K takzvaným kapacitivům

Luboš Veselý

[Articles]

(pdf)

On so-called capacity verbs

The article deals with capacity verbs, defined as verbs expressing the ability of the left-hand complement to perform the action described by the underlying verb. The following problems are discussed: 1. The aspect of capacity verbs. 2. Their usage in reference to non-actual actions only, or to a concrete action as well. 3. The appropriateness of distinguishing them from other verb classes. 4. The ‘ability’ meaning of their u- prefix. 5. Their membership in the class of Aktionsart verbs (procedurals). Also included is a polemical reaction to F. Štícha’s article on verbal adjectives ending in -cí (udělající), published in the SaS in 2008.

Key words: Aktionsart, capacity verbs, verbal aspect
Klíčová slova: způsoby slovesného děje, kapacitiva, slovesný vid

Schopnostní, kapacitivní slovesa (kapacitiva) bývají v bohemistické literatuře definována jako verba vyjadřující schopnost levointenčního participantu vykonat/vykonávat děj označovaný fundujícím slovesem (např. uzvedne = ‚je schopen zvednout‘, unese = ‚je schopen nést‘). Do množiny schopnostních sloves byla explicitně zařazena zejména tato slovesa: ujít, ujet, uběhnout, uplavat, uletět, urazit, unést, uvézt, utáhnout, uzvednout, uzdvihnout, udržet, uživit; ubránit, uchránit, uhlídat, uchovat, udržet v tajnosti a utajit.[1] Pozornost jim věnovalo několik badatelů – jmenuji zde I. Poldaufa, Fr. Kopečného, D. Šlosara a M. Komárka. Tito jazykovědci se v pohledu na kapacitiva dosti liší. Rozdíly jsou ve vidovém určení, v tom, která slovesa jsou výslovně uvedena jako kapacitivní, v tom, je-li prefixu u- explicitně připisován schopnostní význam, a konečně také v tom, je-li skupina schopnostních sloves počítána mezi tzv. způsoby slovesného děje. V tomto článku věnuji pozornost (mimo jiné) všem těmto otázkám.

 

[114]1. Otázka vidové hodnoty tzv. kapacitiv (jejich pozice ve vidové soustavě češtiny)

Pro Poldaufa (1964, s. 50) jsou kapacitiva slovesy imperfektivními (vypůjčujícími si tvary od perfektiv), Šlosar (1995, s. 205) je určuje jako obouvidová, Kopečný (1962, s. 37) jako neaktuální perfektiva, Komárek souhlasí s Kopečným, upozorňuje však také na to, že poměr mezi schopnostním užitím a vyjadřováním konkrétního děje není zcela jasný: „Zdá se, že konkrétní minulý děj mohou vyjádřit slovesa ujít, uběhnout, uletět (např. Když ušel/uběhl/uletěl sto metrů, byl unaven.), ale nikoli unést, uvézt, uzvednout, udržet, dovést (např. zvolání Představ si, on to uzvedl! po zdařilém vzpěračském výkonu se týká spíš latentní schopnosti, která se ve výkonu nečekaně projevila, než děje samého)“ (Komárek, 2006, s. 186).

Proti nedokonavosti kapacitiv jasně hovoří jednak absence perifrastického futura v jejich paradigmatu, jednak nemožnost spojování jejich infinitivu s fázovými slovesy (*budu to unést, *začnu to unést).[2] Proti nedokonavosti mluví i to, že se od těchto sloves netvoří slovnědruhová forma tzv. zpřídavnělého přechodníku přítomného (např. *unesoucí, *ujedoucí, *uletící, *uzvednoucí).

Za účelem ověření platnosti tohoto tvrzení jsem prohledal korpusy SYN2000, SYN2005, SYN2006PUB a také internet pomocí vyhledávače Google. Hledány byly slovnědruhové formy uvedené výše v závorce, a to všechny jejich rodové, číselné a pádové tvary. Výsledky hledání jsou následující (cifry značí počet výskytů): korpusy: *unesoucí 0, *ujedoucí 0, *uletící 0, *uzvednoucí 0; internet (23. 9. 2008): unesoucí 1 (To jsem já … tak trochu obhroublá, něžná, křehká a vše unesoucí dívka, či žena.), ujedoucí 1 (Obsluha bere houby a za každýho ujedoucího … platí. – zde jde však o jiné ujet, než které je předmětem zkoumání v tomto článku; vytečkované místo je vulgarizmus), *uletící 0, *uzvednoucí 0.

Oba nalezené tvary jsou tím, co F. Štícha (2008) nazývá perfektivními prézentními slovesnými adjektivy na -cí. Ve svém článku se snaží obhájit jejich gramatičnost, kterou definuje jako integritu (jazykového prostředku) v rámci gramatiky a za jejíž kritéria považuje uzuálnost, funkčnost a systémovost. Jeho snaha je však značně problematická, a to z více důvodů. O dvou z nich se tu stručně zmíním.

Aby posuzované slovnědruhové formy vyhovovaly kritériu uzuálnosti, redefinuje autor pojem úzus. Za uzuální je podle něj třeba považovat i velmi málo frekventovaný jev. Tím se však pojmu úzus odnímá jeho konstitutivní, podstatný rys vyjádřitelný například slovy vžitost, běžnost nebo častost, psává se také o jazykových či vyjadřovacích zvyklostech nebo obyčejích (Nebeská, 2003, s. 34). Pojem úzus byl podle mého názoru zaveden (mimo jiné) proto, aby bylo odlišeno vžité, běžné, časté od vzácného, zřídkavého, sporadického, popř. okazionálního. Štíchovo pojetí úzu tento protiklad naprosto ruší – cokoli, co se objeví v parole, je podle něj uzuální, jde jen o to, do jaké míry. Pro ilustraci autorova pojetí úzu uvádím následující pasáž z jeho článku: „Tento typ slovesných adjektiv [adjektiv typu *vyvrcholící – pozn. L. V.] je sice v současné psané češtině extrémně [115]řídký, avšak jak ukazují internetové nálezy, jejich výskyt v kvalitních spisovných textech není zcela zanedbatelný a nelze o nich tedy už z tohoto důvodu prohlásit, že v úzu neexistují“ (Štícha, 2008, s. 184). Srovnejme toto pojetí s dřívějšími definicemi úzu: 1. „Nejen konstitutivním, ale dominantním rysem úzu je jejich [jazykových prostředků – pozn. L. V.] pravidelné užívání. Z toho vyplývá jednak jejich bezpříznakovost (obvyklost, samozřejmost), jednak společenská povaha úzu“ (Nebeská, 2003, s. 35); 2. „Pod pojmem úzus rozumíme pouhé častější užívání, obvyklejší výskyt jazykového jevu. Uzuální je to, co je časté, obvyklé, bez ohledu na to, zda je to žádoucí nebo ne, zda je to správné nebo chybné, vhodné nebo nevhodné“ (Hausenblas, 1963, s. 19). Je zřejmé, že v Štíchově článku nedošlo jen k modifikaci, pozměnění, částečnému předefinování, popř. zpřesnění už zavedeného pojmu, ale k použití termínu „úzus“ pro označení pojmu zcela jiného, jemuž by nejspíše odpovídalo označení „nenulová frekvence výskytu v parole“. Výskyt verbálních adjektiv typu *vyvrcholící je (vzhledem k obrovskému množství textů prohledávaných Googlem) nepatrný, a proto je třeba považovat tento jev za neuzuální. Sám Štícha píše, že jde o jev extrémně řídký. Avšak rys extrémní řídkosti je neslučitelný s pojmem úzus. Co je extrémně řídké, to se neužívá pravidelně. Co je extrémně řídké, to není časté, obvyklé, vžité, běžné. Co je extrémně řídké, to není součástí úzu.

Autor se dále snaží prokázat, že slovnědruhová forma typu *vyvrcholící splňuje také kritérium funkčnosti a kritérium systémovosti. Připusťme nyní, že je pravda, že kdyby se slovnědruhová forma typu *vyvrcholící stala součástí gramatického systému češtiny, disponovoval by tento systém vhodným prostředkem pro nominalizaci vedlejších vět vztažných s dokonavým prézentním tvarem, tedy specializovaným prostředkem, který nyní jeho součástí není. Taková úvaha nás však ještě neopravňuje k tomu, abychom slovnědruhovou formu typu *vyvrcholící (objeví-li se její tvary v nepatrném množství na internetu) prohlásili za součást gramatického systému češtiny. Zaprvé: musíme respektovat skutečnost, že jde o jev neuzuální. Zadruhé: musíme se ptát, zda aktuální podoba jazykového systému poskytuje dostatečné podmínky pro vytváření těchto prostředků, anebo zda systém klade nějaké závažné překážky. Je pravda, že „existují“ (potenciálně) prostředky, které se nikdy neobjevily v parole, ale které bychom (kdyby se objevily) vnímali sice jako neužívané (uvědomovali bychom si jejich novost), ale nikoliv jako neregulérní, jako odporující aktuálním pravidlům jazykového systému. Ony samy by byly neuzuální, ale nikoliv způsob jejich vytvoření. Takovými prostředky by mohla být dejme tomu exhaustiva ufotografovat se, ustarostovat se, uzvonit se nebo saturativa nastarostovat se, nastrašit se, naimitovat se. Neexistují (v systému) sémantické ani formální překážky tvoření těchto sloves. Slovnědruhová forma typu *vyvrcholící však takovým prostředkem podle mého názoru není; existuje totiž systémová překážka (systémové překážky) jejího tvoření. Pravděpodobná překážka by mohla být popsána následujícím způsobem. Nejprve ocituji dvě pasáže z Komárkových Příspěvků k české morfologii (2006): 1. „Na vidové bázi vyjadřují relativní čas i slovesná příčestí a adjektiva […]“ (s. 122); 2. „[…] příčestí typu dělající jsou produktem transformace (nominalizace) VF vyjadřujícího současnost: Viděl hořící stoh slámy – stoh, který právě hořel“ (s. 125). Jestliže platí, že se verbální adjektiva s -íc(í) a -ouc(í) tvoří velmi často a zcela paradigmaticky od imperfektiv, ale pouze okazionálně, mimořádně od perfektiv, a jestliže současně platí, že je slovnědruhová forma typu dělající prostředkem vyjadřování současnosti děje/neděje s dějem/nedějem verba finita, lze se domnívat, že jsou i prostředky -íc(í) a -ouc(í) pevně spjaty, svázány s touto funkcí a sémantikou. A vzhledem k tomu, že relativním ča[116]sem perfektiv je předčasnost, nelze vyloučit, že by při spojování -íc(í) a -ouc(í) s perfektivy docházelo ke křížení významů (ke křížení současnosti -íc(í) a -ouc(í) s předčasností perfektiv).

Jistě nelze vyloučit, že se slovnědruhová forma typu *vyvrcholící jednou stane součástí gramatického systému češtiny, dnes však musíme respektovat to, že jde o jev neuzuální, a to, že pravděpodobně existují systémové překážky jejího vzniku/vytvoření.

Prohledání korpusu a internetu potvrdilo platnost výše uvedeného tvrzení o netvoření tzv. zpřídavnělého přechodníku přítomného od kapacitiv; k prověřovaným slovnědruhovým formám byl totiž nalezen jediný relevantní tvar (unesoucí), druhý nalezený tvar (ujedoucího) nepatří ke kapacitivu ujet.

Dokonavost kapacitiv je potvrzována tím, že jejich prézentní tvary mohou stát ve vedlejších větách časových uvozených spojkou až (Až uzvedneš sto kilo, přijmeme tě do našeho vzpěračského družstva. Až uneseš ten velký batoh, vezmu tě s sebou na čundr.). O dokonavosti svědčí také fakt, že je při užití schopnostního slovesa vždy implikováno dosažení závěrové situace mutačního děje: řekneme-li kupř. Jirka uzvedne stokilovou činku, plyne z toho, že je schopen přemístit ji ze země nad hlavu, a tato její pozice nad hlavou je závěrovou situací mutačního děje uzvednutí činky; nebo řekneme-li Karel ujede sto kilometrů, znamená to, že je schopen jízdou překonat tuto vzdálenost, a to, že je vzdálenost překonána (překonaná!), je závěrová situace mutačního děje ujetí určité vzdálenosti.[3] Významným signálem dokonavosti kapacitiv je i fakt, že jsou vytvořena prefixací, a to připojením nedlouhých prefixů k paradigmatu základového slovesa.

Je třeba souhlasit s Komárkovým názorem na slovesa ujít, uběhnout a uletět – opravdu jich lze užívat jak tzv. neaktuálně (resp. schopnostně), tak i za účelem vyjadřování konkrétního děje.[4] Položme si nyní otázku, je-li možné k nim připočítat ještě další slovesa považovaná za kapacitivní. Aby bylo možno na tuto otázku odpovědět, vytvořil jsem test, který pomáhá zjišťovat, lze-li nějakého slovesa užívat konkrétně neboli za účelem referování ke konkrétnímu ději.

[117]Test vychází z následujícího (složeného) tvrzení:

Máme-li dvouvěté souvětí s vedlejší větou časovou uvozenou spojkou když, potom platí, že: 1. obsahují-li obě věty konkrétně užité dokonavé préteritum, předchází děj věty vedlejší před dějem věty hlavní (Když U Reinerů poobědval, poručil si kávu.);[5] 2. obsahuje-li věta vedlejší nekonkrétně (a to schopnostně) užité dokonavé préteritum a je-li ve větě hlavní konkrétně užité dokonavé préteritum, pak platí, že děj věty hlavní spadá do „nekonkrétního děje“ věty vedlejší (protíná jej) (Když jsem ještě[6] hravě vzepřel stokilovou činku, přišla mi pozvánka do místního vzpěračského družstva.).[7]

Na základě tohoto tvrzení formuluji test:

Je-li možné užít testovaného slovesa (ve formě préterita) ve vedlejší větě uvažovaného dvouvětého souvětí a lze-li toto souvětí interpretovat (co do časové souslednosti) tak, jak je to popsáno v bodě 1, pak to znamená, že lze daným slovesem vyjadřovat konkrétní děj.[8]

Zde prezentuji souvětí demonstrující konkrétní užití příslušných kapacitiv:

Když uplaval dva kilometry, posilnil se banánem.

Když jsme ujeli dvě stě kilometrů, občerstvili jsme se na odpočívadle.

Když urazili asi dvacet kilometrů, postavili si na louce stany.

Když jsem poprvé uzvedl (uzdvihl) naše staré kovářské kladivo, můj tatínek kovář se zaradoval.

Když po dlouhém boji ubránili město před útokem sousedů, oslavili to v hradním šenku dvěma sklepy piva.

Je tedy zřejmé, že slovesa ujít, ujet, uběhnout, uplavat, uletět, urazit, uzvednout, uzdvihnout a ubránit připouštějí obojí způsob užití, konkrétní i nekonkrétní. Ostatní slovesa (unést, uvézt atd.) se užití v souvětí s první interpretací více či méně vzpírají (?Když ji uchránil před útokem toho muže, doprovodil ji domů.).[9] To však ještě nutně neznamená, že je jejich konkrétní užití vyloučeno. Následující věty a souvětí dokazují, že i tato slovesa mohou referovat ke konkrétnímu ději (zvýrazněná slova implikují nebo zpravděpodobňují, že jde o referování ke konkrétnímu ději):

[118]Náš Pavlík včera poprvé uvezl ten velký trakař plný kamení.

Ten den ho (vůz) utáhli (koně) naposledy. Pak už se jim to nikdy nepodařilo, už byli moc staří.

Jestli mě teď uneseš, tak si tě vezmu.

Viděl jsem, jak udržel nad hlavou stokilové břemeno. (Kdyby se referovalo pouze ke schopnosti, a ne ke konkrétnímu ději (k ději samému), užilo by se spojky že a prézentního tvaru – že udrží…)

Včera jsem je (děti) uhlídal, ale dneska rozbily tu velkou modrou vázu.

Byli jsme svědky toho, jak slonice uchránila své mládě před lovci.

Tu zchátralou budovu nezbourali, ale rekonstrukčními pracemi ji uchovali pro další generace.

Z bezpečnostních důvodů utajili jeho adresu.

Možnost konkrétního užití nebyla prokázána jen u slovesa uživit.

 

2. Otázka oprávněnosti vydělování tzv. kapacitiv jako samostatné množiny sloves s významem schopnosti

Domnívám se, že dosavadní traktování sloves ujít, ujet, uzvednout atd. jako sloves kapacitivních je založeno právě na nekonkrétním užívání jejich tvarů. Je signifikantní, že Kopečný a Komárek uvádějí příklady kapacitiv ve tvaru indikativu prézenta (kde je nekonkrétní užití asi nejvýraznější), kdežto příklady ostatních sémantických skupin sloves uvádějí ve tvaru reprezentativním, infinitivním (Kopečný, 1962, s. 128; Komárek, 2006, s. 185). Kapacitiva jsou tedy vydělována na základě toho schopnostního významu, který je pevně spjat s nekonkrétním užitím slovesného tvaru – nekonkrétní užití (neboli nevyjadřování určitého, konkrétního děje) je nutnou podmínkou tohoto schopnostního (dispozičního) významu.[10] Jelikož jsem výše ukázal, že lze tzv. kapacitivy referovat i ke konkrétnímu ději, ztrácí se důvod k tomu, aby byla zkoumaná slovesa vydělována jako samostatná skupina sloves se schopnostním významem. Platí o nich totiž to, co o většině perfektiv – že mohou být užívána jak konkrétně, tak nekonkrétně (a to schopnostně).

Nyní se ještě podívejme, zda nějaký důvod pro vydělování tzv. kapacitiv netkví v konkrétním užívání zkoumaných sloves. Mějme např. tyto věty s konkrétně užitými kapacitivy: Včera jsem ušel padesát kilometrů. Dnes jsem uplaval sto bazénů. On ten maraton uběhl. Je pravda, že užitá slovesa referují k ději, jímž konatel projevil svou schopnost, zdatnost či výkonnost. Takto se však užívají i mnohá jiná slovesa, přesto neuvažujeme o jejich řazení ke kapacitivům; například: Při včerejších atletických závodech přeskočil laťku ve výšce 230 cm. Dnes přehodil granátem fotbalové hřiště. Na jednom výletě vyšla Říp. Také platí, že některá kapacitiva mohou [119]referovat i k dějům, které lze stěží považovat za projev konatelovy schopnosti, zdatnosti či výkonnosti; například: Ušel několik metrů a zastavil se – váhal, má-li jít dál. Až uplavu dvacet metrů, zastavím a počkám na tebe. Já ti tu koroptev vyplaším, ty počkáš, až uletí tak dvacet metrů, a pak ji sestřelíš. Je asi pravda, že některá kapacitiva referují při konkrétním užití vždy k ději, který lze považovat za projev toho, do jaké míry je konatel (ne)schopný, (ne)zdatný či (ne)výkonný, například: Uzvedl tu těžkou činku. Uzvedl jen tu lehčí činku. Utáhl ten těžký vůz. To však lze tvrdit i o jiných slovesech lexikálního systému češtiny, například: Překonal i ty největší nástrahy a těžkosti. Překonal jen ty menší nástrahy, ty velké ho udolaly. Zdolal Annapurnu. O řazení těchto sloves ke kapacitivům se však neuvažuje. Viděli jsme tedy, že některá tzv. kapacitiva referují (při konkrétním užití) vždy k ději, který lze považovat za projev konatelovy schopnosti, zdatnosti či výkonnosti, to však nic nemění na podstatě problému řešeného v této otázce: i těchto sloves lze užívat jak konkrétně, tak nekonkrétně, a není tedy důvod k tomu, aby byla odlišována od mnoha jiných perfektiv připouštějících obojí způsob užívání.

 

3. Otázka významu předpony u- u tzv. kapacitiv

Ptejme se, je-li adekvátní připisovat prefixu u- tzv. kapacitivních sloves význam schopnosti. Šlosar (1995, s. 205) píše, že má u- „mutační význam ‚schopnosti vykonávat děj ve vymezené míře‘“, význam schopnosti mu přisuzuje i Kopečný (1962, s. 128). Podívejme se nyní, zda je možné identifikovat v předponách kapacitiv některý z typických (neschopnostních) významů prefixu u-. Kdyby tomu tak bylo, šlo by o další argument proti oprávněnosti vydělování zkoumaných sloves jako sloves schopnostních. V tomto smyslu souvisí tato otázka s otázkou předchozí.

Nejprve uvažujme o slovesech ujít, ujet, uběhnout, uplavat a uletět, tedy o slovesech utvořených od determinativ, a také o slovese urazit. Poldauf (1964, s. 54) popisuje jejich význam jako překonání vzdálenosti, doslova píše o „absolvování dráhy“. Má nepochybně pravdu, avšak vlastním významem prefixu u- je zde podle mého soudu odluka, ablace. Tato odluka se týká nějaké vzdálenosti (dráhy, trasy, cesty) nebo její části (úseku), které se vyjadřují pravovalenčním doplněním slovesa. To, že má vzdálenost, resp. její část status patientu, potvrzují i konstrukce jako ušlá vzdálenost, uplavané kilometry, ujetá vzdálenost, uběhnuté kilometry nebo mám ujito. Konatel svou chůzí, během atd. (zkrátka svým lineárním pohybem) odděluje (odlučuje, ukrajuje, odebírá) z cesty (trasy, vzdálenosti), kterou má před sebou, její části (úseky). Srovnej následující věty obsahující zkoumaná slovesa s větami, jejichž verba finita mají evidentně prefix s odlukovým významem: Ušel polovinu cesty – Uřízl mu polovinu ruky; Ujela kus cesty – Utrhla kus fáče; Ušel z té cesty jen pár kilometrů – Uřízl z toho prkna jen pár centimetrů; Už uběhl (vlastně odběhl) pět kilometrů z těch deseti – Upiloval z toho metrového prkna dva decimetry; předložka z tu koresponduje s odlukovým u-.

[120]Nyní uvažujme o slovesech unést, uvézt, utáhnout, uzvednout, uzdvihnout a udržet. Význam jejich prefixu lze myslím popsat jako zdolání (přemožení, udolání) objektu děje. Prefix vyjadřuje, že konatel překonal odpor předmětu děje a uvedl ho do žádoucího, kýženého stavu, popřípadě způsobil, že předmět v takovém stavu zůstal, setrval. Řekneme-li, že někdo uzvedl činku, říkáme tím, že překonal její odpor a uvedl ji do žádoucího stavu, jímž je pozice nad hlavou; nebo řekneme-li, že někdo udržel rozjíždějící se vůz, říkáme tím, že překonal jeho odpor a způsobil, že vůz setrval v žádoucím stavu, že zůstal stát, že se nerozjel.

U zbývajících sloves je zjišťování předponového významu dosti obtížné. Významy jsou nezřetelné, nejasné, nelze myslím vyloučit ani interferenci, prolínání několika významů v jednom prefixu. Zdá se, že v některých případech lze na význam předpony usuzovat z významu předložky, která je součástí rozvití či doplnění příslušného slovesa. Kupř. slovesa ubránit a uchránit bývají rozvíjena či doplňována spojením před + instrumentál, sloveso uchránit také spojením od + genitiv: Patří totiž k nejzachovalejším divadelním interiérům – a to zejména díky souboru, který jej v minulosti za pomoci památkářů ubránil před neodbornými zásahy (SYN2000). Doufá, že ho snad malování uchrání před dalšími záchvaty, kterých se bojí (SYN2000). Jeho kašel se ale nezhoršil. Rimantadin ho nejspíš uchránil od virového zápalu plic (SYN2000). Uvedené předložky by mohly ukazovat na odlukový význam předpon (srovnej: Utekl před ním. Utekla od něj.).

 

4. Otázka oprávněnosti řazení tzv. kapacitiv mezi tzv. způsoby slovesného děje

Z toho, co je napsáno v předchozích otázkách, vyplývá, že zkoumaná slovesa nepovažuji za sémanticky homogenní skupinu mající status kapacitivního způsobu slovesného děje (aktionsartu). Hlavní důvody jsou tyto: 1. Zkoumaná slovesa byla určena jako kapacitivní způsob slovesného děje na základě toho schopnostního významu, jehož nutnou podmínkou je nekonkrétní užití slovesa. Jelikož bylo prokázáno, že tzv. kapacitiva mohou být užívána i konkrétně, není důvod pro jejich vydělování jako samostatné (aktionsartové) skupiny schopnostních sloves. Lze je řadit mezi mnohá jiná perfektiva (umožňující konkrétní i nekonkrétní užití), o jejichž aktionsartovém statusu se neuvažuje. 2. Zkoumaná skupina sloves je sémanticky heterogenní: kupř. slovesa ujít, ujet, uběhnout atd. mají význam odluky, kdežto např. slovesa unést, uvézt, uzvednout atd. mají význam jiný.

 

LITERATURA

HAUSENBLAS, K. (1963): O jazykové kultuře. In: O češtině pro Čechy. Praha: Orbis, s. 7–25.

KOMÁREK, M. (2006): Příspěvky k české morfologii. Olomouc: Periplum.

KOPEČNÝ, F. (1962): Slovesný vid v češtině. Praha: ČSAV.

[121]NEBESKÁ, I. (2003): Jazyk, norma, spisovnost. Praha: Karolinum.

POLDAUF, I. (1964): Souhrnný pohled na vid v nové češtině. Slovo a slovesnost, 25, s. 46–56.

ŠLOSAR, D. (2003): Slovotvorba. In: P. Karlík – M. Nekula – Z. Rusínová (eds.), Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 109–225.

ŠTÍCHA, F. (2008): Uzuálnost, funkčnost a systémovost jako kritéria gramatičnosti: K jednomu typu morfologické derivace (udělajíc – udělající). Slovo a slovesnost, 69, s. 176–191.

VESELÝ, L. (2008): Testy pro zjišťování vidové hodnoty vidového paradigmatu slovesa (indikátory slovesného vidu). Slovo a slovesnost, 69, s. 211–220.

---

[1] Poslední šestice sloves pochází od Kopečného (1962, s. 128), charakterizuje ji jako méně výraznou variaci schopnostních sloves. Např. u Komárka najdeme též sloveso dovést. Tím se však ve svém článku zabývat nebudu, a to z následujícího důvodu: kapacitiva s prefixem u- přímo vyjadřují děj, kterého se má schopnost levointenčního participantu týkat; o slovese dovést to však neplatí: příslušný děj je vyjádřen až při spojení tohoto slovesa s infinitivem (dovede vyrobit…) a někdy se vyjadřuje jen implicitně, to při spojení slovesa dovést se substantivem (dovede výbornou svíčkovou = dovede uvařit výbornou svíčkovou) – lze tu hovořit o systémové elipse infinitivu. Tato odlišnost vyřazuje sloveso dovést z množiny tzv. kapacitiv, i když je jeho schopnostní význam nepopiratelný. Stranou ponechám i spojení udržet v tajnosti, sloveso udržet bude prozkoumáno pouze samostatně.

[2] Viz také Komárek (2006, s. 185).

[3] Ne u všech sloves považovaných za kapacitiva je závěrová situace snadno určitelná. Potíže by mohly nastat kupř. u sloves ubránit a uchránit. Mějme např. větu Ubránili město před útokem sousedů. Mohlo by se zdát, že patiens neprošel žádnou změnou (mutací), že se (eventuální) východisková a závěrová situace neliší (před dějem město stálo, existovalo a stojí, existuje i po něm). Mohlo by se tedy zdát, že nejde o mutační sloveso. Na denotovanou situaci však lze pohlédnout jinak, adekvátněji: město je v nebezpečí, hrozí mu zničení = východisková situace; po ději (po ubránění) je město mimo toto nebezpečí, hrozba je zažehnána = závěrová situace. Význam slovesa ubránit lze tedy popsat jako mutaci – jako přechod, tranzici patientu ze stavu ohrožení do stavu mimo ohrožení. Podobně by bylo možno pracovat i se slovesem uchránit.

[4] V článku ve Slově a slovesnosti (Veselý, 2008) jsem pracoval s termínovou dvojicí „aktuální/aktuálně“ – „neaktuální/neaktuálně“ a postihoval jsem jí rozdíl mezi vyjadřováním konkrétního děje a nevyjadřováním konkrétního děje. V tomto článku tuto dvojici nahrazuji dvojicí „konkrétní/konkrétně“ – „nekonkrétní/nekonkrétně“. Píši tedy kupř. o konkrétních dějích nebo o konkrétním a nekonkrétním užití slovesa.

[5] Někdy může být vyjadřováno i současné nastolení nebo nastání dvou závěrových situací mutačního děje (Když maminka dopila svou dvojku červeného, tatínek právě dopil svůj džbánek Mosteckého ležáku.).

[6] Částice ještě zpravděpodobňuje, že je perfektiva užito nekonkrétně.

[7] Nekonkrétně užité a schopnost vyjadřující perfektivum ať není rozvito durativním adverbiále – při takovém rozvití by šlo spíše o následnost děje konkrétního po časově vymezeném „ději nekonkrétním“ než o protnutí „nekonkrétního děje“ dějem konkrétním (Když svého tatínka už nějakou dobu bez problémů porazil v šachách, přišli za ním členové místního šachového klubu s pozvánkou. = Po nějaké době, kdy ho bez problémů porazil, za ním přišli členové…).

[8] Je pravda, že lze předčasnost vyjádřit i při nekonkrétním (ne však schopnostním) užití dokonavých sloves (Byl to milý člověk. Když někam přišel, okamžitě si získal řadu nových přátel.). Tato skutečnost však nečiní formulovaný test neprůkazným, neboť lze předpokládat, že: může-li být předčasnost vyjádřena při nekonkrétním užití určitých dvou sloves, mohou ji tato slovesa vyjádřit i konkrétně.

[9] Příčiny této skutečnosti bude asi třeba hledat v lexikálním významu těchto sloves.

[10] Jde pouze o vyjadřování schopnosti, dispozice levointenčního participantu vykonat to, co je vlastní sémantikou slovesa. Nereferuje se k určitému, konkrétnímu aktu vykonání.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
vesely@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 92 (2009), issue 3, pp. 113-121

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Lenka Nerlich: Konzervativní, či liberální přístup k českému jazykovému standardu? Výsledky sondy mezi mladými českými lingvisty na Univerzitě Řezno