Časopis Naše řeč
en cz

Systém příjmení užívaných v českých zemích

Miloslava Knappová

[Articles]

(pdf)

-

Příjmení (= P) užívaná v českých zemích jsou systémem značně různorodým a lze jej nazírat z rozmanitých hledisek. Tato hlediska popisují a analyzují systém jako celek a zároveň se stávají kritérii pro jeho charakterizaci a typologizaci. Můžeme mluvit o šesti základních pohledech – (sub)systémech. Příjmení tedy chápeme jako systém systémů, průsečík různých systémových pohledů. Jsou to:

1. Etymologický systém

Je dán, resp. vymezen původem P, tj. jazykem, z něhož P pochází, a původním apelativním významem slova (z lexika tohoto jazyka), které se stalo základem P. Z hlediska původu lze P užívaná v češtině dělit na:

1.1 P původu českého a slovanského vůbec. Většina českých příjmení pocházejících z obecných jmen má vlastně kořen praslovanský a obvykle i varianty v dalších slovanských jazycích. Např. z praslovanského kořene Č6rn7 vzniklo české příjmení Černý, slovenské Čierny, ruské Černyj, polské Czerny, srbocharvátské Crnić, bulharské Černija atd. (V takových případech je vhodnější mluvit o příjmeních původu slovanského než o příjmeních původu českého.) Také P pocházející z osobních jmen slovanského původu mívají své paralely i v dalších slovanských jazycích, např. český Dražek, polský Drążek (ze základu Drah-), český Kochánek, polský Kochanek (ze základu Koch-) apod.;

1.2 P původu neslovanského. Jsou rovněž ze základů apelativních (ze jmen obecných) i propriálních (ze jmen vlastních), zvláště z osobních jmen. Vlivem různých historických, národnostních, společenských i mezinárodních událostí a okolností se stalo, že se k nám dostala řada P původu cizího. Většinu z nich tvoří P původu německého, což je nejen výsledkem těsných kontaktů a sousedství s německým národem, ale i toho, že v době ustalování P zapisovalo občany české národnosti především německé úřednictvo (úřední řečí byla tehdy němčina). Tak došlo k tomu, že leckteří Češi získali německé P, ať již překladem českého P do němčiny (Černý – Schwarz, Mlynář – Müller, Novák – Neumann) nebo jeho pravopisným poněmčením (Benesch, Tscherwenka). V systému P užívaných v českých zemích se vyskytují i další P cizího původu, např. italského (Mariani, Filipi), francouzského (Mathé, Le Breux), polského (Dlugoš, Zaremba), maďarského (Nagy, Király) a v posledních desetiletích i některá příjmení původu orientálního (Wang).

2. Motivační systém

Systémová povaha pojmenování se nejvýrazněji projevuje v konkrétním pojmenovacím aktu. Vychází se při něm ze skutečnosti, že objekt, v tomto případě osobu, bylo možné nazvat podle libovolného znaku (popř. znaků) a pro vyjádření [200]těchto motivací byly k dispozici bohaté pojmenovací možnosti češtiny. Pojmenovávatel zvolil ten (motivující) znak, který v dané době považoval za důležitý. (Pro označení motivačního podnětu vedoucího k pojmenování konkrétního objektu, v našem případě osoby, se v onomastice užívá termín vztahový model nebo motivační model.)[1] Motivační systém lze charakterizovat prostřednictvím jedenácti nejdůležitějších shrnujících okruhů,[2] které kdysi motivovaly vznik P:

2.1 P ze jmen osobních, a to slovanských (Bláha, Borek, Vaněček), hebrejských a aramejských (Bartůněk, Machytka, Kubišta), řeckých (Filipovský, Mikyska, Jurajda), latinských (Beneš, Havlíček), germánských (Bernášek, Zikeš, Ondříček). – Jak příklady ukazují, cizí základy prošly jistým stupněm počeštění, byly v češtině různě hláskově, tvaroslovně a slovotvorně obměňovány, takže se zcela začlenily do českého jazykového systému;

2.2 P ze jmen místních, a to českých, např. Kolín, Hradec, Novopacký, Čáslavský, dále i z německých názvů českých osad, např. Eger (Cheb), Kutnar (Kutná Hora – Kuttenberg), a také z názvů německých osad, např. Koblenz;

2.3 P ze jmen národů, zemí, krajů a jmen obyvatelských, např. Charvát, Švejda, Uher, Slezák, Pražák;

2.4 P podle polohy, druhu či charakteru bydliště a jeho lokalizace v terénu, např. Chalupa, Dolejší, Podskalský, Zalabák;

2.5 P podle vlastností tělesných a duševních, věku a také příbuzenských vztahů, např. Krátký, Vlasák, Pokorný, Tichý, Starší, Vnouček, Zítek, Vitvar (z něm. Witwer – vdovec);

2.6 P podle sociálního rozvrstvení, feudálních, vojenských aj. hodností, právních a majetkových vztahů, např. Vejvoda, Dragoun, Kaplan, Sedláček, Poddaný;

2.7 P z názvů řemesel, různých zaměstnání a činnosti člověka, např. Kolář, Polesný, Pastyřík, Voráč, Žák;

2.8 P z názvů živočichů a rostlin, např. Kačer, Ryba, Jedlička, Fiala, Višňák;

2.9 P z názvů věcí, abstrakt, přírodních jevů ap., např. Sochor, Kropáč, Moučka, Svačina, Dejmek, Mráz, Podzimek;

2.10 P ze slovesných pojmenování, označení různých dějů, např. Dokulil, Hrejsemnou, Osolsobě, Klapálek, Drahokoupil;

2.11 P ze slov nesklonných, příslovcí, citoslovcí aj., např. Chalabala, Nenička, Netřeba, Šup, Ehl, Va.

Je samozřejmé, že v pojmenovacím aktu, jehož výsledkem se stalo příjmení konkrétní osoby, se mohlo uplatnit více motivačních podnětů a mohlo dojít i k jejich křížení, prolínání a vzájemnému ovlivňování vyplývajícímu i ze sémantiky výchozího apelativa. Tím také mohlo dojít k tomu, že jedno a totéž příjmení [201]mohlo vzniknout na různých místech z různých podnětů. Tak např. P Hájek mohlo být motivováno apelativem hájek, které je označením malého listnatého lesíku nebo také hájeného lesíku. Takto pojmenovaná osoba tedy např. mohla bydlet pod hájkem nebo jej vlastnit. Mohlo jít též o motivaci danou hájením, tj. hlídáním, střežením. Hájek bylo kdysi také označení člověka pasoucího, hlídajícího koně. Konečně mohlo P Hájek vzniknout také obměnou hebrejského osobního jména Chajjem. Přesnou motivaci vzniku P náležejícího konkrétní rodině lze zjistit pouze studiem historických dokladů, tj. zápisů příjmení několik století nazpět.

3. Slovotvorný systém

Jak jsme uvedli, v pojmenovacím procesu má významnou úlohu motiv vedoucí k výběru konkrétního pojmenování. Jeho volbě pak odpovídá i způsob jazykového ztvárnění jména prostřednictvím slovotvorných postupů (modelů, typů). Chceme-li charakterizovat P z hlediska jejich struktury, členíme je podle způsobu jejich utvářenosti. Rozlišujeme:

3.1 P neodvozená, u kterých se uplatňuje

3.1.1 přechod osobního (křestního) jména ze systému jmen rodných (dříve křestních) v systém příjmení, např. Matyáš, Michal, Tomáš,

3.1.2 antroponymizace (přechod do systému jmen osobních) místního jména, např. Bechyně, Beroun, Brandejs, Gottstein, Mainz,

3.1.3 antroponymizace jména obecného, např. Kovář, Císař, Svoboda, Veselý, Hořejší;

3.2 P odvozená, slovotvorně obměňující výchozí základy

3.2.1 propriální, a to deantroponymické, např. Šimůnek, Jiroudek, Martinec, i detoponymické (ze jmen místních), např. Pražák, Plzák (Plzeň), Lukavec (Lukavice), Čáslavský, Lhotský;

3.2.2 apelativní, např. Musílek, Dopita, Zářecký (za řekou), Podlipný;

3.3 složená a větná

3.3.1 jedna či obě části jsou propriální, např. Malypetr, Petrmichl;

3.2.2 výchozí části jsou pouze apelativní, např. Brzobohatý, Potměšil, Zřídka(kdy)veselý, Skočdopole, Hrejsemnou.

Při slovotvorném rozboru P je tedy třeba rozlišovat, zda šlo o prostý přechod určitého propriálního či apelativního tvaru do systému P, nebo zda byl tento přechod provázen slovotvornou obměnou. Obvyklejší byla proprializace, tj. přehodnocení již hotových útvarů v příjmení.

4. Deklinační systém

Podstatou zařazení P do deklinačního systému češtiny je skutečnost, že k vyjádření různých vztahů k jiným slovům ve větě se u P v zásadě užívá týchž gramatických kategorií jako u podstatných jmen obecných. Příjmení mají povahu jmen,[3] a to podstatných (Vrabec, Svoboda), méně přídavných (Černý, Hořejší), popř. se jimi staly i jiné slovní druhy (slovesná příjmení Nepovím, Nedorost, větná Osolso[202]bě, citoslovečná Tydlitát ap.). P vystupují vždy jako substantiva konkrétní, životná. Jejich mluvnický rod je dán přirozeným rodem pojmenovaných jedinců (ta švestka, ale ten pan Švestka). Základní je užití P v čísle jednotném. Tvary množného čísla se vyskytují v případě rozšíření pojmenovacího rozsahu, kdy vlastně dochází k užití jména ve významu apelativa (např. novodobí Mánesové, tj. umělci malující ve stylu Mánesově). Skloňování P vychází ze systému českých apelativ, tj. skloňují se v souhlase se svým zakončením podle vzorů podstatných jmen obecných (jsou ovšem i odchylky ve skloňování jmen obecných a vlastních, např. švec, 2. p. – ševce, ale Švec, 2. p. Švece i Ševce). Vzhledem k zvláštnostem souvisícím s funkcí P se však jejich skloňování vyznačuje některými osobitostmi ve využití mluvnického rodu a čísla a v souvislosti s tím i ve skloňování. Deklinace P se řídí především podle jejich podoby vyslovované, u českých P povětšině shodné s jejich podobou psanou. U cizích P se zpravidla přihlíží i k jejich podobě psané, neboť její respektování spíše umožní určit původní podobu jména (France, 3. p. Franceovi). Přechylování P v češtině, tj. odvozování ženských podob P z podob mužských, vychází z týchž principů jako skloňování mužských příjmení. Úzce s ním souvisí a navazuje na ně. Při skloňování a přechylování se rozlišují

4.1 P jednoslovná, a to tvaroslovně buď a) substantiva zakončená na souhlásku (Novák, Kraus, Machač) či samohlásku (Svoboda, Poche, Stamu), nebo b) adjektiva (Novotný, Krejčí, Havlůj, Petrův);

4.2 víceslovná (typy Le Breux, Gómez de Avellaneda, Schwarz-Bart, Fagundes Telles).

Přechylování P je charakteristickým rysem českého mluvnického systému, a proto se také stalo nedílnou součástí mluvnic češtiny. Požadavek přechylování je též zakotven v našich zákonných předpisech usměrňujících zápis jmen a příjmení do osobních dokladů. (Je třeba dodat, že tyto předpisy byly vždy dílem právníků a pravomoc rozhodnout o zápisu s eventuálním uvážením mimojazykových aspektů přísluší orgánům vnitřní správy, jazykovědci tu mají jen funkci expertizní.)[4]

5. Pravopisný systém

Pravopisný systém vychází ze skutečnosti, že P nepodléhají žádné dobové pravopisné kodifikaci, tj. pravopisná podoba P se dědí a je pojítkem rodiny. V českých zemích se v důsledku tohoto faktu užívají nejrůznější pravopisné podoby P. Můžeme rozlišit

5.1 P psaná v souladu se zásadami pravopisu jmen obecných užívaných v češtině (Ryba, Lysý),

5.2 P českého (a slovenského) původu, dochovávající různá vývojová stadia češtiny po stránce hláskové (Autrata, Oupický), nářeční (Laštovka, Potoček, tj. potůček) a pravopisné (Zyka, Girsa);

[203]5.3 P Českého původu psaná cizím pravopisem, u nichž dochází k zpětnému počešťování jejich pravopisu (Tscherwenka–Červenka, Dworschak–Dvořák, Lisska–Liška);

5.4 P cizího původu, která byla pravopisně počeštěna, a to jako důsledek postupného začleňování těchto P do českého jazykového systému. Jednotlivá P jsou počešťována obvykle ve shodě s jejich výslovností tak, aby jejich psaná podoba v češtině postihovala i jejich podobu výslovnostní. Na tyto procesy mívá vliv i nářečí, a to jak výchozí (např. bavorské), tak i to, ve kterém se P užívá u nás. Tento proces nikdy nebyl v češtině usměrňován jazykově, administrativně ani právně a stále platilo a platí respektování rodové podoby. Rozumí se tím vlastně podoby poslední, protože mnohá P za dobu své existence svou podobu – často i několikrát – změnila. Ve výsledku to znamená, že jedno a totéž P v češtině existuje třeba i v několika grafických (a také výslovnostních) podobách, např. Seidel–Žejdl, Seifert–Zeifart, Weiss–Wais–Veis–Vais–Vajs, Hoffmann–Hoffman–Hofmann–Hofman.

6. Frekvenční systém

Častost výskytu P lze sledovat ze dvou základních hledisek. Jedním z nich je aspekt vývojový, diachronní, tj. frekvence jednotlivých P se sleduje ve vývoji, např. pomocí několika časových průřezů. Např. na Labskoústecku v r. 1934 (podle tehdejšího adresáře obyvatel) bylo pořadí[5] nejčastěji se vyskytujících příjmení následující: Richter, Müller, Wagner, Kühnel, Fischer, Schmidt. Bylo tedy odrazem tehdejšího národnostního složení obyvatelstva (Novák obsadil až 10. místo). Na rozdíl od tohoto pořadí byl přehled nejčastěji se tam vyskytujících P v r. 1987 (podle telefonního seznamu) takovýto: Novák, Svoboda, Novotný, Černý, Dvořák, Procházka.

Dalším aspektem je pohled synchronní, tj. sledování současné frekvence P užívaných v českých zemích. Diachronní i synchronní sledování frekvence P se může realizovat jednak v menších lokalitách, např. v jednom městě, nebo na větším území. Ukazuje se, že čím menší je sledovaná lokalita, tím více se v ní uplatňují místní specifické rysy jako výsledek historického, národnostního a demografického vývoje této lokality. Porovnáme-li např. frekvenci příjmení v l. 1988–1989 (podle telefonních seznamů) ve třech menších městech,[6] zjišťujeme rozdíly výraznějšího rázu. Např. ve Vlašimi bylo tehdy pořadí Novák, Říha, Král, Novotný, Prokop, Svoboda, Beran, zatímco ve Voticích Budil, Dvořák, Novák, Zoul, Slunečko, Vyhnal, Fiala a v Doksech Novák, Černý, Bláha, Cengr, Dvořák, Kašpar. V uvedených třech lokalitách se vždy objevuje Novák, ve dvou Dvořák, další příjmení se již vyskytují jen jednou.

[204]Konfrontačně tedy sledujeme frekvenci v několika lokalitách a konečně také na území jednoho, v našem případě českého národního jazyka, resp. též celonárodní frekvenci s výskytem příjmení v jedné lokalitě. Konkrétně to např. znamená, že mezi sedmi nejčastěji se vyskytujícími příjmeními v l. 1988–1990 byla mezi Hradcem Králové (podle telefonního seznamu) a Českou republikou (podle centrální evidence obyvatelstva) ve frekvenčním pořadí shoda u pěti příjmení, jimiž jsou Novák, Novotný, Černý, Svoboda, Dvořák. Na dalších dvou místech v pořadí častosti výskytu se na celočeském území umístila P Kučera, Procházka, v Hradci Králové ale Horák a Macek.

Závěrem lze konstatovat, že pouze průsečík výsledků různých pohledů na systém příjmení užívaných na území jednoho národního jazyka, tak jak jsme jej zde v aspektu etymologickém, motivačním, slovotvorném, gramatickém, pravopisném a frekvenčním naznačili, může podat komplexní charakteristiku celostního systému příjmení užívaných na území jednoho, v našem případě českého národního jazyka. Jde o systémy v podstatě uzavřené, výjimku tvoří po této stránce pouze systém frekvenční. Jednotlivé systémy, resp. pohledy, se stávají předmětem důkladnějších výzkumů.


[1] Viz R. Šrámek, Toponymické modely a toponymický systém, SaS 33, 1972, s. 304–318. – W. Wenzel, Studien zur sorbischen Personennamen, Systematische Darstellung, Bautzen 1987.

[2] Podrobněji viz J. Beneš, O českých příjmeních, Academia, Praha 1962. – M. Knappová, Příjmení v současné češtině, AZ KORT, Liberec 1992.

[3] Viz též Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 345–352. – M. Knappová, d. cit. v pozn. 2.

[4] Viz též M. Knappová, Přechylování příjmení jako problém kodifikační a legislativní (návrh doplňkové kodifikační úpravy), NŘ 75, 1992, s. 12–22.

[5] Viz K. Vacek, Příjmení německého původu na Ústecku, Onomastický zpravodaj ČSAV 31, 1990, s. 137–145.

[6] Viz M. Knappová, d. cit v pozn. 2, s. 114n.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 4, pp. 199-204

Previous Neil Bermel: Sémantické rozdíly v tvarech českého lokálu

Next Libuše Olivová-Nezbedová: Jména cest v Čechách vzniklá ze jmen vlastních