Publikace o současné mluvené češtině

Jiří Zeman

[Reviews and reports]

(pdf)

A book on contemporary spoken Czech

The article is a review of Světla Čmejrková – Jana Hoffmannová (eds.): Mluvená čeština: hledání funkčního rozpětí. Praha: Academia, 2011. 492 stran.

Světla Čmejrková – Jana Hoffmannová (eds.): Mluvená čeština: hledání funkčního rozpětí. Praha: Academia, 2011. 492 stran.

Mluvená komunikace je od počátku 70. let 20. století předmětem soustavnějšího zájmu českých lingvistů, její výzkum pak zintenzivnil na počátku 90. let. Značný počet monografií a studií zpracoval dílčí témata spojená jak s mluvenými varietami češtiny, tak s různými komunikačními situacemi a sférami. Přesto zatím chybí komplexní popis mluvené interakce v českém prostředí.

Cílem recenzované publikace je ukázat funkční rozpětí současné mluvené češtiny a její variabilitu v různých komunikačních situacích, naznačit hlavní tendence v jejím vývoji, popsat některé rysy, které jsou pro uživatele současné češtiny charakteristické, i to, jak komunikanti mluvené projevy přijímají a hodnotí. Pětice pracovníků Ústavu pro jazyk český zde zúročila výsledky svých dlouhodobých výzkumů mluvené komunikace. Nejde jim však o popis jazykového systému mluvené češtiny, ale o fungování mluvené komunikace v českém jazykovém prostoru. To je jedním z důvodů, proč je v publikaci malá pozornost věnována rozdílům v jazykové situaci Čech a Moravy, resp. Slezska.

Jedním z problémů, který doprovází komplexní popis mluveného jazyka, je to, že teorie mluvenosti teprve vznikají a vymezení mluvenosti – nejčastěji ve vztahu k psanosti – není jednotné. Projevy mluvené a psané se neliší jen kódem, v němž komunikace probíhá, ale rozdíly vycházejí také z procesu osvojování jazyka: u mluvených projevů se uskutečňuje přirozenou cestou v kontaktu s dalšími komunikanty, psané projevy (texty) si jedinci osvojují edukačním procesem (toto osvojování je vázáno na spisovný jazyk). Odlišnosti lze zaznamenat také v percepci mluvených a psaných projevů a jejich interpretaci. Mluvenost a psanost jsou považovány za kulturní techniky a sociální aktivity.

Východiskem publikace je rozsáhlý autentický materiál zahrnující auditivní nahrávky oficiálních, polooficiálních i soukromých rozhovorů, audiovizuální nahrávky mediálních rozhovorů i psané (mediální) texty, využity jsou také texty z Pražského mluveného korpusu, Brněnského mluveného korpusu, korpusů ORAL2006 a ORAL2008 a z korpusu DIALOG. Pestrost materiálu se odráží i ve výběru metodologických přístupů. Publikace využívá analýzu diskurzu chápanou v širším významu jako výzkumnou oblast zkoumající vztah mezi formou a funkcí interakce: zahrnuje tedy i konverzační analýzu, teorii jazykového managementu, členskou kategorizační analýzu či funkční stylistiku (srov. Hoffmannová, 1997).

Publikace obsahuje čtrnáct kapitol, které představují dílčí sondy do základních témat spojených s výzkumem současné mluvené komunikace. Kapitoly jsou rozděleny do čtyř oddílů.

První oddíl je věnován teoretickým a metodologickým východiskům práce, která jsou aplikována v dalších kapitolách. Úvodní kapitola (Mluvený jazyk kolem nás) popisuje variabilitu a diferenciaci současné mluvené češtiny v různých komunikačních situacích. Nezaměřuje se však jen na rozbor mluvených projevů, představuje a analyzuje také komunikaci psanou, ale mluveností ovlivněnou. Čtenáři z řad širší veřejnosti, jimž je vedle odborníků, mediálních pracovníků, učitelů a studentů publikace určena, by neměli opomenout část poukazující na disproporci ve vnímání a hodnocení vlastního idiolektu a verbální činnosti komunikačních partnerů.

[106]V této souvislosti je potřebné upozornit ještě na jeden metodologický problém. Současný výzkum se nejčastěji opírá o transkripty, ale ty nejsou schopny podrobně zaznamenat všechny suprasegmentální a neverbální prostředky, které se mohou potenciálně podílet na sociální interakci. Dosud nedisponujeme jednotným transkripčním systémem: jak upozorňuje v druhé části kapitoly M. Havlík, vzájemně kompatibilní nejsou ani přepisy rozhovorů v korpusech. Práce vychází ze systému vypracovaného konverzační analýzou (srov. Psathas, 1995), pro češtinu je částečně zjednodušen, zejména v záznamu suprasegmentálních prostředků (srov. Čmejrková – Jílková – Kaderka, 2004). Stranou pozornosti by neměl zůstat praktický dosah tématu: s převody mluvených projevů do psané formy se musí vypořádat také zápisy komunikačních situací u soudu, v parlamentu, na zasedáních orgánů státní správy apod. Přepisy telefonních odposlechů prezentovaných v médiích jsou spíše upravené texty než autentické záznamy nepřipravených či polopřipravených mluvených projevů. Jak ukazují další kapitoly publikace, zdůraznění slova nebo výstavba konverzační opravy vypovídají mnohdy o strategii mluvčího více než obsah jeho výpovědi.

Druhá kapitola (Mluvení a psaní – konstanty a proměnné mezilidské komunikace) se zabývá vymezením a charakteristikou termínů mluvenost a psanost. S. Čmejrková oba pojmy zasazuje do širších souvislostí kulturní sémiotiky a filozofie. Sleduje fungování mluvených a psaných komunikátů jako výsledku dvou kulturních a sociálních aktivit v kulturním vývoji (orální kultura, vynález písma, vynález knihtisku, audiovizuální média, počítačová gramotnost) a přístup kulturní sémiotiky propojuje s vymezením dvou komunikačních forem (v publikaci se užívá termín existenční modus). Představuje také různé názory lingvistů a sémiotiků na status psaného jazyka jako znakového systému, na jeho sekundárnost (odvozenost) či naopak autonomii vzhledem k jazyku mluvenému. Za užitečné především pro pochopení textů smíšených (tj. psaných s prvky mluvenosti a mluvených s prvky psanosti) považuje autorka také Raibleho (1994) rozlišení psanosti a mluvenosti konceptuální a mediální.

Psanost a mluvenost bývají v české lingvistice – částečně na základě osvojování komunikačních forem – spojovány s jazykovými varietami: psaná forma se spisovným jazykem, mluvená pak s různými nespisovnými varietami. Třetí kapitola (Mluvenost a psanost a specifická jazyková situace češtiny) rekapituluje názory na českou jazykovou situaci. Ta bývá nejčastěji charakterizovaná jako diglosní. S. Čmejrková konfrontuje její znaky, jak je vypracoval Ch. Ferguson (1959) a na české podmínky později aplikovali četní naši i zahraniční lingvisté, a poukazuje, že vztah komplementární distribuce jazykových variet, které diglosní jazykovou situaci vytvářejí, v současné jazykové situaci nefunguje. Na příkladu odborných, administrativních, uměleckých a publicistických textů prezentuje progresivní mísení variet, postupné prolínání spisovné a nespisovné češtiny a nápadné pronikání nespisovnosti do psaných textů, zejména do nových žánrů v elektronických médiích, v textech uměleckého stylu a v rozhovorech uveřejněných v novinách a časopisech. Texty však částečně ilustrují i opačný proces, totiž pronikání spisovných prvků do mluvených projevů; tyto prvky plní různé funkce, např. ironizující aktualizace, stylizace vyššího konverzačního stylu apod. Autorka označuje současnou jazykovou situaci za postdiglosní.

Mluvený projev je výrazně ovlivněn situačním a sekvenčním kontextem, v němž je realizován. Opakování komunikačních situací umožňuje provést klasifikaci řečových žánrů. Žánrové diferenci mluvených komunikátů je věnována čtvrtá kapitola (Kontexty a situace mluveného projevu). S. Čmejrková v první části poukazuje na problémy doprovázející žánrovou klasifikaci. O. Mülle[107]rová prezentuje, jak se na jejich formě podílejí faktory jako monologičnost/dialogičnost, soukromost/veřejnost, formálnost/neformálnost, a analyzuje, jakou úlohu sehrávají v řečovém chování sociální faktory mluvčích (vzdělání, profese, zkušenost a další osobnostní znaky). Větší pozornost je pak věnována konverzaci jako jednomu z typů fatické komunikace (viz Hoffmannová – Müllerová – Zeman, 1999). Z frekventovaných strategií se J. Hoffmannová zaměřila na zdvořilost: popisuje její projevy v různých komunikačních situacích (od nekonfliktních fatických rozhovorů až po institucionální a mediální rozhovory, v nichž se komunikanti dostávají do konfliktů).

Kontextualizací, tj. skutečností, že jazykový znak potřebuje pro interpretaci pevné ukotvení v kontextu, se zabývá i pátá kapitola (Indexovost promluv a identita mluvčích). Centrálním pojmem je zde indexovost, jíž se rozumí ukotvenost smyslu promluvy v časoprostoru a sociálně kulturním kontextu. V první části P. Kaderka na základě pracovního rozhovoru a následného interview sleduje vedle situačních indexů také indexy varietové, žánrové, stylové a diskurzní. V druhé části se S. Čmejrková zabývá narativním interview a popisuje vytváření identity komunikantů v konkrétní komunikační situaci, zejména konstruování základních komunikačních šiftrů (viz Jakobson, 1995, s. 42–54) s ohledem na roli a identitu komunikačního partnera.

Druhý oddíl upozorňuje na některé specifické prostředky českých mluvených projevů. Šestá kapitola (Výstavba mluvených projevů, jejich členění a syntax) zpracovává strukturaci mluvených rozhovorů. J. Hoffmannová metodologicky vychází z konverzační analýzy a tu spojuje s funkční stylistikou (zejména teorií horizontálního a vertikálního členění textu). První část kapitoly popisuje lineární segmentaci: její jednotky, rámcové struktury (zejména začátek a konec rozhovoru), způsoby zavádění a opouštění témat a využití příslušných členících signálů. Pozornost je věnována i hierarchizaci témat. Druhá část kapitoly je zaměřena na syntax. Po výčtu syntaktických konstrukcí frekventovaných v mluvených projevech si O. Müllerová vybrala k rozboru jeden z častých jevů – vsuvku a její funkce v nepřipravených mluvených projevech. Autorčin přístup by bylo vhodné uplatnit i při výzkumu dalších syntaktických jevů, zejména různých typů syntaktických nepravidelností.

Sedmá kapitola (Tvarosloví a výslovnost mluvené češtiny) je orientována hlavně na tvarosloví. S. Čmejrkové nejde o komplexní popis: využitím metodologie teorie jazykového managementu sleduje na vybraných jevech (tvary kondicionálu, shoda s neutry v plurálu, koncovky instrumentálu plurálu aj.) faktory, které ovlivňují záměrný či bezděčný výběr variant. Pro popis jevů jsou důležité zejména ty části projevů, v nichž mluvčí formou konverzační opravy přizpůsobuje výběr varianty oficiální komunikační situaci.

Kapitola je doplněna přehledem obecných tendencí týkajících se výslovnosti mluvčích v neformálních rozhovorech. Toto téma stojí zatím na okraji pozornosti lingvistů. M. Havlík vybírá frekventované jevy z oblasti ortofonie a odchylek od ortoepie. Za pozornost stojí zejména ty případy, v nichž je výběr výslovnostní varianty ovlivněn interakční potřebou komunikantů (viz např. vliv dloužení vokálů na sekvenční organizaci rozhovoru).

Při komunikaci sehrávají důležitou roli neverbální prostředky: pro interpretaci interakčních významů jsou důležité i malé změny v tělesných postojích, mimice či kvalitě hlasu. Osmá kapitola (Neverbální prostředky a mluvená komunikace) analyzuje prostředky, které bývají označovány jako paralingvální a extralingvální. První část kapitoly je věnována funkci tělesných postojů, gest a pohledu při vytváření interakčních významů. P. Kaderka aplikuje obecný multimodální (sémioticky heterogenní) přístup vypracovaný Ch. Goodwinem a na základě rozboru videozáznamů sleduje inter[108]akční a textové funkce vytvářené extralingválními prostředky. Druhá část kapitoly upozorňuje na roli suprasegmentálních prostředků při střídání replik, tj. jak mluvčí signalizují, že chtějí pokračovat v replice nebo předat řečovou aktivitu komunikačnímu partnerovi. V návaznosti na práce klasiků konverzační analýzy popisuje M. Havlík vliv suprasegmentálních prostředků (melodie, tempo) na sekvenční organizaci rozhovoru. Kooperaci prozodických, syntaktických a pragmatických aspektů při vybírání místa potenciální změny aktivního komunikanta zatím česká lingvistika opomíjela. Havlíkův přístup ukazuje, jaké možnosti výzkum fonologické platnosti suprasegmentálních prostředků nabízí.

Třetí oddíl je věnován mediálnímu diskurzu a hlavním rozdílům mezi přirozeným a mediálním rozhovorem. Z široké škály témat se soustřeďuje na dva jevy a jejich vliv na výstavbu rozhovorů a na výběr jazykových prostředků. Tím prvním je konverzacionalizace, jíž se zde rozumí prezentace sdělení dialogickou formou: zatímco formální veřejné projevy byly dříve realizovány především monologicky, v současnosti se prosazuje dialog. Srovnání monologických a dialogických forem prezentace téhož jevu (např. počasí; viz Zeman, 2002) ukazuje, jak se v dialogické formě omezuje formálnost a oficiálnost a jak posiluje tendenci ke kolokvializaci a nespisovnosti veřejného vyjadřování. Druhý jev se týká vyjednávání identity účastníků komunikace. Oba rysy jsou dokumentovány na různých typech mediálního diskurzu.

Devátá kapitola (Mluvená čeština v různých podobách mediálního dialogu) se soustřeďuje na televizní interview a debaty vedené v zábavných, publicistických i zpravodajských pořadech. V návaznosti na pátou kapitolu S. Čmejrková rozebírá, jak jsou konstruovány identity účastníků komunikace s ohledem na diváky.

Desátá kapitola (Mediální dialogy – psaná podoba na pozadí mluvené) sleduje podobné tendence v psaných médiích. Rozborem novinových interview S. Čmejrková poukazuje na to, jak je v nich dosaženo mluvené autenticity. Komparací novinových mluvených rozhovorů z televizních talk show a jejich písemných podob v knižních vydáních (televizních pořadů Na plovárně, Krásný ztráty a Uvolněte se, prosím) popisuje způsoby, jimiž je simulována autentičnost, a to, jak při redakční úpravě převodu mluvených dialogů do psané podoby dochází k stylizaci (předstírání) identity.

Jedenáctá kapitola (Mluvená čeština v krásné literatuře) je věnována uměleckým textům. J. Hoffmannová sleduje, jak je ve vybraných dílech současné prózy, poezie a dramatu simulována mluvenost v rovině vypravěče a postav. Opomenut není ani komiks, v němž sehrává – vedle znakové heterogennosti – důležitou roli také kondenzace textu.

Dvanáctá kapitola (Mluvená čeština v zrcadle „psané konverzace“ na chatu) představuje jedno z novějších komunikačních médií – chat a na jeho základě proměnu vztahu mluvenosti a psanosti. Analýzou hláskosloví, grafematiky, tvarosloví, slovní zásoby a skladby J. Hoffmannová poukazuje na vytváření nové variety, která je specifickou směsicí prvků, mezi nimiž dominují prostředky mluvené češtiny. Internetové diskuse jsou příkladem výrazné projekce mluvenosti do psaných textů (srov. např. Jandová, 2006).

Nejnovější výzkumy ukázaly, že vliv na mluvenou komunikaci a výběr jazykových prostředků má také věk komunikantů (srov. Hoffmannová – Müllerová, 2007). Věkový faktor recenzovaná publikace výrazněji neodráží. Závěr knihy (čtvrtý oddíl) se věnuje pouze některým specifickým jevům komunikace mladé generace.

Třináctá kapitola (Postoje k jazyku: výzkumy a interpretace) prezentuje výsledky dotazníkového výzkumu zaměřeného na postoje současné mládeže (vysokoškoláci a středoškoláci) k jazyku, [109]k jeho stylové a regionální variantnosti. S. Čmejrková shrnuje výzkum postojů v humanitních vědách i v české lingvistice a na konkrétních příkladech získaných z anket, které pracovníci ÚJČ provedli v posledním desetiletí, pak dokumentuje, jak postoje k jazyku respondenty kategorizují a odrážejí jejich identitu.

Závěrečná čtrnáctá kapitola (Mluvená čeština v prostředí školy: žákovské rozhovory) se zabývá dílčím problémem edukační komunikační sféry: na základě záznamu skupinové diskuse žáků při řešení logických úloh, jejichž písemné zadání je formulováno ve spisovné češtině, popisuje vliv jazyka učebních textů na jazykovou kompetenci žáků. S. Čmejrková zároveň ukazuje, jak velký vliv má na mluvenou komunikaci její sémiotická heterogenost, situativnost, kontextualizace a další rysy konstituující mluvenost v její opozici k psanosti.

Publikace nezpracovává – a ani nemůže zpracovat – současnou mluvenou komunikaci komplexně. Stručný přehled obsahu jednotlivých kapitol ukazuje, že práce prezentuje široký záběr témat spojených s mluvenou komunikací v českém prostředí. Řada z nich je v centru pozornosti české lingvistiky již po desetiletí (stratifikace češtiny, výstavba rozhovorů), jiná stojí zatím na periferii jejího zájmu (výslovnost). Za největší přínos publikace považuji to, že autoři témata interpretují v kontextu současných teoretických konceptů mluvenosti a psanosti. Umožňují tak tradiční témata vidět v netradičním pohledu a na opomíjená upozornit a dostat je do centra zájmu dalšího výzkumu. Publikace vyšla ke stému výročí založení Kanceláře Slovníku jazyka českého, předchůdkyně Ústavu pro jazyk český.

LITERATURA

ČMEJRKOVÁ, S. – JÍLKOVÁ, L. – KADERKA, P. (2004): Mluvená čeština v televizních debatách: korpus DIALOG. Slovo a slovesnost, 65, s. 243–269.

FERGUSON, Ch. A. (1959): Diglossia. Word, 15, s. 325–340.

HOFFMANNOVÁ, J. (1997): Stylistika a….. Praha: Trizonia.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O. (eds.) (2007): Čeština v dialogu generací. Praha: Academia.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O. – ZEMAN, J. (1999): Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách. Praha: Trizonia.

JAKOBSON, R. (1995): Poetická funkce. Jinočany: H&H.

JANDOVÁ, E. a kol. (2006): Čeština na WWW chatu. Ostrava: Ostravská univerzita.

PSATHAS, G. (1995): Conversation Analysis. The Study of Talk-in-Interaction. Thousand Oaks – London – New Delhi: Sage.

RAIBLE, W. (1994): Literacy and language change. In: S. Čmejrková – F. Daneš – E. Havlová (eds.), Writing vs Speaking. Language, Text, Discourse, Communication. Tübingen: Gunter Narr, s. 111–126.

ZEMAN, J. (2002): Předpověď počasí v rozhlasovém vysílání. Stylistyka, 11, s. 307–314.

Katedra českého jazyka a literatury PdF UHK
Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové
jiri.zeman@uhk.cz

Naše řeč, volume 96 (2013), issue 2, pp. 105-109

Previous Zdeňka Hladká: Český jazykový atlas zakončen dodatkovým svazkem

Next Lucie Jílková: O internetovém šeptání (bylo by dobrý aby šeptání bylo zelenou barvou)