Časopis Naše řeč
en cz

Odkazovací přívlastkové zájmeno ten v české literatuře 19. stol., zejména u A. Staška

František Štícha

[Articles]

(pdf)

-

V tomto článku nepodáváme zprávu o výsledcích detailního, soustředěného výzkumu na dané téma, jakkoli by si toto téma takový výzkum zasloužilo; jde nám tu spíše o poukázání na jeden velmi dílčí slovosledně-syntaktický jev, s nímž se setkáváme při četbě klasické české literatury 19. století a jehož jsme si průběžně všímali při četbě několika z nejznámějších českých spisovatelů poslední čtvrtiny 19. století: Karoliny Světlé, Jakuba Arbesa, Terezy Novákové a Antala Staška.

Česká literatura tohoto období, v němž sotva zrozená prozaická čeština vykrystalizovala do své klasické podoby, aby o půlstoletí nato tuto podobu definitivně opustila, je bohužel (nebo díky bohu?) již od Čapkových dob pro českého čtenáře do jisté míry „antikvována“ (jak psal K. Čapek už ve třicátých letech, mluvě o literární češtině 90. let), a pokud je dnes čtena, je patrně povětšinou jako jistá „starožitnost“ také vnímána. Jde o „starožitnost“, jíž se má dostávat kulturní úcty a která jako (nepopiratelná?) kulturní hodnota má být uchovávána, střežena a (pokud možno) tu a tam vystavena na odiv? Známý český intelektuál, lingvista a historik, profesor FF UK Alexandr Stich pléduje za Aloise Jiráska. Že by měl být také čten, rozhodně znán. My bychom zas rádi plédovali za Jakuba Arbesa. Avšak bezprostředním předmětem našeho zájmu je v tomto článku jazyk této literatury a jednomu jeho detailu se tu chceme věnovat.

Vzhledem k té literární češtině, jakou známe od dob Čapkových do současnosti, je jazyk české klasické prózy posledních zhruba čtyřiceti let 19. a ještě i prvních let 20. století plný mnoha právě tak rozmanitých jako svébytných odlišností. Jakkoli jde o jevy víceméně známé, nevíme ani to, v jakém rozsahu se ten či onen z těchto jevů vyskytuje (a jakou roli hraje) individuálně u Němcové, Arbesa, Světlé, Jiráska, Wintra, Staška, Novákové, Zeyera a jiných známých i méně známých spisovatelů tohoto období, ani to, v jaké míře a jakým způsobem se všechny tyto jevy uplatňují v české klasické próze tohoto období obecně. Náš článek si ovšem samozřejmě neklade za cíl k něčemu podobnému přispět.

Jednou z nejnápadnějších, nejvýraznějších a nejfrekventovanějších odlišností české prózy tohoto období je, jak známo, slovosled. O ten nám jde i v tomto příspěvku. Ne ovšem o slovosled vůbec, nýbrž toliko o slovoslednou pozici jednoho lexému, zájmena ten[1] (okrajově též tento). Svá pozorování konečně omezujeme [254]na atributivní užití zájmena ten a jeho postavení před nebo za substantivem, k němuž se vztahuje (ten člověk vs. člověk ten).

Atributivně užité zájmeno ten v klasické české próze 19. století stálo obvykle, podobně jako i jiná atributivně užitá zájmena, v postpozici, tj. za určovaným substantivem (člověk ten). Avšak jak ve využití tohoto zájmena, tak v jeho slovosledné pozici jsou mezi jednotlivými autory patrné rozdíly. Z autorů, jimž jsme z tohoto hlediska věnovali pozornost, zachází patrně nejzajímavěji se slovoslednou pozicí zájmena ten Antal Stašek. U něj jsme totiž kromě převládající postpozice[2] nalezli i značné množství případů antepozice, jak ji známe z češtiny současné. Naproti tomu u Jakuba Arbesa se vyskytuje antepozice zájmena ten spíše jen výjimečně. Budeme se proto nejprve soustavněji věnovat zájmenu ten v prózách A. Staška,[3] a teprve poté se z tohoto hlediska zmíníme o jiných autorech.

Při sledování dvou základních slovosledných pozic (postpozice versus antepozice) přívlastkového ten v té či oné větě budeme si zároveň všímat i jeho odkazovací funkce[4] v dané větě; konkrétně toho, zda je zde užití tohoto odkazovacího zájmena komunikativně nutné (obligatorní), anebo zda by mohlo být – bez podstatnější újmy na obsahu a stylu dané věty – z této věty vypuštěno nebo nahrazeno výrazem jiným. Z těchto hledisek nyní roztřídíme doklady nalezené u A. Staška:

1. Zájmeno ten v postpozici

Při postpozici odkazovacího ten by bylo téměř vždy možné, i když leckdy (o něco) méně vhodné,[5] nahradit toto zájmeno, aniž by došlo k podstatnější obsahové či stylové změně, buďto zájmenem tento, nebo zájmenem posesívním, anebo pouze opakovat dané substantivum bez odkazovacího zájmena, anebo konečně naopak užít samotného odkazovacího zájmena ten bez odpovídajícího substantiva:

Člověk bez touhy je prý mrtvolou, jež nemá co dělat na světě a může jít. Touha ta a Cyril byly jí po mnohých obměnách celým životem. (Bratři, 8 – možné: Touha a Cyril…)

[255]To stupňovalo vrozenou její pokoru Pokora ta oblékala mnohdy fialový šat uražené citlivosti … (Bratři 30 – možné: Její pokora )

Tím odvarujete se i činnosti veřejné, k níž jevíte zvláštní sklon. Činnost ta je nevděčná a kazí charaktery … (Bratři 33 – možné: Tato činnost )

Jeť přístavem, o jehož hráz se láme každá bouř. V přístavě tom konáš vykázanou povinnost … (Bratři 33 – možné: V tomto přístavě )

Z úst vycházela vlídná slova, ale výraz obličeje zůstal kamenný. Ostatně i slov těch bylo malounko a jako uštědřeno almužnou. (Bratři 34 – možné: i těchto slov )

V rozčilení vážil na vážkách každý případ, jenž by ho mohl zradit. Případů těch hrnula se mu na mysl plná kupa. (V temných vírech, 168 – možné: Těchto případů )

Zároveň si všiml veliké ušpiněné knihy, jež se povalovala na stole vedle kalamářového svícnu. Knihu tu znal velmi dobře. (V temných vírech, 98 – možné: Tuto knihu )

Byl odhodlán, že jí poví vše; cítil v sobě oheň, ale oheň ten byl pokryt zevnější korou, jež byla tvrdá a nedala se prolomit. (Dvě horské dívky, 175 – možné: ale tento oheň )

2. Zájmeno ten v antepozici

Vše nasvědčuje tomu, že do antepozice umísťoval Stašek poměrně důsledně zájmeno ten všude tam, kde text jeho próz tak či onak vybočuje z autorského stylu vyhraněně literárního jazyka své doby, jehož byla postpozice zájmen jedním z markantních rysů.

Odkazovací ten nalézáme u Staška v antepozici obvykle v těchto případech:

(a) Řeč postav (přímá či vnitřní, vždy v uvozovkách):

(aa) Ten má funkci odkazovací

„Dověděla jsem se zrazeným tajemstvím, že ti budou položeny podmínky (několik řádek) „Marně přemýšlím o těch podmínkách.“ (Bratři, 25)

„Co abych ten dynamit ukryl u ní? …“ (V temných vírech, 260)

… panu Hlaváčkovi tanula na mysli pořád otázka: „Copak asi ten stavitel za to dostane?“ (V temných vírech, 91)

(dopis postavy): Kam dal ten člověk rozum, když si tu ženskou asi před třemi roky bral? (V temných vírech, 109)

(ab) Ten má funkci ukazovací:

„Co skrýváš za tou záclonou?“ Ukazoval na stěnu, kde visel v rámech obraz, bílým hustým florem zastřený. (Bratři, 44)

Odhrnul záclonu, a z obrazu se usmívala Lidunka. … (několik řádek) Votanem trhl pohled ten. „Tu dívku jsem juž někde potkal v životě.“ (Bratři, 45)

[256](b) Autorská řeč s „vnitřní perspektivou“:

Toužila ho spatřit a odhodlala se jít k němu sama do dílny … A přece se bála toho setkání. (Bratři, 76)

Měla starožitnosti, jež dílem zdědila, dílem sama zkoupila … Visela na těch věcech, jako by z nich sálalo teplo do srdce. (Bratři, 19)

Srdce mu zabušilo. Marně se namáhal, aby je utišil; marně si vykládal, že i ten tlukot je babskou vzpomínkou. (V temných vírech, 222)

(c) Autorský komentář

Řidčeji nalézáme antepozici zájmena ten v autorském komentáři, a to zas obvykle tehdy, obsahuje-li zřetelné hovorovější výrazy, např.:

V pokojíku … Tak byla ta díra maličká. (V temných vírech, 97)

Rozstrkal své lidi po náměstích, po ulicích …; a ti lidé naparovali oči, natahovali uši … (V temných vírech, 230)

3. Střídání postpozice s antepozicí

Výjimečně, resp. ne příliš často se u Staška setkáme se střídáním postpozice a antepozice v témže odkazovacím kontextu, např.:

… padl na něj nápad s otázkou, co by učinil on v tom případě. … Stíral se sebe tu představu. Odháněl nejen nápad ten, odháněl i Junka z myšlenek. (Bratři, 89)

Tento citát (i některé výše citované doklady) by mohl svádět k domněnce, že antepozici užíval Stašek také převážně tehdy, odkazoval-li k nějakému předmětu řeči neidentickým, nýbrž s ním synonymním či jinak souvztažným výrazem. Tento předpoklad nemůžeme ovšem přesvědčivě doložit.

Podobně jako Antal Stašek zachází s odkazovacím ten i Karolina Světlá.[6] Nicméně u Světlé (alespoň v tomto románu) se zdá být protiklad postpozice a antepozice méně vyhraněn, neboť řeč postav se tu prolíná s řečí vypravěče a autorským komentářem k ději:

1. Ten v postpozici:

Hřích ten tak velice ho tížil, že nato v neděli šel k správě boží … (6)

Vytáhl z kapsy nůž a vyřezával nářadí. Nůž ten tak velice se mi zalíbil, že mi ho daroval. (38)

Přiznám se k tomu raději hned, že mi od první chvíle dívka ta do srdce padla. (97)

„Jakpak ti říkají a čí vlastně jsi?“ selka dívky se otázala, aby jí z nesnází pomohla. Avšak otázkou tou znovu ji rozplakala. (98)

[257]2. Ten v antepozici:

(a) Řeč postav v uvozovkách:

Inu, dědku náš, jen si přec dejte říci a o Frantině již jednou přestaňte. (6)

Nemohu ublížit mravenci, ale tomu člověku bych nedala žádného rozhřešení! (32)

Avšak nechť si nemyslí ten padouch, že to dlouho pod peřinou zůstane … (47)

Což jsi se nikdy neptala, kdo ten zákon dal a pány je udělal? (81)

„Mlč mi již jednou o sběři,“ žádala ho. (81)

(b) Řeč vypravěče v 1. osobě:

Když jsem vyhnal naše stádo na hory a z výšky pak se rozhlížel po všech těch pasekách … (13)

Byl jsem tak rozlitostněn upomínkou na matku i myšlenkou, že bych i ji ztratit mohl, že jsem v pláči ani ustat nemohl, a v tom žalu bezděčně všechny myšlenky jsem jí vyjevil. (49)

Když jsem onehdy tamtudy jel s vápnem, právě jsem ji potkal. Jela na koni k řízení. Podivil jsem se tomu, kam ta ženská jede a kdo to. (54)

Na rozdíl od Staška se však u Světlé setkáváme ještě s jiným jevem: užíváním zájmene ten u substantiva determinovaného atributivní větou vztažnou; ta má obvykle funkci atributu restriktivního, a v takovém případě stojí ten obvykle v antepozici:

Spletly dobrého člověka především ty hodiny, které prý vyrobil slepý ten mládenec … (20)

To byla ta bouřka, kterou cítila hospodyně nad sebou se vznášeti v povětří … (73)

To byla tedy ta žena, již nade všecky posud jsem ctil … (76)

U Jakuba Arbesa postpozice silně převládá nad antepozicí. Může to souviset s osobitou reflexivností Arbesova stylu, v němž usiloval o podobu vyhraněně literární, přičemž jako by programově se střežil všeho „hovorově neliterárního“.

Několik dokladů postpozice:[7]

Napadlo , že životní síla počíná snad těžkou chorobu překonávati; v následujícím okamžiku však náhled ten v duchu poopravila … (1, 35)

Stáli u jednoduchého jehlancovitého pomníku, upírajíce zraky své na hrob, jejž pomník ten označoval. (1, 86)

A přece byla vyhlídka z okna toho pro duši vnímavou rovněž tak rázovitá jako poetická. (1, 371)

[258]Obyčejně bývá palác ten skoro po celý rok zavřen. (2, 10)

K antepozici se Arbes uchýlí výjimečně tehdy, reprodukuje-li řeč postavy a nejde-li přitom o bezprostřední odkazování k dříve řečenému, nýbrž buďto ukazování nebo odkazování na něco v dané situaci implicite přítomného, nebo o odkazování k něčemu známému z doby minulé a v ní implicite přítomnému či k něčemu obecně známému apod., např.:

Ten chlapík tamhle utíká, jako by byl už slyšel druhé odzvonění,“ připomenul Doubrava. (1, 104)

„Oh – ti ubožáci! – ti ubožáci!“ (1, 153)

„Ah – to nebudu, nebudu … Znáť mě tu každé dítě … A ti páni od policie také vědí, že bych žádného ničemu, žádného lotra nepřechovávala …“ (2, 22)

„(…) Oh, pan doktor je hodný pán, hodný, dobrý … Ale ta prudká krev z mládí v něm přece ještě nevychladla (…).“ (2, 200)

Antepozice užívá Arbes kromě toho důsledně v některých vazbách: po celou tu dobu, od té doby, v ten smysl.

Teréza Nováková[8] užívá odkazovacího ten, zpravidla v postpozici, poměrně málo často. Může to souviset s jejím stylem realisticky popisným a vyprávěcím. Např.:

Osady ty, ač založeny před velmi dávnými časy … (52)

Často ani nevědouc, zadumala se a ruce složila v klín; děti starší, živé a neposedné, bávaly se ve chvílích těch matky … (114)

Do pokoje šlo se kuchyní; paní Voláková si jizbu tu vybrala, aby byla co nejblíže rodině hostinských … (207)

U všech autorů, z nichž jsme citovali, s výjimkou J. Arbesa, stává postpozitivní odkazovací ten často také tam, kde by bylo lze užít odkazovacího tento. Není nezajímavé, že pouze u Jakuba Arbesa se setkáváme s širším využitím tohoto odkazovacího výrazu; ten však stojí pravidelně v antepozici.[9] Uvedeme jen tři doklady:

Od tohoto okamžiku neuklouzlo pevně sevřeným rtům jeho ani slůvka více. (1, 368)

… ano, tento byt mi bohové popřáli z vděčnosti … (1, 374)

Právě tato odpověď však přiměla Randu, že se rozhodl opačně. (2, 26)

I přes výběrovost a nevelký rozsah našeho materiálu bylo lze v tomto krátkém článku učinit, jak doufáme, některá zobecnění. Především jsme výběrovými doklady poukázali na fakt, že postpozice odkazovacího ten byla v klasické české litera[259]tuře 19. století jevem běžným, obvyklým, patrně zčásti až noremním, a – to je obzvlášť důležité si uvědomit – jazykovým prostředkem stylově bezpříznakovým.[10] Zatímco v dnešní češtině všech stylů je antepozice odkazovacího ten nejen jevem stylově neutrálním, ale jde dokonce o slovosledně-gramatickou normu, v literární češtině 19. století šlo patrně o stylizační jev příznakový.

Nicméně zůstávají otázky jak pouze nadhozené či naznačené a jistě i takové, které nás nenapadlo si položit, a je také možné, že rozsáhlejší a soustavný výzkum dané oblasti jevů by naše soudy nepotvrdil nebo je korigoval.

Zda jsou pro slovoslednou pozici odkazovacího ten (popř. ještě i jiných zájmen a adjektiv) v klasické české literatuře rozhodující či motivující (ještě) jiné faktory než ty, o nichž hovoříme v tomto článku,[11] to by mohlo být vhodným tématem např. pro některou lingvistickou disertaci. S rozmáhající se komputerizací lingvistických šetření budou podobné výzkumy nesrovnatelně snadnější a nesouměřitelně (empiricky i teoreticky) efektivnější, než tomu bývalo v minulosti.


[1] Jakkoli je zařazení slova ten mezi zájmena problematické, budeme se v tomto článku – neboť nám tu nejde primárně o jazykový status tohoto lexému – držet tradiční terminologie „zájmeno“. K jazykovému statusu slova ten srov. náš článek K deikticko-anaforickým funkcím lexému ten, SaS 60, 1999, s. 123–135.

[2] Malou poznámku o tom učinil F. Cuřín ve stati K charakteristice jazyka Antala Staška, NŘ 55, 1972, s. 159–165: „Najdeme hodně příkladů na postpozici přívlastku shodného, např. Jak se mu pohroma ta přihodila?; v městě tom; nápad ten, atp.“ (s. 164). Zajímavé je, že Cuřín mluví obecněji o „přívlastku“, ale uvádí příklady jen s přívlastkovým ten!

[3] Excerpovali jsme tyto Staškovy prózy: V temných vírech, SNKLHU, Praha 1958; Bratři, A. Staška sebrané spisy, sv. 1, Praha 1928; Dvě horské dívky, in: Blouznivci našich hor, SNKLHU, Praha 1955.

[4] K odkazovací funkci zájmene ten viz náš článek ve Slově a slovesnosti (d. cit. v pozn. 1).

[5] Otázku konkurence odkazovacích prostředků tu můžeme jen takto prakticky naznačit, ale nemůžeme se zabývat všemi jejími možnými podmínkami a důsledky, neboť jde o jev neobyčejně komplikovaný. Viz k tomu studii L. Zimové, Způsoby vyjadřování větných členů v textu. Konkurence pojmenování, pronominalizace a elize, Ústí nad Labem 1994.

[6] Citujeme z jediné z jejích próz, z románu Frantina, Melantrich, Praha 1970.

[7] Citujeme z obou dílů románu Mesiáš, Melantrich, Praha 1940 (edice Dílo Jakuba Arbesa, sv. 5 a 6).

[8] Sledovali jsme užívání zájmene ten v románu Děti čistého živého, Odeon, Praha 1966, avšak bez přesné statistiky.

[9] Důslednou antepozici odkazovacího tento lze vysvětlit – jak upozorila L. Uhlířová v recenzním posudku – jeho přízvučností, zatímco kratší ten se chová jako příklonka. Nicméně o jedinou příčinu pravidelné antepozice odkazovacího tento v jeho přízvučnosti vidět nelze, neboť postponovány bývají mnohdy např. i víceslabičná zájmena posesívní a jiné výrazy přízvučné.

[10] Jiná je ovšem otázka, jak tomu bylo v běžné řeči mluvené.

[11] L. Uhlířová v recenzním posudku hovoří o těchto podmínkách postpozice odkazovacího ten: spojení „substantivum + ten“ je čistým prostředkem odkazování, stává obvykle na začátku věty, nestojí v postrematické pozici (tj. až za rématem dané věty – v této pozici však může stát, jak ukazují i některé naše doklady, substantivum s anteponovaným ten), a nebývá rozvité adjektivním atributem. Jde o zajímavé a cenné teoretické postřehy, které však by bylo třeba ověřovat rozsáhlejším výzkumem. Činit podobná zobecnění pouze na základě našich dokladů by však nebylo metodologicky únosné, neboť náš materiál je výběrový a výběr nebyl činěn vzhledem k podobným výchozím postulátům.

Naše řeč, volume 83 (2000), issue 5, pp. 253-259

Previous Hynek Tešnar: K pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století

Next Alexandr Stich: O spisovné moravštině a jiných „malých“ jazycích

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1