Časopis Naše řeč
en cz

Lexikum dvou protialkoholních písní z období humanismu

Alena M. Černá

[Articles]

(pdf)

The lexicon of two anti-alcohol songs from the Humanist period

The article is dedicated to the production of Aleš Knobloch of Pirnsdorf, a steward and writer from the first half of the 16th century. His two preserved works were published in 1561: the farm handbook Regiment zprávy ovčího dobytku [The regiment of the sheep management] and the moral Písně dvě nové o tom hanebném a nekřesťanském trunkopolství [Two new songs on shameful and non-Christian drunkenness]. The lexical aspect of the songs is interesting – besides Knobloch’s neologisms trunkopolství [drunkenness] and trunkopolec [drunkard], there also occur other names connected with the drunkard themes, e.g. the names of toasts and drinking vessels. The attractiveness of the songs for the reader is increased by folk sayings concerning the drunkard’s conduct, e.g. zerval kantora [literally: he knocked down a school-master], i.e. he vomited, [literally: the tongue is walking in bedroom slippers], plete se mu jazyk [literally: his speech is beginning to slur], i.e. he articulates badly, or propaluje řešídko [literally: s/he is burning a hole in the sieve], i.e. s/he is disclosing a secret.

Key words: Aleš Knobloch of Pirnsdorf, Humanism, lexicon, old print, Older Czech
Klíčová slova: Aleš Knobloch z Pirnsdorfu, humanismus, slovní zásoba, starý tisk, starší čeština

Toto pojednání je věnováno tvorbě Aleše Knoblocha z Pirnsdorfu, o němž nemáme mnoho informací; víme v podstatě jen to, co o sobě napsal v předmluvě ke své knížce o chovu ovcí. Příslušník šlechtického rodu Knoblochů z větve litoměřické Aleš Knobloch byl činný zejména v první polovině 16. století. Působil jako úředník a správce na panstvích v dnešním Německu a Polsku (zvláště ve Slezsku) a později v severních Čechách. Zaměstnával ho mj. Jiří Šlejnic, jenž držel Rumburk, Tolštejn, Šluknov a Lovosice, a dále Karel a jeho syn Oldřich Dubanští z Duban, kteří v první polovině 16. století vlastnili mj. vesnice na Litoměřicku – Liběšice, Drahobuz, Býčkovice a Verneřice. Pravděpodobně v pozdějším věku si Aleš Knobloch pořídil vlastní hospodářství – od bratrů Holanů z Jiljova koupil tvrz se statkem v Kostelci u Tupadel blízko Mělníka a měl ji ve vlastnictví mezi lety 1547 až 1549 (Sedláček, 1909, s. 439). Tvrz po třicetileté válce zanikla a na jejím místě je dnes torzo pozdějšího zámku Slavín.

Literární tvorbu Aleše Knoblocha z Pirnsdorfu dokládají pouze dvě položky v Knihopisu – obě jeho díla jsou datována rokem 1561 a obě vydal v Praze tiskař [140]Bartoloměj Netolický z Netolic, avšak jejich tematika a žánr jsou velmi odlišné. První je zmíněná knížka o ovcích – jedná se o první dochovanou příručku pro chovatele ovcí s názvem Regiment zprávy ovčího dobytku, dedikovanou právě Oldřichu z Duban. Jediný známý exemplář knihy je uložen v Knihovně Národního muzea v Praze pod sign. 36 A 15 přív. (Knihopis, č. 4156; Jungmann, 1849, IV. oddíl, č. 862). Druhým dílem je tisk nazvaný Písně dvě nové o tom hanebném a nekřesťanském trunkopolství, který se opět zachoval v jediném exempláři v Knihovně Národního muzea v Praze se sign. 36 B 11 přív. (Knihopis, č. 4155; Jungmann, 1849, IV. oddíl, č. 205). Oběma pracím věnoval pozornost Čeněk Zíbrt – část o kouzlech z veterinárního pojednání otiskl v Českém lidu (Zíbrt, 1904b), pijanské písně vydal v edici Frantových práv (Zíbrt, 1904a) a také v příloze časopisu Sládek[1] (Zíbrt, 1910). Knoblochova protialkoholní tvorba doznala dokonce bibliofilského vydání – v roce 1930, avšak s úmyslně nesprávným vročením 1925, písně vydal Spolek dvou bibliofilů.[2] První část z Regimentu zprávy ovčího dobytku zpřístupnil J. Kalousek v Archivu českém, z druhé uvedl jen nadpisy kapitol (Kalousek, 1908). Elektronické edice obou Knoblochových knih, které připravila autorka tohoto článku, budou v roce 2015 zveřejněny na internetových stránkách Vokabuláře webového.

V tomto příspěvku se budeme zabývat nedlouhými Knoblochovými písněmi – každá má zhruba čtyři strany. Jsou reakcí na rozmáhající se nestřídmost v pití alkoholu v Čechách, které k nám podle slov písní přichází ze sousedních zemí, zvláště z Německa. Písně mají být zpívány dle (neuvedených) notací tehdy známých písniček: první střídavě podle písně Ach, auvech, na mé hoře, kam se obrátiti a Ej, to zrádné neštěstí, coť mi učinilo; druhá píseň se zpívá buď jako O králi Matyášovi, králi uherském, nebo jako Pane všemohoucí, myť žádáme tebe, pospěš a rač dáti. Knoblochovy skladby jsou nevalné literární hodnoty a nad uměleckou cenou zcela převládá cíl agitační a funkce mravoučná. Zajímavé je určení autorství obou písní: je nepochybné, neboť v první je autorovo jméno skryto v akrostichu, v druhé se objeví přímo v poslední sloce (Aleš Knobloch z Pirnsdorfu tyto písně skládal II/A4v[3]). Písně jsou označovány jako písně pijanské, avšak patří do literatury náboženskomravní, která pijanství odsuzuje, nikoliv do literatury zábavné, která, byť se satirickými prvky, opilství většinou obhajuje. První píseň se soustředí na opilcovu duši: je varováním, že pitím vína (o pivu či jiném alko[141]holickém nápoji se nepíše) člověk ztrácí čest, majetek, zdraví a nakonec i duši; v druhé se popisuje, jak opilství působí na tělo a chování člověka. Velká část písně je věnována popisu projevů opilství a jeho neblahým následkům. Obě písně obsahují před závěrečným Amen úpěnlivou prosbu autora, aby opilec činil pokání, vrátil se k víře v Krista a tak spasil svou duši.

Ani z jazykového hlediska se nejedná o nikterak zvláště zajímavý pramen (pro účel jazykovědného komentáře považujeme nadpisy písní a jejich vlastní text za jeden materiálový celek). Hláskosloví odpovídá polovině 16. století, v textu se dle očekávání vyskytuje, ač nedůsledně, diftongizace ý > ej (např. vejbornější I/A2r, božskej II/A3v). Protetické v- je zapsáno jen jednou (voštíp II/A4r), což je v souladu s jeho ústupem z češtiny po rozmachu tohoto jevu na počátku 16. století (Kamiš, 1959, s. 88). Z morfologických prostředků zmíníme jen časté užívání přechodníkových tvarů, které dobře kondenzovaly text do veršů. Přechodníky jsou užívány bez ohledu na jejich náležitou tvarovou a funkční dispozici ([opilec] zbavivši se spasení, břede k zatracení II/A4r). Za zvláštní zmínku však stojí lexikální zásoba, mj. její lidové prvky (zejména frazeologismy založené na běžné mluvě).

Lexémy trunkopolství a trunkopolec (srov. něm. Trunkenbold) jsou autorskými výtvory Aleše Knoblocha a v českém jazyce se téměř nevyskytují. Výjimkou je Zikmund Winter, který výraz užil v humoresce Rytíři vztahující se k roku 1602: „Jsou spilkové, oddaní trunkopolství, jak říkají Němci“ (Winter, 1973, s. 285); znal jej pravděpodobně ze Zíbrtova vydání písní. Slovo trunkopolství najdeme ještě v krásné literatuře 1. poloviny 20. století. Dnes málo známý prozaik a básník František Heřmánek (1901–1946) jej užil jako archaizační prvek v novele z renesančního období U bratra celého světa, jež obsahuje citace a parafráze staré pijanské a vůbec zábavné literatury k dokreslení dobového plebejského humoru: „Kdo může brojiti proti korbelářství a trunkopolství, když nepoznal tíhu života!“ (Heřmánek, 1944, s. 138). Lze očekávat, že autor výraz opět převzal z prací Zíbrtových či Winterových.

V Knoblochových písních se výraz trunkopolství vyskytuje včetně nadpisů 14×, z čehož v jednom případě v lexikální formě 7. sg. trunkopolstvem (I/A1v), tedy s předpokládanou formou pro 1. sg. trunkopolstvo. V tomto případě je slovní tvar vázán rýmem s tvarem Bohem. Lexém trunkopolec, využívající stejný slovotvorný sufix jako lexémy opilec či ožralec, který jej dobře zasazuje do české slovní zásoby, je obsažen jen v druhé písni, a to 4×. V písních se k výrazu trunkopolství vyskytují synonymní lexémy, které jsou na rozdíl od tohoto slova součástí běžné slovní zásoby: opilství, ožralství, připíjení a pití. Ve většině výskytů jsou v syntaktickém spojení s výrazně negativně hodnoticím adjektivem: trunkopolství: hanebné a nekřesťanské I/A1r, žravé I/A1v, ohyzdné I/A2r, zlořečené, hanebné obě I/A2v, svinské a zhovadilé II/A3r, ožralé II/A4r; opilství: [142]ošálené I/A1v, zlořečené I/A2r; ožralství: pouhé (tj. zjevné, zřejmé[4]), hanebné obě I/A1v, proklaté I/A2r, zlořečené I/A2v, nestoudné I/A3r, nevážné II/A3v; připíjení: hovadské, zlořečené obě I/A2v; pití: hanebné I/A3r.

V lexiku písní se objevují další výrazy spojené s pijanstvím – jsou to zejména pojmenování různých typů přípitku: o puol, o plnou, douškem a de floribus I/A1r, která vyjadřují, jak mnoho nápoje, jakým způsobem a za jakým účelem se má vypít. Citátové spojení de floribus vykládáme jako přípitek „na slávu“, „na zdar“. V písních také nalezneme několik výrazů označujících nádoby na víno, a to především ve verši: Ožralec konví hází, koflíkem, sklenicí, hubatkú, číší také, i tou medenicí II/A3v. Hubatka je konev nebo korbel s nalévací hubičkou, z níž se víno rozlévá do menších nádob, medenice zde označuje měděnou nádobu na víno. Výraz sklenice je na jiném místě v textu determinován adjektivem vrchtitý, tj. vrchovatý (vrchtitá sklenice I/A1v), které máme v češtině minimálně dochováno, jen jednou ze staré češtiny (Jakoubek ze Stříbra ve Výkladu na Zjevení sv. Jana píše o vrchtité mieře[5]) a jednou z této písně. Adjektiva zakončená na -titý jsou ve staré češtině velmi řídká, Staročeský slovník dokládá již jen výraz očititý (srov. Staročeský slovník, s. v. očititý). Dalším odborným výrazem je pojmenování zvláštní odrůdy vína – vína ryvoly konvici I/A2v; ryvola je sladké bílé víno z Itálie.

Barvitá jsou přirovnání s negativním vyzněním, jichž je v písních užito. Nejčetnějším komparátem, k němuž je opilec svým smýšlením a chováním přirovnáván, je hovado, tj. na rozdíl od člověka tvor nemyslící, existující bez duševního rozměru, tedy i bez boha (srov. ESSČ, s. v. hovado): blázňovější nad blázna i hovado hmotné I/A2r; ožralstvím i trunkopolstvím převyšuješ hovada I/A2r. V obou písních se vyskytují i další jednotky slovní čeledi výrazu hovado. Především jsou to již zmíněná adjektiva hovadský (tj. vlastní hovadu, vhodné pro hovado) a zhovadilý (tj. nabyvší vlastností hovada), která se vyskytují nejen v uvedených kolokacích s výrazem obecně označujícím opilství, ale i jinde: nad tvárnost hovadskou (tj. více než hovado) I/A1v; hovadské, svinské řády I/A2v. Jednou je doloženo odvozené substantivum: bředeš slepě do propasti, hovadstvím ohlušené I/A2r.

Kromě tupých zvířat je opilec porovnáván s nepřáteli boha – démony, modlami ap., čímž je problematika pijanství pevněji začleněna do kulturního kontextu doby. Opilec zaměnil autoritu boha za jiné vůdce, byl zmámen Šatanášem a Astarotem, podveden Luciperem, přijal za boha Epikuriáše i s jeho společníkem Beelem (Šatanášem známeni A1v; Nemohl vejbornějí Luciper podvésti / lidského pokolení než skrze ožralství, / oslepiv, zmámiv Astarot lid po všem křesťanství. [143]// Vystavilť jím za bohy Epikuriáše, / onť to s Beelem ožralství vždycky spolu páše, / s jích bohem ožralejm, s radou Šatanáše. II/A3v). Pro své hříchy se opilci nedostanou do božího království, ale skončí v pekelné propasti Tartarus (Hroznáť jest věc Tartarus, propast pekelní, / vklouzneš-li tam jedinou, nevejdeš na věky I/A2r), kde mu bude číše plnit sám Luciper (dolijeť celou plnú sám Luciper I/A2r).

Ať již se chováním přirovnává opilec k hovadům, či k démonům, jeví se horší než oni: ožralstvím a trunkopolstvím převyšuješ hovada, ďábly přežíráním I/A2r.

Atraktivitu textu pro čtenáře zvyšují rčení vystihující chování opilcovo a přibližující písně prostému lidu; v některých případech rčení plní funkci eufemismu. Opilec se svým jednáním vyřazuje ze společnosti, neboť na příklad neumí udržet tajemství: řešídko … propaluje I/A2v (Čelakovský, 2000, s. 724) nebo se popudí a jedná zbrkle („zjankovatí“): vínem se roznítí, jako Janka kuoň I/A3r (Flajšhans, 2013, 1. díl, sl. 431). Chová se podivně, jako by měl v hlavě prázdno, vymeteno: fučelo-liť v kotrbě I/A3r (Čelakovský, 2000, s. 677), plete se mu jazyk: jazyk mu v trepkách chodí II/A3v (Čelakovský, 2000, s. 720) a stále je rozzlobený: ožralec … vždy hromy vinšuje II/A4v. Z pití je mu špatně a zvrací: zerval kantora II/A3v (Čelakovský, 2000, s. 709), neovládá své tělesné pochody a pomočuje se: kmotr Blažej podeštil [ho] na luoži II/A3v (Flajšhans, 2013, 1. díl, sl. 521). Dnes tato přísloví již v užívání nejsou.

Rčení vystihují chování opilého jedince nepřímo, avšak v textu nalezneme také přímá vyjádření společensky a věroučně nepřijatelného chování a jednání opilce. Opilec se soustředí jen na svůj tělesný požitek, dostává se do střetu se společenskou konvencí a s právní a správní autoritou a tak hubí svou duši. Příčina těchto stavů je v písních pojmenována slovesy s obecnými významy ‚pít‘ a ‚jíst‘ (v relevantních případech uvádíme kolokace): píti I/A1r; žráti (bez střídmosti); vyžrati; (vy)střebati (proti své možnosti) vše I/A1v; skyltovati (z číše, tj. připíjet) II/A3r; přepiti a přežrati se; upiti se vše II/A3v. V důsledku nadměrného požívání alkoholu opilec ztrácí duševní i fyzický majetek, zdraví, schopnosti a společenské postavení: tratiti (pověst, statek, zdraví, rozum, pamět, vtip) I/A1r, I/A2v; potracovati (klénoty, tj. zdraví, statek, pověst, duši) I/A2r; ztratiti (křest, víru) I/A2v; urážeti (pět smysluov, tj. poškozovat) II/A3v. Žádoucí činnosti opilec nevykonává: nešanovati (paní, panen); nevážiti si (ouřaduov, dobrejch lidí) obě I/A2r; nechoditi (do chrámu) II/A3v. Společensky a lidsky nežádoucí duševní pochody, činnosti a stavy jsou v opilosti u něho běžné: hurštovati (tj. naléhat, nutit) a zlořečiti; pokrývati se (před Bohem i před právem zemskejm); stropiti (vraždu s cizoložstvím) vše I/A2r; zrazovati (skryté věci); přerušovati (svědomí, dobrotivost, tj. nezachovávat, nedodržovat); roznítiti se (hněvem, vínem) vše I/A2v; přestupovati (božskej dekalog) II/A3v; házeti (konví ad.); zsekati (ubrusec ad.); přemluviti (nestoudně, tj. promlouvat); zlořečiti (svatým); klepati (Bohu, tj. lát); [144]láti; bíti se; sekati; hadrovati se (tj. hádat se); plundrovati; hněvati se; zamordovati vše II/A4r; hampejsovati (tj. mluvit neslušně[6]) II/A4v. V písních jsou nejkritizovanější nekontrolované tělesné projevy opilce, k nimž se váží tato slovesa: vyvracovati I/A1v; zblíti se (přehanebně); podeštíti se (na luoži, tj. pomočit se); ukliditi se (zle v komoře, tj. vykálet se v komoře) vše II/A3v; padnúti (se zchoduov); káleti (v blátě); váleti se (na zemi) vše II/A4r. Písně tak jako by odrážely opilcův osud, který nutně končí v nemoci (přinášeje veřejné, přetěžké nemoci I/A2v; ožralství … přetěžkou nemoc franskou na lidi uvedlo II/A3r) a po smrti zatracením duše (ožralec nešlechetnej k smrti se nestrojí / zbavivši se spasení, břede k zatracení II/A4v; trunkopolcové … nepříjdou k spasení II/A4v).

Ve výše uvedeném soupise jsou obsažena některá pojmenování, která nejsou v češtině běžná – většinou se jedná o přejímky z němčiny; kromě uvedených výrazů trunkopolství a trunkopolec jsou to např. výrazy hurštovati (souvisí se střhn. hurten), hampejsovati (k střhn. han(en)bais), skyltovati (nejasného původu). Ačkoliv obě písně vyznívají expresivně, expresivita jednotlivých slov je diskutabilní. Expresivitou jsou nadána uvedená rčení, jež obrazně pojmenovávají negativně hodnocenou realitu. Naopak nepočítáme s expresivním vyzněním např. u výrazů označujících tělesné pochody – slova žráti či blíti za expresivní nepovažujeme, mj. proto, že jejich užití není ve starší češtině omezeno jen na určitý typ textů. O jejich expresivitě nesvědčí ani stav ve staroslověnštině a v starších fázích jiných slovanských jazyků. O tom, že Aleš Knobloch expresiva v textu záměrně spíše neužívá, svědčí i bezpříznaková slovesa označující vyměšování podeštieti a káleti. Těžké je stanovení expresivity u přejímek, resp. na základě němčiny vytvořených slov. Jako expresivní hodnotíme výrazy trunkopolství a trunkopolec. Zdá se, že Knobloch cítil potřebu vytvořit výjimečné, neotřelé názvy pro odsouzení hodného hříšníka – opilce. Možná svou úlohu hraje i násloví (souhlásková skupina) tr-, které se ve staré češtině vyskytuje např. ve slově trlek, trleč, trlík, trhlík (Vokabulář webový, s. v.) a později ve slovech trdlo, truhlík, potrhlík, tedy u výrazů označujících mj. hlupáka a blázna. Vnímáme-li tedy přesto obě písně jako expresivní, expresivita vyplývá spíše z kompozice textu, především z kontrastu dobra a zla, užívání výrazně hodnoticích prostředků, barvitých přirovnání a paralelních a gradujících vyjádření.

Na závěr chceme odpovědět na otázku, zda mají obě dochovaná Knoblochova díla společné jazykové rysy. Bylo řečeno, že se jedná o knížky velmi rozdílné – text náboženský a mravoučný × text odborný, prakticky zaměřený; verš × próza. Vzhledem k tomu, že oba texty byly vytištěné týž rok a u téhož tiskaře, po stránce ortograficko-hláskoslovné zcela pochopitelně vykazují shodné rysy. Porovnávat rovinu morfologickou a syntaktickou je v podstatě nemožné, neboť veršová [145]struktura písní předurčovala užití určitých jazykových prostředků. Rozdílnost tematická neumožňuje předpokládat shodu v lexiku. Za zmínku stojí frekvence výrazu hovado v obou textech, avšak v naprosto odlišném užití. Zatímco v regimentu výraz hovado zastupuje předmět autorova zájmu a péče, v písních o trunkopolství slouží jako srovnání poklesu lidské bytosti na úroveň zvířete. V obou textech se vyskytuje adjektivum zhovadilý pro hodnocení činnosti člověka. V regimentu tak Aleš Knobloch popisuje ženy, které dobytek léčí čarováním: polouhlaví ženské pověrné, čarodějné, modlářské, obzvláštně pak to sedlské a zhovadilé, beze všeho studu i svědomí obyčejně [to] puosobí I4r. Tento výraz však nelze považovat za výjimečnou součást Knoblochova idiolektu, neboť ve střední češtině se jedná o lexikální jednotku velmi frekventovanou (srov. LDHBČ).

 

LITERATURA

ČELAKOVSKÝ, F. L. (2000): Mudrosloví národu slovanského ve příslovích: připojena je též sbírka prostonárodních českých pořekadel. Praha: Lika klub.

ESSČ: Elektronický slovník staré češtiny (2006–) [online]. Cit. 2015-03-18. < http://vokabular.ujc.cas.cz >.

FLAJŠHANS, V. – MOKIJENKO, V. M. – STĚPANOVÁ, L. (eds.) (2013): Česká přísloví: sbírka přísloví a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a v Slezsku: přísloví staročeská. 2., rozš. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

HEŘMÁNEK, F. (1944): U bratra celého světa – v krčmě na prvního aprile si vypravují s jednookým krčmárem hosté u frantovského stolu … veselé kousky probošta Kozky až do svítání. [Praha]: Českomoravský kompas.

JUNGMANN, J. (1849): Josefa Jungmanna Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka. 2. vyd. Praha: Nákladem Českého museum.

KALOUSEK, J. (1908): Alše Knoblocha z Pirnsdorfu návod k chovu dobytka ovčího, tištěný r. 1561. Archiv český, 22, s. 185–195.

KAMIŠ, A. (1959): K rozsahu protetického v v 16. století. Acta Universitatis Carolinae. Slavica Pragensia, 1, s. 87–90.

Knihopis: HORÁK, F. – WIŽĎÁLKOVÁ, B. – TOBOLKA, Z. V. (eds.) (1925–1967): Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Praha: Komise pro knihopisný soupis českých a slovenských tisků. Dostupný též na < http://www.knihopis.org/ >.

KNOBLOCH Z PIRNSDORFU, A. (1561a): Písně dvě nové o tom hanebném a nekřesťanském trunkopolství. Praha: Bartoloměj Netolický z Netolic, s. A1r–A4v (8 stran).

KNOBLOCH Z PIRNSDORFU, A. (1561b): Regiment zprávy ovčího dobytku. Praha: Bartoloměj Netolický z Netolic, s. A1r–I4r (72 stran).

LDHBČ: Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny (2012–) [online]. Cit. 2015-03-18. < http://madla.ujc.cas.cz/ >.

REJZEK, J. (2001): Český etymologický slovník. Voznice: Leda.

SEDLÁČEK, A. (1909): Místopisný slovník historický Království českého. Praha: Bursík a Kohout.

Staročeský slovník (1968–2008). Praha: Academia. Dostupný též na < http://vokabular.ujc.cas.cz >.

[146]Vokabulář webový – webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny (2006–) [online]. Cit. 2015-03-18. < http://vokabular.ujc.cas.cz >.

WINTER, Z. (1973): Rytíři a jiné povídky. Praha: Albatros.

ZÍBRT, Č. (ed.) (1904a): Frantova Práva: text prvotisku norimberského z r. 1518. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.

ZÍBRT, Č. (1904b): Alše Knoblocha z Pirnsdorfu r. 1561 návod ovčákům proti čárům a kouzlům. Český lid, 13, s. 293–297 (jen část věnovaná pověrám a kouzlům, tj. H4r–I4r).

ZÍBRT, Č. (1910): Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých. Praha (příloha časopisu Sládek 2), s. 98–102.


[1] Vydání je chybové, neboť je (asi z přehlédnutí) vynechána část sloky.

[2] Spolek dvou bibliofilů založil pražský tiskař Jaroslav Picka a byl jeho jediným (!) členem. Stejně jako mystifikační datování tisku je mylný i údaj o tom, že spolek sídlil v „Kundraticích“. Knoblochův tisk je přetisk vydání Č. Zíbrta ve Frantových právech a vyšel v nákladu 4 výtisků; za informace o spolku děkujeme Aleši Zachovi. O žádném bibliofilském exempláři Knoblochových písní uloženém v knihovních institucích nevíme.

[3] Citáty z písní určujeme archovou signaturou doplněnou o označení písně římskou číslicí (I, II).

[4] Pokud není uvedeno jinak, lexikální významy vzhledem k neexistenci slovníku střední češtiny vykládáme sami.

[5] Rukopis z roku 1528 z Kapituly pražské, sign. A37, f. 391v.

[6] Č. Zíbrt v edici z roku 1910 uvádí význam ‚peskovat‘.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Valentinská 1, 116 46 Praha 1
alenacerna@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 98 (2015), issue 3, pp. 139-146

Previous Martin Beneš: Český zápis problematických pádů polských proprií s jednofunkčním písmenem i v koncové slabice

Next Pavlína Jínová: Nová klasifikace souvětí v současné češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1