Časopis Naše řeč
en cz

Komentář k Akademické příručce českého jazyka

Marie Čechová

[Reviews and reports]

(pdf)

On the Academic Vade Mecum of the Czech Language

Markéta Pravdová – Ivana Svobodová (eds.): Akademická příručka českého jazyka. Praha: Academia, 2014. 536 s.

 

V loňském roce vydali pracovníci Ústavu pro jazyk český (pod vedením zkušených autorek a editorek, Markéty Pravdové a Ivany Svobodové, v nakladatelství Academia – po Internetové jazykové příručce) praktickou, užitečnou Akademickou příručku českého jazyka pro běžné uživatele a školy (dále APČJ). Větší část obsáhlé knihy (o 536 stranách) je věnována tvarosloví (od s. 239 do s. 448) a pravopisu (zvláště velkým písmenům a interpunkci, od s. 41 do s. 185), o ně totiž má veřejnost největší zájem. Menší části rovnoměrně zabírají výklady slovotvorby a větné stavby (každá má přes 30 stran). Kapitoly slovotvornou a pravopisnou doplňuje 20stránková kapitola o zkratkách, značkách a číslech (resp. číslicích). Před kapitoly gramatické je vsunut teoretický exkurs o morfematice, obsahující výklady pojmoslovné, nutné pro pochopení podstaty slovotvorných a morfologických jevů.

Mimo jmenované jazykové jevy najdeme v příručce i praktické 18stránkové poučení o úpravě písemností. Po nich následuje kratičký pasus o závaznosti příruček a slovníček pojmů.

Seznam literatury je vhodně podáván za každou kapitolou. Kromě věcného rejstříku pojmů nalezneme zde i velice cenný rejstřík slov a tvarů. Oba rejstříky a podrobný obsah knihy umožňují dokonalou orientaci při vyhledávání potřebných údajů.

Představovaná příručka, jak je patrno už z úvodních slov, spíše než k souvislému studiu je určena k poučování o jednotlivých jazykových a grafických jevech, o mluvené formě (až na okrajové poznámky) se nepojednává. Tomu napovídají i záměrná opakování pokynů, např. o tom, jak se vyhnout jevům, jež uživatel nezná nebo u nichž neví, jak se má při psaní rozhodnout.

Název příručky dobře signalizuje místo jejího vzniku a začleňuje se mezi knihy akademické provenience, ale titul by byl mohl být zaměřen na předpokládané adresáty, naznačit, co jim poskytuje.

Zpracovat a dodržet koncepci rozsáhlé, široce založené publikace s početným autorským kolektivem, aby ji každý spoluautor respektoval, je velice obtížné. O snaze editorek o jednotný přístup k jazykovým jevům svědčí kapitola terminologická a pojmoslovná, a to (II.) kapitola morfematická; v ní se správně operuje s morfémy kořenovými, slovotvornými, kmenotvornými a tvarotvornými, ale v jednotlivých kapitolách (zvlášť u sloves) se vyskytuje v úvodním výkladu neuváděný vágní výraz (slovní) základ (kritizovaný už Karlem Svobodou, viz např. Svoboda, 1977, s. 162 a pozn. 36 na s. 291). Výraz zakončení a příponová část se užíval/užívá v učebnicích nižšího stupně z didaktických důvodů, protože mladší žáci nejsou připraveni na složitější slovotvorné a morfematické výklady. V APČJ je zakončení chápáno velmi široce, označují se tak slovotvorné přípony -os, -us, i slovotvorné komponenty -koli, -věk, pokládané zde za částici. Je tomu tak pro jejich nesamostatný výskyt? To by pak bylo zcela mechanické řazení.

[92]V příručce zůstalo tradiční pojmenování obouvidovost, neujal se výstižný svobodovský návrh vidová nevyhraněnost (na jeho podnět jsem tohoto termínu užila vedle obouvidovosti v experimentální gymnaziální učebnici z r. 1980 i ve všech následujících středoškolských učebnicích, i v mluvnici Čeština – řeč a jazyk, 1995/2000/2011). Nemůžeme opomenout (byť jen ojedinělý) výskyt názvu shoda podmětu s přísudkem (s. 431), který i škola vymýtila pro nevýstižnost už před desetiletími. Je škoda, že APČJ nepracuje s pojmem výpověď (jako s jednotkou komunikační), ale jen s větou (označením strukturního jevu) v obojím významu. Konstatuje se, že výpověď je školský termín, což je i není pravda. Do školy byl zaveden až po té, co se „zabydlel“ v odborných lingvistických pracích, např. se užívá v 3. díle Mluvnice češtiny (1986), obdobně i větný ekvivalent.

Terminologickým odchylkám se jednotliví autoři neubránili ani v některých jiných případech. Vedle náležitého přenášení pojmenování/názvu se v příručce občas objevuje opouštěné, nevýstižné přenášení významu, stejně jako vedle náležitého (obojetného) souhláskového (a samohláskového) písmena ve stejném významu kritizované a odmítané souhláska a samohláska. Výrazu je užito opakovaně už před tím, než je čtenář upozorněn na „zjednodušení“.

Nebudeme probírat další jednotlivé terminologické odchylky. Bylo by bývalo žádoucí, aby se pisatelé podívali do nových středoškolských učebnic a do Školské jazykovědné terminologie (viz stejnojmenný sborník: Hájková – Machová, 2002), doporučené MŠMT (viz jeho www stránky) nakladatelstvím i autorům. V ní jsou např. začleněny i výstižnější termíny přechodník pro současnost a přechodník pro předčasnost, už dávněji navrhované Emilem Dvořákem (1978, s. 72). Nebýt APČJ zahrnuta do normy učebnic MŠMT, byli bychom ponechali tyto věci zcela stranou. Ale nejednotnost v učebnicích a školských příručkách se obrací proti žákům a studentům, zvláště je to podstatné při přijímacích zkouškách, kdy uchazeč může doplatit a doplácí (jak víme ze zkušenosti) právě i na nejednotnost terminologie užívané učebnicemi, školskými příručkami a učiteli. Odpovědní pracovníci MŠMT by si měli před udělením schvalovací doložky ověřit, zda publikace dodržuje jimi doporučenou terminologii.

APČJ je cenným doplňkem Pravidel českého pravopisu a mluvnic, protože nikde se nepojednává o vybraných jazykových jevech v takové míře jako v ní. Navazuje na to, co tyto knihy zaznamenávají (nejmenovitě, až asi na dvě výjimky, jinak by se i tak rozsáhlá publikace ještě rozrostla), uvádí však mnohé, co v nich chybí a co uživatelé potřebují, takže se vedle běžných věcí čtenář může důkladně poučit o dalších jevech včetně necentrálních, např. o chybném zapsání firmy v obchodním rejstříku a jeho dopadech a řešeních. Dočítá se i o věcech zdánlivě okrajových, ale jistě leckoho, např. korektory a redaktory, zajímajících (např. detaily o psaní teček v situaci, kdy je do uvozovek začleněna část jiného textu složená z více vět – s. 131). I bohemisté najdou v APČJ zajímavé, bystré postřehy, např. o tom, že tvary s -nu- pronikly větší měrou k podstatným jménům slovesným než k příčestí trpnému.

Místy jsou do APČJ zařazeny i příležitostné charakteristiky stylistické. Příručka v poslední (VIII.) kapitolce o kodifikaci vyjmenovává a charakterizuje několik stylistických pojmů, s nimiž se předtím v knize pracovalo, ale jsou to zmínky okrajové, neodkazuje se ani na žádnou knižní stylistickou publikaci obsahující výklady ze stylistiky výrazových prostředků, ale na slovník (což může být ošidné, neboť ve slovnících se mísívá útvarová charakteristika se stylovou), přitom se neuvádí, na který (předpokládáme, že na SSČ, který je pokládán za kodifikační).

Projděme nyní postupně jednotlivé kapitoly knihy a komentujme je.

[93]Pravopisná kapitola zevrubně probírá psaní měkkého i a tvrdého y, doplněné potřebnými výklady etymologickými, aby uživatel bez problému rozeznal případy, jež mohou působit potíže (mlýn × mlít, mýtit × vymítat), včetně homofonů (dobýt × dobít, pykat × pikat). Uvádějí se i etymologické zajímavosti o méně frekventovaných slovech jako pýchavka. Nezapomíná se ani na řešení pravopisných hříček založených na homofonii, kterou nelze aplikovat na homografii (bydlo × bidlo, výr × vír), leckde však zdůvodňování některých jevů chybí, i když by nebylo obtížné; dokonce se tvrdí, že nejednotnost psaní i/y po c „není v podstatě vysvětlitelná“, ale vzápětí se odkazuje na R. Adama, zpochybňujícího „měkkost“ c; někde nepřesná formulace může vést k zatemnění významu: „zato užíváme ve významu ‚náhrada za něco…‘“, „skupina th se píše jako t“.

Udělují se užitečné rady, jak a kdy volit určitou podobu slova, aby se neporušil jeho jednotný stylový ráz (báze i base, ale nikoli baze či báse), s nimiž se můžeme setkávat např. na stránkách některých periodik. Vyspělejší čtenáře bezpochyby zaujmou historické exkurzy, např. v pravopisném oddíle o psaní i/ý, ů/ú, ř (posledně uváděné je z hlediska pravopisu nepodstatné).

I pasáže interpunkční svědčí o výborné orientaci autorů v potížích uživatelů, protože vycházejí z dotazů kladených jazykové poradně ÚJČ, a tak probírají v mluvnicích opomíjené typy případů, jako oslovení po pozdravu (Ahoj(,) Vítku), různé (z hlediska uživatelů problematické) konstrukce (tak jako…), pravopisné problémy u přístavkového vztahu (v APČJ se postaru mluví o přístavku, třebaže změněné pojetí bylo uvedeno už před lety i do učebnic).

Není vinou autorského kolektivu, že pravidla o psaní velkých písmen u různých typů vlastních jmen jsou složitá a málo přehledná. Už při přípravě předchozích PČP vyvinula skupina kolem Z. Hlavsy úsilí o zjednodušení pravidel opuštěním sémantického hlediska u víceslovných názvů (typ Na slupi Na Slupi), ale v některých případech jen posunula problém jinam, např. u názvů institucí „o patro níž“ (před r. 1993 názvy fakult s malým písmenem, nyní s velkým a v praxi nyní už i názvy kateder a ústavů v rámci fakult nacházíme s písmeny velkými).

Příručka právem přistupuje k pravopisným jevům, zvláště k psaní velkých písmen vcelku benevolentně, ale její opakované zdůvodňování malého písmene „neboť nejde o vlastní názvy“ nemá rozpoznávací hodnotu (tazatel právě neví, zda jde či nejde o takovýto název).

Vyzdvihnout chceme věcná vysvětlení sémantických a jiných rozdílů mezi konstrukcemi, uveďme jako doklad rozdíly mezi konstrukcemi typu: byla uzavřena × byla uzavřená. Za zmínku stojí některá další, stručná, ale výstižná objasnění rozlišující dvojice slov, např. komunikativní × komunikační (i s konstatováním o pronikání podoby komunikativní na místo komunikační. Připomeňme však i případy slovotvorné a tvaroslovné, v jejichž řešení se na různých místech objevují odchylky, např. slovo panelák je představeno jako odvozenina od slova panel (s. 212), to však vzniklo univerbizací ze spojení panelový dům, o ní se správně mluví na následující straně, obdobně loket a kámen se pokládají za měkká substantiva, ale o dvě strany zpět (s. 352) se konstatuje jejich specifikum, měkké i tvrdé skloňování.

Ve výkladech jednotlivých tvarů se důkladně pojednává o podstatných jménech, zvláště o skloňování vlastních osobních a zeměpisných jmen. Mimořádně cenné jsou partie o skloňování jmen cizích, neboť s tak důkladně propracovanými informacemi se čtenář hned tak nesetká. Chápeme i proklamovaný požadavek, aby z pádových tvarů byla identifikovatelná základní podoba jména. Podotkněme k tomu však, že tato potřeba se týká především cizích vlastních jmen nefrekventovaných. U jmen běžných, jako Wolker, je sice připouštěna podoba 5. pádu [94]Wolkre, ale neměla by být takováto podoba (bez alternace) v běžných jménech (i když cizího původu) u Čechů přijatelná pouze tehdy, pokud by náležela k rodinné tradici?

Současné komunikační situaci i stavu lingvistických názorů odpovídá vyšší míra tolerance při posuzování jazykových jevů než před několika desetiletími. Uvažovat však lze nad tolerancí k nesklonnosti rodných jmen typu Kvido, Hugo…, jejichž zakončení nevede uživatele k volbě nesystémových tvarů. Dále se např. nabízejí otázky, proč u neutra datum, naprosto běžného, jehož tvary data, dat… (dá se předpokládat) většina středoškolské populace užívající daného slova zvládla, se tolerují tvary datumy, datumů (odůvodnění sémantickým rozlišením není přesvědčivé, lze je provést jinak), ale u neutra astma se v 2. p. tvar astmy neuvádí? Tolerance záměny osobních přivlastňovacích zájmen za zvratné svůj nevede ke komunikačním závadám? I bez ohledu na to, zda ano, či ne, jedna z předností češtiny se postupně přehlíží, bývá to proto, že část populace nezvládá učivo základní a střední školy (ustupuje se nedovzdělaným; jinak tomu ostatně nebylo a asi nemohlo být ani v minulosti, jestliže se populace s určitým jevem neztotožnila).

Připomínáme i problémové zařazení některých slov k slovním druhům, viz výše -koli, -věk k částicím, nebo kolik, tolik k číslovkám, zvláště pak nežádoucí záměnu jevů jazykových s jevy mimojazykovými. Viz formulaci: „Výjimečné je kolísání podstatného jména mezi (přirozeným) rodem mužským a (gramatickým) středním…“ (s. 241), věřím, že autor chápe, že přirozený a gramatický rod jsou jevy, mezi nimiž nemůže docházet ani výjimečně ke kolísání, protože jde o nezaměnitelné entity, že jde jen o formulační neobratnost.

I v morfologické kapitole APČJ jsou postiženy některé vývojové tendence a vztahy mezi jevy, tak jak to bývá v některých mluvnicích. Zajímavé je stanovisko k slovesným tvarům 3. třídy vzoru kupovat – koncovky -i a se považují za neutrální, -u a -ou za hovorové –, které se podporuje tím, že opakování hlásek (ku-pu-ju, ku-pu-jou) činí koncovku méně patrnou. APČJ místy předjímá stanoviska PČP a slovníků, ale jinde je krok za nimi. Připomeňme ilustrativně několik příkladů: U typu soused se v 1. p. pl. na prvním místě uvádí podoba sousedi, ale u jmen na -at, -it se konstatuje, že „převažující jsou však dnes podoby se zakončením “ (dříve tomu tak nebylo?), setkáme se i s tvary málo obvyklými (např. v 6. pádě i chmeli), ke slangovému študáci tvar študácích (podle korpusu častější než študákách) působí (podle mého názoru) heterogenně… Čím je motivován návrat k pojmu kolísání mezi vzory píseň a kost, když se už půl století – v souladu s vývojovými tendencemi (i v učebnicích) – mluví (i z hlediska současného) o přecházení od vzoru kost ke vzoru píseň, ostatně se to na další straně APČJ správně podotýká (víme, že opačný pohyb je řídký). Pravda, u uživatelů jednotlivých jmen lze připustit, že jde o kolísání.

Po rozsáhlé partii zaměřené na substantiva následují stručné partie o dalších ohebných slovech a po nich sice nerozsáhlá, ale hutná kapitola syntaktická, orientovaná, jak se dalo očekávat, na shodu přísudku s podmětem, především na četné typy konstrukcí v roli podmětu. Čtenář najde i poučení o mnoha dalších konstrukcích, u nichž může váhat, viz např. výklady o užití 1. a 7. pádu jako konkurenčních prostředků (za náležité se právem pokládá: to je/není pravda), oprávněné je rovněž zdrženlivé stanovisko k pronikajícím (i módním) konstrukcím (např. typy na vládě, hlasovat něco, něco je o tom).

Velmi cenné jsou v kapitolách VI a VII instrukce o psaní zkratek, značek a čísel (kap. VI místy podává i poznámky k výslovnosti) a úpravě písemností (VII). Tyto části jistě pozitivně přijmou a ocení administrativní pracovníci, tvůrci odborných textů i studenti připravující bakalářské a diplomové práce, neboť se jim dostane množství potřebných informací o formální stránce [95]spisů. Některé zásady nás však mohou vést k pochybnostem o jejich užitečnosti, např. pomlčka bez mezer u jmen spoluautorů (Čermák–Filipec) je nevýrazným odlišením od spojovníku u zdvojeného jména (Jílek-Oberpfalcer), ale to je věc normy, nikoli autorů příručky.

Na konec knihy je připojen apendix, označený jako kapitola VIII, stručná pasáž, nutně problémová, o závaznosti příruček a slovníček 12 pojmů z teorie spisovného jazyka, s nimiž příručka pracuje.

Celková obsahová i formulační úroveň knihy je velmi dobrá, stejně tak jazyková stránka výkladů, což je nepochybně i zásluhou editorek, ale přece jen (k výše uvedeným připomínkám k některým formulacím) ještě podotkněme alespoň na okraj, že místy se vyskytují další neobratnosti, někdy i zavádějící, např. „Obecné doporučení… radí“; „Pokud koncového němého -e není třeba…, v nepřímých pádech se obvykle vypouští a nahrazuje se pádovou koncovkou“; „… tam, kde lze použít knižní tvar mne, se píše “. Jen výjimečně se setkáme s vyjádřením hovorovým místo odborného („vedeni snahou být co nejvíce spisovní“). Pouze řídké jsou případy odchylek grafických od normy, ale i prostý výskyt hranaté závorky může čtenáře při recepci textu zarazit, např. „výslovnost [ďe] … se přepisuje jako [dě]…“. Chybí zde asi: ve zjednodušené transkripci, nebo (snad): v psaném projevu se zaznamenává jako .

Komentovaná Akademická příručka českého jazyka sice není a ani nechce být systematickou mluvnicí nebo naukou, ale je velice užitečnou příručkou, vycházející z konkrétních potřeb nositelů jazyka, jež autoři znají nejlépe, protože jsou prostřednictvím jazykové poradny ÚJČ v každodenním styku s veřejností, mají i tolik potřebnou zpětnou vazbu.

Kniha je úctyhodná nejen rozsahem, ale i obsahem a způsobem zpracování. Škoda, že „vady na kráse“ nebyly v průběhu zpracovávání včas rozpoznány a odstraněny. Ale přesto čtenář dostává do ruky text poctivě a svědomitě promýšlený a připravený, jehož výsledná podoba byla nepochybně provázena mnoha diskusemi i spory mezi autory.

Příručka poslouží svému účelu, běžné občany bude dobře ve vybraných jazykových jevech orientovat a bohemisty přiměje k dalším hlubším úvahám. Co více si mohou autoři přát?

 

LITERATURA

ČECHOVÁ, M. et al. (1995/2000/2011): Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV/SPN.

DVOŘÁK, E. (1978/1983): Přechodníkové konstrukce v nové češtině. Praha: Univerzita Karlova.

HÁJKOVÁ, E. – MACHOVÁ, S. (eds.) (2002): Školská jazykovědná terminologie: sborník z konference konané dne 29. listopadu 2001 na Univerzitě Karlově v Praze – Pedagogické fakultě. Praha: Pedagogická fakulta UK – Jazykovědné sdružení ČR.

Internetová jazyková příručka (2008–2015) [online]. < http://prirucka.ujc.cas.cz >.

Mluvnice češtiny 3 (1986). Praha: Academia.

SVOBODA, K. (1969/1970): K termínu a pojmu obojetné souhlásky. Český jazyk a literatura, 20, 400–405.

SVOBODA, K. (1977): Didaktika českého jazyka a slohu. Praha: SPN.

Katedra bohemistiky PF UJEP
České mládeže 8, 400 96 Ústí nad Labem
m-cechova@seznam.cz

Naše řeč, volume 98 (2015), issue 2, pp. 91-95

Previous Pavel Štěpán: Sufix -na v pomístních jménech v Čechách

Next Ludmila Uhlířová: Monografie o enklitikách v češtině období baroka