[Hovorna]
-
(IV, 19) Řed. m. šk. v Blovicích u Plzně, p. F. Raušar, nám píše, že se na Blovicku říká spasí duší o rychlém běhu, na př. »utíkal spasí duší« (aby doběhl včas cíle, aby se uchránil nebezpečí a p.). To je rčení, které sotva asi je původní; nejspíše to je zajímavý doklad, jak mohou splynouti v jedno dvě rčení, jejichž vlastní a mluvnický význam se zatemnil. Původní tvary asi byly »s pačí duše, s pačí duší« a »spas duši«. »Spaste duši« je volání obvyklé při útěku před nějakým nebezpečím; snad to byl původně pokřik prchajících bojovníků, jako franc. sauve qui peut (zachraň [se], kdo může). Kott 3, 549 má z rukopisné bible Olomoucké z 15. st. větu »spaste duše vaše«, bohužel bez bližšího citátu, takže nevíme, z jaké souvislosti. Takovéto rozkazovací způsoby rády pozbývají vlastního rozkazovacího významu a stávají se prostým vyjádřením děje beze vztahu k času, způsobu, osobě i číslu. K r. 1502 vylévá na př. písař letopisných zpráv (u Palackého str. 258) rozhořčení nad nesnázemi soudu o věc třebas nepatrnou takto: »…tu jezdíc na hrad Pražský, utrácej, meškej své dobré doma v nebezpečenství na cestě, nežli ta pře konec vzala v roce neb více, plať řečníku (= advokátu), a nemáš-li naň (na protivníka) svědomí (= svědectví) a neprovedeš-li, dej, co páni nálezem vyřknou. Čistý takový nález! Trp a zaplať pohlavek, a potom tě požene ještě ze škod, umluv se s ním…« Také »spas (spaste) duši« pozbývá [91]významu rozk. zp., klesá v pouhé příslovce nebo citoslovce vyjadřující vzrušení při nějakém útěku nebo jiném běhu, a plete se významem i zněním se rčením jiným.
Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 3, s. 90-91
Předchozí »Odněmčme se!«
Následující Perla