Okrajové úseky severovýchodočeské nářeční oblasti z pohledu celočeského (Na materiálu korespondenční ankety ÚJČ)

Jarmila Bachmannová

[Articles]

(pdf)

-

[1]0.1 Z jazykovězeměpisného charakteru severovýchodočeské (svč.) nářeční oblasti vyplývá, že nejvíce jejích charakteristických znaků se vrství na okrajích tradičního českého území. Proto se rozsáhlá korespondenční anketa ÚJČ z padesátých let minulého století, jejíž výsledky zpracováváme, zaměřila především na tyto diferenční jevy. V současné terminologii se okraj svč. oblasti označuje spíše jako „svč. okrajové úseky“, což lépe postihuje jejich nekompaktnost. Starší označení Havránkovo, „severovýchodní okrajový pás“, které přejímá ještě Bělič (užívá termínu severovýchodočeský okrajový pás),[2] zdůrazňovalo zase druhý charakteristický rys těchto území, a to jejich kontinuitu, danou historickým vývojem; přes dnes už zřetelnou nekompaktnost mají totiž svč. okrajové úseky stále řadu rysů společných.

Je zcela nepochybné, že jádrem celého pásu jsou výrazné spojité úseky podještědský a podkrkonošský[3] — jejich nářečním rysům, většinou významným archaismům, jsme se již věnovali v minulém příspěvku.[4] Už tam jsme připomněli (Bá 173)[5], že kromě jevů vlastních jen těmto úsekům se zde vyskytují i znaky širší platnosti. V přítomném příspěvku představujeme tedy dalších 14 jevů sledovaných anketou, z jejichž jazykovězeměpisného charakteru vyplynulo, že jsou typické pro celý okrajový pás svč. nářeční oblasti. Při rozboru jednotlivých izoglos a jim odpovídajících nářečních znaků vycházíme z jejich jazykovězeměpisné charakteristiky (tj. hodnotíme je na [8]základě jejich teritoriální projekce, bez ohledu na jednotlivé jazykové roviny); podle zaměření anketového dotazníku jde zpravidla o jevy hláskoslovné a morfologické. Je ovšem třeba připomenout, že izoglosy vždy ohraničují areály hustého výskytu sledovaného jevu. Jednotlivé rozptýlené výskyty (které jsou pro většinu nářečních znaků v Čechách typické) na mapách zobrazeny nejsou. Rozbor dokázal, že charakter svč. okrajových úseků je tvořen jednak ustupujícími jevy českými (1.0), jednak přesahem nářečních znaků moravských (2.0).

1.0 České nářeční rysy

1.1 Mezi jevy širšího územního rozsahu, jejichž jazykovězeměpisná charakteristika byla korespondenční anketou sledována, patří společné areály reflexu někdejšího tvrdého l v lexikalizované podobě vžice ‚lžíce‘ (izogl. 1) a podoby kvantitativních rozdílů, a to analogická délka ve slově pítka ‚pětka‘ (izogl. 2, srov. tytéž délky v adj. šístej, sídmej, vúsmej na Náchodsku a v Kladsku /SiI 21/, kam až — pruhem přes čes.-mor. přechod — dobíhá tento jev z rozsáhlého areálu v jzč. nářečí)[6] a podoba s délkou kmenové samohlásky v min. příčestí síkli ‚sekali‘ (izogl. 3).[7] Tyto areály zasahují nejen úsek podkrkonošský, popř. i podještědský, ale pokračují i ve východněji položeném úseku náchodském (podoba vžice tu vytváří atypický areál nedosahující na Hronovsko a nebyla zachycena v Kladsku /SiI, ČJA 1—148/, zatímco kvantitativní obměna síkli na Kladsko přesahuje /SiI 21/). K nim se řadí výslovnost slabičného l s průvodním e-ovým vokálem, dnes zde jen dožívající v lexikalizované podobě misel, roztroušeně zachycené na širším Náchodsku (mapováno body, jev 4; je doložena i z Kladska /SiI 45/). Ta rovněž spojuje tento východní okraj s jádrovým úsekem podkrkonošským, kde průvodní vokál u likvid r a l ještě donedávna jako živý hláskoslovný jev v plné šíři fungoval (Bá 173 a mapa 171, izogl. 2).

Markantněji je bývalá územní souvislost mezi oběma okrajovými úseky patrná na sousedících areálech podoby vžice, jejichž přerušené izoglosy jsou si nejblíže (izogl. 1); tvar obou areálů (s přeryvem na Jaroměřsku) jednoznačně svědčí o tom, že původně vytvářely souvislý úsek. Obdobné územní rozložení mají i další areály, především oba areály obměn v kvantitě, jen s tím rozdílem, že v porovnání s výskytem podob misel vymezují obě takřka shodně probíhající izoglosy (3 síkli a 2 pítka) z celého náchodského úseku jen jeho úzký okraj (podoby sík, síkli byly doloženy i v Kladsku /SiI 21, SiII 42/). Větší rozestup mezi oddělenými paralelními dvojicemi příslušných areálů je dán jejich větším ústupem k okrajům.

[9]Mapa 1. České nářeční znaky

 

[10]Jak uvádí Havránek a po něm Utěšený-Voráč (Ut-Vč 143, pozn. 25),[8] přerušení izoglos svč. okrajového pásu je zde způsobeno „trutnovským výběžkem německého osídlení“ (Hk 156), tedy pozdější německou kolonizací. Dnes je rozdělení obou okrajových úseků posíleno i z vnitrozemí, a to průnikem nivelizačního klínu ze středních Čech, jak o tom svědčí např. rozrušení někdejšího zřejmě kompaktního areálu svč. komparativu chitří ‚chytřejší‘ (izogl. 14, srov. níže) a také instrumentálu s tátem (Ut-Vč 140, izogl. 13, srov. níže). Tento nivelizační průnik ještě více zvýraznil ústup izoglos k okrajům východní části svč. oblasti, která je vymezena izoglosou uniformních podob 2./3./6. sg. adjektiv tej dobrej (izogl. 13), tedy linií danou zhruba horním tokem Labe (na Královéhradecku a Pardubicku), řekou Chrudimkou a hřbetem Železných hor. Tento předěl vymezuje zároveň zcela přirozeně i úseky severního a východního okraje svč. oblasti, přičemž „spojovacím můstkem“ mezi oběma částmi svč. okrajového pásu je právě úsek náchodský. Tento pohled na dvojí začlenění náchodského úseku do řetězce úseků svč. okraje umožnil až komplexní jazykovězeměpisný rozbor základních izoglos svč. oblasti (viz Ut-Vč 143, odst. 9).

1.2 Náchodský okrajový úsek (Havránek kromě Náchodska /Hk 133/ volí při podrobnějším výkladu regionálně přesnější označení Hronovsko /Hk 156/, tedy okrajový český cíp v těsném sousedství pohraničního, předtím německého Broumovska) prošel v průběhu dvacátého století výraznými změnami, především v tom, že vlivem změněné politické situace ztratil své okrajové jádro, jímž byl kontinuální přesah původního českého osídlení do Kladska v býv. pruském Slezsku. Ještě na sklonku 19. stol. řadí V. J. Dušek[9] celou tuto okrajovou oblast „na Úpě a Metuji“ (Dk 86) mezi čtyři hlavní svč. „podřečí“ (z našeho pohledu vlastně okrajové úseky) a označuje je jako podřečí kladské. České obyvatelstvo v osadách v Kladsku se pak za hranicemi českého státu dostalo do izolace a v důsledku událostí druhé světové války a poválečného vývoje dnes už zaniklo. Korespondenční anketa ÚJČ materiál z Kladska přirozeně nemá (tamní české nářečí však zpracoval polský slavista a bohemista J. Siatkowski, z jehož monografie podle možnosti citujeme[10]), pro Český jazykový atlas[11] se však ještě podařilo u poslední žijící generace kladských Čechů provést výzkum a zařadit tak body 118 Slané a 119 Jakubovice do základní sítě ČJA.

[11]1.3.0 Pokud jde o další úseky ve východní části svč. okraje, je jejich vymezení i konkrétní označování v dosavadní literatuře dost nejednotné. Po Ještědsku, Podkrkonoší a na východě Náchodska vytyčuje Havránek v sledu svč. okrajového pásu ještě Třebovsko (tj. Českotřebovsko, Hk 133, 156), Utěšený-Voráč označují týž úsek jako lanškrounský (Ut-Vč 143). Později se na východočeském okraji zaměřuje pozornost spíše na poněkud jihozápadněji položený okrajový úsek litomyšlský,[12] zřejmě pro výrazné, i když už jen „v mizejících zbytcích uchované tzv. petácké (východolitomyšlské) nářečí“ (Bč 233, viz zde dále výklad k jevu 8). V podstatě jde však stále o tutéž jazykovou oblast.

Z tohoto pohledu jeví se tedy jako zvlášť vhodné vrátit se k výstižnému širšímu vymezení i označení Duškovu jako úsek podorlický (u Duška „orlický“) „ve vých. Čechách v středním Poorličí a na Litomyšlsku“ (Dk 86), a to s plynulým navázáním na úsek náchodský. Jak patrno, Dušek začleňuje do komplexu východočeského okraje i Litomyšlsko; dnes se to může jevit jako nadměrné, ale v Duškově době bylo mnohem zřetelnější, že v sousedství býv. jazykového ostrova svitavského jde zvláště pro nářeční vrstvu stále ještě o okraj tradičního českého jazykového území s navrstvenými charakteristickými rysy. Naproti tomu Utěšený-Voráč litomyšlský úsek svým způsobem osamostatňují a rozšiřují jej na úsek litomyšlsko-poličský (s přesahem na Novoměstsko, Ut-Vč 143), zřejmě také proto, že tento prostor uzavírá celou svč. oblast s vlastními svč. („českými“) jevy; u svitavského ostrova končí totiž většina hlavních svč. izoglos (viz Ut-Vč 140 mapa, izogl. 1—5). K přesnějšímu vymezení východních okrajových úseků bude tedy třeba zvážit všechny významné izoglosy, jak je přináší Český jazykový atlas (zvl. ČJA 4 a ČJA 5).

Přesahy svč. („českých“) izoglos na moravskou stranu jsou vcelku malé a řídké. Kromě Novoměstska, které připomínají Utěšený-Voráč (Ut-Vč 143), předpokládal [12]Havránek takové přesahy „v severní oblasti českých nářečí na Moravě, zvláště er, il, lu místo slabičného r, l“ (Hk 156), ale pozdější výzkumy už tento jev, ani žádný jiný v této oblasti nepotvrdily (lexikalizovaná svč. podoba petružel končí na Zábřežsku zároveň s čes.-střmor. hranicí /Ut mapa V, izogl. 3ac/). Také hlavní svč. izoglosy končí na záp. okraji Zábřežska (viz Ut-Vč 140 mapa, izogl. 1—5 a např. Ut mapa VI. A Změny obouretného w[13]).

1.3.1 Pro další soubor jevů, které vycházejí z podještědsko-podkrkonošského jádra a v různém rozsahu zahrnují i východní část svč. okrajového pásu, platí Havránkova charakteristika, že „na východě jsou znaky tohoto pásu již značně omezeny“ a „v pohraničí na Třebovsku“ se s nimi setkáváme „ojediněle“ (Hk 156).

1.3.11 Z těchto jevů, které sledovala anketa, jsou pro jazykovězeměpisnou charakteristiku podorlického úseku na východním okraji (s vazbou na severní jádro) zvlášť významné izoglosy dvou jevů. Jsou to podoby jednak s neprovedenou přehláskou, jednak se změnou dn > nn. První typ představují výrazné sdružené areály archaických podob l-ového participia typu křičal, slišal (izogl. 5). V severních okrajových úsecích jsou tyto podoby charakteristické pro Podkrkonoší s Podještědím, na východě je korespondenční anketa zaznamenala na širokém Náchodsku (jsou též v Kladsku /SiI 30/) a Podorlicku, avšak na Rychnovsku a Žamberecku se areál zužuje a v úzké šíji čes.-mor. přechodu nedosahuje ani svitavského ostrova; nezaplňuje zde tedy celý prostor podorlického okrajového úseku. — Druhý typ areálů východočeského okraje s vazbou na severní úseky reprezentuje výrazná svč. hlásková změna dn > nn (jednou > jennou, izogl. 6), tj. asimilace skupiny dn v geminátu nn; paralelně se v témž areálu uchovává staré zdvojené nn, a to i v případech zdvojených analogicky (Anna, kamennej; vanna, dřevennej). Další pokračování této změny, zjednodušení gemináty nn > n (jenou), má širší územní rozsah, hranice svč. nář. oblasti překračuje do Polabí a Poohří, do našeho rozboru ho tedy nezahrnujeme. V severním úseku podkrkonošském se tendence k asimilaci souhláskových skupin, jejímž výsledkem je gemináta, projevuje i v obdobných seskupeních souhlásek, jak je patrno z paralelní změny dl > ll (přalla, sellák /Bá mapa 171, izogl. 3/); areály obou změn se zde zhruba shodují. Pokud jde o východočeský okrajový areál, zahrnuje izoglosa jennou nejen úsek náchodský (včetně Kladska /SiI 67/) a úsek podorlický, ale ten překračuje až do oblasti čes.-mor. přechodu (přitom zasahuje poměrně hluboko do vnitrozemí). Jak dokládá Utěšený[14] (Ut 210—212, mapa IXB, izogl. 2, 3 — odtud přejímáme dokončení izoglosy), areál této změny končí na Hlinecku [13]a Poličsku a na moravské straně na Novoměstsku a spolu s dalšími svč. izoglosami uzavírá prostor svč. nářečí v čes.-mor. oblasti (přitom právě „na Novoměstsku zasahuje tento typ aspoň v nejstarší generaci vůbec nejdále na Moravu ze všech svč. jevů“ /Ut 211/). V rámci východního, ale i severního areálu změny dn > nn byly korespondenční anketou porůznu zapsány také doklady na disimilaci nn > dn (Adna, kamednej). To nám dává právo se domnívat — na rozdíl od předchozí teorie o disparátním vývoji v obou úsecích vycházející z neexistence disimilace nn > dn v Podkrkonoší /Ut 211/) —, že i v průběhu této změny měly oba okrajové úseky vývoj shodný.

1.3.12 Někdejší kompaktnost svč. okrajového pásu dosvědčují dodnes novotvary adjektivní flexe v 3. pl. typu tem dobrem (izogl. 7), doložené korespondenční anketou již jen ve čtyřech menších ústupových areálech, ale zato v úsecích po celé délce svč. okraje (v Podkrkonoší s Podještědím, v náchodském úseku na Hronovsku, v podorlickém úseku na Žamberecku a odděleně na Litomyšlsku). Jsou to zbytky analogických koncovek adjektiv podle sklonění zájmenného, které se dříve uplatňovaly v celém paradigmatu (dobrech, dobrem, dobrema), a to na území značně širším (a také v Kladsku /SiII 28/), jak to dokládá archaická mluva českých emigrantů ze sv. Čech na jazykových ostrovech na Střelínsku a na Ukrajině.[15]

1.3.13 Ještě více ustoupil v svč. oblasti výrazný archaický rys, depalatalizace retnic, tj. výslovnost typu bežet, mesto, pekná, veřit, která se ve východním okrajovém úseku litomyšlském stala charakteristickým znakem tzv. petáckého nářečí (podle výslovnosti číslovky pět jako pet). Jako „známku“ podřečí východního (bez jakéhokoli územního omezení) ji uvádí Šembera (Šb 25). Svč. korespondenční anketa z r. 1947 ji zde dokládá už jen ve dvou nevelkých uzavřených enklávách (areály označené 8);[16] o tři roky pozdější paralelní anketa pro oblast česko-moravskou zaznamenala na Litomyšlsku tuto změnu na území ještě menším, zato byly na již. straně svitavského ostrova na Svojanovsku, v nejzazším cípu poličského výběžku (s přesahem na mor. stranu na sev. Kunštátsko), ještě zjištěny morfologizované podoby typu vod zeme (Ut 182—184, mapa VIIIB, plocha 4bc).[17] Tyto ostrůvky jsou zbytkem někdejšího rozsáhlejšího území, kde se tento jev vyskytoval v plném rozsahu. Jeho relikty, dochované dnes již jen na jednotlivých slovech (jako veďet, medenec, Melnik apod.), mají územní rozšíření daleko větší, některé z nich i mimo [14]vlastní svč. nářeční oblast. Na základě studia historických pramenů a starých nářečních dokladů dospěl F. Cuřín k závěru, „že tendence ke ztrátě jotace po retnicích se projevovala po celých Čechách, ale že už v 17. a 18. století byla zjevně silnější v Čechách severovýchodních až po Prahu a Benešov.“[18] Živé užívání této změny na širší svč. oblasti dosvědčuje rovněž mluva Čechů na zahraničních ostrovech, jak na Střelínsku,[19] tak na Ukrajině (Já-Jč 51—52).

1.3.14 V souvislosti s depalatalizací retnic docházelo na témž území také k záměně retnic b, p, m za zubnice d, t, n (Bč 48). O spolehlivosti korespondenčního výzkumu svědčí skutečnost, že ve třech lokalitách vymezeného jižního areálu (značen 8, dvakrát u Morašic a jednou v okolí Poříčí u Litomyšle) byly i tyto doklady jako archaické zapsány, a to podoby se záměnou retnice b za zubnici d v pozici před bývalým ě (i), konkrétně slova dežet ‚běžet‘, holoude ‚holoubě‘ a dílej ‚bílej‘; někdejší záměny p — t (teknej) a m — n (nísa) dopisovatelé nezaregistrovali — už sám Hodura je totiž pokládal za silně ustupující, přežívající jen v posměšných rčeních, jako Hrách a krouty, to je hloupý, to ny máne každej deň…[20]

1.3.15 K charakteristickým rysům, jejichž povahu a územní rozšíření svč. korespondenční anketa také sledovala, byl zařazen komparativ typu chitří ‚chytřejší‘ („Tonda je chytří než Pepík“, izogl. 14). Mezi tradičně uváděnými svč. znaky tento jev sice nefiguroval, ale jak se ukázalo, diferenční charakter má a výsledné areály, které vytváří, lze přiřadit k znakům probírané kategorie. Podle Trávníčka (c. d. v pozn. 7, s. 344; jiné historické mluvnice se o nářečních komparativech nezmiňují) nejsou tyto kratší, zdánlivě archaické jmenné tvary formami původními, ale vznikly zkrácením z tvarů delších (jako např. bělší z bělejší). Zřejmě se týkají jen omezené skupiny adjektiv (se souhláskovou skupinou zakončenou -rý) (nůž je) ostří, (louka je) mokří.[21] Areály komparativů typu chitří jsou však přece jen v něčem zvláštní. Zatímco východní areál se ve srovnání s ostatními od nich vcelku neliší (zahrnuje úsek náchodský /spolu s Kladskem, SiI 130/) a — obdobně jako podoby typu křičal (izogl. 5) — přesahuje do úseku podorlického, protilehlý areál severního okraje, který zasahuje až do Polabí (tedy poměrně hluboko do nitra Čech), vyplňuje jen východní část podkrkonošského úseku a k znakům vlastního Podkrkonoší už nepatří. Jev dosvědčuje i ukrajinská čeština, a to jak pro Hradecko, tak pro Podorlicko (Já-Jč 66), a zároveň ukazuje, že jev sahal až k východnímu okraji.

[15]Mapa 2. Komparativ chitří ‚chytřejší‘ v korespondenční anketě a v ČJA

 

Protože tento jev byl zařazen i do výzkumu pro ČJA (mapa však v Atlase publikována nebyla — výsledný areál se týká jen části jednoho regionu), máme možnost si na konkrétním příkladě ukázat na rozdíl mezi tzv. nepřímou (korespondenční anketa) a přímou metodou výzkumu. Kromě toho je mezi oběma výzkumy rozdíl časový (výzkum pro ČJA se konal v letech 1964—1973, tedy ve staré generaci s informátory o generaci mladšími než při korespondenční anketě). Vlastní šetření [16]při korespondenční anketě neprováděli sice specialisté (vyplňovateli byli učitelé, jejich odpovědi bývají většinou pečlivé a mnozí znali v té době mluvu „své“ obce velmi důvěrně), nespornou výhodou však byla velká hustota výzkumné sítě, kterou představovaly prakticky všechny školní obce dané oblasti (ze svč. oblasti se např. vrátilo přes 2 tisíce vyplněných dotazníků; jednotlivé „chyby“, kterých se vyplňovatelé dopustili, se tak daly při mapování poměrně snadno identifikovat a při celkovém hodnocení vyloučit). Hustá síť také umožnila vymezit oblast kompaktního výskytu sledovaného jevu do větších podrobností (srov. např. meandrovité vedení izoglosy vymezující západní areál). Naproti tomu přímý terénní výzkum prováděli sice zkušení specialisté (dialektologové), ale na daleko řidší síti zkoumaných bodů, a tou je pak limitováno i vedení izoglos (výsledné linie jsou nutně „abstraktnější“, přímočaré).

Srovnáme-li konkrétně doklady z obou výzkumů po stránce obsahové, zjišťujeme, že shodně postihují jádra areálů, ale mimo ně, na jejich hranicích, jsou místy rozdíly. Jednak shledáváme, že při přímém výzkumu pro ČJA zjistili zkušení explorátoři sledovaný jev i za hranicemi areálu vymezeného anketou (např. v záp. areálu v bodech 125, 126 a 141 na východ od vymezující izoglosy). Jsou však i opačné případy, kdy komparativy chitří uvnitř areálu vymezeného anketou už přímý výzkum pro ČJA nepotvrdil. Nejpravděpodobněji je to dáno právě časovým intervalem mezi oběma výzkumy: během dvaceti let zde sledovaný jev z běžného úzu natolik ustoupil, že se již nepodařilo najít informátory, kteří by přejali úzus svých rodičů. Evidentní je to v městské mluvě Hradce Králové, poněkud překvapující pak na archaických svč. okrajích (body 112 a 124 v úseku podkrkonošském a 113, 114 a 116 v úseku náchodském), kde navrstvené nářeční diference bývají dodnes nejvýraznější. Mohlo by to svědčit o tom, že regionální centrum této nářeční inovace, k němuž se při ústupu jev obvykle stahuje, není na archaickém okraji, ale uvnitř svč. oblasti.

Zároveň je zřejmé, že materiál z korespondenční ankety svč. — podobně jako dotazníková anketa z jzč. oblasti — je spolehlivým a cenným svědectvím o stavu českých nářečí v polovině 20. století.

V celkovém pohledu na úseky svč. okrajového pásu, tak jak se tradují v dosavadní literatuře (viz např. Hk 156, Bč 231n., Ut-Vč 143), je vcelku shoda jak v jejich dělení na severní a východní, tak v jejich počtu (s vytčením úseku podještědského a podkrkonošského na straně jedné a náchodského a podorlického na straně druhé). Je pozoruhodné, že toto členění (i když v terminologii odpovídající tehdejší jazykové situaci) postihl už V. J. Dušek (Dk 86)[22]. Také náš výběr některých relevantních izoglos mohl toto pojetí plně potvrdit. Zároveň jsme mohli pozorovat, že většina izoglos „českých“ nářečních jevů svč. okrajového pásu svým průběhem při severních a východních úsecích dokumentuje ústupový charakter. Nesouvislé areály jimi vydělené jsou kromě toho také dokladem průniku někdejší německé kolonizace, [17]především na sev. Jaroměřsku (od východních okrajů je tu odděleno Podještědí s Podkrkonoším), v Podorlicku u Rychnova n. Kněžnou a také v ostrově svitavském.

2.0 Nářeční znaky moravské

2.1 Druhou významnou složkou diferenčních znaků svč. okrajových úseků, zvláště úseků východních, jsou přesahy jevů moravských. Jsou to charakteristické česko-moravské rozdíly, z nichž mnohé překračují území vlastních čes.-mor. nářečí na Českomoravské vysočině a v různém zeměpisném rozsahu zasahují i severnější prostor východních Čech. Utěšený vymezil ve své jazykovězeměpisné monografii čtyřstupňový „přechodný česko-moravský pás“ (Ut 10), jehož první stupeň, kde „moravské“ podoby na české straně začínají, je dán hranicí nejzápadnějších čes.-mor. rozdílů v kvantitě (krácení pův. ražených délek typů rana, blato, mak /Ut 56n./). Ta zahrnuje jv. pomezí Čech (v podtisku jeho map linie a) a v jeho rámci i vých. část podorlického úseku v úzké šíji sev. od svitavského ostrova (např. rana, mapa IIB izogl. 1, blato mapa IID izogl. 1), některé izoglosy jdou ještě dále na sever na Žamberecko a Rychnovsko (např. skala, žila, sila mapa IIB izogl. 2, 3, 6). Proto se právě tato část podorlického úseku (Ut-Vč 143, v jejich terminologii „úsek lanškrounský“) charakterizuje jako úsek „s výraznými přesahy moravskými“. Také Bělič (Bč 232) upozorňuje na přesahy „jevů příznačných pro východnější nářeční skupiny,“ které „od východu přesahují do svč. okrajového pásu.“ V literatuře jsou to patrně první zmínky o této složce diferenčních znaků svč. okraje. Ale už Havránek jako autor dotazníku pro svč. korespondenční anketu s jevy tohoto charakteru zřejmě počítal, když zařadil mezi její dotazníková hesla mimo jiné i mor.[23] kvantitativní obměny u příslovce dúle ‚dole‘ a u substantiva díšť ‚déšť‘, imperativ typu pošlite a složenou formu příčestí zametení v pasivní konstrukci vyjadřující výsledný stav je/máme zametení.

2.1.1 Areál podoby dúle ‚dole‘ (izogl. 9) se starou délkou ó > ú zahrnuje na české straně souvislý areál, který začíná v svč. okrajovém úseku náchodském (v Kladsku ho doložil výzkum pro ČJA), probíhá úzkou šíjí na Rychnovsku a končí v podorlickém úseku na Žamberecku, odkud přechází na Moravu; pokračování izoglosy na Moravě od již. hranice svitavského ostrova zachycuje Utěšený (Ut 72, mapa IIA izogl. 2). — Izoglosa moravských přesahů podoby díšť (izogl. 10) je naproti tomu už nesouvislá a vytváří na české straně tři samostatné areály.[24] Poměrně výrazný je

 

[18]Mapa 3. Moravské nářeční znaky

 

[19]severní areál na širším Náchodsku (včetně Kladska, SiI 20), kdežto druhý už značně ustoupil na vých. okraj do úzké šíje na Žamberecku. Nejvýraznější je třetí areál na jihovýchodním pomezí Čech, odkud přechází do přechodného čes.-mor. pásu a pokračuje pak dále na Moravě (Ut 71, izoglosu však nevymezuje); jeho hraniční záp. izoglosa začíná na sev. cípu bývalého jihlavského ostrova a zahrnuje Chotěbořsko, Skutečsko a Litomyšlsko, kde končí až při sev. výběžku svitavského ostrova.

2.1.2 Nejmenší územní rozsah v rámci těchto jevů má 2. os. pl. imperativů typu pošlite, sedňite (izogl. 11). Korespondenční anketa ho (vzhledem k rozsahu výzkumné sítě) zaznamenala pouze v nevelkém areálu v Podještědí. Výzkum pro ČJA pak zachytil i přesahy takřka celomoravského areálu směrem na západ přes bývalou čes.-mor. hranici na Orlickoústecko a odděleně na vých. Havlíčkobrodsku (ČJA 4-337; podoba pošlite je typická rovněž pro záp. část nářečí jzč., též Vč I 65, mapa XV izogl. 2).

2.1.3 Obdobný charakter má při jazykovězeměpisném hodnocení svč. okrajů i poslední ze sledovaných jevů, a sice spojení je/máme zametení (izogl. 12; ČJA 4-412). Forma složeného sklonění adjektiva v této pasivní konstrukci přechází z Moravy až na Vysokomýtsko a společně s celým východním pruhem vč. oblasti připojuje k Moravě i Novoměstsko. V severním podkrkonošském úseku pak na rozdíl od imperativu pošlite vytváří rozsáhlý areál, který ve své jižní části pokrývá svč. nář. oblast téměř až po hranice s nář. střč., svým východním cípem končí u Hořic.

2.1.4 Další řadu izoglos moravských přesahů do vých. Čech přináší nyní ČJA 4 a 5. Jsou mezi nimi např. i staré rozdíly, jako je např. rozdíl v příponách -iště X-isko.[25] Připomeňme ještě, že výrazné vazby na Moravu má i již zmíněná základní vč. izoglosa uniformních podob 2./3./6. sg. adjektiv tej dobrej (izogl. 13), která navazuje na moravský makroareál s podobami dobrej, dobréj (ČJA 4-200b; v Čechách je součástí významných územních protikladů: jzč. oblasti s archaickým rozlišením podob 2. sg. tí dobrí a 3./6. sg. tej dobrej a uniformní podoby 2./3./6. sg. tí dobrí v široké oblasti středních a ostatních Čech).

Podrobnější rozbor izoglos moravských přesahů přispěje významným způsobem k celkovému osvětlení charakteru svč. okrajových úseků.[26]

---

[1] Příspěvek vznikl v rámci grantového projektu Jazykovězeměpisná diferenciace nářeční oblasti středočeské IAA900610701; vychází z mapových podkladů zpracovaných při řešení předchozího grantového projektu GA AV.

[2] B. Havránek, Nářečí česká, Československá vlastivěda 3, Praha 1934 (citováno zkratkou Hk; číslo uvedené po zkratkách tohoto typu odkazuje na příslušnou stranu); J. Bělič, Nástin české dialektologie, SPN, Praha 1972.

[3] Už A. V. Šembera, autor prvního kompendia o českých nářečích (Základové dialektologie československé, Vídeň 1864 — dále zkratka Šb), vyčleňuje v rámci svč. nářeční oblasti (v jeho terminologii „podřečí východní“) jako jediné právě „různořečí krkonošské“, tj. území „pod Krkonoši od Vysokého a Držkova nad Železným Brodem k Semilům a Jilemnici a odtud až asi pod Přechovice a Vrchlabí“ (s. 30), tedy totéž území, které vymezují izoglosy popsané v našem prvním článku (viz následující pozn. 4).

[4] J. Bachmannová, NŘ 88, 2005, s. 169—174.

[5] Na častěji citovanou literaturu se v textu odkazuje zkratkami (v závorce se zde odkazuje na příslušnou poznámku s přesnějším bibliografickým údajem): Bá — Bachmannová (pozn. 4), Bč — Bělič (pozn. 2), Dk — Dušek (pozn. 9), Hk — Havránek (pozn. 2), Já-Jč — Jančáková-Jančák (pozn. 15), SiI, II — Siatkowski (pozn. 10), Ut — Utěšený (pozn. 6), Ut-Vč — Utěšený-Voráč (pozn. 8), Vč — Voráč (pozn. 6).

[6] Viz J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní I, NČSAV, Praha 1955, s. 32, mapa Ve, izogl. 3; S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-moravského, NČSAV, Praha 1960, s. 77, mapa IIe, izogl. 4ab.

[7] Jak připomíná F. Trávníček (Historická mluvnice československá, Praha 1935, s. 402), je tato východočeská forma nedokonavá, ale samo sloveso seknouti, seknu je dokonavé.

[8] S. Utěšený, J. Voráč, Základní izoglosy severovýchodní nářeční oblasti, SaS 34, 1973, s. 138—145.

[9] V. J. Dušek, Řeč lidu v Koruně České a na Slovensku, in: Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895, Praha 1895, s. 83—96.

[10] J. Siatkowski, Dialekt czeski okolic Kudowy I, II, Wrocław — Warszawa — Kraków 1962.

[11] Český jazykový atlas 1—5, Academia, Praha 1992—2005 (citováno zkratkou ČJA, číslem svazku a číslem příslušné mapy, např. ČJA 4—200b). — Postupné splývání českých vysídlenců s okolním polským obyvatelstvem dokumentují rkp. zápisy explorátorů (Bachmann, Racková) v příslušných rubrikách terénního dotazníku pořízené v kladské obci Slané v roce 1969 při výzkumu nářečí pro ČJA:

„Počet obyvatel: česky mluvících asi dvacet pět

Zaměstnání obyvatel: Obec nebyla ani v minulosti čistě zemědělská, značná část obyvatelstva chodila za výdělkem do továren (textilních) na českou stranu.

Pohyb ve stavu obyvatelstva, sociální, kulturní a jazyková situace: Před 15 lety, kdy J. Siatkowski shromažďoval materiál pro svou práci, našel ještě asi 50 rodin česky mluvících. Pokračující emigrací (tj. návratem do Čech, pozn. Bachmannová) a postupným odchodem starších generací se počet stále výrazně zmenšuje. Zbytek česky mluvícího obyvatelstva jsou vesměs starší lidé (výměnkáři, důchodci), mladší generace emigrovala (výjimku z tohoto pravidla tvoří jednotlivci přivdaní a přiženění do polských rodin). Řada z nich uvažuje o emigraci za dětmi. Tito starší lidé byli původně bilingvní (čeština, němčina), nyní přijímají a podle individuální situace a schopnosti používají ke styku mimo rodinné prostředí polštiny. Mladší generace ze smíšených manželství zná už češtinu spíše jen pasivně, na zcela pasivní se tato znalost omezuje u nynějších školních dětí. S nynější starší generací zřejmě čeština prakticky vyjde z úzu.“ Tuto charakteristiku plně potvrdil tzv. doplňující výzkum v roce 1974. Z původní české menšiny tam tehdy žila už jen jedna česky mluvící žena, která plánovala přestěhování k dceři do Náchoda.

[12] Atlas ČSSR, Ústřední správa geografie a kartografie, Praha 1966, list 30.2 Nářečí. Ze svč. okrajových úseků jsou zde vyznačeny: 8. podkrkonošské nářečí (vymezující linie zahrnuje i Podještědí), 9. náchodský okrajový úsek, 10. litomyšlský okrajový úsek (petácké nářečí). (Mapa vznikla pod patronací České dialektologické komise.)

[13] Podoby pův. w ještě počátkem 20. stol. na Zábřežsku ovšem známy byly, jak dosvědčuje např. Frintova první jazykovězeměpisná anketa (viz První česká „isofona“, NŘ 86, 2003, s. 225—240, mapa s. 238).

[14] Přestože areál podob jennou překračuje hranice sítě svč. korespondenční ankety, bylo možno jej vysledovat až do konce, protože tento jev zjišťovala i anketa s Dotazníkem pro česká nářečí jihovýchodní, na jejichž výsledcích je založena citovaná monografie S. Utěšeného.

[15] J. Jančáková, P. Jančák, Mluva českých reemigrantů z Ukrajiny, Karolinum, Praha 2004, s. 65—66.

[16] Severní, menší areál má centrum u Řetůvky (bod 147 výzkumné sítě ČJA), jižní pak zahrnuje širší okolí Moravic, Poříčí u Litomyšle a Trstěnice (b. 160—162); další roztroušené zápisy pocházejí ještě ze tří vesnic ležících severně a východně od vyznačených areálů. Výzkum pro ČJA zachytil tento jev již jen v areálu jižním (b. 160—162).

[17] Při přímém výzkumu zachytil S. Utěšený tento jev jako živý už jen v Trstěnici, v obci na samém vých. okraji v sousedství svitavského ostrova (bod 162 výzkumné sítě ČJA), a to hlavně v koncovkách (na strope, voňi zlobej), Ut 162; srov. tam též obšírnější výklad o změně s doklady z literatury.

[18] F. Cuřín, Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Univerzita Karlova, Praha 1967, s. 28; srov. tam též podrobné výklady a názory o původu změny s historickými doklady.

[19] J. Voráč, P. Jančák, K dnešnímu stavu nářečí střelínských Čechů v Polsku, Slavica Pragensia 4, 1962, s. 600.

[20] Podle Hodury byla tato změna původně rozšířena po celém litomyšlském okrese: „Dnešní osmdesátníci ještě sami někdy tak mluví, ač dovedou mluviti i spisovně. Ale již šedesátníci jsou pouze pamětníky této zvláštnosti; sami již nikdy tak nemluví ani nemluvili. Dá se tedy doba počátku zanikání položiti asi do čtyřicátých let předešlého století. Jest přirozeno, že spisovný jazyk právě tuto nejnápadnější odchylku již tak záhy byl vymýtil.“ Q. Hodura, Nářečí litomyšlské, Litomyšl 1904, s. 14, 15. — Také Šembera (Šb 27) registruje změnu „t za p okolo V. Mýta, Častolovic a Jičína, avšak jen zřídka … tyte tývo, šak je s tenou (pijte pivo, však jest s pěnou)“, uvádí ji i J. Jireček, Podřečí východních Čech, ČČM 4, 1963, s. 323—345. „V různořečí sedlském klade se de místo bě: dehem dehoucim, holoude v troude, říde (během běhoucím, holoubě v troubě, hříbě) … t v různořečí sedlském klade se místo měkkého p: tite, je s tenou (píte, je s pěnou), to je teknej patír (to je pěkný papír), tet, títka (pět, pítka)“ (Jr 335—336, 338). „Podřečí východní“ určuje jako „v Chrudimště obyčejné“, v Litomyšli a ve Vysokém Mýtě a v okolí těchto měst. Pokud jde o lokalizaci „sedlského různořečí“, vysvětluje: „Sedlské různořečí … obyčejno jest ve vesnicích, ješto na východě od Litomyšle až do Hradecka se táhnou. Jsou stopy, že druhdy sahalo až k Bydžovu. Nyní následkem učení školního velice již mizí.“ (Jr 330—331) — Také podle Cuřína (viz pozn. 18) byla dříve tato změna na území širším.

[21] Také monografický výzkum Dejmkův (B. Dejmek, Mluva nejstarší generace Hradce Králové, PF, Hradec Králové 1981, s. 69), založený na bohatém materiálu z nahrávek u staré generace, doložil jev jako řídký jen na komparativu chitří (to sem zas chitří).

[22] „Rozeznávám … a) podřečí pojizerské na horní Jizeře od Č. Dubu skoro k Ml. Boleslavi a odtud na východ; b) podřečí podkrkonošské od něho na sv. k Semilům a N. Páce; c) podřečí kladské na Úpě a Metuji; d) orlické ve vých. Čechách v středním Poorličí a Litomyšlsku.“ To, že u Duška např. nenajdeme „podřečí podještědské“, ale „podjizerské“, zřejmě souvisí s tím, že mnohé jevy, které dnes shledáváme už jen na podještědském okraji, zasahovaly v Duškově době patrně mnohem hlouběji do vnitřních Čech.

[23] Fakt, že jde o jevy typické převážně pro Moravu, potvrdil pozdější výzkum, srov. ČJA 4-337-339, 412, ČJA 5-378, 111a.

[24] Podobu díšť zaznamenává z východních Čech Šembera (Šb 30) a Jireček (Jr 333); z Podkrkonoší ji uvádí J. Kouble, Podřečí severních Čech, ČČM 68, 1864, s. 49—55 (doklad na s. 50), byla tam zachycena i naším výzkumem, srov. Podkrkonošský slovník, Academia, Praha 1998, s. 19. Výzkum pro ČJA ji v Podkrkonoší nezaznamenal. Můžeme tedy předpokládat, že i tento nářeční jev byl kdysi společný všem svč. okrajům.

[25] Izoglosy některých přesahů moravských podob do sv. a vých. Čech (např. dvje sta, von može, ďit ‚jít‘, chťet, deň, kúlňe, strňísko) jsou představeny na mapě 2 a 3 v příloze práce o ukrajinské češtině (Já-Jč, viz pozn. 15); těmito a podobnými izoglosami bylo totiž možno vysledovat, že původní kolonisté v jedné obci na Ukrajině pravděpodobně pocházeli právě z Podorlicka, z vých. okraje svč. oblasti.

[26] Zajímavý materiál pro srovnání přináší 5. díl Českého jazykového atlasu, který vyšel (s vročením 2005) po předání tohoto příspěvku do tisku.

Naše řeč, volume 90 (2007), issue 1, pp. 7-19

Previous Jana Matúšová: Jak čteme a píšeme naše příjmení

Next Josef Štěpán: Bohumil Hrabal a regionální jazykové jevy