O mluvě „verštatní“

Jiří Cejnar

[Short articles]

(pdf)

-

Jan Blahoslav ve své Gramatice české v oddílu o příslovích často připojuje k citovaným příslovím a sentencím stručný výklad, někdy i hodnocení z hlediska stylového zařazení, např. „Darmo se tarasuješ = ohrazuješ a umlouváš, vetustum[1].“ „Ač chodec syt[2] ale mošna nesyta; humile[3], pro[223]stý.“ Zde se také víckráte setkáme s výrazem verštatní: „Vyskoumal to; verštatní.“ „Oper mu kožich a rukávu tak nechej; obsoletum[4] a verštatní.“ „Řemesloť jest pán, tutě vždy živý peníz; humile, verštatné.“ Podobných příkladů je zde ještě několik; ale i ve výkladu o záměně délek u samohlásek Blahoslav uvádí: „Náše prozba, naše; hic accentus nonnihil gravitatis addere videtur; sine accentu[5], domácí slovo a jako verštatné se býti zdá.“

Jak vyplývá z uvedených dokladů, užívá Blahoslav slova verštatní (verštatný) ve významu prostý, domácí, lidový, hovorový, nevhodný tedy pro spisovný jazyk; je tak toto slovo synonymem pro vše, co neodpovídá požadavku vyřčenému v úvodu ke Gramatice: „Aby pak řeč česká, ozdobná byla, potřebí jest, tomu kdo by ji tak cum laude[6] užívati chtěl, některých věcí v psání a též i v mluvení, velmi pilně šetřiti.“ A jinde praví Blahoslav: „K vlastnosti slov šetření, také mi se vidí že příleží i toto ještě znáti, kde, kdy, komu etc.; t. na kterém místě, který čas, jaké osobě, kterých neb jakých slov užívati sluší; = observare decorum[7]. Nebo jinak mluví sedláci v krčmě, jinak řemeslníci na verštatě, jinak řečník před právem, jinak pán poddaným etc., jinak kazatel shromážděným všechněm lidem etc.“

Blahoslav také upozorňuje, že někteří kazatelé „vlastnosti slov nebedlivě a negruntovně, než tak jen po vrchu soudíce, i odvrhou dobré slovo příhodné a vlastní, a jiné méně vlastní na to místo dadí … Jako u příkladu. Elegans et gravitatis plena est vox theologica[8] povolání; kteréž někdy někteří majíce položiti, i kladou místo něho jiné, t. zavolání … Zavolání jest slovo domácí, verštatní, non theologicum. Říkáme vlastně a dobře: zavolej pacholka, děvky, dělníků etc. … Ale to slovo povolání … znamená … netoliko někoho přivolání k něčemu a neb k někomu, ale znamená, ustavení někoho v nějaké povinnosti etc. … Tak předkové naši toho slova užívali, slušně velmi a vážně; onoho druhého nechávali k domovnímu a verštatnímu užívání.“ Blahoslavův výklad slova povolání odpovídá pěkně významům doloženým v akademickém Staročeském slovníku (přivolání, vyzvání k účasti, předvolání k zodpovídání, vyzvání k plnění nějakého božího poslání, zvláště k následování Krista, pověření něčím apod.).

Také při posuzování Červenkova překladu žaltáře Blahoslav shledal, že některá „slova a frazes podlé mého soudu sou nepěkná“. Tak například: „Ustrojil. Kuchařky tak mluví. Verštatní slovo. Theologus má říci: přistrojil, nastrojil, připravil.“ „Cesty lotrské. Inepta prosthesis[9]. Verštatní slovo. Lépe říci lotrovské.“ „Ulál si. Inepte dictum, verštatní, lehkomyslné jest to povědění, a krčemné.“ „Herštovný jazyk. Verštatní slovce, nezpůsobné.“

Je třeba ještě uvést Blahoslavův názor na časté užívání zkomolených německých slov některými řemeslníky: „Náleželo by také, abych … zmínku učinil de vocabulis technicis[10] … V Čechách i na Moravě řemeslníci ti jenž německy neumějí, téměř všecka nádobí a ná[224]stroje své německy jmenují; jako soukeníci, truhláři, zámečníci, a jiní. Ale těm sluší toho všeho dopustiti a odpustiti, aby jakž počali a zvykli, ani německy dobře a pravě ani česky mluvili. Na nichž, jakož není se proč horšiti, tak také není jich proč následovati; nechť sobě hlédají, chovají tam ty své štospaňky, verkpaňky, pámy, pušpámy, prušpámy, šlaharně, hoblíky, štoshoble, hamrle, pemerlíny, plocky etc.“

Jsou tedy u Blahoslava zřetelně odlišeny výrazy verštatní a vocabula technica. Význam slova verštatní se značně vzdálil od původního užšího pojetí „užívaný v dílnách“. Vždyť v jednom okrajovém přípisku Blahoslav zaznamenává „slova dětinská, verštatní“, když připomíná, že kazatel by neměl takových způsobů užívat, jako když „mátě s svým dítětem mluví“.

---

[1] Starobylé. – Překlady z latiny uvádíme podle edice: M. Čejka, D. Šlosar, J. Nechutová, Gramatika česká Jana Blahoslava, Masarykova univerzita v Brně 1991.

[2] Podle edice citované v pozn. 1 liší se interpunkce rukopisu od dnešního členění textu, a to v tom, že není vedena zřetelem syntaktickým, jak je tomu dnes, nýbrž že rozhodující je tu členění výdechové, tj. rozdělení věty na kóla při hlasitém přednesu. Podržujeme interpunkci podle edice, která s nezbytnými drobnými úpravami původní interpunkcizachovává.

[3] Prosté, lidové.

[4] Zastaralé.

[5] Vidíme, že zde délka dodává důstojnosti; bez délky.

[6] Chvályhodně.

[7] Dbát na slušnost.

[8] Vkusný a plný vážnosti je teologický výraz.

[9] Nevhodná prosthese (přísuvka). (Správně má být syncope, tj. výpustka.)

[10] O odborných slovech, o technických termínech.

Naše řeč, volume 79 (1996), issue 4, pp. 222-224

Previous Jarmila Vojtová: Dentujte s Tridentem

Next Ludmila Uhlířová: Archivace lingvistických dokumentů na počítači (O dopisové a jiné agendě jazykové poradny Ústavu pro jazyk český — u příležitosti půlstoletí její činnosti). Část II.