Časopis Naše řeč
en cz

Konzervativní, či liberální přístup k českému jazykovému standardu? Výsledky sondy mezi mladými českými lingvisty na Univerzitě Řezno

Lenka Nerlich

[Articles]

(pdf)

Conservative or liberal attitude towards the Czech standard language? Results of a study among young Czech linguists at the University of Regensburg

This article is comprised of two parts: the first, empirical part focuses on the linguistic customs within a formal context as well as on the attitude towards the Czech standard language of eight students of Czech Studies at different Czech universities. The results show that our respondents are capable of using the standard language. Additionally, they consider it to be adequate in a highly formal context. Their attitude towards the current Czech standard language is positive; they refuse a move or extension towards substandard language. The second, theoretical part discusses a number of approaches of western standardology with respect to terminology and variability within the linguistic standard.

Keywords: attitude towards the Czech standard language, current approaches of western standardology, linguistic customs
Klíčová slova: přístup k českému jazykovému standardu, aktuální příspěvky západní standardologie, jazykový úzus

[1]Bohemisté, obzvlášť rodilí mluvčí češtiny, žijící a působící za hranicemi České republiky vnímají jazykovou situaci v současné češtině z poněkud odlišného zorného úhlu než bohemisté domácí. Jelikož nejsou ve stálém kontaktu se svým rodným jazykem, pozorně sledují tendence v jeho vývoji, které často korespondují s vývojem společenským. Připomeňme si na tomto místě stále rostoucí vliv angličtiny na českou slovní zásobu.[2] Společenským vlivům nepodléhá jen jazyk jako takový, nýbrž i ja[123]zyková kultura, jejímž předmětem je však výlučně kodifikovaná varieta národního jazyka. Bohemisté žijící a působící za hranicemi České republiky mají i možnost srovnání. Mohou srovnávat jazykovou situaci v češtině se situací jazyka země, ve které žijí. Srovnávají příspěvky lingvistů obou zemí, pozorují úzus mluvčích obou jazyků. Při každé návštěvě doma v České republice pozorně naslouchají jazyku svého okolí. V duchu pak analyzují: co se změnilo, co se mění, co by se v budoucnu změnit mohlo. Totéž pak činí i „doma“ v cizině, v kruhu známých i na pracovišti. V mnohých případech je zahraniční bohemista i žákem a zástupcem zahraničních univerzit, je tedy ovlivňován zahraničními vědeckými směry a jejich metodikou.

V rámci výzkumu mluvené češtiny a výzkumu postoje českých mluvčích k jejím oběma dominantním varietám, češtině standardní[3] a obecné, který probíhal v roce 1998 v západních Čechách a v roce 1999 v Praze a jehož výsledky byly zpracovány a publikovány v Německu na Univerzitě Erlangen-Norimberk pod vedením prof. Steinkeho jako disertační práce (Bayer, 2003),[4] jsme rovnýma nohama skočili in medias res do problematiky těchto variet. Výsledek studie lze v krátkosti shrnout do dvou bodů asi takto:

1. Na základě nahrávek interview se 105 respondenty rozdílného vzdělání (základní, středoškolské, vysokoškolské), různého pohlaví a věku, v situacích formálních i neformálních jsme (stejně tak jako mnozí lingvisté před námi) poukázali na to, že mluvčí v Čechách – alespoň v západních Čechách a v Praze[5] – používají standardní češtinu (SČ) jen zřídka. Zástupci všech sociálních vrstev, pohlaví ženského i mužského, bez rozdílu věku[6] používají obecnou češtinu (OČ), popř. hybridní formu mezi OČ a SČ, a to v situacích neformálních i formálních. Kvantitativní rozdíly v používání obou variet se podle našich očekávání objevily, a to zvláště na rovině vzdělání. Lidé s vysokoškolským vzděláním používají znaky OČ ve formálních situacích méně než lidé se vzděláním středním a základním. Na rovině diatopické jsme rozdíly v kvantitě obou variet téměř nezjistili. Na tomto místě je nutno podotknout, že před[124]mětem výzkumu byly zvukové (morfonetické) a tvaroslovné znaky obou variet, slovní zásoba ani větná stavba nebyly předmětem výzkumu.

2. Na základě dotazníkové ankety, která obsahovala nepřímé i přímé otázky k postoji (attitude) mluvčích k oběma zkoumaným varietám, jsme poukázali na to, že postoj mluvčích k současné normě spisovné češtiny je kladný. Češtinu nespisovnou[7] oproti tomu posuzují čeští mluvčí zdaleka méně pozitivně.[8] Tyto postoje potvrdili naši respondenti v rámci ankety i ve svých ústních a písemných komentářích.[9] Nadále označovali téměř všichni respondenti[10] jazykový úzus v Čechách pojmy jako mluvená, popř. nesprávná, dokonce i jako pražská čeština, někteří použili výrazu čeština hovorová. Z mnohých výpovědí bylo zřejmé, že respondenti jsou často toho názoru, že oni sami používají spisovnou češtinu, ostatní lidé nikoli. Někteří kritizovali sami sebe, že by spisovně mluvit chtěli, ale nedaří se jim to. V písemné podobě naopak všichni respondenti, a to i ti s nižším vzděláním, z velké míry znaky OČ rozeznali a dokázali je opravit do standardní podoby.[11]

Naše studie z konce devadesátých let, tedy přibližně 10 let po sametové revoluci, ukázala, že a) Češi v Čechách situaci v mluvené češtině reflektují jen marginálně; b) varietu, kterou převážná většina z nich den co den v ústní komunikaci doma, s přáteli, v zaměstnání, u lékaře a v mnohých dalších kontextech používá, posuzují ve srovnání se SČ jako varietu stigmatizující; c) mnozí dokonce odsuzují ty ostatní, kteří tuto varietu používají, aniž by reflektovali svůj vlastní jazykový úzus; d) a naopak, tu varietu, kterou jsou zvyklí percipovat téměř výhradně v písemné podobě a v ústních vysoce formálních situacích (např. v oficiálních částech rozhlasových a televizních vysílání), posuzují velmi pozitivně; e) pozitivně do té míry, že na změnu normy této oficiální variety směrem k nespisovné češtině nemohou a nechtějí ani pomyslet.[12]

Podle výsledků naší studie by si Češi přáli, aby se v České republice mluvilo kultivovaně, tj. spisovně, dnešní norma standardní češtiny je pro ně varietou prestižní, [125]což dokazuje, že tato varieta splňuje jeden ze základních znaků jazykových standardů: „[…] the standard variety has more prestige than non-standard varieties“ (Ammon, 2004, s. 275) – a to nezávisle na své frekventovanosti v ústních projevech.

Jelikož od výše uvedené studie uběhlo téměř deset let, rozhodli jsme se provést na svém pracovišti, na Univerzitě Řezno, malou kontrolní anketu. Tentokrát byli našimi respondenty pouze zástupci jedné profesní skupiny – mladí čeští lingvisté.

Na Univerzitu Řezno přijíždějí každý rok v rámci programu Erasmus studenti z českých a moravských univerzit. Většina z nich studuje v Řezně po dobu jednoho semestru. Studenti humanitních oborů – obzvlášť lingvisté – s oblibou navštěvují na institutu slavistiky překladové kurzy z němčiny do češtiny a naopak. Naše respondenty tvořila skupinka osmi studentů lingvistiky, kteří se v zimním semestru 2007/2008 zúčastnili výuky v překladových kurzech z němčiny do češtiny.[13]

Mnozí čtenáři na tomto místě jistě namítnou, že anketa s osmi respondenty není reprezentativní. Naše sonda se však neorientuje na širokou veřejnost. Respondenti tvoří skupinku z lingvistického hlediska elitní. Zajisté nelze z výsledků sondy vyvozovat dalekosáhlé závěry pro kulturu češtiny. Cílem sondy je zohlednit postoje regionálně heterogenní skupinky mladých lingvistů, kteří budou v dohledné době zasahovat do kultury češtiny, ať už přímo, nebo nepřímo:

a) Respondenti jsou značně pokročilí lingvisté, budoucí učitelé na gymnáziích, popř. na vysokých školách, budoucí vědečtí pracovníci. Jsou to studenti, kteří na základě svých vynikajících studijních výsledků obdrželi stipendium Erasmus.

b) Skupinka je profesně homogenní, regionálně však značně heterogenní. Studenti pocházejí z různých částí České republiky, i když většina z nich byla v době studie imatrikulována na Masarykově univerzitě v Brně.

c) Účastníci ankety se až na výjimku dvou studentek z Českých Budějovic před svým příjezdem do Řezna neznali. Důležitým aspektem pro naši sondu je fakt, že studenti byli před započetím studia ovlivňováni rozdílnými školami, učiteli a regionálními jazykovými podmínkami.[14]

d) Autorka vyučovala tyto studenty jeden semestr, čtyři hodiny v týdnu. Měla tudíž možnost pozorovat jazykový úzus respondentů i během vyučování.[15]

 

[126]Tabulka č. 1: Sociologické údaje respondentů:[16]

Respondent

Sociologické údaje respondentů

č. 1

Studentka MU v Brně, germanistika v 9. semestru, 24 let. Tato respondentka v Brně pouze studuje, pochází však z Ostravy, kde má i nadále stálé bydliště.

č. 2

Studentka MU v Brně, německý jazyk a literatura v 7. semestru, 23 let. Tato respondentka strávila celý svůj život v Jihomoravském kraji.

č. 3

Student MU v Brně, český jazyk a filosofie v 12. semestru, 28 let. Tento respondent se narodil a žil v severních Čechách. V posledních 10 letech žije v Brně.

č. 4

Student MU v Brně, německý jazyk a všeobecná jazykověda v 9. semestru, 25 let. Tento respondent žil do svých 19 let v Jihlavě, posledních šest let žije v Brně.

č. 5

Student MU v Brně, germanistika a bohemistika v 7. semestru, 23 let. Celý život strávil v Jihomoravském kraji.

č. 6

Studentka Západočeské univerzity v Plzni, učitelství pro střední školy, český a německý jazyk v 10. semestru, 24 let. Tato respondentka strávila celý svůj život v západních Čechách.

č. 7

Studentka Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, učitelství pro střední školy, český a německý jazyk v 12. semestru, 25 let. Tato respondentka strávila celý svůj život v jižních Čechách.

č. 8

Studentka Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, učitelství pro střední školy, český a německý jazyk v 11. semestru. Tato respondentka strávila celý svůj život v jižních Čechách.

 

1. Jazykový úzus

Studenty jsme nahrávali ve formální situaci.[17] Jednalo se:

a) o situační kontext předvídaný – studenti si předem pročetli dva krátké literární texty, které měli do mikrofonu převyprávět,

b) o kontext nepředvídaný: po první části čistě monologického charakteru jsem studentům kladla otázky týkající se jejich pobytu v Řezně, popř. jsem je vyzvala k vyprávění epizod z nějakého německého filmu, který v Řezně viděli, nebo z knihy, kterou v nedávné době četli.

Respondenti používali na rovině zvukové i tvaroslovné v předvídaném i nepředvídaném kontextu SČ. Výraz respondentů byl souvislý, plynulý, bez velkých pauz, [127]opakování slov a parazitních výrazů, bohatý na lexikální prostředky. Výstavba vět vypovídala o značných zkušenostech a kompetenci respondentů vyjadřovat se v ústní formě standardně. Respondenti působili během interview uvolněně a sebejistě.[18] Nahrávky potvrdily naše pozorování ústního výrazu respondentů v již výše uvedených překladových seminářích.

Ve srovnání s frekvencí SČ v ústním výrazu 25 pražských a plzeňských studentů humanitních oborů,[19] které jsme v podobném formálním kontextu interviewovali na konci let devadesátých, se rozdíly v jazykovém úzu téměř neobjevily.[20] V tomto příspěvku uvádíme pouze jednu pasáž, která z celkem cca 80 minut nahrávek jako jediná obsahuje prvky OČ.

Respondent č. 5 (viz tabulka č. 1): … neměla co jinýho na práci.

Autorka: Co se Vám líbí na Petrovi nejvíc? (Student vypráví o filmu Černý Petr.)

Respondent: Tak (smích) líbí se mi. Petříček je prostě celej skvělej. Je prostě takovej vodvázanej. Nemusí nic řešit, je svéráznej.[21]

 

2. Postoj k varietám češtiny: subsystém kognitivní, evaluativní a konativní[22]

Kognitivní subsystém: „The cognitive component of the attitude includes all kinds of knowledge one has about the attitude object. This knowledge is composed of so-called beliefs. Beliefs are the smallest cognitive units of the conceptual structure“ (Deprez-Persoons, 1987, s. 125n.).[23] Kognitivní subsystém jsme posuzovali na základě textu, který obsahoval nestandardní jazykové prvky. Úlohou respondentů bylo převést tyto prvky do standardní češtiny. Studenti standardní a nestandardní formy češtiny bezpečně rozeznali. Navíc byli dobře obeznámeni s problematikou stratifikace češtiny se zvláštním zřetelem na obě její dominantní [128]variety. Tyto znalosti prokázali i formou příspěvků v diskusích, které se rozproudily po interview, ale i v písemných komentářích (viz níže).

Škola hraje zajisté klíčovou úlohu a) při vytváření kognitivního subsystému jazykového postoje, b) při zprostředkovávání jazykových kompetencí, přičemž c) jsou právě učitelé pro mluvčí důležitými autoritami a vzory. V tabulce č. 2 je znázorněna sebereflexe jazykových znalostí respondentů ve spojení s jejich školní výukou. V tabulce č. 3 pak tematizujeme používání SČ učiteli ve vyučování i mimo ně z pohledu respondentů:

 

Tabulka č. 2: Sebereflexe respondentů v oblasti jejich jazykových znalostí v souvislosti se školní výukou

1.

Myslíte si, že jste byli na základní a střední škole dostatečně informováni o spisovné češtině i o nespisovných formách našeho jazyka (dialekty a obecná čeština)?

 

6x ano

 

2x ne (č. 2, 3)

2.

Myslíte si, že jste se na základní a střední škole naučili dobře ovládat písemnou formu spisovné češtiny?

 

7x ano

 

1x ne (č. 4)

3.

Myslíte si, že jste se na základní a střední škole naučili dobře ovládat mluvenou formu spisovné češtiny?

 

7x ano

 

1x ne (č. 4)

4.

Jste si jisti, že dovedete mluvit čistou spisovnou češtinou?

 

4x ano (č. 2, 6, 7, 8)

 

4x ne[24]

 

Z údajů v tabulce č. 2 vyplývá, že respondenti hodnotí úlohu školy v souvislosti s výukou SČ pozitivně. Zároveň však polovina z nich udává, že si nejsou jisti, dokáží-li mluvit „čistou SČ“. Jak vysvětlit tuto diskrepanci? Během jedné diskuse se vyjádřila respondentka z Ostravy (č. 1), že mluví převážně spisovně, např. i v hospodě a doma.[25] Přesto jí sem tam uteče nějaká nestandardní koncovka, přičemž se pak zlobí sama na sebe.

 

Tabulka č. 3: Používání SČ učiteli na středních a vysokých školách z pohledu respondentů

1.

Používali Vaši středoškolští učitelé ve vyučování pouze spisovnou češtinu?

 

2x ano (č. 2, 7)

 

6x ne

2.

Používali Vaši středoškolští učitelé mimo vyučování (při výletech, o přestávkách atd.) pouze spisovnou češtinu?

 

 

 

8x ne

[129]3.

Používají Vaši vysokoškolští docenti ve vyučování pouze spisovnou češtinu?

 

3x ano (č. 2, 6, 7)

 

5x ne

4.

Používají Vaši vysokoškolští docenti mimo vyučování (při konzultaci, na exkurzi atd.) pouze spisovnou češtinu?

 

3x ano (č. 2, 6, 7)

 

5x ne
         

 

Údaje v tabulkách č. 2 a 3 lze interpretovat tak, že z pohledu respondentů (studentů-lingvistů):

a) většina učitelů humanitních oborů na středních a vysokých školách nemluví mimo ani během vyučování výhradně SČ;

b) přesto jsou respondenti toho názoru, že je jejich učitelé v písemném i ústním výrazu naučili tuto varietu používat;

c) v ústním výrazu někteří respondenti podle svého vlastního názoru přesto někdy selhávají.

V rámci evaluativního subsystému[26] jsme koncipovali otázky v tabulce č. 4 tak, aby bylo z odpovědí jednotlivých respondentů možné indukovat přímou i nepřímou evaluaci obou variet u této profesní skupiny.

 

Tabulka č. 4: Evaluativní subsystém postoje k SČ a OČ

1.

Vadí Vám, když s Vámi cizí člověk mluví nespisovně?

 

 

 

8x ne

2.

Vadí Vám, když televizní a rozhlasoví hlasatelé mluví při vysílání nespisovně?

 

8x ano

 

3.

Přáli byste si, aby se obecná čeština postupně přibližovala k češtině spisovné, takže by dnešní obecná čeština jednou zanikla?

 

 

 

8x ne

4.

Přáli byste si, aby se spisovná čeština postupně přibližovala k obecné češtině, takže by dnešní forma spisovné češtiny jednou zanikla?

 

 

 

8x ne

5.

Souhlasili byste s reformou spisovné češtiny, při které by byly obecněčeské znaky uznány za spisovné, takže by rozdíly mezi spisovnou a obecnou češtinou náhle zanikly?

 

 

 

8x ne

[130]6.

Jaký je Váš vztah ke spisovné češtině?

 

3x velmi kladný (č. 1, 6, 7)

4x kladný (č. 2, 4, 5, 8)

1x neutrální (č. 3)

záporný 0

7.

Jaký je Váš vztah k obecné češtině?

 

1x velmi kladný (č. 6)

1x kladný (č. 8)

6x neutrální

1x záporný (č. 1)

8.

Jaký je Váš vztah k moravským nářečím, např. k hanáckému nebo slováckému?[27]

 

2x velmi kladný (č. 2, 5)

kladný 0

1x neutrální (č. 7)

záporný 0

9.

Souhlasili byste se zavedením dvou českých jazykových standardů: českého v užším slova smyslu, ve kterém by byly kodifikovány znaky obecné češtiny, a moravského, který by obsahoval např. znaky dnešní spisovné češtiny, ale třeba i znaky moravských dialektů?

 

2x ano (č. 1, 6)

 

6x ne

10.

Souhlasili byste se zavedením několika jazykových standardů, ze kterých by mluvčí/pisatel mohl volit, který znak je pro který kontext vhodný?

 

Např. byste mohli v budoucnosti v dopise profesorovi psát (zde v mužské osobě):

 

Váženej pane profesore,

 

moc mě mrzí, že jsem nemoh přijít na Vaší přednášku, ale byl jsem nemocnej. Zejtra ale zase přijdu, už se těšim na to nový zajímavý téma.

 

S pozdravem, …

 

V pořádku by ale byla i forma, ve které píšete dnes. Standard by se jen rozšířil o další znaky, třeba i o znaky z moravského regionálního úzu.

 

ano 0

 

8x ne
               

 

Z tabulky č. 4 je zřejmé, že respondentům, nastávajícím lingvistům,

a) používání OČ v neformálních situacích nevadí,

b) o to více jim však vadí v kontextech formálních, např. v médiích.

c) Dále je z odpovědí zřejmé, že i když většina respondentů explicitně udává pouze neutrální postoj k OČ,[28] přesto by nesouhlasili s tím, aby byla tato varieta vytlačena SČ.

d) Současnou normu standardní češtiny respondenti hodnotí pozitivně. Stejně tak jako v rámci studie z konce devadesátých let by žádný z respondentů nesouhlasil s reformou současné normy SČ směrem k OČ.

Otázkami č. 9 a 10 jsme reagovali na aktuální návrhy institucionálně liberalizovat a deregulovat současnou normu SČ (Cvrček, 2006, s. 58). V otázce č. 9 jsme tematizovali deregulaci směrem k dvěma regionálním standardům, podle modelu, který existuje v Německu.

[131]V němčině, podobně jako v angličtině, existuje několik národních standardních variant, např. německá, rakouská, lichtenštejnská atd. V německých slovnících tedy nalezneme pod jedním lemmatem dva i více výrazů:

Rahm (v Rakousku výraz standardní) vs. Sahne (‚smetana‘)

Erdapfel (v Rakousku a ve Švýcarsku výraz standardní) vs. Kartoffel (‚brambor‘)

Verhackert (v Rakousku výraz standardní) vs. Brotaufstrich (‚pomazánka‘)

Srov. také Ammon (1997, s. 175): „Ein Beispiel für eine spezifische nationale Variante ist das Wort Marille, das nur in Österreich und in keiner anderen Nation der deutschen Sprachgemeinschaft Teil der Standardvarietät ist.“[29]

Některé nepočetné lexikální dublety jsou však kodifikovány i v rámci německé národní standardní varianty. Jedná se o rozdílné lexémy v jiho- a severoněmeckých regionech.[30]

Posun kodifikované normy směrem k nestandardním varietám němčiny, který předpovídali němečtí lingvisté v 60. letech minulého století, se tak zatím nedostavil. Naopak: „Alltags(sprech)sprache ohne deutliche regionale Differenzen, die im gesamten deutschen Sprachgebiet verbreitet ist, gehört (noch) nicht zur kodifizierten Standardnorm“[31] (Mattheier, 1997, s. 1). Na základě těchto zjištění lze tedy jazykovou kulturu v němčině, a to i přes existenci nepočetných regionálních variant, označit jako konzervativní.

V případě českého standardu v užším slova smyslu a standardu moravského by se jistě nejednalo jen o rozdíly lexikální, ale především o rozdíly na zvukové a tvaroslovné rovině, což by kromě kritéria „celonárodnosti“ (Cvrček, 2006, s. 54) značnou mírou narušilo stabilitu SČ. Navíc bychom při koncipování těchto dvou regionálních standardů opět narazili na OČ, která dnes i v částech Moravy přebírá úlohu koiné.[32] Tím by se diatopický princip těchto dvou fiktivních standardů silně prolínal s principem diastratickým. Překvapilo nás, že se dvě respondentky – z Ostravy a ze západních Čech – k této (z našeho hlediska) absurdnosti vyjádřily pozitivně.

Otázkou č. 10 jsme reagovali na postulát „širokého pásma oscilace v používání SČ“ (Cvrček, 2006, s. 59) a intence Sgallovy:

„[…] pomoc, kterou čeština dnes od lingvistů vyžaduje, zahrnuje potřebu mezery v kodifikované ‚spisovné‘ normě zaplnit, což je těžko možné, pokud neuznáme existenci širokého přechodného pásma […]. K tomu právě má sloužit přechod od kodifikované spisovnosti k pojmu standardního vyjadřování písemného i hovorového“ (Sgall, v tisku).

[132]Na rozdíl od spíše konzervativní němčiny lze ve smyslu výše uvedeného Sgallova citátu liberalizaci jazykového standardu pozorovat v britské angličtině. Do poloviny minulého století byla její standardní varieta homogenní, od té doby se však kodifikovaná norma vůči regionálním a hovorovým formám otevírá:

„Statt aseptischer RP [Received Pronunciation] werden die Ausspracheformen des Modified Standard akzeptiert. In der Wortwahl gibt es ein größeres stilistisches Ausdruckspektrum, und auch die Syntax weist eine zunehmende Öffnung zum informellen auf. Zwar wird die klassische Form nicht verdrängt, aber die Variationsbreite nimmt kontinuierlich zu“[33] (Mattheier, 1997, s. 2).

V otázce č. 10 (tabulka č. 4) jsme poněkud provokativně uvedli fiktivní písemnou zprávu formálního charakteru v OČ. Připouštíme, že hic et nunc i na nás OČ v písemných textech, obzvlášť pak ve formálním kontextu, působí velmi negativně. Z dnešního hlediska se definitivně jedná o hrubé porušení kodifikované normy. Nicméně jsme se tímto „přestupkem“ pokusili evokovat reakce respondentů a zavést tak diskusi na téma kodifikovaná norma, její používání a její budoucnost. Využili jsme tak příležitosti zachytit názory mladých lingvistů z Čech a Moravy, kteří se právě nacházejí na neutrální půdě zahraniční univerzity, kde své názory vyjadřují za přítomnosti svých kolegů z jiných částí republiky a před učitelkou, od které už zápočet obdrželi a kterou v budoucnosti už asi nikdy neuvidí. Právě tato konstelace se nám jevila jako velice příznivá pro pokud možno objektivní sondu do náhledů a názorů mladých českých lingvistů, jejíž intence lze shrnout i následovně:

a) Jsou náhledy budoucích lingvistů liberálního charakteru, pohybují se tedy směrem k anglickému vzoru?

b) Nebo jsou spíše konzervativní a inklinují ke vzoru německému?[34]

Níže uvedené názory našich respondentů posuzujeme jako nezanedbatelné indikátory pro kulturu SČ v (blízké) budoucnosti.

Na otázku č. 10 (tabulka č. 4) odpověděli všichni respondenti záporně. Navíc většina z nich během diskusí – i ve svých písemných komentářích (viz níže) – vyjádřila svůj odmítavý postoj k rozšíření jazykového standardu o široké přechodné pásmo.

[133]Reakce respondentky č. 1:
Respondentka kritizovala, že se znaky OČ stále častěji nacházejí i v písemném výrazu, např. v emailech a SMS. Lidé nedbají ani na ortografii.

Reakce respondentky č. 2:
Vyjadřuje se pozitivně k sukcesivnímu přibližování některých znaků SČ směrem k OČ. Umí si představit, že např. standardní bychom bude nahrazeno dnes ještě obecněčeským bysme. Stejně tak si umí představit otevřené okna místo otevřená okna. Obecněčeská koncovka -ej je však pro ni i v budoucnosti znakem ve SČ nepřípustným.

Reakce respondenta č. 3:
OČ je pro něho v kontextu otázky č. 10 nesnesitelná. Sám sice často používá tuto varietu, cítí se však v tomto směru silně ovlivňován svým okolím: „Každý prostě tak mluví.“

Reakce respondentky č. 6:
Tato jinak velice klidná respondentka ze západních Čech se nad otázkou č. 10 doslova pohoršila. V písemném projevu pociťuje OČ jako silně stigmatizující.

Odpovědi a reakce na otázky č. 9 a 10 odrážejí ad hoc obrannou reakci mladých lingvistů ve prospěch současné normy SČ.[35] Podle jejich reakcí jsou a) dignita a b) distinkce od nestandardních variet důležitými znaky současné normy SČ. Pokusy o posun standardní variety češtiny směrem k varietám nestandardním respondenti pociťují jako ohrožení stability a dignity SČ, tedy jako její degradaci. Během diskusí jsem nabyla dojmu, že čím více tematizujeme liberalizaci a deregulaci dnešní normy SČ, tím konzervativnější a sevřenější jsou postoje respondentů – budoucích vysokoškolských učitelů, potenciálních kodifikátorů češtiny (!).

c) Tabulka č. 5 znázorňuje konativní subsystém postoje k jazyku, tedy připravenost/motivaci respondentů, „jak by podle svého názoru ve kterém kontextu mluvili“: „Together, the cognitive and evaluative components determine the conative component of attitude. In the conative component the relevant beliefs and emotional values are transformed into more or less specific behavioural intentions“[36] (Deprez-Persoons, 1987, s. 125n.). Kontexty jsme zde volili podle kritéria formálnosti víceméně náhodně.

 

[134]Tabulka č. 5: Údaje v konativním subsystému postoje k SČ a OČ

Konativní subsystém postoje k SČ a k OČ
(sebereflexe v používání variet)

Oscilace (code switching) v češtině samozřejmě existuje, podle kontextu, ve kterém se právě nacházíme. Označte prosím, ve kterém typu kontextu používáte kterou varietu. Používáte-li podle Vašeho názoru hybridní formy, potom prosím odhadněte, z kolika procent: např. 80 % HČ / 10 % OČ / 10 % MD (Brno).

SČ = spisovná čeština, HČ = hovorová čeština, OČ = obecná čeština,

MD = místní dialekt (udejte prosím, o který dialekt se jedná).

 

doma

s přáteli

na univerzitě během diskuse

u kadeřníka

u lékaře

interview v televizi

č. 1

HČ 100 %

HČ 100 %

SČ 100 %

SČ 100 %

SČ 100 %

SČ 100 %

č. 2

70 %
slovácký dialekt

60 %
slovácký dialekt

SČ 100 %

HČ 100 %

HČ 100 %

SČ 100 %

30 % HČ

40 % HČ

 

 

 

 

č. 3

OČ 100 %

OČ 100 %

HČ 100 %

OČ 100 %

HČ 100 %

HČ 100 %

č. 4

OČ 100 %

OČ 100 %

HČ 100 %

HČ 50 %

HČ 100 %

HČ 100 %

 

 

 

 

OČ 50 %

 

 

č. 5

smíšená forma:
OČ/hanáčtina

smíšená forma:
OČ/hanáčtina

85 % SČ

smíšená forma:
OČ/hanáčtina

smíšená forma:
OČ/hanáčtina

85 % SČ

15 %
smíšená forma:
OČ/hanáčtina

15 %
smíšená forma:
OČ/hanáčtina

č. 6

OČ 100 %

OČ 100 %

SČ 40 %

HČ 100 %

HČ 100 %

SČ 40 %

 

 

HČ 60 %

 

 

HČ 60 %

č. 7

OČ 100 %

OČ 100 %

HČ 100 %

OČ 100 %

HČ 100 %

SČ 100 %

č. 8

HČ 70 %

HČ 70 %

SČ 60 %

HČ 60 %

SČ 10 %

SČ 50 %

OČ 30 %

OČ 30 %

HČ 40 %

OČ 40 %

HČ 90 %

HČ 50 %

 

Údaje v tabulce č. 5 odrážejí nejen conation (připravenost/motivaci) respondentů k používání výše uvedených variet v různých situačních kontextech, nýbrž i rozdílné pojetí termínu hovorová čeština (HČ). Jak v češtině, tak i v němčině a angličtině se s pojmem hovorový (německy Umgangssprache, anglicky colloquial) setkáváme poměrně často. Jeho definice je však ambivalentní: „colloquial (or German umgangssprachlich), which can be taken to mean (1) ‚colloquial standard‘, i.e. a stylistic level within the standard norm, or (2) ‚non-standard‘“[37] (Ammon, 2004, s. 278).

[135]V tabulce č. 5 jsme záměrně definovali HČ jako „hovorovou formu spisovné češtiny“, tedy ve smyslu Ammonova colloquial standard. Údaje v tabulce však dokazují, že i lingvisté reflektují tento termín jako ambivalentní a nejasně ohraničený:

Pokud jsme pojem HČ v tabulce č. 5 interpretovali správně, použili by budoucí lingvisté podle svého vlastního úsudku SČ pouze ve vysoce formálních kontextech, např. v televizi nebo při odborné diskusi na univerzitě.[38] U lékaře by však většina z nich už preferovala hybridní formy.

Na závěr dotazníku jsme respondenty vyzvali k napsání jejich vlastního názoru na jazykovou situaci v češtině. Stejně tak jako odpovědi na otázky, hodnotíme i níže uvedené komentáře této profesionálně elitní skupiny jako důležité indikátory pro budoucí kulturu standardní češtiny:

Velmi by nám pomohlo, kdybyste zde vyjádřili svůj osobní názor na tuto anketu i svůj osobní názor na situaci v češtině. Měla by čeština zůstat jazykem konzervativním, jazykem s pevným standardem, nebo pokračovat v posunu k jazykovému úzu? Zapojte se do diskuse, kterou už několik let vedou čeští lingvisté. Budeme Vám vděčni za každý komentář.

Respondent č. 1
Nemám nic proti zachování místních dialektů – ty svým způsobem patří k lokální kultuře, tradici… Ovšem přibližování spisovné češtiny k češtině obecné se mi nezamlouvá, neboť druhá jmenovaná nemá s mým osobním územ nic společného. To by se pak např. lidé ze severní Moravy museli přeučovat na nová (obecněčeská) pravidla. To se mi zdá spravedlivější, aby se lidé v Čechách přizpůsobili spisovné češtině, tedy standardu, který už existuje.

Respondent č. 2
Nejsem zastánkyní liberálního vývoje, jazyk potřebuje určitý pevný standard.

Respondent č. 4
Spisovný jazyk, který plní jistou funkci v národním jazyce, je zapotřebí od ostatních forem jazyka oddělovat. Činí se tak kodifikací normy. V tom případě vyvstává otázka, kdo a podle kterých kritérií rozhodne, co norma je a co norma ještě/už není?? Jediné jisté (přesto relativně subjektivní) kriterium spisovnosti je její sama podstata: „Spisovné je to, co si lidé myslí, že je spisovné!“ Kodifikací nových elementů (např. obecné češtiny) se v praktickém užití nezmění nic, nebudou-li sami mluvčí ony nové elementy vnitřně považovat za spisovné.

[136]Respondent č. 6
Podle mého názoru by posun k jazykovému úzu pokračovat měl, avšak přirozeně a pozvolna.

Respondent č. 7
Jsem spíše pro konzervativní přístup. Vyhovuje mi současná situace, kdy se volí pro oficiální styk SČ a v neoficiálním styku OČ. Nevadilo by mi, kdyby přešly některé jevy z OČ do SČ, ale volila bych to pouze u takových jevů, které se používají masově, jsou zautomatizované natolik, že si ani samotní mluvčí neuvědomují, že vlastně do SČ nepatří. Vůbec si nedovedu představit, že by útvar SČ zmizel. Jazyk má reprezentativní funkci a nechápu, proč bychom měli snižovat jeho úroveň, když je čeština tak bohatá a krásná. Je sice poněkud složitá, ale to je například jeden z důvodů, proč jsem se ji rozhodla studovat.

Respondent č. 8
Ačkoli nejsem jinak konzervativní člověk, nemyslím, že by se měla spisovná čeština posouvat k „nižším“ formám. Je to přece jen jeden z národních pilířů, a proto by si měla zachovat určitou úroveň.

K výsledkům ankety v oblasti jazykového postoje mluvčích i ke komentářům našich respondentů můžeme na tomto místě dodat snad jen to, že plně souhlasíme s tím, že „postoje [mluvčích] jsou získány ve škole, která funguje [nebo by měla fungovat – poznámka autorky] jako účinná síla v prosazování jazykové regulace“. S postulátem, „že kodifikace k postojům mluvčích bohužel přihlížet nemůže“ (Cvrček, 2006, s. 57), však – jak dokládá i intence této sondy – souhlasit nemůžeme.

Termín standard je stěžejním tématem našeho příspěvku. I v příspěvcích českých lingvistů se vyskytuje stále častěji. Oprávněně se však někteří ptají, jestli má „pouhé nahrazení výrazu ‚spisovnost‘ za ‚standard‘ bez změny obsahu pojmu“ (Cvrček, 2006, s. 58) vůbec význam. Následovně se v krátkém exkurzu do soudobé německé standardologie pokusíme na tuto otázku odpovědět.

V anglosaské lingvistice se objevuje výraz standard v 19. století. Z angličtiny se dostává do francouzštiny a postupně do dalších evropských jazyků. Do němčiny proniká až v 80. letech 20. století. Německý termín Standardsprache (anglicky standard language) je často používán synonymně k výrazu Standardvarietät (anglicky standard variety). Tyto pojmy explikují fakt, že se v případě jazykového standardu jedná pouze o jednu z variet národního jazyka (Ammon, 2004, s. 273). V západní lingvistice zde uvedená terminologie vytlačila už jen ojediněle používané tradiční pojmy: „Standard dialect, Written language, Schriftsprache, Literary language, Literatursprache, High variety, Hochsprache, Einheitssprache, Dachsprache“ (Ammon, 2004, s. 273n.).

V české lingvistice, ale i na českých školách a univerzitách je tradiční termín spisovný jazyk stále ještě běžně používán[39] a je aplikován i na ostatní jazyky. Etymolo[137]gie tohoto výrazu (jazyk spisů, tedy jazyk psaný) u českých mluvčích sice už dávno neevokuje představu, že jde pouze o psanou formu jazyka, neboť tato varieta existuje ve své písemné a ústní podobě, přesto je tento termín – vlivem recepce zahraničních příspěvků psaných v angličtině nebo němčině, ale i produkce českých lingvistů v těchto jazycích – dnes i v češtině pozvolna nahrazován výrazy jazykový standard, standardní jazyk nebo standardní varieta (Nekvapil, 2007; Sgall, 2007). V tomto příspěvku se opíráme nejen o anglosaskou terminologii, nýbrž i o aktuální výzkum a popis této variety:

„A standard variety (e.g. British Standard English or Austrian Standard German) is a system of standard variants and standard constants. […] Such a system can be specified as linguistic at a descriptive level in order to distinguish it from the underlying ‚real‘ oral system“[40] (Ammon 2004, s. 274).

Autor zde do systému standardní variety zahrnuje a) standardní konstanty a b) standardní varianty, čímž se mluvčímu, popř. pisateli naskýtá možnost volby na úrovni jednoho standardního, tedy kodifikovaného jazykového znaku. Vrátíme-li se k již výše uvedeným příkladům v němčině, znamená to, že Rahm/Sahne, Samstag/Sonnabend, Fleischer/Metzger atd. tvoří standardní (kodifikované) varianty jednoho jazykového znaku. Jsou tedy součástí standardního systému němčiny a najdeme je v kodifikačních příručkách. V tomto případě tedy mluvíme o oscilačním pásmu v rámci standardní variety národního jazyka.

Komplex všech kodifikačních příruček jedné standardní variety nazývá autor výše uvedené definice kodex standardní variety národního jazyka (dále jen kodex). Kodex obsahuje všechny standardní jazykové formy (konstanty i varianty), může však obsahovat i jazykové formy nestandardní. Ty jsou však v kodexu uvedené jen z malé části a musí být označené jako nářeční, hovorové apod. Gros nestandardních forem se v kodexu nevyskytuje. Nářeční a podobné slovníky do kodexu standardní variety autor nezahrnuje (Ammon, 1997, s. 178).

Kodex je určen pro všechny příslušníky daného národního jazyka a slouží jejich jazykové orientaci v ústním a písemném jazykovém výrazu. Na institucionální úrovni je orientace podle kodexu normativně platná, má tedy preskriptivní charakter. Pro zástupce institucí, které podléhají státní moci, je orientace podle kodexu obligátní.

Učitelům autor připisuje v orientaci podle kodexu stěžejní úlohu, tj. upozorňovat žáky na normy obsažené v kodexu a odchylky od něho. Dodržování kodexu učiteli má být podle autora kontrolováno ministerstvem školství. Učitelé a jejich nadřízení [138]jsou tedy osoby, které by měly „bdít“ nad dodržováním kodexu, což však nemusí znamenat, že jej de facto v každé situaci musí používat.[41] Orientace podle kodexu je však závazná například i ve státních úřadech a institucích, pro vedoucí pracovníky a úřední osoby (Ammon, 1997, s. 182n.).

Na formování kodexu se dnes velkou měrou podílejí profesionální lingvisté, většinou vysokoškolští učitelé. Kromě lingvistů působí na utváření kodexu i Modellsprecher und -schreiber („vzoroví mluvčí a pisatelé“, překlad autorky). Vzoroví mluvčí, obzvlášť pak pisatelé, vytváří Modelltexte („vzorové texty“), které jsou určeny pro širokou veřejnost. Tyto texty jsou často podkladem pro lingvisty při vytváření a formování kodexu.

Konstelaci

autority (učitelé, vedoucí pracovníci) ↔ kodifikátoři (lingvisté) ↔ vzoroví mluvčí a pisatelé

autor zasazuje do kontextu jazykového společenství národního jazyka, přičemž jazykové společenství vytváření a formování kodexu ovlivňuje jen nepřímo. Zástupci výše uvedených komponentů by měli jazykové společenství a jeho zájmy zastupovat. Do jaké míry tomu je ve skutečnosti, ovlivňuje politická situace daného jazykového společenství (Ammon, 1997, s. 186n.).

Oscilační pásmo standardní češtiny je dnes již širší než např. v němčině. Podobně jako v angličtině jsou i v češtině kodifikovány dublety, takže mluvčí či pisatel má v některých výrazech možnost volby v rámci jednoho jazykového znaku, a to aniž by opustil rovinu standardnosti.[42] Navíc se norma SČ, převážně na rovině morfonetické, v některých případech sukcesivně posouvá směrem k OČ. Vzhledem k rámci příspěvku zde uvádíme jen dva příklady, které rozšiřujeme o krátký exkurz do vývoje češtiny a její kultury.

V 17. století začaly na středočeském území koncovky 1. os. j. č. a 3. os. mn. č. druhé slovesné třídy (minu/minou), popř. první slovesné třídy, typ nést (nesu/nesou), analogií pronikat do první slovesné třídy, typ krýt (kryju/kryjou), a do šesté slovesné třídy, typ kupovat (kupuju/kupujou). Původní koncovky -i/-í byly v době své kodifikace Dobrovským z mluveného jazyka v Čechách již vytlačeny (Gebauer, 1958, s. 204, 399n.).

[139]V Gebauerově mluvnici (Ertl, 1918) jsou jako spisovné uvedeny pouze koncovky -i/-í:

kryji/kryjí (s. 213n.), kupuji/kupují (s. 233n.).

Ve Stručné mluvnici české (Havránek-Jedlička, 1981, s. 131) se už objevují obě koncovky. Koncovky -u/-ou jsou však přímo v paradigmatu označeny jako hovorová čeština:

kryji, hovor. kryju

kupuji, hovor. kupuju

kryjí, hovor. kryjou

kupují, hovor. kupujou

V Příruční mluvnici češtiny (Karlík et al., 1995, s. 313) jsou v paradigmatu již uvedeny koncovky 1. os. j. č. -i/-u i koncovky 3. os. mn. č. -í/-ou jako dublety bez jakéhokoliv označení. V textu autoři definují tyto dubletní koncovky jako varianty stylistické:

„U tohoto typu dochází v 1. os. sg. a 3. os. pl. indik. préz. ke změně ve prospěch koncovek -u, -ou proti -i, -í. (Srov. obdobnou situaci u sloves typu krýt v první třídě a u typu mazat v páté třídě slovesné.) Ve vyšším stylu a z důvodů disimilace (aby se neopakovalo -u- ve dvou/třech slabikách po sobě) však zůstávají původní koncovky zachovány“ (Karlík et al., 1995, s. 332).

Podobný, i když (ještě) nekodifikovaný posun jazykového standardu lze v současné češtině pozorovat u slovesného kondicionálního tvaru 1. os. mn. č. bychom směrem k obecněčeskému tvaru bysme: v 15. století došlo v češtině k sémantickému posunu času minulého směrem ke kondicionálu přítomnému a později i kondicionálu minulému, a to ze syntetické formy původního aoristplusquamperfektu. Původně nejednotná forma 1. os. mn. č. aoristu pomocného slovesa být – bychom, bychme, bychmy – se stabilizovala až v 17. století, a to vlivem 2. os. mn. č. bys-te na bys-me (Gebauer, 1958, s. 429). Tento tvar, i když v 19. století v Čechách všeobecně rozšířen, nebyl Dobrovským kodifikován, a stal se tak jedním ze znaků OČ.

V Gebauerově mluvnici (Ertl, 1918, s. 237) je jako jediný spisovný výraz kondicionálu v 1. os. mn. č. uveden tvar bychom. Stejně tak i ve Stručné mluvnici české (Havránek-Jedlička, 1981, s. 140). V Příruční mluvnici češtiny (Karlík et al., 1995, s. 333) je v paradigmatu sice jako jediný uveden tvar bychom, v poznámce pod paradigmatem však stojí: „V 1. os. pl. se užívá i hovorové formy bysme.“

Souhrnně lze konstatovat, že v kultuře češtiny najdeme paralely k tolerantnímu anglickému modelu. Rozšiřování oscilačního pásma standardní češtiny však neprobíhá na rozdíl od angličtiny na ose diatopické (regionální), ale orientuje se na osu diastratickou. Jde tedy o posun k „nižší“, i když zajisté nejfrekventovanější, varietě národního jazyka.

Dalším stěžejním bodem našeho příspěvku je podrobnější analýza samotného procesu standardizace v evropských jazycích (Mattheier, 1997) s přihlédnutím k situaci v češtině: v případě autochtonních jazykových standardů dochází podle autora [140]v první fázi standardizace k selekci,[43] tedy ustanovení jedné variety národního jazyka jako základu pro novou standardní varietu. V této fázi byla v případě češtiny ustanovena varieta historizující, pro většinu mluvčích v době své kodifikace již nepoužívaná. Tento fakt bezesporu proces standardizace v češtině zbrzdil:

„Eine Akkultivierung und Verschriftung des zeitgenössischen vitalen Tschechisch [český jazykový úzus na počátku 19. století, pozn. autorky] hätte sogar zweifellos zu einer schnelleren und breiteren Öffnung der Schriftsprache auch für die unteren sozialen Strata führen können“[44] (Jachnow, 1994, s. 360).

Druhá fáze standardizačního procesu je podle Mattheiera (1997, s. 5) proces kodifikace. Během tohoto procesu jsou nejprve kodifikovány centrální roviny jazyka: slovní zásoba, gramatika a ortografie, později i další oblasti jazykových a komunikativních norem.

Jakmile kodifikace standardní variety dosáhla určité stability, dochází ke třetí fázi standardizačního procesu, k její generalizaci na diatopické (regionální), diastratické (sociální) a diafazické (situační) rovině. Fáze generalizace standardní variety může být značně zdlouhavá. V Německu lze na diatopické rovině mluvit o „Beginn des Neuhochdeutschen im engeren Sinne erst etwa um 1730“[45] (Penzl, 1986, s. 165). Na diastratické rovině se standardní varieta etabluje nejprve v úzkém kruhu vzdělaných mluvčích a pisatelů. V Německu bylo v průběhu 19. století zapotřebí rozsáhlého pedagogického úsilí a popularizujících akcí, aby se německý jazykový standard rozšířil i do nižších sociálních vrstev německého jazykového společenství (Mattheier, 1997, s. 6). Na rovině diafazické se standardní varieta podle autora etabluje se značným zpožděním. Obzvlášť v ústním projevu je často používána pouze ve vysoce formálních kontextech.

V ideálním případě se v rámci jazykového společenství vytvoří standardní varieta,

a) která může být používána ve všech socio-komunikativních konstelacích,

b) kterou ovládají všichni mluvčí daného národního jazyka v její písemné i ústní podobě.

Tohoto stadia však dosud žádný z evropských jazyků nedosáhl (Mattheier, 1997, s. 6n.).

V případě češtiny existuje jeden národní jazykový standard. Jeho písemná forma je používána v převážné většině textů formálního, ale i neformálního charakteru. Jak ukázala naše studie z 90. let, i uživatelé jazyka s nižším vzděláním se v písemné formě českého jazykového standardu poměrně jistě orientují. Tuto kompetenci získa[141]li ve škole, což poukazuje na to, že škola plně splňuje úlohu zprostředkovatelky standardní písemnosti.

Ústní forma českého jazykového standardu dosud není používána širšími vrstvami jazykového společenství, nýbrž převážně jen elitními[46] mluvčími, a to pouze ve vysoce formálních situačních kontextech. Na území Čech, ale i v částech Moravy je běžným územ OČ nebo její hybridní varieta, sestávající – v závislosti na diafazickém, diastratickém a diatopickém kontextu – z variabilního poměru prvků standardní variety a OČ, popřípadě i dialektálních prvků, jak to znázorňuje i tabulka č. 5.

Přestože v běžném ústním jazykovém úzu standardní varieta češtiny zdaleka není varietou dominující, přesto se těší v celé české společnosti vysoké prestiži, postoj mluvčích k této varietě je pozitivní.

Ve srovnání se západoevropskými jazykovými standardy je SČ jazykem mladým. V průběhu 19. století došlo k procesu selekce a kodifikace. Fáze generalizace, která je podle Mattheiera často velmi zdlouhavá, trvá teprve přibližně 150 let.[47] Za tuto dobu prodělala česká společnost dvě světové války a 40 let komunistického režimu. Na generalizaci v mírových demokratických podmínkách tedy ani moc času nezbývalo.

Podle současných tendencí v kultuře češtiny lze usuzovat, že rozšiřování přechodného pásma českého jazykového standardu bude patrně i nadále pokračovat. Otázkou je však, jak rychle a do jaké míry. Naše studie z konce 90. let i sonda mezi mladými lingvisty z počátku roku 2008 poukazují na to, že v dnešním ustáleném demokratickém systému české společnosti:

a) jak „běžní“ uživatelé jazyka, tak i budoucí lingvisté/učitelé náhlý zásah do současné normy SČ odmítají;

b) distinkce a dignita současné SČ vůči ostatním varietám češtiny je pro uživatele jazyka důležitým aspektem této celonárodní variety;

c) připravenost uživatelů jazyka k používání SČ je vysoká.

Dojde-li navíc v českém jazykovém standardu k náhlému zavedení širokého přechodného pásma, zmnohonásobí se počet dublet v českém tvarosloví takovým způsobem, že by některá paradigmata v české gramatické kodifikační příručce pak mohla vypadat třeba i takto:[48]

[142]N mladý býk / mladej bejk

G mladého býka / mladýho bejka

D mladému býku / mladýmu bejku

A mladého býka / mladýho bejka

V mladý býku / mladej bejku

L o mladém býku (býkovi) / o mladym bejkovi / vo mladym bejkovi

I mladým býkem / mladym bejkem

Přimyslíme-li si k tomuto paradigmatu ještě smíšené a dialektální formy, např. ze severní Moravy, ve kterých dochází ke zkracování vokálů, dostáváme se vlastně do dob před jakoukoliv kodifikací.

Ať už půjde kultura standardní češtiny cestou liberální, či konzervativní, je třeba si uvědomit, že každý standard má preskriptivní charakter. K jeho prosazení je třeba pravidel a sankcí.[49] V případě jazykového standardu jsou zajisté – jak uvádí Ammon (1997, s. 178n.) – státní instituce, tedy školy a univerzity, exekutivním orgánem. Moje generace (jsem ročník 1963) se ve škole (v mém případě na gymnáziu v Plzni) standardní češtině v ústním projevu bohužel nenaučila. Nikdo z našich češtinářů nám jazykovou situaci v češtině neosvětlil, nikdo z nich nás konsekventně nevedl k používání SČ ve vyučování. O problematice obecné češtiny jsem se dozvěděla až v seminářích na univerzitě v Erlangenu v Německu.

Pokud budou učitelé středních a vysokých škol i nadále „stát s káravým prstem v pozadí“ (Čermák, 1996, s. 14), oni sami a jejich nadřízení však nebudou důsledně „bdít“ nad dodržováním kodexu nejen v písemném, ale i v ústním projevu, upozorňovat na jeho normu a platnost a poukazovat na stratifikaci v češtině se zvláštním zřetelem na OČ, bude generalizace českého jazykového standardu – ať už v té či oné podobě – jak na rovině diastratické,[50] tak i na rovině diafazické[51] postupovat i nadále jen velmi pomalu.

 

[143]LITERATURA

AMMON, U. (1997): Standard und Nonstandard in den nationalen Varietäten des Deutschen. In: K. J. Mattheier – E. Radtke (eds.), Standardisierung und Destandardisierung europäischer Nationalsprachen. Frankfurt am Main et al.: Peter Lang, s. 171–191.

AMMON, U. (2004): Standard Variety. In: U. Ammon – N. Dittmar – K. J. Mattheier (eds.), Sociolinguistics/Soziolinguistik, Volume 1. Berlin – New York: Walter de Gruyter, s. 273–282.

BAYER, L. (2003): Sprachgebrauch vs. Spracheinstellung im Tschechischen. Eine empirische und soziolinguistische Untersuchung in Westböhmen und Prag. München: Otto Sagner.

BAYEROVÁ-NERLICHOVÁ, L. (2004): Jazykový úzus vs. postoj k jazyku v Čechách: Výsledky empirického a sociolingvistického výzkumu v západních Čechách a v Praze. Slovo a slovesnost, 65, s. 174–193.

BĚLIČ, J., et al. (1961): K otázce obecné češtiny a jejího poměru k češtině spisovné. Slovo a slovesnost, 22, s. 98–107.

BELLMANN, G. (1986): Rückgang des Dialekts, Aufschwung in der Dialektliteratur? In: P. von Polenz et al. (eds.), Sprachnormen: lösbare und unlösbare Probleme. Tübingen: Max Niemeyer, s. 328–331.

CVRČEK, V. (2006): Spisovnost a její zdroje. Slovo a slovesnost, 67, s. 46–60.

ČERMÁK, F. (1996): Obecná a spisovná čeština: Poměr, funkce a metodologie. In: R. Šrámek (ed.), Spisovnost a nespisovnost dnes. Brno: Masarykova univerzita, s. 14–18.

DANEŠ, F. (1997): Was geschieht mit dem heutigen Tschechischen (Triebkräfte und Perspektiven). In: K. J. Mattheier – E. Radtke (eds.), Standardisierung und Destandardisierung europäischer Nationalsprachen. Frankfurt am Main et al.: Peter Lang, s. 201–213.

DEPREZ, K. – PERSOONS, Y. (1987): Attitüde. In: U. Ammon – N. Dittmar – K. J. Mattheier (eds.), Sociolinguistics/Soziolinguistik, Volume 1. Berlin – New York: Walter de Gruyter, s. 125–132.

DOBROWSKY, J. (1809): Ausführliches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache. Prag: Johann Herrl.

DOBROWSKY, J. (1819): Lehrgebäude der Böhmischen Sprache. Prag: Gottlieb Haase.

ERTL, V. (1918): Gebauerova mluvnice česká pro ústavy střední a ústavy učitelské. 1. Hláskosloví – Nauka o slově. Praha: Unie.

[144]GEBAUER, J. (1958): Historická mluvnice jazyka českého. Díl 3, Tvarosloví. 2. část, Časování. Praha: ČSAV.

GIRTLER, R. (2001): Methoden der Feldforschung. Wien: Böhlau.

HAVRÁNEK, B. (1934): Nářečí česká. In: Československá vlastivěda. Díl III. Jazyk. Praha: Sfinx, s. 84–218.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A. (1981): Stručná mluvnice česká. Praha: SPN.

JACHNOW, H. (1994): Bohemistik und Substandardforchung. Zeitschrift für slavische Philologie, 54, s. 358–381.

JUNGEN, O. (2008): Wie uns der Schnabel gewachsen ist. Ein Großprojekt am Marburger Institut „Deutscher Sprachatlas“ soll die Sprachdynamik des Deutschen erfassen. Frankfurter allgemeine Zeitung, 31, 6. 2. 2008, s. 3.

KARLÍK, P., et al. (eds.) (1995): Příruční mluvnice češtiny. Brno: Nakladatelství Lidové noviny.

MATTHEIER, K. J. (1997): Über Destandardisierung, Umstandardisierung und Standardisierung in den modernen europäischen Standardsprachen. In: K. J. Mattheier – E. Radtke (eds.), Standardisierung und Destandardisierung europäischer Nationalsprachen. Frankfurt am Main et al.: Peter Lang, s. 1–9.

NEKVAPIL, J. (2007): Kultivace (standardního) jazyka. Slovo a slovesnost, 68, s. 287–300.

NEKULA, M. (2007): Systém a úzus. K výuce české deklinace se zřetelem k substantivům. In: Sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka (AUČCJ) 2006–2007. Praha: Akropolis, s. 23–47.

NERLICH, L. (2007): K jazyku českých emigrantů druhé generace v Německu. Sociolingvistická studie – demografické a sociologické údaje, jazykové dovednosti a úzus. In: Sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka (AUČCJ) 2006–2007. Praha: Akropolis, s. 153–167.

PENZL, H. (1986): Wie entstand die deutsche Schriftsprache? In: P. von Polenz et al. (eds.), Sprachnormen: lösbare und unlösbare Probleme. Tübingen: Max Niemeyer, s. 165–169.

REIN, K. (1986): Wer spricht Mundart, wann und zu wem? Empirische Verfahren zur Dialektalitätsmessung. In: P. von Polenz et al. (eds.), Sprachnormen: lösbare und unlösbare Probleme. Tübingen: Max Niemeyer, s. 273–278.

SGALL, P. (v tisku): Perspektivy standardní češtiny.

SGALL, P., et al. (1992): Variation in Language. Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamin.

SGALL, P. – HRONEK, J. (1992): Čeština bez příkras. Jinočany: H & H.

STRASSER, H. – BRÖMME, N. (2004): Prestige und Stigma. In: U. Ammon – N. Dittmar – K. J. Mattheier (eds.), Sociolinguistics/Soziolinguistik, Volume 1. Berlin – New York: Walter de Gruyter, s. 412–416.

WAHRIG, G. (ed.) (1991): Deutsches Wörterbuch. Gütersloh – München: Bertelsmann.

ZIFONUN, G. (2000): Textkonstitutive Funktionen von Tempus, Modus und Genus verbi. In: V. K. Brinker et al. (eds.) (2000), Text- und Gesprächslinguistik / Linguistics of Text and Conversation. Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung, 1. Halbband. Berlin – New York: Walter de Gruyter, s. 315–330.

[1] Na tomto místě děkuji mladým kolegům, kteří se ankety zúčastnili, za obětovaný čas, za konstruktivní diskusní příspěvky i obsáhlé komentáře.

[2] Před několika měsíci mi jeden můj příbuzný, sedmdesátiletý muž žijící nedaleko Plzně, vyprávěl o sezení s kamarády, při kterém chatovali [xatovali]. Nerozuměla jsem, co je chatovat. Abych se však hloupě neptala, pokývala jsem jen hlavou a pomyslela si, že je to snad nové sloveso od slova chata, že tedy snad byli na chatě. Hlavou mi prolétlo i něco ve smyslu, jak můj jazykový úzus za novými vývojovými tendencemi v češtině pokulhává. Až na cestě zpět do Německa mi vysvitlo. Vždyť můj strýc měl slovem chatovat na mysli anglický výraz to chat [tʃæt]: ‚povídat si, besedovat‘, což se dnes používá ve smyslu „povídání“ po webu. Další zkušeností pro mě byla reklama na benzin V power. Milý pán nám u benzínové stanice nabízel [v pover] místo [vi: pauǝ]. Bez situačního kontextu bych opět nerozuměla. A do třetice nám na mou rezervaci pokoje v jednom pražském hotelu recepce odpověděla: „Napište nám, jak jste se rozhodla, abychom pro Vás mohli pokoj zabukovat.“ Jistě bych zde bez kontextu pomyslela na buk, tedy strom. Kontext mi však napověděl, že se jedná o slovo z anglického to book [buk], tedy ‚objednat, předplatit‘ atd.

[3] Od 90. let je v německé lingvistice termín Schriftsprache (= ‚spisovný jazyk‘) vytlačován terminologií pocházející z anglického standard language, německy Standardsprache (= ‚standardní jazyk‘). Blíže k terminologii a definici ve druhé části textu.

[4] Souhrn této disertace viz Bayerová-Nerlichová (2004).

[5] Tato vsuvka je však podle našeho názoru redundantní. O rozšíření obecné češtiny ve smyslu dnešního pojmu koiné v Čechách a na Moravě viz Havránek (1934, s. 13), Bělič et al. (1961, s. 100), Sgall et al. (1992), Sgall-Hronek (1992) a další.

[6] Naši respondenti se pohybovali ve věku od 20 do 60 let.

[7] V rámci ankety jsme používali tradiční termín spisovná čeština, který respondenti znali ze školy. Obecnou češtinu jsme v dotaznících i při rozhovorech označovali jako češtinu nespisovnou, neboť podle našich předpokladů, které se během výzkumu potvrdily, je pojem obecná čeština mezi českými mluvčími pojmem víceméně neznámým.

[8] Největší rozdíly se objevily v pohlaví respondentů. Ženy hodnotily SČ pozitivněji než muži, naopak OČ negativněji. Postoj k SČ u respondentů s vysokoškolským vzděláním byl pozitivnější než u respondentů s nižším vzděláním, jejich postoj k OČ naopak negativnější. Studenti humanitních oborů udávali sice pozitivní postoj k SČ, jejich postoj k OČ byl však pozitivnější než u ostatních respondentů s vysokoškolským vzděláním (Bayerová-Nerlichová, 2004, s. 180n.).

[9] Někteří respondenti využívali příležitosti vyjádřit do mikrofonu své mínění a kritizovali úroveň mluvené češtiny v médiích i ve svém okolí. Mnozí napsali svůj komentář přímo do dotazníku.

[10] Až na studenty bohemistiky na Pedagogické fakultě v Plzni a na Karlově univerzitě v Praze.

[11] V dotazníku se nacházel krátký text s ortografickými chybami a znaky OČ, který měli respondenti opravit.

[12] Ani jediný ze 105 respondentů neodpověděl na otázku v dotazníku „Souhlasili byste s reformou spisovné češtiny, při které by byly mluvené prvky uznány za spisovné?“ kladně.

[13] Tito studenti tvoří zároveň část kontrolní skupiny v rámci další studie, která započala v letech 2004–2005 na Univerzitě Erlangen-Norimberk a která od roku 2006 pokračuje na Univerzitě Řezno. Předmětem této studie je jazyk a postoj k jazyku českých emigrantů druhé generace v Německu. První výsledky této studie jsme představili na 18. setkání Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka v roce 2007 v Praze (Nerlich, 2007).

[14] Tito studenti v době naší studie právě zakončovali zimní semestr na Univerzitě Řezno. Po celou dobu svého pobytu v Řezně bydleli na stejné koleji a čas trávili podle vlastních údajů většinou společně.

[15] V sociologii a v ostatních empirických disciplínách dnes patří pozorování k základním metodám výzkumu (Girtler, 2001).

[16] Tyto údaje jsme převzali z dotazníků, v jejichž záhlaví měli respondenti uvést své pohlaví, věk, kde studují, kde se narodili a kde žili v posledních deseti letech.

[17] Jedno interview trvalo přibližně 10 minut. Studenti byli zpraveni o tom, že se jedná o jazykovědnou studii. Byli upozorněni na to, že se účastníci interview nacházejí v oficiální situaci. Každý z nich mluvil do mikrofonu, což posílilo formálnost situace.

[18] Osvědčila se interview s dvěma i třemi respondenty najednou. Studenti se znali z překladových seminářů, kde často pracovali ve skupinkách. Přítomnost jejich kolegů tak napomáhala odstraňovat bariéry během nahrávání.

[19] Tehdy jsme vedli interview ve formální situaci s 23 bohemisty a dvěma právníky. Korpus všech interview viz Bayer (2003). Zde z technických důvodů korpus zpracovaných nahrávek ani jeho analýzu neuvádíme. Jak už jsme uvedli výše, nahrávky jsou částí rozsáhlejší studie, kde mimo jiné porovnáváme více či méně atrofickou češtinu českých emigrantů druhé generace v Německu s češtinou českých studentů, jejichž jazykový kód je na vysoké úrovni.

[20] Na konci devadesátých let jsme u této elitní skupiny zjistili průměrnou frekvenci SČ 96 %.

[21] Zde došlo k emocionálnímu vyprávění. Student, vžívající se při svém vyprávění do Petra z Formanova filmu, používá OČ jako stylisticky expresivní prostředek.

[22] Podobně jako v první studii v letech 1998–1999 i zde vycházíme z koncepce tří komponentů neboli subsystémů postoje (Deprez-Persoons, 1987; viz i Bayerová-Nerlichová, 2004, s. 177).

[23] „Kognitivní komponent postoje zahrnuje všechny typy znalostí týkajících se objektu postoje. Tyto znalosti se skládají z tak zvaných domněnek. Domněnky jsou nejmenší částice ve struktuře pojmu“ (překlad autorky).

[24] Zajímavé je, že záporně odpověděli pouze muži.

[25] To potvrdili i studentčini kolegové, kteří s ní v době ankety bydleli na studentské koleji.

[26] „The evaluative component is the central component. Here, emotional values are related to the beliefs“ (Deprez-Persoons, 1987, s. 125n.). „Evaluativní komponent [postoje] je komponentem centrálním. Emocionální hodnoty se zde přidružují k domněnkám“ (překlad autorky).

[27] Tuto otázku jsme zařadili do dotazníku až později, z toho důvodu můžeme uvést pouze tři odpovědi.

[28] Zajímavé je, že pozitivní postoj udávají pouze respondentky ze západních a jižních Čech.

[29] „Příkladem pro specifickou národní variantu je slovo Marille (meruňka), které je mezi národy německého jazykového společenství pouze v Rakousku částí standardní variety“ (překlad autorky).

[30] Např. „Metz-ger (m. süddt., westdt., schweiz.) = Fleischer“ (Wahrig, 1991, s. 884), „Samstag = Sonn-abend (m. bes. nord- u mitteldt.)“ (Wahrig, 1991, s. 1191).

[31] „… běžně mluvený jazyk bez větších regionálních diferencí, který je rozšířen po celém německém jazykovém území, (ještě) nenáleží ke kodifikované standardní normě“ (překlad autorky).

[32] O rozšíření OČ „za hranice země české“ viz již Havránek (1934, s. 13). Dále i „[OČ] má tendenci rozšířit se jako běžně mluvená nespisovná řeč po celém území“ (Bělič et al., 1961, s. 100).

[33] „Místo aseptické spisovné výslovnosti jsou akceptovány výslovnostní formy modifikovaného standardu. Ve volbě slov existuje širší stylistické výrazové spektrum. Také v syntaxi je zřejmá stále se zvětšující tolerance vůči neformálním prvkům. Klasická forma sice vytlačena není, ale variabilita kontinuálně roste“ (překlad autorky).

[34] V Německu se v současné době těší veliké popularitě autor publikací, které bychom mohli nazvat „nekonvenční kodifikační příručky“. Bastian Sick (ročník 1965) ve svých publikacích, ale i v televizních pořadech humorně a ironicky upozorňuje na odchylky od „správné němčiny“ a kritizuje jejich používání. Renomovaný německý časopis Der Spiegel věnoval tomuto autorovi v říjnu 2006 téměř celé jedno své vydání, ve kterém píše o „Der erstaunliche Erfolg des Sprachkritikers Bastian Sick“ (Obdivuhodný úspěch jazykového kritika Bastiana Sicka). K Sickovým přívržencům patří hlavně mladí vzdělaní Němci.

[35] Respondenti nebyli ovlivňováni postojem autorky. Během celé sondy a obzvlášť během diskusí autorka přebírala roli neutrální moderátorky, své otázky se tedy snažila klást tak, aby nezaujímala jednoznačný postoj. V kurzech češtiny autorka používá výhradně SČ, v neformálním kontaktu s německými studenty též. V neformálních rozhovorech s českými studenty však používá i znaky OČ. Autorčin osobní postoj k OČ je pozitivní, stejně tak jako postoj k SČ.

[36] „Kognitivní a evaluativní komponenty společně determinují konativní komponent postoje. V konativním komponentu se relevantní domněnky a emocionální hodnoty transformují do více či méně specifických akčních intencí“ (překlad autorky). V případě konativního komponentu postoje se tedy podle autorů nejedná o akci subjektu, nýbrž pouze o jistou připravenost (motivaci) subjektu určitou akci provést či ne.

[37] „Pojem ‚hovorový‘ může znamenat (1) mluvenou formu standardní variety, např. stylistickou rovinu se standardní normou, nebo (2) nonstandard (nestandardní ústní varietu)“ (překlad autorky). Nonstandard je kolektivním pojmem pro všechny nestandardní variety národního jazyka.

[38] Což se odrazilo i při diskusích a interview v rámci naší ankety.

[39] Z tohoto důvodu jsme v našich dotaznících používali tento termín.

[40] „Standardní varieta (např. britská standardní angličtina nebo rakouská standardní němčina) je systémem standardních variant a standardních konstant. Takový systém může být vytvořen v rámci lingvistického popisu s cílem distingovat se od reálného základního ústního systému [národního jazyka]“ (překlad autorky).

[41] Vraťme se na tomto místě k otázkám č. 1 a 3 v tabulce č. 3. Ze zorného úhlu respondentů nepoužívají středoškolští učitelé ani vysokoškolští docenti ve vyučování výhradně SČ. Přesto však většina našich respondentů v tabulce č. 5 udávala, že oni sami při diskusi na univerzitě SČ používají. Lze interpretovat tyto odpovědi respondentů tím způsobem, že většina středoškolských a vysokoškolských učitelů situační kontext výuky na středních a vysokých školách nepovažuje za přiměřeně formální pro používání standardní češtiny?

[42] Dublety se v češtině nacházejí převážně na rovině morfologie. Zde uvádíme jen některé příklady: dublety ve skloňování substantiv podle vzoru hrad, 6. pád j. č. o hradu / na hradě, podle vzoru pán, 3. pád j. č. pánu/pánovi, 1. pád mn. č. páni/pánové.

[43] Autor podtrhuje, že téměř v žádné z evropských zemí tento selekční proces neprobíhal bez konfliktů.

[44] „Kultivace a kodifikace vitálního českého jazykového úzu z počátku 19. století by bezpochyby mohly vést k rychlejšímu a širšímu otevření spisovného jazyka i pro nižší sociální vrstvy“ (překlad autorky).

[45] „… počátku spisovné němčiny v užším slova smyslu teprve až kolem roku 1730“ (překlad autorky).

[46] Suverénní kompetenci v ústní formě SČ mají podle našeho výzkumu pouze zkušení a „trénovaní“ mluvčí.

[47] V němčině uběhlo od Lutherova překladu bible roku 1522 do generalizace standardní němčiny na diatopické rovině (cca 1730) přes 200 let!

[48] Pomysleme na tomto místě třeba i na cizince, kteří se učí česky: „[…] jeden můj německý známý vyslovil politování nad množstvím pádů v češtině a mnohostí dublet, variant a ‚výjimek‘, které tuto variabilitu ještě rozmnožují. V komplikovanosti české deklinace a ‚absenci systému‘ viděl příčinu toho, proč se ‚normální člověk‘ nemůže češtině naučit“ (Nekula, 2007, s. 23).

[49] Uveďme na tomto místě standardy, které dnes musí dodržovat např. evropský, tedy i český bankovní úředník: standard v oblékání, upravený a čistý zevnějšek, vstřícné jednání vůči klientovi a samozřejmě standardní varietu národního jazyka. Pokud by tyto standardy nebyly dodržovány, byl by bankovní úředník jistě sankcionován svým nadřízeným.

[50] Společně se studenty germanistiky z UK v Praze jsme na jaře roku 2008 navštívili národní park Bavorský les. Místo vedoucího pracovníka, který byl neočekávaně odvolán na tiskovou konferenci, nás na nádraží přivítal ošetřovatel divoké zvěře, který obvykle s cizinci mluvícími pouze standardní němčinou do kontaktu nepřijde. Jeho úkolem bylo provádět nás parkem a odpovídat na naše otázky, dokud se vedoucí pracovník nevrátí z konference a naši skupinku nepřebere. Přestože byl ošetřovatel divoké zvěře ve svém oboru naprosto kompetentní a dokázal odpovědět na všechny naše otázky, očividně trpěl. Rozuměl sice naší standardní němčině, nedokázal však v této varietě odpovídat. Přes veškerou námahu používal hybridní varietu mezi místním bavorským dialektem a standardní němčinou, které jsem já, žijící již 20 let v Německu, rozuměla, nikoli však naši germanisté z Prahy. Ošetřovatel si byl svého jazykového deficitu plně vědom a několikrát se omlouval. Jelikož však tento muž v běžném životě – až na řídké výjimky – ústní formu jazykového standardu nepotřebuje, není třeba, aby se jí učil.

[51] Před několika semestry se zúčastnila jednoho z mých seminářů, kde, jak jsem už uvedla výše, používáme já i studenti pouze standardní češtinu, česká studentka germanistiky. V první vyučovací hodině používala tato elokventní mladá žena během krátké diskuse ve větší míře prvky OČ. Upozornila jsme ji na to, aby ve vyučování používala SČ, že jsme na univerzitě a navíc v přítomnosti německých studentů, kteří jsou sice obeznámeni se znaky OČ, které však vyučujeme výhradně ve SČ. Studentka se smíchem, avšak nikoli ironicky, odpověděla, že ve SČ mluvit neumí. Po kratším rozhovoru se přece jen začala snažit používat SČ. Další historka se týká setkání českých a německých žáků základních škol (6.–7. třída) a jejich učitelek, které proběhlo na podzim roku 2008 v bavorském pohraničním městečku Marktredwitz. Součástí setkání byla krátká ústní vyjádření českých a německých učitelek (za přítomnosti tlumočníka) o natáčení společného dokumentárního filmu. Tato krátká vyjádření měla být spontánně pronesena z pódia místního kulturního střediska. I zde jsem si po akci několikrát pokládala otázku: Jak je možné, že německé učitelky z bavorského městečka Marktredwitzu (cca 17 000 obyvatel), jehož obyvatelé používají markantní franský dialekt, suverénně ovládají standardní němčinu, oproti tomu mají české učitelky z Chebu (cca 33 000 obyvatel) očividně nemalé problémy vyjadřovat se plynně v několika předem nepřipravených větách ve standardní češtině. Ten večer mne velmi mrzelo, že jsem s sebou neměla mikrofon.

Institut für Slavistik, Universität Regensburg, Universitätsstr. 31, 93040 Regensburg
lenka.nerlich@sprachlit.uni-regensburg.de

Naše řeč, volume 92 (2009), issue 3, pp. 122-144

Previous Luboš Veselý: K takzvaným kapacitivům

Next Robert Adam: Nad knihou o jazykové regulaci