kvitanci (proti legitimaci), výplata proti dokumentům« a p., je základem představa výměny (něco za něco) ať skutečně provedené (peníze za zboží), či myšlené a formální (výplata za nahlédnutí do legitimace). Nehledíme-li k výrazu »zaměniti A s B« (něm. A mit B verwechseln), který je vlastně jen jinou formou výrazu »zaměniti A a B«, zakládají se výrazy na označení pojmu výměny na reální představě původního výkonu výměnného, t. j. na způsobu, jak ležely nebo se kladly oba předměty k výměně určené. Toto pojetí bývá, hledíme-li k výrazům, jimiž se výměna v řeči vyjadřuje, rozličné. Nejprostší představa výměny je, že oba předměty k výměně určené ležely nebo se kladly proti sobě. Proto bývá poměr obou předmětů k výměně určených vyjadřován v některých jazycích předložkou znamenající ‚proti’, jako je řec. anti (anér ant’ andros, muž za muže), lat. contra (auro contra, přísl. = v téže hodnotě co zlato, za zlato), častější ovšem až ve vulg. latině, z níž přešla tato vazba do jazyků románských (franc. échanger qch. contre qch. atp.), něm. gegen (etw. gegen etw. vertauschen) atd. Určitější představa výměny je, že se předmět k výměně nabízený (cena) kladl před předmět získávaný (zboží). Proto se na vyjádření poměru obou věcí k výměně určených užívá předložky znamenající ‚před’; to je nejčastěji předložka, která má v lat. tvar pro (vinum pro oleo commutare), ve franštině pour (échanger qch. pour qch.), v němč. für (etw. für etw. tauschen, geben atd.), v angl. [146]for (exchange s. t. for s. t.) atd. V slovanských jazycích se však zakládají výrazy označující poměr obou věcí vyměňovaných na představě zcela samostatné a od obou uvedených způsobů v jiných jazycích odchylné, takové totiž, že se předmět k výměně nabízený klade na znamení výměny nikoli před věc žádanou ani proti ní, nýbrž za ni. Proto předložkou vyjadřující tento poměr obou věcí je v slovanských jazycích předložka za (= hinter). Odtud tedy výrazy »dáti chléb za maso, koupiti chléb za peníze, vyměniti dobytek za zlato« atd. Z obou způsobů dříve uvedených se nevyskytuje v slovanských jazycích ani jeden (před něco), ani druhý (proti něčemu). Oba tyto způsoby vyjadřování se zakládají na představách, které se nevyvinuly ani neujaly v myšlení slovanském ani českém, a proto i výrazy na nich založené jsou neslovanské a nečeské. Proto také marně bychom hledali v dějinách svého jazyka doklad toho, že by představa výměny v jakékoli formě, ať skutečné či symbolické, byla vyjádřena předložkou značící proti neb před.

Ale užití předložky proti ve výrazech »akcept proti vydání zboží, výplata proti dokumentům« příčí se nejen způsobu, jakým slovanské jazyky vyjadřují představu výměny, na níž i tyto výrazy jsou založeny, nýbrž příčí se i všem známým významům předložky proti v češtině. Nehledíme-li k výrazům čistě místním (státi obrácen proti někomu, plouti proti proudu), vidíme, že se u předložky proti vyvinul z významu místního hlavně dvojí význam, jednak srovnávací (co proti moři, hor a hvězd nesčetným dnům tvé žití jest? Slád.), jednak význam opaku a nepřátelství (jednati proti zákonu; kdo není se mnou, proti mně jest Luk. 11, 23). K významu, který je v něm. »gegen Documente«, není tedy ve významovém rozvětvení předložky proti nikde ani sebe menší příležitosti. Naopak, pro Čecha, který cítí a myslí skutečně česky, mohl by výraz »výplata proti dokumentům« znamenati podle uvedených významů předložky proti spíše pravý opak toho, než se jím vyjádřiti chce, totiž výplatu vykonanou v odporu s dokumenty, proti jejich znění (den Documenten zuwider, malgré les documents).

Z toho ze všeho je tedy viděti, že výrazy »akcept proti vydání zboží, výplata proti dokumentům a p.« jsou jen pohodlné odlitky výrazů cizích se zjevnou známkou cizího původu a že se duchu českého jazyka naprosto příčí. Není tedy jiné pomoci než hledati na vyjádření toho, co tyto nečeské výrazy mají znamenati, výrazy jiné z prostředků domácích. Rozumí se samo sebou, že hledaný výraz nemusí lpěti na původním a základním pojetí výměny, nýbrž že se může přimykati i k jiné představě (na př. podmínky), která je tu možná. Sami zatím konkretního návrhu nečiníme jednak [147]proto, že v takových věcech bývá třeba dohody s odborníky, aby navrhovaný výraz vyhovoval nejen jazykově, nýbrž i věcně, jednak proto, že jsme o to žádáni nebyli. Otázka zněla, jsou-li citované výrazy správné se stanoviska jazykového, a na tu otázku nelze ovšem odpověděti jinak než záporně.

Naše řeč, volume 8 (1924), issue 5, pp. 143-147

Previous Ignát Herrmann, Václav Ertl: Ignát Herrmann či Herrmann Ignát?

Next Přepřepřel