Časopis Naše řeč
en cz

Jak se v Čechách "rázuje"

Jan Volín

[Short articles]

(pdf)

The status of glottalization in Czech

This article reports on glottalizations before word-initial vowels in Czech read newscasts and informal dialogues.

Při artikulaci hlásek hraje důležitou roli jazyk – orgán při produkci řeči natolik nápadný, že je jeho jménem nazván i celý systém komunikačního kódování. Ovšem jsou i hlásky jako [p, b, m, f, v], jejichž produkce aktivní práci jazyka nevyžaduje. Vytváříme je pomocí rtů, případně zubů. Zcela zvláštní postavení má v tomto ohledu hláska [h]. Produkujeme ji pouze hlasivkami, takže pozorovat při běžné konverzaci její artikulaci opravdu nelze. A ještě méně nápadným ‚zvukem’ je [ʔ], který v češtině dokonce ani nemá status hlásky. Protože však tento segment při řeči vcelku systematicky využíváme, byl jazykovědci pojmenován. Název ráz možná není úplně nejšťastnější – budí představu, že jde o něco výrazného, snad jakýsi ekvivalent přízvuku. Přitom si mnohý uživatel češtiny ani neuvědomuje, že něco takového pravidelně slýchá, a nejspíše běžně vytváří.

Sama fonetická specifikace segmentu [ʔ], tj. laryngální okluziva, se pro českou situaci také příliš nehodí, protože mnoho Čechů reálnou okluzi (závěr) obchází jednoduššími artikulačními způsoby. Jak navrhuje Skarnitzl (in Palková et al., 2004, s. 71), je výhodné považovat ráz za střechový termín, který zahrnuje fyziologicky i akusticky různé události plnící stejnou funkci nebo možná stejnou skupinu funkcí. V pečlivém, explicitním výslovnostním stylu ráz opravdu realizujeme jako laryngální okluzivu. Hlasivky na okamžik pevně semkneme a rychle zase uvolníme. Takto aktivně vytvořené ‚ticho’ je dobře slyšet zejména mezi dvěma jinými hláskami. Spojení s Irenou může začínat na [sʔɪre] nebo [sɪre] a těžko budeme hledat člověka s normálním sluchem, který by tvrdil, že zde rozdíl nevnímá.

Stejného efektu můžeme dosáhnout i při vynaložení menšího úsilí. Například zpomalení hlasivkových kmitů a snížení jejich amplitudy také způsobí, že posluchač slyší ráz. Nejčastěji se ovšem u českých mluvčích setkáme se zpomalením natolik výrazným, že hlasivky začnou na několik desítek milisekund kmitat nepravidelně. Tomuto jevu se říká třepená fonace a v určitých pozicích v rámci řečového zvukového kontinua funguje jako ráz zcela spolehlivě. Protože je základem všech uvedených případů nějaký glotální úkon, můžeme o nich v souladu s mezinárodní terminologií hovořit souhrnně jako o glotalizaci (glotis, pův. glottis = hlasivková štěrbina).

Jaká je tedy primární funkce rázu nebo glotalizace v současné češtině? Je to demarkační signál označující hranice slov, případně kmenů slov začínajících na samohlásku. Pro úspěšnou percepci souvislé řeči je rozpoznání jednotlivých slov tím nejzákladnějším předpokladem, ovšem správná lokalizace mezislovních hranic v akustickém kontinuu vůbec není triviální záležitostí. Ráz je jednou z možností, jak tento proces usnadnit. Porovnáme-li např. spojení proč asi lepší s konstrukcí pro časy lepší, pak je zřejmé, že sekvence [časɪ] se od sledu [čʔasɪ] [52]nejnápadněji liší právě přítomností rázu. Podobně třeba dám už peníze × dá muž peníze nebo dražších od firmy × dražší chod firmy. Celkový kontext nejspíše napomůže správnému pochopení sdělovaného i bez přítomnosti rázu, a u posledního z příkladů je k navíc dispozici i jinak umístěný přízvuk. Jenže v každodenní komunikaci nejde ani tak o rozhodování mezi významy jednotlivých konstituentů minimálního páru, jako spíše o efektivnost, tedy o maximální výkon s minimálními náklady. Náš mozek musí vynakládat na dešifrování akustického signálu značné množství energie a čím je členění signálu určitější, tím více úsilí je možno ušetřit.

Předpokládáme tedy, že projev s rázy (samozřejmě správně umístěnými) bude méně náročné sledovat než projev, v němž mluvčí svazuje iniciální vokály slov s finálními hláskami slova předchozího. Tuto hypotézu se chystáme v nejbližší době experimentálně ověřit, nepřímo ji podporuje i náš nález ve studii Bissiri et al. (2011). V tomto krátkém příspěvku je ale naším úkolem podat zprávu o míře, do níž je možno ráz (glotalizaci) před iniciálními samohláskami očekávat v projevech českých mluvčích. Budeme pracovat se dvěma typy materiálu. Tím prvním je čtené rozhlasové zpravodajství, tím druhým semispontánní konverzace studentů.

Nahrávky zpravodajství obsahují projevy deseti profesionálních hlasatelů – pěti žen a pěti mužů. Jedná se o obvyklý formát čtených zpráv v Českém rozhlase 2 – Praha, dříve i na stanici Český rozhlas 1 – Radiožurnál. Každý z hlasatelů vyslovil zhruba 560 slov, celý soubor obsahuje 5631 slov. Konverzace studentů byly nahrány ve studiu Fonetického ústavu FF UK. Odehrávaly se nad úkolem, který spočíval v překreslení obrázku jedním z nich podle instrukcí druhého. Jeden student měl tedy možnost pozorovat obrázek, zatímco druhý se musel ptát a nechat se vést při pokusu scénu z obrázku překreslit, aniž by ji směl zahlédnout. Nahrávky opět zachycují řečové chování pěti mužů a pěti žen. Vysloveno bylo tentokrát 19 815 slov a jednotliví mluvčí se značně lišili v „povídavosti“: Nejméně mluvná osoba si vystačila se zhruba 750 slovy, opačný extrém reprezentovalo 3120 slov. Z hlediska našeho úkolu je ovšem tato nerovnoměrnost nepodstatná, protože u každého z mluvčích nás zajímá, kolik procent slov začínajících na samohlásku opatří rázem. Jeho zvyklosti se tak projeví bez ohledu na to, jak dlouho mluvil.

Metoda průzkumu byla vcelku jednoduchá. Ve zvukovém materiálu jsme identifikovali všechna slova začínající na samohlásku a poslechem spolu s inspekcí spektrogramu a oscilogramu jsme zjistili, zda jim předchází některý z glotálních úkonů, které v češtině fungují jako ráz. Do výsledků, které zde prezentujeme, nejsou zahrnuta slova po pauze. Rozeznívání hlasivek po reálné nečinnosti artikulátorů je totiž z hlediska našeho zájmu zcela jiným problémem a od otázky, zda je iniciální samohláska slova na poslední hlásku slova předchozího navázána přímo či ne, musí být odděleno.

Tabulka 1 vyčísluje výsledky pro jednotlivé mluvčí. Uvádí, kolik procent iniciálních samohlásek bylo od předchozího slova odděleno rázem. Např. u mluvčích Fh1 a Fh2 byly ve čteném projevu využity všechny možnosti ke glotalizaci. Ani jednou nebylo slovo začínající na samohlásku přímo navázáno na konec slova předchozího. Ženy Fs1 a Fs2, které se účastnily dialogu, vázaly mezi dvaceti a třiceti procenty možných případů, tj. glotalizovaly ve zhruba 70 až 80 procentech nabízených možností. Nejvíce se rázům vyhýbal student Ms5, který při dialogu nad obrázkem svázal zhruba tři čtvrtiny všech iniciálních samohlásek s předchozím slovem a glotalizoval v necelých 25 % případů.

Z těchto výsledků je patrné, že „rázování“ českých mluvčích není ani zdaleka uniformní. Je sice vidět, že osm z deseti hlasatelů glotali-

 

[53]

čtený projev

nepřipr. dialog

ženy

Fh1

100,0

79,5

Fs1

Fh2

100,0

72,0

Fs2

Fh3

  97,3

66,7

Fs3

Fh4

  93,6

60,5

Fs4

Fh5

  93,5

45,5

Fs5

muži

Mh1

  98,9

54,7

Ms1

Mh2

  98,8

54,6

Ms2

Mh3

  98,4

44,3

Ms3

Mh4

  79,7

27,1

Ms4

Mh5

  65,5

24,6

Ms5

Tab. 1 Míra glotalizace před iniciální samohláskou (v procentech využitých možností) u jednotlivých mluvčích podle pohlaví a typu projevu (např. Fh – žena hlasatelka, Ms – muž student).

 

zuje před iniciální samohláskou ve více než devadesáti procentech případů a že šest z deseti studentů glotalizuje mezi padesáti a osmdesáti procenty, ale shrnující průměrné hodnoty z tabulky 2 je třeba brát opatrně. Zprůměrujeme-li např. chování všech dvaceti subjektů, dostaneme se zhruba k hodnotě 73 %. Ovšem ženy hlasatelky využívaly ráz v 96,9 % případů, muži v dialozích pouze ve 41,1 % případů. Je tedy zřejmé, že v našem vzorku se od sebe liší jak chování žen a mužů, tak chování všech v každém z řečových stylů.

Ověření statistické významnosti výsledku není úplně přímočaré. V běžných testech nelze operovat s procentuálními hodnotami, protože ty normalizují skutečné četnosti, a skutečné

 

 

čtený projev

nepřipr. dialog

vše

ženy

96,9

64,9

80,9

muži

88,3

41,1

64,7

vše

92,6

53,0

72,8

Tab. 2 Průměrná míra glotalizace před iniciální samohláskou (v procentech využitých možností) v souhrnu a podle pohlaví a typu projevu.

 

četnosti zase není vhodné zadávat, pokud se mluvčí výrazně liší svým příspěvkem od celkových počtů (viz výše – různé objemy namluveného v dialozích). Nezbývá než transformovat četnosti glotalizací tak, jako by všichni mluvčí vyslovili stejně dlouhý text, a to např. průměrné zpravodajství se 78 slovy začínajícími na samohlásku. Statistická významnost výsledku byla tímto způsobem potvrzena a vyčíslena jako velmi vysoká: χ2 (3) = 100,6; p < 0,001. Dílčí testy prozradily, že k tomuto výsledku nejvíce přispěl rozdíl mezi mluvními styly, pak rozdíl mezi muži a ženami v dialozích a nakonec rozdíl mezi pohlavími ve čtených textech, který byl ale stále ještě statisticky významný. Rozdíly mezi zkoumanými skupinami názorně zobrazuje graf 1.

Kromě tohoto výsledku však můžeme v souvislosti s naší sondou zmínit ještě několik zajímavých skutečností. Předně je dobré připomenout, že slova začínající samohláskou nejsou pro češtinu typická. Již Marie Ludvíková nalezla ve svých textech takových slov pouze 12 % (Ludvíková, 1987, s. 102). V našich rozhlasových zpravodajstvích je výskyt poněkud vyšší: 13,8 %, v neformálních dialozích by byl zase při slovníkové výslovnosti počet iniciálních samohlásek spíše nižší: 10,9 %.

Je známo, že původní česká slovní zásoba toleruje na počátku slov samohlásky zadní, tedy /o/ a /u/. Z morfologického hlediska jsou tyto vokály většinou předponami. Podobně jsou synsémantickými prvky i slova začínající na /a/: a, aby, ale, ani, asi, . Naopak v téměř dvaceti tisících slovech nahraných dialogů byla pouze dvě, která podle slovníku začínají na /e/. Obě slova, ementál a enormní, jsou cizího původu.

Proč vlastně zmiňujeme slovník? V nepřipravených projevech a neformálních situacích se totiž reálná výslovnost může lišit od kanonické. Nasnadě je např. protetické /v/. To se v profesionální mluvě hlasatelů samozřejmě nevyskytlo, ale v dialozích nebylo nijak výjimečné. Z 581

 

[54]

Graf 1 Výskyt glotalizace před iniciální samohláskou v procentech využitých možností u žen a mužů ve čteném monologu a v semispontánním dialogu.

 

slov začínajících na /o/ jich mluvčí 190 „vopatřili“ protetickým /v/. Tato slova tedy proti očekávání na samohlásku nezačínala.

Opačným směrem pak může měnit situaci elize počáteční souhlásky. Velmi často nebylo vysloveno /j/ ve slovesném tvaru je. V těchto případech vždy docházelo k vázání na předchozí slovo, např. teď je to jedno jako tetě to jedno nebo mám je tady jako máme tady. Podobně se chovalo jenom a jako. Slovo ještě bylo vyslovováno i s rázem, což by mohl být signál stupně lexikalizovanosti formy eště. Mezi méně obvyklé případy patří třeba to vůbec jako toúbec, ta holčička jako taolčička nebo nějaký takový jako ňákejakovej. Výsledky uvedené v tabulkách a grafu se samozřejmě odvíjejí od reálné výslovnosti slov, nikoli od slovníkového předpisu.

Do budoucnosti by naše nahrávky rozhodně zasloužily rozšíření o další komunikační situace a nářeční varianty. Zejména u moravských mluvčích můžeme očekávat využívání globalizace výrazně odlišné. Také podrobnější průzkum stávajícího materiálu s ohledem na frekvenci a sémantiku slov, či syntaktickou, případně prozodickou strukturu by mohl přinést zajímavá zjištění (viz např. Dilley et al., 1996).

Navíc je dobré pamatovat, že jsou i jiné pozice rázu než jen před iniciální samohláskou. Jak ukazují Skarnitzl a Machač (v tomto čísle), ráz můžeme u některých zvláštních mluvních stylů nalézt i před iniciální souhláskou. A odhlédneme-li od unikátního způsobu, kterým se batolatům popisuje to, co je nevhodné ke konzumaci ([ʔeʔ]), stále ještě máme finální ráz jako zdůrazňovací element. Částice ne může být vyslovena různě, ale s koncovým rázem zní obzvlášť definitivně: [neʔ]. Podobně je možno vyštěknout i otázku [cojeʔ], např. s podtextem Doufám, že máš dobrý důvod mě vyrušovat. V Čechách se tedy „rázuje“ poměrně vydatně a pro lingvistu rozhodně ne nezajímavě. Těšme se na nová zjištění ohledně rázu!

 

LITERATURA

 

BISSIRI, M. P. – LECUMBERRI, L. – COOKE, M. – VOLÍN, J. (2011): The role of word-initial glottal stops in recognizing English words. In: Proceedings of Interspeech 2011. Florence: ISCA, s. 165–168.

DILLEY, L. et al. (1996): Glottalization of word-initial vowels as a function of prosodic structure. Journal of Phonetics, 24, s. 423–444.

LUDVÍKOVÁ, M. (1987): Čísla o hláskách. In: M. Těšitelová (ed.), O češtině v číslech. Praha: Academia, s. 91–108.

PALKOVÁ, Z. et al. (2004): Stabilizace některých termínů pro fonetický popis češtiny v závislosti na nových výsledcích výzkumu. In: T. Duběda (ed.), Sborník z Konference česko-slovenské pobočky ISPhS 2004. Praha: FF UK, s. 65–74.

Fonetický ústav FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
jan.volin@ff.cuni.cz

Naše řeč, volume 95 (2012), issue 1, pp. 51-54

Previous Robert Adam, Milan Harvalík, Ondřej Koupil, Vladimír Šmilauer, Irena Vaňková: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2010/2011

Next Zuzana Hlubinková: Zez Plzně