Na pamět Františka Vymazala

[Short articles]

(pdf)

-

Čím je člověk starší, tím méně má kdy.

Co je Napoleon proti vynálezci kolovratu?

Kdo vylíčí spousty českého jambu?

Knihy je snáze psát, než jim rozumět.

Nejlepší učitel a ledajaký mají stejný plat.

Umění číst je veliké umění.

Kdyby každá nová kniha musila být lepší než její předchůdkyně, bylo by brzy po literatuře.

Volá po akademickém vzdělání a neučí se pravopisu.

U některé ženy je nejlepší to, co má na sobě.

Nejlacinější ctnost je střídmost.

Literatura je jenom to, co se skutečně čte.

Smrt není strašná; jenom naše myšlenky o ní nás straší.

O některých schůzích se může říci: Vůl kázal dobytku.

Ševce, který zmrzačil nohy na sta lidem, nepostaví nikdo na pranýř.

[157]Která žena by si nezoufala, kdyby ji příroda vystrojila tak, jak ji strojí móda.

Je trojí česká prósa: 1. učená, 2. prostonárodní a 3. neučená a sprostonárodní zároveň.

Někteří mladší učitelé křičí po akademickém vzdělání. Ale pokud byli na průpravně, neučili se ničemu.

Kolik novinářů překládá denně z německých novin věci, jimž nerozumějí!

Alexandr Veliký říká celý svět; Aristoteles Veliký neříká nikdo. A co má svět z Alexandra?

Kdo tě naučil pochybovat, naučil tě dost.

Kdyby ve školách srovnávali některý špatný překlad český s originálem a ukázali, jak se mělo překládat, měli by z toho žáci mnohem více, než ze všech grammatik dohromady.

Velmi zábavný a poučný slovník by se dal sestaviti z chyb našich překladačů.

Kdo mluví, jak mluví všichni — ten nemá slohu.

Literární dotazovna by nám uspořila mnoho peněz a času.

Sedlák nechodí na procházku.

Chceš-li dobře posoudit spisovatele, ptej se: Kdyby ho nebylo, scházelo by něco literatuře?

Žádná slohověda nevykládá slohu novinářského.

Marnost nad marnosti, řekl Šalomoun, ale až bylo po tom.

O tchyních slyšíme všelico, o tchánech nic.

Ti, kdo vědí nejméně, musejí často psát nejvíce.

Poláka jsem neslyšel jinak mluvit než spisovnou polštinou, Čecha velmi zřídka (»todle«, »že jó« slyšet co chvíle).

Všecko chce u nás umírat za řeč otců, a Gebauerovu mluvnici nechtěl vydat nikdo.

Moderní verš se skládá ze slov a z ležatých čárek.

Chceš lidem imponovat? Kup si perlové knoflíky.

Jak jiná by byla literatura, kdyby psali jenom ti, »kdo nám mají něco říci«.

Čecha poznáš nejsnáze — po špatné češtině.

Z malých knih se naučíš více než z velkých.

Kdybys uměl jenom jednu báseň deklamovat tak, jak nikdo jiný, budeš slavný.

Rozumný člověk se učí od každého.

Zdá se, čím méně se budeme učit německy, tím více bude přibývat germanismů.

Recept překladačům: 1. Slovníku nepotřebuješ. 2. Dělej co nejvíce řádků. 3. Na řádek možná-li slovo až tři slova. 4. Dělej mnoho ležatých čárek. 5. Přilepuj dialogy jako je tento: Dobrá (řádek). Tak je (řádek). Hotovo (řádek). Sláva (řádek).

Kdo nemá co říci, nemá slohu.

Čin je mužského rodu, řeč ženského.

Šťastný člověk, kdo našel dobrou společnost!

Který brusič vypočítá všechny germanismy v češtině?

Rozumní lidé mají nejméně přívrženců.

---

[158]Vybrali jsme zde na památku několik výroků ze druhé a třetí »hromádky« Zrnek, které nákladem Píšovým v Brně r. 1899 a 1901 vydal František Vymazal. Nenadáli jsme se, otiskujíce dotazy jeho v čísle 2. »Naší Řeči«, že to bude Vymazalův příspěvek první a poslední: život starce, neduživého sic, ale v 76. roce věku vždy ještě bystrého a neúmorně činného, náhle zničila kola vozu brněnské dráhy pouliční. Osobních styků nevyhledával podivínský muž — ale z knížek jeho »snadno a rychle« (a dodejme: správně a dobře) takřka všem jazykům evropským se učili tisíce našich čtenářů. Vymazal byl vlastně mluvnický samouk a zakládal si na tom (»Nejlepšími učiteli bývají samouci«, čteme na konci třetí hromádky »Zrnek«); ale pronikavě a nabádavě přemýšlel nejen o češtině jako výborný její znatel a milovník, nýbrž také o vědění a o životě vůbec, a úsečné výroky jeho mnohdy jdou »do krve«. Aforismus: »Pamatuj, když tě zítra zahrabou, žes nikdy nebyl«, Františka Vymazala jistě se netýká; o sobě bezděky napsal něco jiného: »Lidé obyčejní žijí do smrti, lepší lidé teprve po ní«.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 5, pp. 156-158

Previous Zbytečné novoty

Next Josef Janko: Užívejme správně přídavných jmen přivlastňovacích!