Páč

[Hovorna]

(pdf)

-

P. odb. přednosta Jar. Kvapil nás upozornil na rčení, vyskytující se na Klatovsku na vyjádření trapných rozpaků, s jakými někdo přijímá nějakou zprávu nebo je svědkem něčeho atd.: slyšel to s pačí duší, díval se na to s pačí duší, a pod. Sotva je v slově pačí co jiného, než 7. p. jména pač (nebo snad páč) = rozpak, rozpaky, jehož ovšem odjinud neznáme, aspoň ne s tímto významem. V staré češtině je dosti časté slovo rozpač (ž. r., podle vzoru »kost), které znamenalo asi »rozpaky, neodhodlanost, váhání, pochybnost«; na př. v Životech sv. Otců »stařec jě sě (= jal se) jeho učiti, aby trpěl bez rozpači; bez rozpači sě střězte kacieřského bludu«. Slova tato patří k rodině slov, již nalézáme ve všech jazycích slovanských (další jejich minulost není jasná) a jež ve smysle hmotném znamenají nějaké obracení nebo vzpřičování, ve smysle přeneseném rozličné příčící se stavy duše; u nás na př. páka, pak, opak, páčiti, opakovati, pakost (str. 87), páčiti (páčit se na Moravě znamená o voze »kloniti se k pádu«, o koních »vzpírati se«, o lidech »ustupovati od smlouvy«) atd. Místo Gebauerova rozpač doklady z 16. a 17. stol. píší rozpáč, klatovské pačí by svědčilo o krátkém a, Jungmann pak má z Dobrovského páč »páka«; to snad svědčí, že bylo podst. jm. páč se změnami kvantity ve sklonění (na př. 7. p. pačí), jakých má několik u tohoto vzoru Gebauer v Hist. ml. III, 1, 349 n. (bylo pied = píď, pědí, snad i piet, pít = pět, ale pětí, je sůl, solí a j.).

S pačí duší by asi mluvnicky správněji znělo s pačí duše; 2. p. příslušející k řídícímu jménu páč, pač by byl nahrazen souřadným pádem stejným tak, jako se říká na Moravě »na schodu měsíci« místo »na schodu měsíca« (str. 79), nebo jako Hájek 308b píše »čtvrtý [220]den po svatém Pavlu na víru obrácení« místo »po svatého Pavla na víru obrácení.« Kdo pozoruje, jak se v obecném hovoru mluvívá, zaslechne podobné odchylky ve skladbě dosti často; někdy se podobné věci i ustalují. A něco takového je zvláště možno ve rčení ustrnulém, se slovem, jehož mluvnický význam se zapomenul.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 6-7, s. 219-220

Předchozí Opočno, Opočen

Následující Peněžiti