Časopis Naše řeč
en cz

Přepřepřel

[Short articles]

(pdf)

-

Domnívá-li se některý z našich čtenářů, že tento nadpis je něco jako známé říkadlo »Petře, nepřepepři toho vepře«, je na omylu; je to slovo, které jedna z našich čtenářek čtla v překladu Cahuova románu »Zaprodaní nepříteli«. Pochází od překladatele neznámého a vyšel r. 1904 v románových přílohách Nár. listů. Kdosi tam říká mladíkovi, který se odhodlal k souboji, »přece nejste žádný přepřepřel, tím méně rváč« (251), matka laskavě kárá dceru, která na všecko má nějakou námitku, »žádných námitek již, ty přepřepřelko« (267). Význam je jakž takž jasný, »přepřepřel« je, kdo vždycky musí mít »recht« (poučný feuilleton o tom napsal brzy po převratu Machar do Nár. listů); ale laskavá naše čtenářka chtěla věděti, »co je to za slovo«. My bohužel víme spíše, co to není: není to slovo, které bychom byli kdy slyšeli nebo čtli, není to chyba tisku (vždyť se to opakuje), není to nic, nač by stačil náš rozum a snad lidský rozum vůbec. Podle slov jako žvanil, chlubil by přel mohl býti, kdo se rád pře, přepřel by snad byl, kdo každého »přepře«, ale co je to třetí pře-? Anebo, je-li na př. máma, táta, bonbon reduplikace (zdvojení), je snad přepřepře- nějaká retriplikace (ztrojení)? Nedávno (8, 66) jsme čtli: »Vždyť smysl pro tvoření nových slov podle původních zákonů jazykových dávno v lidu poklesl a zanikl a tak jsme odkázáni, co se týče rozhojňování jazykového materiálu výhradně na spisovatele, ať již beletristické nebo odborné«; je »přepřepřel« snad takový homunculus vyrobený v retortě umu spisovatelského?

Naše čtenářka měla ještě jinou bolest: říká-li se prý místo a nyní také antě. Tato otázka snad nesvědčí o hlubokém vniknutí v taje českých dějin jazykových, zato však svědčí o dobrém citu jazykovém; v dokladu nám ukázaném (»náhle tvář jeho, tvář starého krasavce, pokryla se tisíci vráskami a jeho tenké rty se pootevřely, antě za nimi objevila se dvojí řada zubů zažloutlých, avšak špičatých«, 311). Čech zvyklý mluviti a psáti jazykem nestrojeným opravdu by místo antě položil a. Co je antě, po výkladech o kdyžtě v č. 3 a 4 snad nemusíme již zvláště rozbírati; tento nový doklad se důstojně druží k dokladu z r. 1839, jejž nám poslal r. 1917 řed. Pavelka (1, 126).

[148]Tyto otázky v nás ovšem podráždily touhu, poznati jazyk neznámého překladatele z vlastního názoru. Našli jsme v jeho knize snad všecko, co jsme kdy vyčítali našim dnešním spisovatelům, a to v dokladech tak hojných, že chápeme plně mínění naší čtenářky, jíž se zdá, že to je vůbec všecko psáno »nějak divně«. Pořádek slov ve větě docela libovolný (na př. na každé stránce plno dokladů, jak zbytečný výmysl je Wackernaglův zákon o místě příklonných slov ve větě), přívlastky skoro stále za svým podst. jmenem (dvéře, potažené látkou silnou 390 a p.), a aby jich bylo více, rozhojňují se stálými přívlastky přivlastňovacími (žena na př. zde neotočí muže okolo prstu, jak se u nás po sprostu říká, nýbrž »kol prstu svého« 625). Tím uvolněným pořádkem slov se děje, že věty neznámého překladatele znívají jako verše; na př. otázka (bez zvláštního důrazu na podmětu, jakého by se dožadoval nějaký zaostalec) »kde Stack se ubytoval?« 386, nebo otázka sprosté mulatky, kterou dává své paní, s níž prožila trochu divnou minulost, když paní, odhodlávajíc se, že otráví nepohodlného milence, pověrečně se pokřižuje: »proč křížek ten?« 403. Doutník se nezapaluje, »rozžíhá« se (a snad pak hoří jako svíčka: 104, 175, 536); každý tam něco »děl«; nikdo nic nezačal, každý »jal se« (na př. »vojín jal se slzeti ještě hojněji« 366); slovo její se neskloňuje a vznikají tak krásné výrazy jako »po stopách její, v samém okolí její, díky službám její, shroucení zločinných záměrů její« 380, 381, 552, 560). Kdyžtě je zde slovo časté, i všaktě (na př. »všaktě ona šílí« 627, což by čtenář menšího rozhledu asi chtěl míti vyjádřeno slovy »vždyť o. š.«) atd. Nechceme z odpovědi na dotaz (a k tomu na dotaz ústní, na nějž jsme již ústně odpověděli) udělati celý referát; ale radíme i jiným, aby si přečtli aspoň kus tohoto vzoru nové češtiny v souvislosti, v níž teprv všecky krásy náležitě vyniknou.

Naše řeč, volume 8 (1924), issue 5, pp. 147-148

Previous Václav Ertl: Proti

Next Z. (= Josef Zubatý): 1. Moravská zem a moravská řeč, 2. Republika před svatým Petrem

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1