Časopis Naše řeč
en cz

Jména cest v Čechách vzniklá ze jmen vlastních

Libuše Olivová-Nezbedová

[Articles]

(pdf)

-

Komunikace byly vždy významným prvkem v životě každé jednotlivé obce.

Pro pruh země vyhrazený pro chůzi nebo pro jízdu vozidly má čeština větší počet obecných pojmenování, od spisovného dálnice, silnice, bulvár, ulice, ulička, cesta, cestička, pěšina, pěšinka, chodník, stezka, stezička, dráha, alej, úvoz, průhon, až po nářeční stežku, stezník a stežník. Jak však ukázal soupis pomístních jmen z let 1963–1980, je v Čechách pro tento pruh země doložen i značný počet vlastních jmen.[1]

Trasy některých významných středověkých cest na území Čech podrobně popsal I. Vávra.[2] O jménech většího počtu cest z tohoto území psali pouze – pokud je mi známo – A. Sedláček a L. Olivová-Nezbedová. A. Sedláček jména z historických pramenů roztřídil na silnice a cesty 1. „kam se po nich přijde“ (např. cesta Pražská, Mělnická, Táborská), 2. „k čemuž sloužily“ (např. Trhovice, Trhovka), 3. u nichž „nelze poznati, proč která cesta jmenována byla nějakým názvem, poněvadž do příčiny toho již nevidíme“ (např. Vrata).[3]

L. Olivová-Nezbedová rozborem jmen cest ze soupisů pomístních jmen došlých do r. 1967 zjistila, že v synchronním materiálu jmen cest se kromě toho, kam cesty směřovaly a jakou měly funkci, vyskytují i motivace jiné. Na rozdíl od A. Sedláčka rovněž konstatovala, že jednoslovná jména cest vznikají odvozováním ze jmen místních i jinými příponami než jen příponou -čice.[4]

Je samozřejmé, že po ukončení celé soupisové akce v r. 1980 se materiál pomístních jmen získaných ze soupisů velmi rozhojnil – představuje půl milionu dokladů. Na základě rozboru více než 4 600 jmen cest[5] z těchto soupisů mohu nyní podstatně rozšířit a doplnit poznatky jak o motivacích jmen cest, tak i o příponách, jimiž jsou jména cest tvořena.

[206]Jména cest patří do pomístních jmen a vznikají jak ze jmen obecných, tak ze jmen vlastních.

Obecně lze říci, že jména cest, pokud jde o jejich formu, jsou buď jednoslovná, nebo víceslovná. U jednoslovných jmen jde buď o A. substantivum, a to a) apelativní substantivum, které se stalo vlastním jménem (Příčnice), b) substantivum vzniklé odvozením příponou z apelativního substantiva nebo adjektiva (Funusnice, Hlubokanda), c) substantivum vzniklé odvozením příponou z vlastního jména (Kopidlenka), nebo o B. substantivizované adjektivum, a to a) apelativní adjektivum, které se stalo vlastním jménem (Třešňová – cesta, která je po obou stranách vroubena třešňovými stromy), b) adjektivum vzniklé odvozením příponou z vlastního jména (Újezdská – silnice z Chocně do Újezda u Chocně).

U víceslovných jmen cest jde o hojná jména dvouslovná vzniklá spojením buď adjektiva apelativního, nebo adjektiva vzniklého odvozením příponami z vlastního jména, či tvaru osobního jména se substantivem cesta, silnice apod. (Zelená cesta, Hořovská cesta – vede z Bavoryně k Hořovicům, Bendíků cesta – majitelem byl Bendík). Zcela výjimečný je u dvouslovných jmen obrácený slovosled (Stežník chrudimský – cesta pro pěší z Poříčí do Chrudimi). Vzácná jsou dvouslovná jména vzniklá spojením apelativního adjektiva se substantivizovaným apelativním adjektivem (Vrchová přední). Tříslovná jména jsou naproti tomu velmi řídká, jde vždy o apelativum cesta apod. jednak ve spojení s postupně rozvíjeným přívlastkem shodným apelativním nebo apelativně onymickým (Stará lomová cesta – vede ke kamenolomu, Stará solnická cesta – vede z obce Libel do Solnice, Drbálouská vobecní cesta – vede k osadě Drbálov, Slatinská vozová cesta – vede k polím Na slatině), jednak vzácně s přívlastkem neshodným, a to apelativním, apelativně onymickým nebo onymickým (Cesta pluku myslivců – cesta z kasáren, Cesta bratří Čapků – značená turistická cesta, Stezka Julia Zeyera). Výjimečná jsou více než tříslovná jména (Široká cesta po panskejch lukách).

V předkládané stati si podrobně povšimneme jmen cest vzniklých ze jmen vlastních.

I. Nejpočetnější skupinu jmen cest vůbec tvoří jména vzniklá z vlastních jmen sídlišť (tj. jmen místních), k nimž cesty, silnice apod. vedou. Jde bud 1. o nejbližší sídliště, k němuž cesta vede (Srubská silnice – z Chocně do sousední obce Sruby), nebo 2. o sídliště vzdálenější, které však bylo hospodářským či kulturním centrem dané oblasti, nebo které mělo z nějakého důvodu pro příslušnou obec význam větší než sídliště nejbližší (Žamberecký stezník – z Velké Skrovnice do Žamberka, Hradecká cesta – z Těchlovic do Hradce Králové, Pražská silnice – ze Střihova do Prahy, Pražská cesta – cesty z různých sídlišť směrem na Prahu, Drážďanská silnice – z Košťálova do Drážďan).

Z vlastních jmen sídlišť se jména cest tvoří: a) Nejčastěji adjektivem odvozeným příponou -ský ze jména sídliště ve spojení s apelativem cesta, silnice apod.: Netolická cesta – z Boršova do Netolic, Korytská alej – ze Svijan do obce Koryta, Mlčenská cesta – z Bosyně ke mlýnu Mlčení. [207]Zcela výjimečný je obrácený slovosled: Cesta májovská – polní cesta z Chrudimi ke mlýnu Májovu.

b) Řídce zpodstatnělým adjektivem odvozeným příponou -ský ze jména sídliště, kdy apelativum cesta, silnice apod. se neužívá: Velická – cesta ze Zbelítova do Velké.

Přípona -ský je jedinou příponou, jíž se tvoří adjektiva ze jmen místních.[6] Na rozdíl od spisovné češtiny, kde se tato adjektiva tvoří z nezkrácených místních jmen, v nářečí jsou velmi časté případy tvoření příponou -ský ze zkrácených místních jmen, tj. ze základů místních jmen,[7] přičemž dochází k odsouvání těchto přípon mísmích jmen: -any (Vysocká cesta – z Lužce nad Cidlinou do Vysočan), -ice (Pardubská cesta – ze Zámrsku do Pardubic), -ín (Holotská cesta – ze Svojšic k Holotínu), -ina (Vrchovská cesta – z Chocně k Vrchovině), -ka (Lejšovský stezník – cesta z Rasošek do obce Lejšovka), -nice (Zahorská – cesta z Dubečna k Záhornici) a komponentu -ves u složených mísmích jmen (Němycká silnice – ze Slatiny do Nemyčevsi).[8]

c) Řídce substantivem tvořeným ze jména sídliště příponami:

-ačka: Nymburačka – cesta z Hradišťka do Nymburka, Strakovačka – cesta z Pazuchy do Strakova,

-anda: Štěžeranda – cesta ze Svobodných Dvorů do Stěžer,

-anka: Hradečanka – polní cesta z Jasenné směrem na Hradec Králové,

-čice: Tejnčice – cesta z Písku do Týna n. Vlt., Strakončice – cesta z Varvažova do Strakonic (cestu zvanou Strakončice uvádí A. Sedláček už k r. 1659),[9]

-ice v sg.: Liberčice – cesta z Javornice do obce Liberk,

-ka (nezpodstatňující): Poříčanka – cesta z Hradišťka do Poříčan, Rybenka – cesta z Pekla n. Zdobnicí do Rybné n. Zdobnicí,

-nice: Hradečnice – cesta vedoucí do Hradce Králové. Jde o několikerý výskyt tohoto jména. Hradec Králové byl významným centrem východních Čech, cesty vedoucí k němu z různých východočeských sídlišť mají týž název. R. 1785 je doloženo jméno Hradečnice pro cestu procházející Třebechovicemi pod Orebem a „jdoucí od Opočna k Nepasicům“.[10] Toto jméno bylo známo už r. 1714, jak dosvědčují jména pozemků „Uhradecžnicze“ a „Khradeczniczy“.[11]

[208]V adjektivech odvozených od jmen sídlišť jsou ve jménech cest uchována lidová znění místních jmen: Třevomyslická silnice – z Horažďovic do Třebomyslic, lid. Třevomyslice,[12] Brančovská cesta – z Dobříkova u Kdyně do Branišova, lid. Brančov, Bejcinská cesta – z Koprníku do Býčiny, lid. Bejcina, Mězolská cesta – z Kdyně do Mezholez, lid. Mězolze i Mězolzy, Verpetská cesta – z Lochovic do Rpet, lid. Verpety.[13]

II. Velmi časté je pojmenování cest podle osob. Hojná jsou jména cest z příjmení, řídká z přezdívek, ze jmen po chalupě, z rodných jmen mužských a ženských, z etnonym (tj. z vlastních jmen kmene, národa atd.). Ojediněle je v názvu cesty rodné jméno a příjmení téže osoby. Po jménech cest vzniklých z vlastních jmen sídlišť jsou jména cest vzniklá z vlastních jmen osob druhou jejich nejpočetnější skupinou. Přitom vztah osob k cestám podle nich pojmenovaným je různý.

1. Nejčastěji jde o majitele cesty (místo příjmení majitele může být v názvu cesty použito též jeho přezdívky nebo jména po chalupě): Kmentova cesta, Lehkova cesta, Špického cesta, Cirhanská cesta, Höfrovská cesta, Horouc cesta, Kodymka, Hynkovačka, Vránovka, Šrámkovna – cestu vlastnili Kment, Lehký, Špický (přezdívka R. Zrzavého), Cirhan, Höf(e)r, Hora, Kodym, Hynek ze Zvířetic, Vrána, Šrámek.

2. Častěji jde o osobu, jejíž zásluhy na poli vědy, kultury apod. chtějí pojmenovávatelé oslavit (jde většinou o jména značených turistických cest, v některých případech ona oslavovaná osoba po příslušné cestě ráda chodila nebo jezdila, v lidovém pojmenování cest se tato motivace zatím nevyskytla): Šimákova stezka – lesní cesta pojmenovaná na počest historika J. V. Šimáka, Sedláčkova stezka, Vojanova stezka, Sukova stezka, Klostermannova stezka – turistické cesty, na počest historika A. Sedláčka, herce E. Vojana, hudebního skladatele J. Suka, spisovatele K. Klostermanna, Masarykova cesta – v Lánské oboře, prezident Masaryk po ní rád jezdil, Malátova stezka – lesní cesta, kterou si oblíbil hudební skladatel J. Malát.

3. V řídkých případech jde o osobu, která se o cestu nějakým způsobem zasloužila (dala podnět k jejímu vybudování, upravení apod.): Webrova cesta – lesní cesta budovaná za lesního Ferd. Webera, Dvořáčkovo cesta – lesní pěšina, o kterou pečoval občan Dvořáček, Princova cesta nebo Princovka – nouzová stavba nezaměstnaných, o kterou měl hlavní zásluhu starosta města Princ, Čechova stezka – upravil ji učitel Čech, Eliščina cesta – dala ji postavit kněžna Eliška.

4. Velmi řídce je to osoba nějakým jiným způsobem spjatá s existencí cesty: Šolcanda – vedla k Šolcovu stavení, Kmošková cesta – lesní cesta, u níž byl zabit Kmošek, Virlova stezka nebo Virlovka – r. 1938 byl na ní zavražděn Virl, Židova [209]cesta – vede k židovskému hřbitovu, Židovská cesta/stezka/alej[14] chodili po nich Židé, Pruská cesta – v r. 1866 po ní táhla pruská vojska, Švédova cesta – přitáhli po ní Švédové, Francouzská cesta/silnice – za napoleonských válek po nich táhli Francouzi, Německá cesta – v některých případech byla cesta pojmenována podle toho, že po ní chodili Němci do sousední české obce, jindy podle toho, že po ní táhlo pruské vojsko, Čechácká cesta – chodili po ní Češi z Třeboně do poněmčených Trhových Svin. Máme tedy ve jménech cest uchováno svědectví o historickém soužití Čechů s Němci na území Čech i o válečných událostech, které naši zem zasáhly.

5. Ojediněle jde o sochu svatého: Antonínská příčnice – cesta vedoucí kolem sochy sv. Antonína, Donácká cesta – cesta vede k pomníku sv. Donáta.

Po formální stránce jsou jména cest vzniklá ze jmen osobních velmi rozmanitá.

Ve většině případů jde o dvouslovná pojmenování, v nichž se substantivum cesta, silnice apod. pojí

a) nejčastěji s adjektivem přivlastňovacím tvořeným příponou -ův/-ova/-ovo z příjmení (Profousova cesta), výjimečně z etnonyma (Švédova cesta); tvoření příponou -ův je doloženo i u příjmem adjektivních (Novotnova cesta)[15]; kromě hojných jmenných tvarů jsou doloženy i tvary složené (Šulcova cesta) a ustrnulý tvar na -ovo (Jágrovo álej),

b) řídce s ustrnulým genitivem plurálu na -ovic, -ojc, -ouc rodinného jména (Kulhánkojc cesta),

c) řídce s genitivem plurálu na rodinného jména (Blažků cesta),

d) velmi řídce s adjektivem přivlastňovacím tvořeným příponou -in/-ina/-ino z ženského rodného jména; to je dáno především tím, že majetek byl pojmenován ván podle muže, výjimečně byla vlastníkem žena (vdova),

e) velmi řídce s adjektivem tvořeným z příjmení příponou -ovský, která měla význam přivlastňovací,[16] takto tvořená jména cest jsou ze starší doby (Viktorovská cesta – jejím vlastníkem byl Viktor),

f) velmi řídce s genitivem singuláru adjektivních příjmení (Palackého stezka),

g) velmi řídce s adjektivem vztahovým tvořeným z etnonyma příponou -ský nebo -ovský (Pruská cesta, Židovská stezka),

h) ojediněle s adjektivem vztahovým tvořeným z rodného jména mužského nebo ženského příponou -ský (Anenská alej – nazvána podle majitelky zámku), ch) výjimečně s adjektivem tvořeným z příjmení příponou -ský, která má význam přivlastňovací[17] (Cirhanská cesta).

[210]Řídce jsou doložena jednoslovná pojmenování substantivní vzniklá z osobních jmen odvozením příponami -anda, -ka (nesubstantivizující i univerbizační), -ovačka, -ovka, -ovna.

Ojedinělá jsou tříslovná jména cest, v nichž se apelativum cesta apod. pojí s genitivem singuláru nebo plurálu osobních jmen (Stezka Čeňka Kraupnera, Cesta bratří Čapků).

III. Řídká jsou jména cest vzniklá z vlastních jmen neobydlených míst, tj. ze jmen pomístních. Cesty byly pojmenovány podle toho, že k těmto neobydleným místům vedou, jimi procházejí nebo vedou kolem nich. Jménem cesty se stává:

a) Adjektivum tvořené z pomístního jména příponou -ový ve spojení s apelativem cesta, silnice apod.: Hliníková cesta – vede na pozemky V hliníkách, Padělková cesta – vede mezi poli zvanými Padělek.

b) Adjektivum tvořené z pomístního jména příponou -ský ve spojení s apelativem cesta, silnice apod.: Zákopská cesta – vede k lesu zvanému Zákop, Prodenická cesta – vede podél pole Prodeníky, Loupenská cesta – vede přes lokalitu V loupeným. Sem patří i jméno „nejdůležitější cesty starého českého státu“ – Trstenické stezky, kterou tak pojmenoval Hermenegild Jireček, a to podle řeky Trstenice, dnešní řeky Loučné.[18]

IV. Zatím zcela ojediněle se ve zkoumaném materiálu vyskytla jména cest vzniklá ze jmen větších zeměpisných celků obydlených nebo neobydlených (z tzv. choronym), k nimž cesty směřují nebo jimiž procházejí. Slezská silnice – směřuje ke slezským hranicím, Posázavská stezka – cesta podél řeky Sázavy, tj. Posázavím.

Jde o dvouslovná pojmenování, v nichž se apelativum cesta apod. pojí s adjektivem utvořeným příponou -ský z choronyma. Pokud jde o vznik jmen cest z vlastních jmen, lze závěrem konstatovat:

1. Jména cest vznikají z místních jmen, z pomístních jmen, z choronym a z osobních jmen.

2. Jménem cesty se stává příponou slovotvorně obměněné místní jméno a osobní jméno. Jde o jednoslovná jména cest.

3. Součástí jména cesty se stává příponou slovotvorně obměněné místní jméno, pomístní jméno, choronymum a osobní jméno. Jde o víceslovná jména cest.

4. Součástí jména cesty se stává tvar osobního jména. Jde o víceslovná jména cest.

Teprve rozbor všech jmen cest získaných současným soupisem pomístních jmen definitivně stanoví frekvenci jednotlivých jmen a typů jmen, může také ještě doplnit některé slovotvorné postupy v této stati neuvedené, a to především u jmen jednoslovných.


[1] Viz soupisy pomístních jmen z Čech uložené v archivu pomístních jmen onomastického odělení Ústavu pro jazyk český AV ČR. V soupisech nejsou uváděna jména ulic, tj. jména komunikací uvnitř sídlišť, proto se k nim v následujícím rozboru nepřihlíží.

[2] Viz I. Vávra, Uherská cesta, Historická geografie (dále HG) 1, 1968, s. 43–61; týž, Haberská cesta, HG 3, 1969, s. 8–32 + mapa; týž, Trstenická stezka, HG 6, 1971, s. 77–132 + mapa; týž, Polská cesta, HG 9, 1972, s. 3–30 + mapa; týž, Řezenská a Norimberská cesta, HG 11, 1973, s. 31–100 + mapa; týž, Žitavská cesta, HG 12, 1974, s. 27–91 + mapa; týž, Srbská cesta, HG 17, 1978, s. 386–432 + mapa; týž, Mostecká cesta, HG 18, 1979, s. 353–382 + mapa; týž, Osecká stezka – Hrobská cesta, HG 20, 1983, s. 187–201.

[3] Viz A. Sedláček, Úryvky o pojmenování silnic a cest, Časopis Společnosti přátel starožitností českých 32, 1924, s. 37–40.

[4] L. Olivová–Nezbedová, Názvy cest a jejich třídění, in: Onomastické práce 2, Praha 1968, s. 121–132.

[5] Tento počet nepředstavuje všechna jména cest získaná současným soupisem. Byl též použit materiál z autorčiny diplomní práce Pomístní jména na katastru města Chocně na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze v r. 1961.

[6] Viz V. Šmilauer, Přídavná jména na -ský, NŘ 23, 1939 (dále Příd.), s. 101; týž, Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných, NŘ 39, 1956, s. 187n.; týž, Novočeské tvoření slov, Praha 1971 (dále NTS), s. 120.

[7] Srov.V. Šmilauer, Příd., s. 108; týž, NTS, s. 120.

[8] Odsouvání přípony -ka a přípony -nice u místních jmen jsem zjistila při tomto rozboru jmen cest. Odsouvání těchto přípon neuvádí ani V. Šmilauer, NTS, s. 120, ani L. Olivová–Nezbedová, d. cit. v pozn. 4, s. 130.

[9] Viz A. Sedláček, d. cit. v pozn. 3, s. 39.

[10] Viz Josefský katastr pro město Třebechovice z r. 1785, poř. č. 501, Státní ústřední archiv Praha, inv. č. 769.

[11] Viz Tereziánský katastr pro panství Opočno z r. 1714, rustikální fase, I. díl, Město Třebechovice, Státní ústřední archiv Praha, inv. č. 1129.

[12] A. Profous, Místní jména v Čechách IV, Praha 1957, s. 362, má lidové znění místního jména „Střebomyslice“.

[13] U Branišova, Býčiny, Mezholez a Rpet uvádí A. Profous, d. cit. v pozn. 12, I (2. vydání), Praha 1954, s. 163, 251, III, Praha 1951, s. 61, 606, totéž lidové znění místního jména.

[14] Přes lomítko se uvádí znění jmen, jejichž některá část se opakuje. Např. jména cest Židovská cesta, Židovská stezka, Židovská alej se uvádějí souhrnně přes lomítko: Židovská cesta/stezka/alej.

[15] Srov. L. Olivová–Nezbedová, Přídavná jména přivlastňovací tvořená příponou –ův z adjektivních příjmení, NŘ 76, 1993, s. 48–9.

[16] O přivlastnění osobě příponou -ovský ve starší době viz A. Profous, O místních a zvláště pomístných jménech v okrsku chrasteckém u Chrudimě, Národopisný věstník českoslovanský 23, 1918, s. 97.

[17] O přivlastňovací povaze přípony -ský při odvozování z osobních jmen viz A. Profous, d. cit. v pozn. 16, s. 92.

[18] Viz I. Vávra, Trstenická stezka, Historická geografie 6, Praha 1971, s. 78–79.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 4, pp. 205-210

Previous Miloslava Knappová: Systém příjmení užívaných v českých zemích

Next Lumír Klimeš: Příprava obrany ČSR v letech 1933—1938 a její odraz v soustavě sdružených pojmenování

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1