Časopis Naše řeč
en cz

Jak se mluví v Čechách

Karel Fic

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Pod tímto názvem vyšlo CD autentických zvukových nahrávek[1] ukázek z českých nářečí, pořízených pracovníky dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR při terénním výzkumu pro Český jazykový atlas v letech 1964–1972, tedy v období, kdy ještě žila generace, která chodila do školy před první světovou válkou a mluvila v běžné komunikaci v domácím prostředí většinou nářečím. Výběr připravili Jarmila Bachmannová a Pavel Jančák, kteří kompaktní disk doplnili zevrubnou informací o nářečích v Čechách, jež je ve formě brožury o 32 stranách k CD přiložena.

Vydaná zvuková publikace se omezuje na nářečí česká v užším smyslu, která pokrývají celé Čechy a úzký pruh území na západě Moravy.

Reprezentativní výběr obsahuje celkem 29 ukázek, z toho 8 je ze severovýchodočeské nářeční oblasti, 4 ze středočeské, 15 z jihozápadočeské a 2 z oblasti českomoravské, a to pouze z lokalit ležících na západ od historické česko-moravské zemské hranice.

Při volbě nářečních ukázek si editoři stanovili určit kritéria, aby vydaný soubor byl co nejreprezentativnější a postihoval všechny hlavní nářeční typy. To se jim podařilo, neboť s výjimkou východolitomyšlského úseku jsou na CD zastoupeny i všechny tradiční dialekty spjaté s nejznámějšími etnografickými regiony, jako jsou Podkrkonoší, Podještědí, Chodsko, Doudlebsko apod. Editorům šlo především o to, aby posluchači ve vymezeném, poměrně krátkém časovém úseku (nejkratší ukázka trvá něco přes 1 minutu, nejdelší nepřesahuje 4 minuty) mohli slyšet co nejvíc charakteristických nářečních rysů mluvy dané obce. Zároveň dbali na to, aby vypravování tvořilo i z hlediska obsahového celek, který by zaujal také svým tématem. Samozřejmě už při natáčení těchto vypravování usilovali dialektologové o autenticitu jak z hlediska původu informátorů, tak prostředí, v jakém projev vznikl. Vesměs byla vyprávění natočena v neveřejném domácím prostředí před explorátorem, s nímž však informátor přicházel do styku už po nějakou dobu, takže společenské bariéry nebyly na překážku spontánnímu projevu.

Vybraným nahrávkám neškodí ani jejich menší technická dokonalost, způsobená jednak různými parazitními zvuky nebo nevhodnými vstupy dalších přítomných osob, jednak vůbec možnostmi tehdy dostupných nahrávacích přístrojů.

Poučení, kterého se posluchači o mluvě v Čechách dostane, nemá jistě ambice učebnice dialektologie, ale skutečně svou precizností jí může být, neboť je stručným, ale v podstatě uceleným popisem nejzávažnějších znaků nářečí v Čechách, navíc doplněným ilustrativními příklady a upozorněními na různé místní charakteristické jevy (i s odkazy na jednotlivé ukázky, kde jsou jevy doloženy).

Je třeba především ocenit, jak promyšleně editoři zvolili způsob označování jednotlivých nářečních znaků a jak je přibližují čtenáři. Aby se mohl posluchač při sledování dialektismů v jed[98]notlivých ukázkách lépe orientovat, jsou v popisu hlavních znaků oblastí označeny jevy zkratkou a číslem. Přitom v poznámkách k jednotlivým ukázkám je vedle jazykovězeměpisného popisu podána charakteristika nářečních znaků v nich zachycených, a to jak hláskoslovných, morfologických, tak i lexikálních. Instruktivní je také to, že z každého výraznějšího nářečního typu je vybraná jedna ukázka, která je celá přepsána, takže ji čtenář může při poslechu sledovat, a tak lépe vnímat její specifika. Takovýchto ukázek je zde představeno celkem šest. Každá ukázka – i ta, která je přepsána v plném rozsahu, – je tedy opatřena komentářem upozorňujícím na nejzávažnější nářeční jevy.

Při přepisu mluveného projevu – již zmíněných šesti ukázek a uváděných příkladů – jsou s ohledem na širokou čtenářskou veřejnost uplatněny zásady užívané obvykle při etnografických zápisech. Tím se tyto přepisy poněkud liší od záznamů nářečních projevů, jak jsou prezentovány např. v Českých nářečních textech a v dialektologické literatuře obecně. Užívá se zde tedy dvojí označování v českých nářečích již jen jediného i (i, y); ď, ť, ň a též relikty měkkostní korelace retnic a kvantita ú, ů se značí způsobem obdobným jako ve spisovné grafice apod. Píše se tu z tý zahrádky, chodil, v letě, poslední, pěšky, svůj, kolonie na rozdíl od dialektologických záznamů, kde by se psalo s tí zahrátki, choďil, v leťe, posledňí, pješki, svúj, kolonije apod. Specifické grafémy, které příliš nenarušují navyklý vjem písemného textu, se uchovávají, např. obouretné w nebo u (wobožiwa, dřiu), tvrdé ł (vzał), označování znělé výslovnosti na konci slov, někdy i důrazu na slabikách atd.

Pro čtenáře je výhodné propojení na Český jazykový atlas, jehož první tři svazky vyšly v letech 1992, 1997 a 1999, formou označení ukázek čísly lokalit, pod kterými jsou v atlase uváděny. Zájemce o hlubší poznání nářečí tím získá další informace.

Posluchači by jistě usnadnilo orientaci, kdyby jednotlivá vypravování na kompaktním disku byla od sebe oddělena i jménem obce, popřípadě i názvem ukázky, podobně jak jsou představeny na přebalu doprovodné brožury.

Vydaný výběr nářečních promluv poslouží nejen při výuce češtiny na školách všech typů, ale i všem zájemcům o rodný jazyk. Nepochybně jej ocení všichni, kdož mají porozumění pro pestrost naší mateřštiny a zajímají se také o dřívější každodenní život na venkově a o dnes již pomalu mizející staré zvyky. Mnohým posluchačům připomene mládí nebo charakteristický kolorit míst spojených s jejich vzpomínkami.

Je potěšitelné, že staré zvukové záznamy pořízené před několika desetiletími dialektology v Čechách byly nedávno zpracovány digitální technikou a uchovány tak i pro budoucí pokolení, a to zejména pro další generace badatelů o historii našeho národního jazyka, kterým budou pramenem k dalšímu studiu našich dialektů. Mnohé z nich jsou totiž dnes nenahraditelným autentickým dokumentem o některých zmizelých jevech. Zejména cenné jsou záznamy těch nářečí, která zanikla. Že mají uchované nářeční nahrávky i nezanedbatelnou cenu kulturněhistorickou, to zde zvlášť zdůrazňovat asi nemusíme.

Na závěr nezbývá než vyslovit přání, aby se naše veřejnost brzy dočkala i obdobné publikace nářečních nahrávek z Moravy a ze Slezska. Nejenže se tak získá přístupný obraz o všech hlavních dialektech českého národního jazyka, ale doplní se tak i celá edice z hlediska potřeb pro školy. Její vydavatelé to budou mít lehčí, protože po stránce metodické je „cédéčko“ s nářečními ukázkami z Čech velmi zdařilým vzorem hodným následování.


[1] Academia, Praha 1999.

Naše řeč, volume 84 (2001), issue 2, pp. 97-98

Previous Jana Valdrová: Novinové titulky z hlediska genderu

Next Jiří Kraus: Objevná knižní publikace o české reklamě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1