Časopis Naše řeč
en cz

Zbytečné novoty

[Short articles]

(pdf)

-

V č. 80. »Nár. Listů« uveřejnil Josef Holeček »Poznámky o českém jazyku«, jež s radostí četl každý přítel naší jazykové očisty. K jedné věci, o níž vykládal, bude se i nám vraceti stále: je to »šeredné a neohrabané novotaření«, které slepému napodobení německého způsobu mluvení věrně pomáhá kaziti čistotu našeho jazyka, tak bohatého a svého v dobách minulých i ve dnešní mluvě lidové. V každém jazyce vznikne časem slovo nebývalé, často zbytečné a šeredné, buď chvilkovým nedopatřením aneb i úmyslným žertem; ale záhy opět zapadne. U nás nalézá půdu připravenu jednak neobyčejnou nedbalostí a často i mluvnickou nevědomostí lidí, kteří se přece počítávají k vrstvám »intelligentním«, jednak směšnou snahou ozdobovati své věty slovy, jichž neslýchati z úst prostého lidu. Smějeme se, vidíme-li v humoristických časopisech divocha, jak se okrašluje cáry nepochopené nádhery »panského« kroje; smějeme se venkovanu, který svůj poctivý šat znešvařuje kusy, jimiž se chce přiblížiti městskému hejsku; ale říká-li kdo žertem na př. vytmavit místo vysvětliti, utvoří-li mluvnický nedouk místo staré, poctivé obrany ohavnost, jako je obhajoba, kdekomu se zdá, že musí o překot svůj slovník obohacovati těmito krásami, aby se neopozdil za ostatními. Že tím pomáhá ničiti nejdražší památku po svých otcích, nedbá a obyčejně ani neví.

Odhodlali jsme se takovým zbytečným novotám vyhraditi v »Naší Řeči« zvláštní místo a prosíme, aby přátelé našich snah pomáhali nám je vyplňovati.

[156]Na začátek klademe několik dokladů, jež nám poslal dvor. rada Jaroslav Goll.

DŮSLEDEK. Teď máme již skoro všude a vždycky důsledek. Nastudím-li se, následek je rýma; ale pomalu i to bude důsledek! Když nejím, bude důsledek hlad, když nepiji, žízeň, když se narazím, modřina, když se nemyji, špína. Ovšem že »důsledek« patří do vyššího slohu. Slova důsledný, důslednost byla utvořena počátkem minulého století, aby po česku vystihovala pojem cizích slov konsekventní, konsekventnost; důsledek je slovo z logického názvosloví, označuje se jím soud zakládající se na předchozím soudě jiném: proč vnášíme tato slova na místa, kde odedávna máme zřetelná a dobrá slova jiná?

VŮČI je vlastně »v oči«, »do očí«. Naši předkové podle toho říkali vůči jen tam, kde byla řeč o živých osobách; na př. se říkalo vůči pohlédnouti, někomu říci vůči (anebo vůči někomu) pravdu; ve smysle přeneseném na př. táhnouti vůči nepříteli atp. Ale nyní se říká a píše vůči o všem možném (skoro jen ne o živých osobách), kde jazyk starý i dnešní lidový vystačí předložkou proti nebo k. Nedávno na př. jsme čtli, že »vývoz českého uhlí do Německa stoupl o více než 10 milionů metr. centů vůči předlonsku«; denně slýcháme a čítáme, že »vůči takovému bezpráví« bychom se měli ozvati, že »vůči těm slovům« lze říci atd.

OPROTI. Vůči aspoň je skutečné slovo, třebas ho dnes, jen abychom mluvili »pěkněji«, užíváme proti jeho původu, proti skutečnému jazyku starému i lidovému nesmyslně. Ale oproti není nic, nikdy se v dobách dřívějších tak nepsávalo ani nemluvilo, nikde slovo to v lidu samém nežije — našim spisovatelům však a lidem, kteří rádi mluví »vysokou« češtinou, nesmírně se v něm zalíbilo. Nikdo by dnes ještě neřekl (ale snad se i toho dočkáme), že na ochranu oproti dešti nosíme deštník; ale zní nám tuze krásně, řekne-li kdo na př.: »oproti vašemu programu stojí náš program«. V překladě známého anglického románu lze nalézti toto opravdu jen papírové slovo skoro na každé stránce. Kdo je vymyslil? A proč?

NEZMĚRNÝ je slovo podobného rázu. Nikdo by neřekl »mám nezměrný hlad«, od jakživa se u nás říkalo i psalo »nesmírný«; ale na př. v pohřebním oznámení musí býti »s nezměrným žalem«… Ovšem: zní to vznešeně, protože v skutečném životě tak nikdo nemluví. A pak každý hned vidí, že je to totéž, co něm. »unermesslich«.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 5, pp. 155-156

Previous Divoké květy z novinářských luhů

Next Na pamět Františka Vymazala