Časopis Naše řeč
en cz

K užití české anatomické nomenklatury v současné soudnělékařské praxi

Pavel Nečas, Petr Hejna

[Articles]

(pdf)

On the use of Czech anatomical nomenclature in contemporary medicolegal practice

The paper describes the medicolegal language style of texts which are often meant for non-medical scholars. We concentrate on the contemporary requirements for the language style of medicolegal texts as found in academic publications. Traditionally, the Czech language has been used in forensic medicine instead of Latin (words with Latin roots). The core of the paper is a list and analysis of the anatomical terms extracted from autopsy protocols. We focus on the names of anatomical structures which do not have established Czech names. The possibilities of future research concerning the standardization of Czech anatomical nomenclature for speech recognition (e.g. autopsy protocols) are indicated.

Key words: autopsy protocol, Czech anatomical nomenclature, forensic medicine, medicolegal language
Klíčová slova: pitevní protokol, česká anatomická nomenklatura, soudní lékařství, soudnělékařský jazyk

0. Úvod, vymezení pojmů

Cílem studie[1] je stručně pojednat o jazykové koncepci oboru soudního lékařství.[2] Chceme se konkrétně zaměřit na charakteristiku užívaných anatomických názvů v soudnělékařských psaných textech[3], a sice v pitevních protokolech, jejichž lexikum přechází i do dalších psaných výstupů soudního lékařství v nezměněné (nebo jen nepatrně modifikované) podobě. Nepojednáváme o stylu komunikace s pozůstalými, o komunikaci mezi zdravotníky, ale ani o stylu psaných odborných pojednání určených lékařům.

[26]Nejprve je nutno nejen přiblížit základní rysy oboru, ale též vymezit termíny, které se v soudním lékařství používají. Pitevní dokumentací je míněn soubor multimodálních materiálů – textů, schémat, grafů, fotografií atd., které se pojí k jedné kazuistice. Texty v pitevní dokumentaci jsou tvořeny pitevním protokolem, v němž se zaznamenává pitevní nález (ten lze charakterizovat jako soubor morfologických zjištění stanovených lékařem při pitvě, kdežto pitevní protokol je název pro dokument), dále pak pitevní diagnózou atd. Na základě celé pitevní dokumentace na žádost policie vzniká znalecký posudek. Pitevní protokol jako celek je souvislým textem, jehož základní náplní je objektivní popis pitevních nálezů dle určité vžité osnovy. Nejedná se o podobu předtištěného formuláře či o podobu doplňovací tabulky, jeho osnova je tvořena tradicí české patologicko-anatomické a soudnělékařské školy. Oproti tomu pitevní diagnóza je jakožto logická úvaha psána formou terminologických hesel.

 

1. Charakteristika soudního lékařství

Soudní lékařství je specializovaný lékařský obor využívající znalostí lékařské a přírodovědné praxe pro účely zákonnosti. Svojí povahou je soudní lékařství multidisciplinární obor, který je na pomezí medicínských a právních věd. Základním úkolem soudního lékařství je určení příčiny smrti zemřelé osoby, a to na podkladě pitevního nálezu a dalších veskrze laboratorních vyšetření. Se stanovením přesné příčiny smrti pak souvisí nutnost určit příslušnost úmrtí do jedné ze dvou základních kategorií úmrtí – úmrtí z příčin chorobných a úmrtí násilné. V případě smrti násilné, tedy z příčin zevních, je podstatné rozlišit, zda si smrt mohla přivodit osoba sama, či zda její smrt přímo nebo nepřímo souvisí s jednáním osoby druhé. Úkolem soudních lékařů je tedy pátrat po úrazových a chorobných změnách jedince, které beze zbytku příčinu jeho smrti objasní. Zatímco patologie primárně slouží především dalším zdravotnickým odborníkům, záběr soudního lékařství je ještě rozšířen o justici a celý aparát orgánů činných v trestním řízení.

S ohledem na tradici českého soudního lékařství lze obecně uvažovat o koncepci oboru, tedy o určité soudnělékařské škole, která zahrnuje i tendence k užívání stejného terminologického stylu. Již studující se setkávají se specifickou soudnělékařskou terminologií a mají možnost vidět způsob vyjadřování soudních lékařů. Lexikum ze základních monografií tak představuje určitou respektovanou normu.

Čeština byla dlouhodobě v českém vysokoškolském vzdělávacím systému nemyslitelná, vládla zde latina a němčina; čeština se zaváděla velice pozvolna a tyto kroky závisely na politické situaci a odrážely stav národněobrozeneckého procesu. Počátky můžeme nalézt v 60. letech 19. století, kdy se J. E. Purkyně snažil prosadit, aby vedle vnitřního lékařství a chirurgie bylo soudní lékařství přednášeno česky v celém rozsahu povinné výuky; v roce 1864 byly povoleny povinné české přednášky právě ze soudního lékařství.[4]

 

[27]2. Soudnělékařská dokumentace jako komunikát

2.1 Adresáti soudnělékařských textů

Z uvedeného vyplývá, že soudnělékařské texty nejsou určeny pouze lékařům, ale též orgánům činným v trestním řízení (např. policejním vyšetřovatelům, dopravním policistům, státním zástupcům, obhájcům, soudcům a samosoudcům), soudním znalcům z nelékařských oborů a úředníkům státní správy (matrikářům). Adresátem lékařského textu, který však musí být nanejvýše odborný, není tedy pouze lékařská veřejnost; z hlediska obecné teorie informace (srov. kupř. Kraus, 1987) jde v komunikačním procesu (texty určitým způsobem obíhají, Lamser, 1969) o zvýšenou pozornost v odstraňování možných komunikačních bariér při formování lékařského textu, třebaže se na tyto texty vztahuje utajení vymezené zákonem. Mluvčí (lékaři) a adresáti (orgány činné v trestním řízení, viz výše) představují zcela odlišné skupiny, pokud se týká odborného vzdělání, a celý komunikační proces tak má jinou strukturu, než když jsou adresáty pouze lékaři. Tato skutečnost má vliv na kódování celého sdělení.

Právě zřetel k adresátovi pokládáme za ústřední faktor procesu řečové komunikace. Tento funkčnědistributivní aspekt se projevuje především ve volbě lexikálních prostředků. Od lexika pitevních protokolů užívaného v patologii se soudnělékařské lexikum odlišuje nejen zřetelem k výše uvedenému typu adresátů (v patologii neuvažujeme o rozšiřování textů mimo odbornou lékařskou veřejnost), ale i širším a víceméně neohraničitelným repertoárem lexika, které zahrnuje ve všech případech např. popis oblečení, tetováže, obsah kapes atd., kde jsou použita obvykle neterminologická apelativa (pravý rukáv košile prosáklý krví, na krku oběti škrtidlo v podobě prádelní šňůry), kde hodnocení popisovaného předmětu záleží i na individuálním přístupu lékaře; doplňme však, že soudnělékařská dokumentace má (a musí mít) multimodální charakter – obsahuje fotodokumentaci, nákresy, schémata atd. (např. popis složitých tetování lze doplnit vysvětlující fotografií). V pitevním protokolu se objevují odkazy na další složky pitevní dokumentace, např. odkazy na laboratorní vyšetření (viz fotodokumentace, viz histologické vyšetření, blíže nákres atd.).

 

2.2 Soudnělékařský pohled na produkci textu

Faktorů procesu řečové komunikace je pochopitelně celá řada; chceme se blíže zaměřit na jeden, jemuž věnují prostor mj. autoři učebnic (lékaři, právníci, toxikologové aj.). Máme na mysli způsob vlastní produkce textu, neboť právě ten určuje syntaktickou a celkovou textovou strukturu pitevních protokolů: texty nejsou psány ex post (tj. po pitvě), ale jsou diktovány pitevní dokumentátorce přímo během pitvy [28](Hottmar, 2003, s. 41). Text je tedy produkován tak, aby mohl být přímo písemně fixován, tj. mluvčí zřetelně užívá suprasegmentálních prostředků či dokonce expressis verbis diktuje interpunkční znaménka, aby byly dle lékařova zvážení zřetelně segmentovány jednotlivé údaje.

H. Šikl (jeden z nejvýznamnějších patologů ve 20. století) tento způsob upřednostňuje (zřejmě v návaznosti na tradici: protokoly byly diktovány už v době Rakouska-Uherska), protože „dojmy jsou tu přímější a různé podrobnosti si přitom lépe uvědomujeme“ (Šikl, 1953, s. 15); apeluje na studenty, aby se naučili správně diktovat a osvojili si „běžné obraty, sloužící k stručnějšímu charakterizování změn“ (ibid.). Text produkovaný dodatečně dle Šikla „umožňuje sepsání stručnějšího, stylisticky lépe upraveného protokolu, ale na mnohé podrobnosti se snadno zapomene“ (ibid.). Je zřejmé, že nad požadavky stylisticky lépe upravit text převládá důraz na přesnost, srozumitelnost a úplnost, protože opomenutí jakéhokoli detailu v soudnělékařských pitevních protokolech by mohlo mít nedozírné následky.

 

2.3 Obecné požadavky na jazyk soudnělékařských textů

Samotné sdělení je produkováno s vědomím, že musí být maximálně srozumitelné i pro nelékaře. Jazyk soudnělékařských textů má své dlouhodobé tradiční postavení, které se nemění ani v dnešní době – viz požadavky na jazyk pitevního protokolu:[5] „Nález (míněn styl zápisu nálezu, pozn. PN) má být stručný a srozumitelný, aby mu rozuměl i neodborník. Nemají se používat cizí slova, a pokud je to nezbytné, je třeba vysvětlit jejich význam“ (Mach-Štefan, 2005, s. 125). Ve stejném duchu se nese i požadavek na znalecký posudek: „Na položené otázky odpovídá znalec věcně […] a přitom používá českých výrazů, a není-li některý výraz vžitý, použije cizího výrazu, který současně v krátkosti vysvětlí“ (Hájek-Štefan, 1996, s. 172). V požadavcích na posudek v dnes již klasické učebnici soudního lékařství od jednoho ze zakladatelů oboru J. Tesaře je na s. 30 sub b) uvedeno, že „je nutné, aby posudek byl […] srozumitelný a jasný, tj. stylizován tak, aby byl spolehlivým podkladem pro právní hodnocení podle příslušných ustanovení“ (Tesař, 1976, s. 30).

V pitevních protokolech se tak užívají převážně české termíny patologicko-anatomické (vazivové srůsty mezi pohrudnicí a osrdečníkem), soudnělékařské (přehmoždění těla, odhmoždění končetiny) a anatomické (srdečnice, kyčelník). Doplňme, že českými termíny rozumíme výrazy mající český slovní základ; termíny počeštělé typu kontuze, klavikula nejsou v této studii pokládány za české, jakkoli přešly do české slovní zásoby.

Za bližší pozornost by stálo, zda se pro popis patologicko-anatomických a soudnělékařských nálezů nepoužívají české termíny s výraznou motivační zřetelností [29](Horecký, 1967) – „programově explicitní“ ve srovnání s užitím českých termínů v textech mimo soudní lékařství.

Výše uvedené požadavky vyvolávají z lingvistického hlediska složitou otázku: jak v kontextu lékařské terminologie, která obsahuje tisíce výrazů latinských, řeckých (event. anglických, srov. Bozděchová, 2003, 2004), využívat takové české lexikální prostředky, aby byly srozumitelné, jednoznačné, ale zároveň odborné (tj. aby české výrazy měly úzce terminologickou povahu a nepřecházely např. do prostředků profesionálního slangu)? Hranice mezi profesionálním slangem, který plní stejnou funkci jako úzce pojatý termín v teoretickém textu, a termíny úzce chápanými je prostupná (Bozděchová, v tisku). Doplňme, že mnohé odborné výrazy nedomácího původu nemají český protějšek, a mají-li, může jít o archaický termín nebo neústrojný neologismus (srov. níže), většinou však o výraz nesrozumitelný.

Případné nesrozumitelné výrazy by představovaly komunikační bariéru a narušovaly by zdárný průběh komunikačního aktu. Kromě toho by mohly způsobit zpochybnění posudku ze strany obhajoby.

 

2.4 Požadavky na českou anatomickou nomenklaturu v soudnělékařské praxi

Požadavky soudnělékařské praxe bývají uváděny na prvních místech argumentace pro nutnost vytvořit úplnou českou anatomickou nomenklaturu, kterou uvádějí její hlavní stoupenci:[6] „Dále českou terminologii v širším rozsahu potřebují soudní lékaři, protože soudní praxe vyžaduje v posudcích zpravidla české názvosloví“ (Zrzavý, 1985, s. 9). Anatom I. Dylevský se ptá, jaké anatomické názvosloví se stane komunikačním prostředkem při komunikaci mezi biomedicínskými a nemedicínskými obory, a dále uvádí, že právě v soudním lékařství jsou možné komunikační problémy zapříčiněné vazbou oboru na kriminalistiku a kriminologii (Dylevský, 1996, s. 22).

Čeština nemá oficiálně schválené úplné české anatomické názvosloví, kromě toho se řada navrhovaných českých anatomických názvů nevžila mimo jiné proto, že vznikla vesměs s neznalostí základních principů české slovotvorby a typologické charakteristiky češtiny (srov. Fleischmannovy-Lincovy názvy mízní uzlina hrdelnicolopatkojazylková, nerv vejčitováčkobaňkový). Mnohé působí bizarně, až komicky (horní chobot kyčloslepý). V každém případě jde o výrazy nesrozumitelné, bez preferované motivační zřetelnosti, a jejich výpovědní hodnota pro soudní lékařství a kriminalistiku je nulová.

Vyvstává tedy otázka: jaké anatomické názvy se užívají v pitevních protokolech, aby odpovídaly výše uvedeným požadavkům, tj. aby byly české a zároveň srozu[30]mitelné, když dle některých anatomů „v českém anatomickém názvosloví vládla a doposud vládne libovůle“ (Zrzavý, 1985, s. 9) a řada českých anatomických neologismů je nepoužitelná?

 

3. Anatomické názvy v pitevních protokolech

3.1 Obecná charakteristika korpusu

Náš korpus vypracovaný pro ilustraci současného užívání českých anatomických názvů v pitevních protokolech tvoří excerpované anatomické názvy ze skript J. Tesaře Sbírka základních posudků z oboru soudního lékařství (1971). Excerpce byla provedena z pitevních protokolů (nikoli tedy z posudků), které tvoří největší a pro naši problematiku nejdůležitější texty. Tato kniha obsahuje přehled základních typů příčin úmrtí, jimiž se soudní lékařství zabývá: náhlá přirozená smrt, udušení (oběšení, zardoušení, utopení), smrt způsobená řeznými a střelnými ranami, smrt způsobená tupým předmětem (dopravní úraz, přejetí, utlučení), elektrickým proudem, popálením a otravami (oxidem uhelnatým, barbituráty, kyanidy) a vražda novorozence. Připojen je též pitevní protokol pořízený při identifikaci rozkouskovaného těla. Náplní knihy je tedy soubor autentické pitevní dokumentace (obsahující pitevní, histologický a chemický nález), která ilustruje daný druh úmrtí.

Studovaný korpus je exemplární. Obsahuje nejen názvy těch struktur, které jsou popisovány při každé pitvě: vzhledem k rozmanitosti životních osudů (a s tím se pojící neopakovatelnosti jednotlivých kazuistik) nelze totiž stanovit zcela univerzální pitevní protokol, který by postihoval všechny anatomické názvy: rozsáhlejšímu zranění zákonitě odpovídá jeho obsáhlejší popis, a tedy i potřeba většího množství názvů anatomických struktur, které byly poškozeny (které však nejsou popisovány, pokud nevykazují úrazové nebo chorobné nálezy). Srov. Tesařova slova z úvodu excerpované knihy: „Jen málokdy jsou přítomny všechny charakteristické známky při pitvě a v poznámce k pitevnímu protokolu jsem se snažil stručně tyto odchylky vystihnout“ (Tesař, 1971, s. 5).

Popřípadě vyvstává potřeba anatomických topografických názvů k přesné lokalizaci úrazové změny, srov.: „Na levé polovině hrudníku 4 cm od střední čáry a 1 cm pod spojnicí prsních bradavek je okrouhlý otvor o průměru asi 5 mm; na levé polovině zad 13 cm pod úhlem lopatky je modrofialová krevní podlitina o průměru 2 cm“ (Tesař, 1971, s. 45).

Korpus můžeme rozdělit na dvě části: A. anatomické struktury vždy popisované, označili jsme je jako „standardní názvy“, B. anatomické struktury popisované v indikovaných případech, tj. vykazují-li úrazovou nebo chorobnou změnu a je třeba je popsat (označeny jako „skupina indikovaných případů“). S ohledem na cíle naší práce jsme nerozlišovali názvy systematické anatomie od názvů anatomie topografické; k vymezení vnitřní a vnější prohlídky viz soudnělékařské monografie.

 

[31]3.2 Materiálová část

3.2.1 Standardní názvy

3.2.1.1 Vnitřní prohlídka

Pitva hlavy

měkké pokrývky lební – klenba lební (lebeční) – spodina lební (lebeční) – podlebice (alt. tvrdá plena) – mozek – omozečnice – závity – rýhy – kůra mozková – bílá hmota – komory – bazální ganglia – mozeček – most – prodloužená mícha – spodinové tepny – spodinové splavy

Pitva krku a dutiny hrudní

hrudník – kostra krku – kostra hrudníku – žebro – bránice – mezižeberní svaly – pravá/levá plíce – poplicnice – průdušnice – průdušky – hilové uzliny – plicní tepna (alt. plicnice) – srdce – osrdečník – věnčité tepny – chlopně (alt. chlopňový aparát) – dvojcípá chlopeň – oválný otvor – pravá/levá komora – srdečnice (alt. aorta) – hltan – jícen – hrtan – štítná žláza – chrupavky hrtanu

Pitva dutiny břišní

pobřišnice – žaludek – slezina – pouzdro sleziny – dvanáctník – střevní kličky – žlučové cesty – slinivka břišní (alt. pankreas) – střevo tenké – střevo tlusté – apendix – konečník – tepna mesenterická – játra – pouzdro jater – žlučník – srdečnice břišní (alt. aorta břišní) – srdečnice hrudní – tepny ledvinné – nadledvinky (alt. nadledviny) – dřeň nadledvinek – kůra nadledvinek – ledvina – pouzdro ledviny – kůra ledviny – pyramidy ledvinné – pánvička ledvinná – prostata – děloha – vaječníky – pochva – močový měchýř – močovod – kostra pánve – kostra bederní páteře

 

3.2.1.2 Vnější prohlídka

kostra – svalstvo – horní/dolní končetina – obličej – spojivky – rohovky – zornice – dutiny obličejové – chrup – čelist – ústa – dutina ústní – zuby – krk – hrudník – trup – bradavky – prsy – břicho – podbřišek – pyj – řiť – rodidla

 

3.2.2 Skupina indikovaných případů

3.2.2.1 Vnitřní prohlídka

Pitva hlavy

krajina čelní – krajina temenní – krajina týlní – krajina spánková – kost temenní – kost čichová – kost čelní – okostice – hemisféra – spodina (levého čelního) laloku – lalok spánkový – lalok temenní – lalok týlní – tělo kosti klínové – přední jáma lební – střední jáma lební – zadní jáma lební – švy lební (lebeční) – spodina mozku – očnice – spánkový sval – malá křídla kosti klínové – nadočnicové oblouky – horní/dolní čelist – nosní kůstky – turecké sedlo – žíly přemosťující

[32]Pitva krku a dutiny hrudní

pohrudniční dutina – žebro (první, druhé, …) – mezižebří – velký prsní sval – zádové svaly – úhel levé lopatky – hrudní obratle – krční obratle – mezižeberní tepny – žeberní oblouk – mízní uzliny při rozvětvení průdušnice – uzliny v hilu – kost hrudní – brzlík – horní/dolní lalok plíce – mezilalokové rýhy – pleura – mečový výběžek – mezilalokové plochy – střední lalok plíce – srdeční hrot – přední/zadní list osrdečníku – papilární svaly (alt. brdečkové svaly) – levé žilní ústí – pravá/levá síň – kužel plicnice – mezikomorové septum – větvení krkavice – nitroblána srdeční – oblouk srdečnice – srdečník – sestupná část srdečnice – jazylka – roh jazylky – jazyk – nosohltan – mandle – krkavice – hlasové vazy – roh chrupavky štítné

Pitva dutiny břišní

vrátník – okruží – ocas pankreatu – tělo pankreatu – pravý lalok jater – žlučník – dolní dutá žíla – žíly ledvinné – hilus ledviny – 1. bederní obratel – malá pánev – lopaty kosti kyčelní – čípek děložní – dutina děložní – vejcovody – tělo děložní – hrdlo děložní – semenné váčky – varle – meziobratlové ploténky – symfýza stydkých kostí

Pitva končetin

dolní epifýza stehenní kosti – distální epifýza stehenní kosti – hlavice kosti stehenní – stehenní tepny – kolenní jamka – koleno – kost stehenní – kost holenní – kost lýtková – třísla – krajina tříselná – krajina kyčelní – krajina křížová – stehno – kolenní kloub – čéška – bérec – lýtka – noha – vnější/vnitřní kotník – nehty – plosky nohou – ruka – dlaně – tepna vřetenní – kost pažní – hlavice pažní kosti – kosti záprstní – kosti zápěstní – svalové šlachy na dlani – diafýza pažní kosti – 1. prst – paže – loketní kloub – zápěstí – předloktí – kosti předloktí – hřbet palce – hřbet ruky – článek palce – 5. záprstní kost – palcové bříško dlaně – lokty – jamka loketní – články prstů

 

3.2.2.2 Vnější prohlídka

tvář – čelo – spánky – horní/dolní víčko – vnitřní/vnější koutek (levého) oka – obočí – koule oční (alt. oční bulby) – duhovky – kořen nosu – dutina nosní – hrot nosu – křídlo nosní – nosní otvory – horní/dolní ret – dutina ústní – mezizubní prostory – kořeny zubů – 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8. zub – brada – uši – zevní zvukovod – boltec ušní – chrupavky ušního boltce – kývač – klíční kost – hrbol týlní – ramenní kloub – skloubení mezi kostí klíční a kostí hrudní – podkožní žíly – podkoží – vchod poševní – záda – pupek – krční páteř – lícní kost – hýždě – hráz – šourek – lanugo – pupečník – placenta

 

[33]3.3 Zhodnocení

V korpusu se nalézají anatomické názvy převážně s českými slovními základy. Výjimek je pouze několik:

V oddílu standardních názvů jde o absolutní synonyma srdečnice – aorta, slinivka břišní – pankreas, břišní srdečnice – břišní aorta (vždy mírně převažuje český název). Pouze latinsky byla pojmenována bazální ganglia (jednou doloženo centrální ganglia), prostata a apendix (jednou však doloženo červ). Výrazy obsahující slovní základy latinské (popř. řecké) i české představují názvy hilové uzliny (jednou doloženo uzliny v hilu), tepna mesenterická a pyramidy ledvinné.

V názvech dle indikace se objevují absolutní synonyma svaly brdečkové – svaly papilární, oční koule – oční bulby a dolní epifýza stehenní kosti – distální epifýza stehenní kosti. Pouze latinské jsou pak názvy hemisféra, pleura, lanugo, placenta. Slovní základy latinské (popř. řecké) i české nalézáme v názvech ocas pankreatu, tělo pankreatu, diafýza pažní kosti, symfýza stydkých kostí, mezikomorové septum a hilus ledviny.

Současný výskyt českého a latinského názvu pro touž anatomickou strukturu lze chápat jako doklad toho, že názvy anatomických struktur užívané v soudním lékařství nepředstavují neměnnou skupinu, nýbrž že se i v ní projevují vývojové tendence a že zde nalézáme označení neustálená; lze je očekávat tam, kde se předpokládá všeobecná znalost latinského výrazu. Při volbě mezi absolutními synonymy nelze dále vyloučit individuální přístup soudního lékaře (zda zvolí kupř. srdečnice, nebo aorta). Vedle osobního přístupu lékaře je též nesporný vliv úzu (a tradice) daného soudnělékařského pracoviště.

Těmito faktory zdůvodňujeme i to, že jsme nezaznamenali české názvy pro internacionalismy jako hemisféra, pleura, lanugo, placenta, bazální ganglia, tepna mesenterická, pyramidy ledvinné, epifýza, diafýza, symfýza, septum, hilus: ani zde užití latinských názvů závazné není a výskyt českých tvarů polokoule, pohrudnice, chmýří, plodové lůžko (event. plodový koláč), ústřední jádra, okružní tepna, spona, přepážka, branka nelze vyloučit. U názvů epifýza, diafýza se český protějšek neužívá, třebaže existuje ve formě explikačního opisu: konec dlouhé kosti, tělo dlouhé kosti. Název *ledvinné jehlany se rovněž neužívá (český název nedoznal u lékařů obliby).

Lokalizační údaje (tzv. termini situm et directionem partium corporis indicantes) jsou rovněž důsledně české (přední/zadní, horní/dolní, vnitřní/vnější, levý/pravý atd.).

S užitím českých terminologických synonym jsme se ve standardní skupině setkali u názvů podlebice – tvrdá plena, a to přibližně v poměru 1 : 1 (jednou dokonce v rámci jednoho pitevního protokolu), dále pak nadledvinky – nadledviny (výrazně převažuje podoba deminutivní), plicní tepna – plicnice a chlopně – chlopňový aparát (v těchto třech dvojicích převažuje vždy první název). Ve skupině názvů dle indikace, především ve vnější prohlídce, jsme zaznamenali dvojici dutina ústní – ústa.

[34]V korpusu nejsou neústrojná neologická kompozita, objevuje se snaha užít spíše názvy jednoduché a maximálně srozumitelné, viz např. u názvů mízních uzlin v dutině hrudní: jde o nodi lymphatici bronchopulmonales (hilares) a nodi lymphatici tracheobronchiales superiores/inferiores. Užito je prostého názvu hilové uzliny pro první struktury (nikoli tedy „přesného“ popisného kalku (brankové) průduškoplicní mízní uzliny[7]) a pro druhé uzliny rovněž není užito doslovného horní/dolní průdušnicoprůduškové mízní uzliny, nýbrž je zde konstrukce mízní uzliny při rozvětvení průdušnice. Nejde tedy o normalizovaný název, ale o explikační opis (Bozděchová, v tisku), tedy de facto výklad; stejný případ představuje i konstrukce skloubení mezi kostí klíční a kostí hrudní, tj. articulatio sternoclavicularis, což Zrzavý překládá jako klíčohrudní kloub. Domníváme se, že i zde jde o řešení dobré, funkční, které je nejen v souladu s výše uvedenými požadavky na jazyk soudnělékařských textů, které formulovali lékaři, ale i s názory některých klasických filologů, z nichž citujme J. Kábrta: „V takových případech (míněny jsou překlady latinských kompozit a kolokačních termínů, pozn. PN) je jistě výhodnější uchýlit se k výkladu než k překladu tohoto druhu“ (Kábrt, 1963, s. 302) (míněny jsou překlady typu mízní uzlina hrdelnicolopatkojazylková, nerv vejčitováčkobaňkový, tedy názvy dle Fleischmanna-Lince). Podobný názor sdílí i Malinovský: „Umělý český překlad každého, i málo významného útvaru nepovažujeme proto ani za vhodný, ani za užitečný“ (Malinovský, 1981, s. 424).

 

Závěr

Na základě studia korpusu anatomických názvů z pitevních nálezů se domníváme, že požadavky kladené na jazyk soudnělékařských textů jsou, pokud se týká anatomických názvů:

 

1. opodstatněné,

2. nezbytně nutné pro úspěšnou komunikaci,

3. jsou (pak) v praxi reálně naplňovány, byť zatím bez normativních slovníků.

 

Praxe dále ukáže, zda jsou tyto normativní slovníky nutné. Jako aktuální se tato otázka jeví v současné době, kdy se v soudním lékařství jedná o zavádění počítačového programu založeného na automatickém rozpoznávání řeči, který bude převádět diktované slovo (diktovaný pitevní protokol) do písemné podoby, k čemuž je nutno určitým způsobem standardizovat nejen české anatomické názvy, ale i názvy užívané v české soudnělékařské traumatologii, a to včetně morfologických charakteristik (kupř. oděrek vs. oděrka). Program vzniká na Technické univerzitě v Liberci.

[35]S ohledem na funkce soudnělékařské dokumentace lze Tesařovo řešení brát jako dostačující: používat názvy české, „které nejsou vnímány jako umělé jazykové konstrukce“ (Dylevský, 1996, s. 22), což o většině uvedených názvů, které primárně zpravidla patří do základní slovní zásoby a které jsou brány jako neutrální, konstatovat lze. Pro názvy menších anatomických struktur (pro něž není zažitý český název) není vhodné ani účelné v soudnělékařských dokumentech české „normativní“ názvy užívat (shodujeme se s názorem Malinovského), protože jejich informační hodnota v komunikačním procesu je nízká; jako vhodnější se jeví užití obecně srozumitelného českého explikačního opisu.

 

LITERATURA

BOZDĚCHOVÁ, I. (2003): Nové internacionalismy v odborném stylu. In: Internacionalizmy v nové slovní zásobě. Sborník příspěvků z konference Praha, 16.–18. června 2003. Praha: ÚJČ AV ČR, s. 42–47.

BOZDĚCHOVÁ, I. (2004): Proměny odborné slovní zásoby českého jazyka (na materiálu lékařské terminologie). In: Konstanty a proměny v českém jazyce a literatuře XX. století. Sborník referátů z mezinárodní konference konané 15.–16. května 2003 ve Walbrzychu. Ostrava: Ostravská univerzita, s. 35–39.

BOZDĚCHOVÁ, I. Současná terminologie (se zaměřením na kolokační termíny z lékařství). Praha: Karolinum (v tisku).

DYLEVSKÝ, I. (1996): Funkční anatomie pohybového systému. Praha: Karolinum.

Encyklopedický slovník češtiny (2002). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

FLEISCHMANN, J. – LINC, R. (1980): České anatomické názvosloví: jeho historie, význam a rozšíření. Acta Universitatis Carolinae, Gymnica, 16, s. 103–110.

HÁJEK, S. – ŠTEFAN, J. (1996): Příčiny, mechanismus a hodnocení poranění v lékařské praxi. Praha: Grada.

HLAVÁČKOVÁ, L. (2003): Čeština v medicíně a na pražské lékařské fakultě. In: Místo národních jazyků ve výchově, školství a ve vědě v Habsburské monarchii 1867–1918. Praha: Výzkumné centrum pro dějiny vědy, s. 327–345.

HORECKÝ, J. (1967): O zásadách pri tvorení názvoslovia. Kultúra slova, 1, s. 129–132.

HOTTMAR, P. (2003): Soudní lékařství. Vybrané kapitoly. Praha: Karolinum.

KÁBRT, J. (1963): Ještě k lékařskému názvosloví. Československý terminologický časopis, 2, s. 302.

KRAUS, J. (1987): O jazyce a stylu pro informační pracovníky. Praha: ÚVTEI.

LAMSER, V. (1969): Komunikace a společnost. Praha: Academia.

MACH, J. – ŠTEFAN, J. (2005): Soudně lékařská a medicínsko-právní problematika v praxi. Praha: Grada.

MALINOVSKÝ, L. (1981): České anatomické názvosloví v současné medicíně. Časopis lékařů českých, 120, s. 424.

ŠIKL, H. (1953): Pathologicko-anatomická pitevní technika a základy diagnostiky. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství.

[36]TESAŘ, J. (1971): Sbírka základních posudků z oboru soudního lékařství. Praha: Univerzita Karlova.

TESAŘ, J. (1976): Soudní lékařství. Praha: Avicenum.

ZRZAVÝ, J. (1985): Latinsko-české anatomické názvosloví. Olomouc: Univerzita Palackého.


[1] Text vznikl za supervize doc. PhDr. I. Bozděchové, CSc., z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Autoři tímto paní docentce srdečně děkují.

[2] Studii pojednávající o téže problematice, zaměřenou především na soudnělékařskou problematiku a její historicko-vývojové aspekty a poskytující lingvistické analýzy našeho materiálu jen výběrově a ilustračně, uveřejníme v odborném lékařském časopise.

[3] Textem zde rozumíme komunikát, tj. jazykový projev užívaný synonymně k pojmu text, ale s důrazem na jeho roli v komunikaci (Encyklopedický slovník češtiny, 2002, s. 220).

[4] Srov. blíže Hlaváčková (2003), tam další odkazy na literaturu.

[5] Dále uvedené požadavky pocházejí z roku 1996 a 2005, nicméně jsou totožné s požadavky, které jsou uváděny v učebnicích soudního lékařství z roku 1936, či dokonce již 1912.

[6] Srov. Fleischmann-Linc (1980), Zrzavý (1985), nejnověji www.anatomicke-nazvoslovi.cz (autor D. Kachlík, zde odkazy na literaturu, zejm. srov. polemiky Kábrtovy a Malinovského).

[7] Překlad Zrzavý (1985) (jeho slovník je doposud nejrozsáhlejší dostupný slovník), taktéž i druhý uvedený příklad.

Ústav jazyků LF UK v Hradci Králové
Šimkova 870, 500 38 Hradec Králové 1
necasp@lfhk.cuni.cz

Ústav soudního lékařství LF UK v Hradci Králové
Šimkova 870, 500 38 Hradec Králové 1
hejnap@lfhk.cuni.cz

Naše řeč, volume 93 (2010), issue 1, pp. 25-36

Previous Lucie Saicová Římalová: Metafory pýchy

Next Ivana Bozděchová, Božana Niševa: Monografie o bulharské slovotvorbě