Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Časopise pro moderní filologii a literatury VII, 3 a 4 pokračuje J. Janko ve svých zajímavých výkladech etymologických, z nichž jsme uveřejnili v N. Ř. výtahy již v sešitech předešlých. V posledních dvou sešitech vykládá J. původ slova fáf nebo fach (v nejstarším dokladě pach) znamenajícího parukávy, t. j. pruhy (cípy) z látek i kožešin vlající a zhusta až k zemi sahající, které si muži i ženy od poč. 14. stol. připínali k vlastním úzkým rukávům. Německy sluly tyto parukávy »lappen«, ale slovo v Čechách užívané hlásí se tvarem k něm. »vach«, značícímu záhyb. t. j. dílec látky, jak ji soukeník prodával složenou. Se slovem »fáf« souvisí snad i slovo fafák (slov.), veliký nos, není-li jeho základem něm. »Pfeife«, fajfka. Jiného původu se zdá vlastní jméno Fáfa, zdrob. Fafek, Fáfek, v němž spisovatel vidí odlesk něm. »Pfeifer« (jevícího se v přesnější formě i ve jménech »Fajfar, Fejfar«) pozměněného jako v slovech »rázovat« z »reisen«, »štráchy« ze »Streiche«, »štráf« ze »Streif« a p. S ním souvisí asi i moravské slovo fafarňa, tlustá tvář, huba (pův. nafouknutá při pískání), valašská nadávka farara (dlouhá, suchá ženská), opírající se o něm. zdrobnělé »Pfeiferle«, píšťalka (srov. nohavice jako píšťaly), a slov. fafurka (vařečka). Z franc. »fanfare« (fanfára) vzniklo metonymicky slov. fafarka (poštovní trubka) s druhotvarem »fejfarka« významu téhož, slov. fafa, hubatá, povykující žena, a východočeské fafra (mluvka) se slovesem »fafrati« (tlachati). Hojného rozšíření v řeči lidové nabylo slovo »fanfár« a jeho odvozeniny a obměny, opírající se o franc. slovo »fanfaron«, chvástal, švihák, třeštidlo; sem náleží valašské slovo fafarovať sa, převlékati se, přetvařovati se, benecké slovo fafaj (větroplach, nestálý člověk) s koncovkou podle »rataj, lokaj« a p., a hornické slovo fafrnka (kolečko důlního vozíku, které se rychle otáčí, jako zfanfrnělé), sdružené zároveň se slovesy »frčeti, frnčeti«. Vlastní jméno Fafout, Fafaut (s druhotvarem Fafejta, vzniklým častou změnou cizího au v ej) opírá se o franc. slovo »fanfan« (miláček, robátko, galantní voják), změněné v češtině týmž způsobem jako »allons — alou« (a rozšířené [119]o koncové t). Z ital. »fanfaluca«, v nářečích »fanfuluca« (pýřina) vzniklo čes. slovo fafulek (chomáč, vločka) se souznačným slov. slovem fanfulok a severomoravské fafrculek (věc ničemná, bezcenná) s vložkou rc, k níž podnět asi zavdala slova »frc, rozfrcati« (zmařiti) a p. Četná je také rodina slov českých hlásících se původem k něm. slovu »wâfenrok«; z něho vzniklo staročeské fafrnoch, označující dlouhý rytířský kabátec navlékaný přes brnění, pokrývku splývající s helmy, chochol na přílbici nebo na čelech koní a všeliké ozdoby a třapce na šatech zavěšené. Slovo »fafrnoch« přešlo i do lidové řeči a v ní se vlivem jiných slov tvarově a často i významově pozměňovalo: podle slov opírajících se o franc. »fanfaron« vzniklo fanfrnoch (chodské, s významem bukál, jindy třeštidlo), camfrnoch n. cafrnoch (visící cár) prolnuté slovem »cafour«, slov. fanforce (třásně, třapce) podle »praporce« a zkrácené frnoch (kořínek vlasů). Sem patří dále i slov. fafrnek (kousek, malý člověk) se záměnou koncového -noch obvyklejším -nek, moravské fafrňkovať se (piplati, šoulati se s něčím, t. j. po kouscích pracovati) a české slovo fafrnoška (vyfintěná žena). Moravské slovo fagát (druh velkých fazolí) vzniklo asi změtením slov »fazole« a »špagát« nebo »agát«, čes. fagot (hudební nástroj) z ital. »fagotto« (pův. otýpka roští, pak nástroj, jenž se dá složiti do svazku); moravské fagola (hůl, metla) je asi téhož původu co »fagule« a bylo ho užito snad podle úsloví »někomu posvítiti«.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 4, s. 118-119

Předchozí S.: Návštěvou u novin

Následující Národní demokracie

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1