Úvod do obecné onomastiky

Milan Harvalík

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Patří k dobrým tradicím moderní české onomastiky, že vedle materiálového sběru, slovníkového zpracování jednotlivých skupin vlastních jmen a studií zabývajících se dílčími otázkami onomastických výzkumů je výrazná pozornost věnována rovněž pracím teoretického a metodologického charakteru. Takováto vyváženost je pochopitelná a nutná – při jakémkoli zkoumání je potřebná jak důkladná analýza shromážděných dat, tak i teoreticko-metodologická vybavenost a obeznámenost s aktuálními výsledky oboru. Jako významný počin k propracování obecně teoretických onomastických principů lze nyní přivítat nedávno vyšlou práci Rudolfa Šrámka Úvod do obecné onomastiky.[1]

Obsah celé knihy prozrazuje, že autor při koncipování jednotlivých kapitol a podkapitol vychází z otázek, jejichž řešením se zabývá už dlouhá léta. Nejde však pouze o shrnutí jeho dosavadních poznatků; projdeme-li autorovy příspěvky publikované k příslušným tématům od konce 60. let až do současnosti, můžeme pozorovat, jak jeho názory spolu s intenzivním rozvojem obecné teorie onomastiky postupně v průběhu let krystalizovaly a směřovaly k ucelenému pojetí, které je nyní v recenzované publikaci spolu s novými závěry předkládáno.

Jednotícím prvkem procházejícím všemi partiemi práce a zaručujícím konzistentnost doširoka předestřených okruhů problémů je strukturní a systémové hledisko, základním východiskem pak samotné dnešní chápání onomastiky. Ta je u nás v současnosti – jak se na několika místech připomíná – pojímána nikoliv jako pomocná věda nebo okrajový obor historie, geografie, sociologie, demografie či dokonce estetiky, ale jako jedna z disciplín jazykovědy. Základní předpoklad pro takovéto pojímání onomastiky „leží v jazykové povaze propria (= jazykového znaku sui generis) a v languovém charakteru onymické sféry jazyka, zejm. jeho pojmenovacího systému“ (s. 50–51). Primárně jazykovědný přístup však nijak neubírá na důležitosti využití poznatků nelingvistických oborů (především historie a geografie, ale i sociologie, psychologie, etnografie, archeologie a přírodních věd) a na významu úzké spolupráce s jmenovanými disciplínami. Právě tato specifika zaručují onomastice v rámci jazykovědy relativně autonomní postavení.

Společným znakem fundovaných teoreticky zaměřených studií je skutečnost, že představují vlastně jen příslovečnou špičku ledovce z práce věnované analýze materiálu, která je nezbytným předpokladem k zobecnění a formulování obecně platných závěrů. Nejinak je tomu v Úvodu do obecné onomastiky. V soustavě obecných poznatků, k nimž R. Šrámek došel a které zde prezentuje, se projevují empirie získaná zpracováním moravskoslezské toponymie při přípravách slovníku L. Hosáka a R. Šrámka Místní jména na Moravě a ve Slezsku,[2] výrazný podíl na koncepci Slovanského onomastického atlasu a v neposlední řadě rovněž důkladný rozbor onymických systémů dalších slovanských i některých neslovanských jazyků.

[40]Bez předchozích zkušeností s prací s onymickým materiálem by nebylo možné formulovat žádné z obecně teoretických východisek obsažených v jednotlivých částech knihy. První kapitola si všímá základních otázek onomastiky jako vědeckého oboru, podstaty vlastních jmen a opozice apelativní a propriální sféry jazyka. Probírá hlavní funkce vlastních jmen a způsoby jejich klasifikace, podrobně se zabývá funkčním pojetím onomastiky a vymezuje její paradigma. Právě z něho totiž vyplývá dynamičnost a procesuálnost v propriální sféře jazyka a jejím systému, s nimiž je svázán propriálně pojmenovací akt a propriálně pojmenovací motiv. Prostřednictvím tohoto motivu se vyjadřuje vztah pojmenovatele k pojmenovávanému objektu. To tvoří podstatu tzv. modelové teorie R. Šrámka, v níž se vztah pojmenovatele k onymickému objektu postihuje čtyřmi široce pojatými obsahově sémantickými kategoriemi, které se dají vymezit otázkami I. ‘kde’, II. ‘kdo, co’, III. ‘jaký, jací’, ‘za jakých okolností’ a IV. ‘čí’.[3] Na jejím základě je zde (s. 38–49) podán přehled vztahových modelů oikonymie češtiny spolu s typickými příklady příslušných českých oikonym (místních jmen). Připomeňme jen, že zmíněné obsahově sémantické kategorie platí obecně a lze je aplikovat na všechny jazyky. Nosnost modelové teorie byla prokázána i J. Pleskalovou, která ji v publikaci Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku[4] aplikovala na anoikonymický materiál. Vznikla tak první strukturně-modelově pojatá práce ve slovanské toponomastice, představující zároveň první komplexní popis struktury českých anoikonym.

Teoretická východiska, o nichž se hovoří v první kapitole, pochopitelně procházejí i ostatními partiemi knihy a jsou v nich dále rozvíjena, obohacována a specifikována. Zřetelně se to mj. projevuje v druhé kapitole, která na základě funkčního pojetí onomastiky osvětluje interpretaci onymie a rozebírá s ní spojené pojmy, kategorie a jevy, jako jsou fixace a její druhy, struktura zakotvení v propriální sféře jazyka a aspekty propriální sféry jazyka. Ty jsou rozčleněny na časové (temporální), prostorové (areálové), s nimi související rekonstrukční a rekursní aspekt, dále na sociálně prestižní, následně i propriálně variační a konečně kvantifikující.

Vzájemnou propojenost a návaznost jednotlivých témat a problémů lze dobře dokumentovat v oddíle vztahujícím se k onomastickému rekursu. V něm se polemizuje se snahami vyvozovat z vlastních jmen, jejichž formální stránka by tomu mohla nasvědčovat, homonymní apelativa, pokládat taková propria za deapelativní a chápat je jako důkaz existence jinak nedoložených jmen obecných. Tento postoj je způsoben opomíjením opozice apelativní a propriální sféry jazyka, takže s proprii se pak nakládá jako s apelativy. Přitom „vznik proprií není nutně vázán na existenci nějakého homonymního apelativa“, protože „propria vznikají v intencích pojmenovacích, strukturních a slovotvorných možností daného jazyka tak, že se na rozdíl od apelativ mohou při vzniku propria aktivovat i takové prvky a elementy a jejich kombinace, které se z apelativní sféry vymykají, v ní mají jinou distribuci (kvantitativně, časově, areálově) a v ní mohou mít jinou funkci“ (s. 96). Platnost uvedené teze je demonstrována na přehledu téměř čtyřiceti moravských a slezských anoikonym s etymonem dub-, přičemž „materiál tohoto etymologického hnízda ukazuje na derivační potenci jazyka (češtiny a jejich nářečí), nikoli však na soubor existujících apelativ“ (s. 97).

Tímto poznatkem lze náležitě vysvětlit, proč množina derivátů odvozených z určitého etymonu společného propriím i apelativům bývá u vlastních jmen bohatší a rozmanitější než u jmen [41]obecných. Podle našich zkušeností to potvrzuje i anoikonymický materiál z území Čech. Tak např. pro označení pozemku ponechávaného při tzv. trojhonném hospodaření dočasně ladem zjistil nářeční výzkum pro Český jazykový atlas v Čechách označení ouhor (s variantou uhor), příloh, oulehle (výjimečně i ulehle) a lado.[5] Všechna uvedená apelativa jsou současně doložena i v pomístních jménech. Vedle těchto nesporně deapelativních anoikonym se ovšem vyskytují i další četné hláskové obměny a slovotvorné deriváty (např. Ouhorek, Ouhorka, Ouhorník, Ouhůrek, Uhorek, Uhůrek; Houhel, Houhelka, Ouhel, Ouhelice, Ouhelka, Ouholina, Oulehlice, Oulehlička, Oulehlina, Oulehlinka, Ouležina, Ouvehel, Ouvehličky, Ovehel, Uhelice, Ulehlička, Ulehlina). Některé z nich nebyly ve formě apelativ v žádných dostupných nářečních ani jiných pramenech zaznamenány. V případě uvedených pomístních jmen ovšem zdaleka nemusí jít o jediný důkaz existence odpovídajících jmen obecných, absence takových apelativ může být způsobena skutečností, že nikdy neexistovala. Střízlivé a kritické posuzování je v podobných případech plně na místě.

Třetí kapitola, věnující se styčným plochám mezi onomastikou a dalšími jazykovědnými disciplínami, se skládá ze tří podkapitol, v nichž se sleduje vztah onomastiky a gramatiky, onomastiky a lexikografie a onomastiky a dialektologie. V jejich průsečících tak vznikají speciální onomastické subdisciplíny – onomastická gramatika, onomastická lexikografie a onomastická dialektologie. Onomastická bádání posledních let dosvědčují, že jde o témata a obory veskrze aktuální a silně se rozvíjející. O tom, jak výrazná pozornost je v současnosti věnována onomastické gramatice, svědčí mj. příslušná kapitola v mezinárodní onomastické encyklopedii[6] a tři konference na toto téma z nedávné doby: X. polská onomastická konference (Opolí, 18.–20. 9. 1996), 7. konference Onomastika a škola (Brno, 10.–11. 2. 1998) a onomastický seminář Vlastní jména v mluvnicích češtiny a v tradicích českého mluvnictví (Brno, 2. 2. 1999).[7] Přes značný zájem, jemuž se tato problematika těší, však nebyla zatím pro žádný jazyk taková gramatika vytvořena a její absence je citelně znát. Při přípravě onomastické gramatiky ovšem nelze mechanicky vycházet z gramatik apelativních a je nutné oprostit se od tradičního chápání, které rozbor vlastních jmen redukuje na kontrastní a diferenční deskripci s detailním definováním odchylek od zákonitostí a norem platných pro apelativa. To je přístup, jímž se vyznačují i některé příspěvky ve zmiňované kapitole onomastické encyklopedie. Úkolem onomastické gramatiky je přitom postihnout podstatu vlastních jmen a zachytit a analyzovat typ propriální nominace. Recenzovaná práce podává následující definici: „Předmětem onomastické gramatiky jsou všechny jazykové, jazykově komunikační a mimojazykové elementy, jevy a kategorie, které slouží ke vzniku, uspořádání a fungování propriální sféry jazyka. Onomastická gramatika jako subdisciplína onomastiky se zabývá studiem (popisem, analýzou, typologií, kategorizací) konečné množiny jazykových i nejazykových elementů, které jsou strukturovány jako svébytný systém a prosazují se jak v pro[42]priálně pojmenovacím aktu, tak v komunikačním užití proprií podle určitých schémat majících noremní charakter.“ (s. 126–127).

V pasáži týkající se onomastické lexikografie R. Šrámek obsahově navazuje na své zpracování příslušné kapitoly v Manuálu lexikografie,[8] vymezuje zásady tohoto onomastického podoboru, rozebírá pojetí a formulování onymického hesla, charakterizuje druhy onymických slovníků a v závislosti na jejich typech popisuje slovníkové zpracování onymií. Při něm je třeba čelit především dvěma úskalím, která poznamenala koncepci (zejména) starších slovníků vlastních jmen: přenášení zásad lexikografického zpracování apelativ bez ohledu na specifičnost vlastních jmen, danou základním rozdílem mezi apelativy a proprii, a redukce výkladu na jednostrannou etymologickou interpretaci, která neumožňuje, aby byla zkoumaná onymie postihnuta jako systémově uspořádaný a strukturovaný celek. To, jak klasické pojetí stále ještě přetrvává a nový pohled se prosazuje teprve pomalu, zachycuje ve svých příspěvcích i sborník z řezenského sympozia zaměřeného na slovníkové zpracování toponym.[9] Otištěné referáty představují bezpochyby významný impuls pro další rozvoj onomastické lexikografie, přesto je však znát, jak v příspěvcích – vedle několika funkčně orientovaných statí – převládá starší chápání problematiky.

Vzájemná blízkost je charakteristická i pro vztah onomastiky a dialektologie, probíraný v závěru třetí kapitoly. Vlastní jména bývají využívána zvláště historickou dialektologií jako cenný materiál pro zjištění dřívějšího rozsahu určitých nářečních jevů, dialektologické výzkumy zase pomáhají zjistit nářeční podobu zkoumaných jmen a jejich komunikační varianty. Jak dialektologie, tak i onomastika užívají některé shodné metody, z nichž na prvním místě je třeba jmenovat metodu jazykovězeměpisnou. Její počátky sahají do 19. století, kdy v Evropě vzrůstalo národní uvědomění a do centra pozornosti jazykovědců se začínala dostávat dialektologie. Dialekty, kvůli jejichž výzkumu jazykový zeměpis vlastně vznikl, tehdy přestaly být považovány za degenerovanou formu jazyka a pouhou pomůcku k výkladům o hláskovém vývoji a spolu s folklorem byly pod vlivem německého romantismu, v jazykovědě reprezentovaného W. von Humboldtem, chápány jako svébytné vyjádření „duše národa“. Využití jazykovězeměpisné metody se však v dialektologii a v onomastice, která ji z dialektologie přejala, musí nutně lišit. Základní rozdíl je dán rozdílným předmětem zájmu obou disciplín – apelativy a proprii. To se následně odráží v přístupu onomastiky ke kartografickému zachycení vlastních jmen, protože zatímco „nářeční atlas zobrazuje třídu jevů na základě dobře zvoleného, avšak zaměnitelného reprezentanta, onomastický atlas musí pracovat se všemi nezaměnitelnými jednotlivinami majícími ustálenou lokalizaci.“ (s. 52).

Předcházející pasáže publikace doplňuje závěrečná čtvrtá kapitola, v níž je ve formě desetinného třídění podán nástin tematického vymezení náplně a vnitřního členění onomastiky, a připojené mapky, ilustrující příslušné výklady.

Závěrem lze bez jakéhokoliv přehánění konstatovat, že Úvod do obecné onomastiky je důležitým mezníkem na cestě, po níž se studium vlastních jmen ubírá, a spolehlivě vytyčuje směr [43]k soustavnějším výzkumům teoretického zaměření. Práce, která po právu jistě zaujme významné místo nejen v kontextu české, ale i zahraniční onomastiky a jazykovědy vůbec, představuje pro další vývoj obecné onomastické teorie přínos bezesporu výrazný.

---

[1] R. Šrámek, Úvod do obecné onomastiky, Masarykova univerzita, Brno 1999, 191 s., 19 mapek.

[2] L. Hosák, R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, Academia, Praha 1970, II, Academia, Praha 1980.

[3] Viz R. Šrámek, Toponymické modely a toponymický systém, SaS 33, 1972, s. 304–318.

[4] J. Pleskalová, Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku, H+H, Jinočany 1992.

[5] Viz Český jazykový atlas 3, Praha 1999, s. 102–104.

[6] Viz E. Eichler, G. Hilty, H. Löffler, H. Steger, L. Zgusta (eds.), Namenforschung. Ein internationales Handbuch zur Onomastik I., Walter de Gruyter, Berlin – New York 1995, s. 400–447.

[7] Srov. E. Jakus-Borkowa, K. Nowik (eds.), Najnowsze przemiany nazewnicze, Energeia, Warszawa 1998, K. Klímová, H. Kneselová (eds.), Propria v systému mluvnickém a slovotvorném. Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Onomastika a škola“ konané v Brně ve dnech 10.–11.2.1998, Masarykova univerzita, Brno 1999.

[8] R. Šrámek, Onomastická lexikografie, in: F. Čermák, R. Blatná (eds.), Manuál lexikografie, H + H, Jinočany 1995, s. 158–181.

[9] Viz H. Tiefenbach (ed.), Historisch-philologische Ortsnamenbücher. Regensburger Symposion 4. und 5. Oktober 1994, Beiträge zur Namenforschung. Neue Folge. Beiheft 46, Universitätsverlag C. Winter, Heidelberg 1996. (Srov. též recenzi R. Šrámka, Acta onomastica 37, 1996, s. 168–170.)

Naše řeč, volume 83 (2000), issue 1, pp. 39-43

Previous Jindra Světlá: Sleva, sleva, sleva (Jak se strategie prodeje a cenová politika našich obchodníků přibližuje Západu)

Next Ján Horecký: Na storočnicu profesora J. M. Kořínka