Časopis Naše řeč
en cz

Sémantické rozdíly v tvarech českého lokálu

Neil Bermel

[Articles]

(pdf)

-

[1]Je všeobecně známo, že v 6. pádě jedn. č. podst. jmen mužského (a středního) rodu existuje pro velkou skupinu slov kolísání mezi koncovkami -e a -u. Toto kolísání je do určité míry ovlivněno etymologií, poslední souhláskou kmene a řadou lexikálních vlastností. Mezi tyto lexikální vlastnosti se počítají:

A. děj/věc,

B. hromadná/rozčleněná podst. jména (collective vs. individuated),

C. abstraktní/konkrétní podst. jm.[2]

Tento výčet vlastností však nestačí, protože určují pro každé podst. jméno jen jednu koncovku; v tomto případě může každé slovo patřit jenom jednomu členu každého protikladu. Následující příklady jasně ukazují, že takový postup není oprávněný:

1. Bývalý premiér po Hradu netouží.

2. „Není ovšem tajemstvím, že někteří představitelé ODS a dalších stran by rádi viděli na Hradě právě vás.“

Obě věty se vyskytly ve stejném článku v Lidových novinách.[3] Jak vysvětlíme použití jedné koncovky v prvním případě a druhé v druhém, tj. kolísání koncovek v jednom slově? Tyto příklady ukazují, že lexikální třídění slov nepředurčuje všechny možné varianty, které najdeme v běžném použití podst. jmen rodu mužského.

Výše uvedené příklady také popírají pochybnosti, že výběr tvaru nezáleží na syntaxi nebo na významu, ale spíš na nářečních nebo širších územních variantách. Není vyloučeno, že i bydliště a rodiště rodilého mluvčího mají určitý vliv na jeho výběr koncovek. Výsledky našeho výzkumu však jasně dokazují, že nářeční přístup k tomuto problému není jediný.

Lexikální faktory A–C ovšem mají něco společného z významového hlediska, ale, jak jsme se už zmínili, jsou omezené tím, že u nich jde jen o určení jedné koncovky pro každé slovo. Předpokládali jsme, že výběr koncovek může být ovlivněn i řadou významových činitelů, které hrají roli jenom na úrovni celé věty. Z těchto faktorů se ukazují jako vhodné pro další zkoumání:

D. význam 6. p.: vyjadřuje/nevyjdřuje umístění předmětu,

E. známost předmětu: známý/neznámý jednomu z mluvčích,

[193]F. druh předmětu: jednotlivý člen určitého druhu/druh, (referenční užití/nereferenční užití),

G. míra obvyklosti předmětu: typický, normální/netypický, zvláštní.

Tyto faktory se vyjadřují ve větě pomocí různých formálních prostředků:

H. použití předložek (v, na/po/při, o),

I. nepřítomnost/přítomnost přídavných jmen mezi předložkou a podst. jm.,

J. valence slovesa (slabé spojení slovesa s předložkou/těsné spojení),

K. platnost podstatného jména (konkrétní, jedinečný kontext/generické užití).

Abychom mohli posoudit uplatnění všech těchto činitelů, vypracovali jsme dotazník. Výsledky svědčí o kolísání v použití koncovek -e a -u v mnoha slovech.[4] A co je důležitější, přehled všech dotazníků ukazuje, že tendence ke kolísání u uvedených slov je vždy stejná. Není možno sice přesně stanovit u každého mluvčího, kdy dá přednost jedné koncovce a kdy druhé. Ale také předpokládáme, že když rodilý mluvčí používá -e i -u na konci stejného slova, nemůže být tento výběr tvaru úplně libovolný. V dotazníku jsme zkoumali sedmnáct slov; každé slovo je zastoupeno sedmi větami s variantami -e a -u v různých kontextech 6. p.

Příklady se slovem balkon:

v/na + určité, známé podst. jméno: Včera jsme sušili prádlo na balkonu/na balkoně;

v/na + klasifikační podst. jméno: V zimě se prádlo nesuší na balkonu/na balkoně;

v/na + přídavné jméno + podst. jméno: Včera jsme sušili prádlo na širokém, slunečném balkonu/balkoně našeho domu;

sloveso s vazbou v/na + 6. pád: Zedníci celý den pracovali na balkonu/na balkoně, protože ho museli dodělat do pátku;

po/při + podst. jméno: Leze mi na nervy, jak Petr celý den chodí po balkonu/po balkoně;

sloveso s vazbou po + 6. pád: Archeologové pátrali po balkonu/po balkoně starého paláce;

o + podst. jméno: Mluvili jsme o balkonu/o balkoně, který stavějí naproti nám.

Tyto věty jsem našel buď v knihách a v tisku, nebo jsem je slyšel v rozhovoru, nebo jsem je sestavil sám a potom je dal opravit rodilým mluvčím. Samozřejmě nelze očekávat, že všichni mluvčí budou odpovídat stejně, ani to, že bude možné stanovit pro každou větu jen jednu „správnou“ variantu. Mluvčí označovali jednotlivé varianty individuálně podle následující stupnice:

4 = docela normální, řekl bych to (normální),

3 = docela normální, možná bych to řekl (adekvátní, přijatelné),

2 = určitě bych to neřekl, ale nevadilo by mi, kdybych to slyšel nebo četl (sporné),

1 = nepovažuji to za normální češtinu (nepřípustné).

[194]Mluvčí rovněž mohli označit obě varianty stejným číslem. Průměry všech odpovědí na každou variantu jsme pak srovnali. Z výsledků dotazníku nedoporučuji dělat žádné absolutní nebo preskriptivní závěry, např. že se u jednoho slova smí užívat -e, a u druhého nikoli. Hlavním úkolem bylo zjistit, zda míří všechny odpovědi stejným směrem, tj. zda ukazují, že v jedněch kontextech rodilí mluvčí dávají přednost jedné koncovce a v jiných kontextech druhé.

Ze sedmnácti zkoumaných slov se u dvanácti objevilo mezi koncovkami -u a -e značné kolísání. U ostatních byla dominantní koncovka -u, kterou skoro všichni mluvčí považovali za jedinou variantu, kterou by sami používali. Koncovku -e považovali za spornou nebo zcela nemožnou. Čtyři z těchto slov jsou odvozena od sloves, a proto je můžeme považovat za podst. jména abstraktní (viz C): překlad, výraz, průchod, ústav. Tato slova jsme používali jako kontrolní skupinu.

Ostatní slova jsou buď neodvozená od sloves, nebo jsou odvozená, ale už ztratila schopnost vyjadřovat slovesný význam. (Platí to zejména o slovech pivovar a časopis.) Ostatní slova jsou: autobus, balkon, kabát, papír, led, rybník, hrob, hrad, strop a tábor. Z významového hlediska jsou různorodá. Jsou mezi nimi slova, která obvykle určují ploché, rovné místo, jako balkon, papír, rybník, led, strop; dále slova, která určují vnitřní prostor, jako autobus, pivovar; dále slova, která kolísají mezi těmito významy, jako hrad, hrob, tábor, a konečně slova, která častěji neurčují fyzický prostor, jako časopis, kabát.

Použití předložek v, na, o

Jako nejzřetelnější se jeví tendence k použití koncovek v závislosti na předložce. Porovnáme-li předložky v a na s předložkami po, při a o, pak po předložkách po, při a o prudce stoupá použití koncovky -u a klesá použití koncovky -e. Jasně to ukazují značné rozdíly mezi hodnoceními tvarů po předložkách na, v a o. V př. 3 převažuje koncovka -e s předložkou na, koncovku -u můžeme považovat za méně častou. S předložkou o naopak převládá koncovka -u a koncovka -e se užívá méně:

3. Zatím nemám tu smlouvu na papíru. (2,5) Zatím nemám tu mlouvu na papíře. (3,9)

4. Mluvil o papíru, říkal, že si koupí pět set listů. (3,9) Mluvil o papíře; říkal, že si koupí pět set listů. (2,5)

Právem by bylo možno namítnout, že výraz na papíře funguje trochu jako ustálená fráze, ale stejná distribuce se vyskytuje i v příkladech 5 a 6, a v řadě jiných slov, včetně výrazů rybník, strop, autobus, hrob, hrad.

5. Děti si hrály na ledu pod mostem. (2,7) Děti si hrály na ledě pod mostem. (3,9)

6. Mluvili o ledu na silnici před domem. (3,9) Mluvili o ledě na silnici před domem. (2,7)

Částečně je to vidět i u slov kabát, časopis, balkon a tábor, u těchto slov značně stoupá četnost koncovky -u po předložce o, avšak užití koncovky -e v stejném rozsahu neklesá. Je to vidět v příkladech 7 a 8.

[195]7. Na táboru jsme udělali velký táborák. (1,8)

Na táboře jsme udělali velký táborák. (3,8)

8. Vyprávěla o táboru. (3,8)

Vyprávěla o táboře. (2,9)

Daná situace podporuje tvrzení, že koncovka -e má přednost v situacích, které určují místo, a koncovka -u se uplatňuje přednostně v situacích, které neurčují místo.

Použití předložek v, na, po

Musíme si být vědomi možnosti, že nejde o významové rozdíly mezi předložkami, nýbrž o frazémy, že koncovka -e má přednost u tvarů po v a na jen proto, že existuje v určitých ustálených výrazech, jako na hradě, na papíře atd. Ale dá se zjistit, že to není tak jednoduché. Když se podíváme zvlášť na skupinu slov definující ploché prostory, uvidíme, že použití koncovky -e s předložkou po je skoro na úrovni použití -e s předložkou na:

9. Málokdy se tady pořádně uklízí: na stropu je hodně pavučin. (2,6)

Málokdy se tady pořádně uklízí: na stropě je hodně pavučin. (3,9)

10. Po celém stropu jsou hezké namalované obrazy. (3,1)

Po celém stropě jsou hezké namalované obrazy. (3,8)

Rozdíly mezi větami s předložkami po a na nejsou značné. Pro zmíněná slova jsou spojení s předložkou po obvyklá a běžná právě díky výše uvedenému pojetí plochého prostoru. Srovnejme to s příklady 11 a 12, kde lexikální význam uvedeného slova zahrnuje pojetí plochého prostoru automaticky, a hned uvidíme větší rozdíly v tvarech po po a na:

11. Naobědvali jsme se v malé restauraci na hradu. (2,4)

Naobědvali jsme se v malé restauraci na hradě. (4)

12. Němci chodili po hradu, fotografovali se a kupovali pohlednice. (3,2)

Němci chodili po hradě, fotografovali se a kupovali pohlednice. (3,6)

Stejný výsledek je i u příkladů 13 a 14:

13. Nechal jsem svůj deštník v autobusu. (3,3)

Nechal jsem svůj deštník v autobuse. (3,6)

14. Po téhle tramvaji jede autobus a po autobusu jede naše tramvaj. (3,9)

Po téhle tramvaji jede autobus po autobuse jede naše tramvaj. (2,4)

V uvedených větách jde o typičnost významu předložky po v uvedené situaci. Je-li užití předložky po poněkud neobvyklé a pojetí prostoru pro dané slovo netypické, převládá koncovka -u, i když se -e nepovažuje za nemožnou variantu. Když po znamená „na povrchu plochého předmětu“, mluvčí běžně dávají přednost koncovce -e a hodnotí ji jako docela normální. Koncovku -u mluvčí zde stejně neodmítají, je s předložkou po běžnější než s předložkami na a v.

Slovesná vazba

Dalším faktorem, který ovlivňuje výběr -e a -u, je slovesná vazba. Sloveso je buď těsně, nebo slabě spojeno s následující předložkou; ve všech výše uvedených příkladech jde o dost slabé spojení. V češtině jsou slovesné vazby se šestým [196]pádem řídké, ale existují, např. pracovat na něčem, toužit po něčem, stýskat se někomu po něčem, dohodnout se na něčem, pátrat po něčem, ptát se po něčem, záležet na něčem, pojmenovat po něčem. Je třeba zdůraznit, že se tyto vazby dost těžko spojují s neživotnými konkrétními předměty, a proto takové věty zní občas divně.

Tyto slovesné vazby jsou pozoruhodné tím, že se u nich vyskytují předložky, které mají čistě gramatickou funkci; významově nehrají skoro žádnou roli. Ve větách s takovou slovesnou vazbou se zřejmě dává přednost tvarům s -u, a ne s -e. V příkladech 15 a 16 poněkud klesá vhodnost koncovky -e ve prospěch koncovky -u. Podobnou situaci vidíme u slov papír, led, kabát, rybník, hrob, hrad a tábor.

15. Včera jsme sušili prádlo na balkonu. (2,3)

Včera jsme sušili prádlo na balkoně. (4)

16. Zedníci celý den pracovali na balkonu, protože ho museli dodělat do pátku. (3,1)

Zedníci celý den pracovali na balkoně, protože ho museli dodělat do pátku. (3,4)

U slov autobus a pivovar je situace opačná – prudce klesá přijatelnost varianty na -e, u varianty na -u nestoupá. U slova strop značně stoupá přijatelnost varianty na -u a klesá vhodnost varianty na -e. Pro poslední tři případy však můžeme najít i jiné vysvětlení.

Informační šum

Jak už bylo řečeno, některé z výše uvedených slovesných vazeb vyžadují v pozici doplnění jméno označující živou bytost, abstraktum nebo alespoň jméno v množném čísle. V některých případech to vede až k nedorozumění. V př. 17 se vazba pátrat po něčem snadno spojuje s konkrétním slovem balkon, ale pak vzniknou problémy. Několik rodilých mluvčích mínilo, že si v takových situacích člověk není jist, jde-li o místo, kde pátrají, anebo o cíl jejich výzkumu:

17. Archeologové pátrali po balkonu starého paláce.

Archeologové pátrali po balkoně starého paláce.

Koncovka -e je těsně spojena s pojmem místa, a proto převládla spíš koncovka -u, která určuje abstraktnější pojem cíle. Podobné poznámky dělali mluvčí u vazeb pracovat na hradu/na hradě, pracovat na balkonu/na balkoně.

Příklady 18 a 19 směřují trochu jinam. Tyto vazby jsou sice gramaticky správné, ale způsobují nedorozumění, protože jsou buď zastaralé, nebo prostě nevhodné.

18. Dohodli jsme se na pivovaru: budeme žádat 1 000 000 korun, a uvidíme.

Dohodli jsme se na pivovaře: budeme žádat 1 000 000 korun, a uvidíme.

19. Dohodli se na autobusu; prodali ho za dvacet tisíc.

Dohodli se na autobuse; prodali ho za dvacet tisíc.

Jedna mluvčí poznamenala u čísla 19, že „obojí mi dává představu, že při dohadování seděli na střeše autobusu“. Ve většině případů rodilí mluvčí neodpovídali tak podrobně, ale zřejmě si vybírali tvary, které jim připadaly méně zvláštní, a byly to pravidelně tvary na -u. Tvary na -e zřejmě podporovaly nevhodnou představu umísťování, a proto dostaly nižší hodnocení.

[197]Vlastnosti předmětu: známost, určenost, typičnost

Také tyto vlastnosti podst. jména mohou ovlivnit výběr tvarů v 6. p. Nemluvíme zde o stálých vlastnostech podstatných jmen, tj. o lexikálních vlastnostech, ale spíš o těchto jejich vlastnostech, které vyplývají z kontextu celé věty. Mezi takové vlastnosti patří např. známost označovaného předmětu pro mluvčího a pro posluchače, určenost předmětu – tj. jde-li o jednu konkrétní věc, nebo o celou třídu věcí – a konečně typičnost předmětu. Proto do rámce tohoto výzkumu nezahrnujeme lexikální dvojznačnost, jakou např. mají slova výklad a západ.

Tyto kontextové vlastnosti mohou být vyjádřeny např. příd. jmény a ukazovacími zájmeny v pozici mezi předložkou a podstatným jménem.

20. Včera jsme sušili prádlo na balkonu. (2,3)

Včera jsme sušili prádlo na balkoně. (4)

21. Včera jsme sušili prádlo na širokém, slunečném balkonu našeho domu. (2,9)

Včera jsme sušili prádlo na širokém, slunečném balkoně našeho domu. (3,6)

22. Vypadáš báječně v tom kabátu! (2,6)

Vypadáš báječně v tom kabátě! (3,9)

23. Vypadáš lépe v kabátu než v bundě. (3,1)

Vypadáš lépe v kabátě než v bundě. (3,7)

Čím více přídavných jmen určuje podstatné jméno, tím více se odchyluje podmět od typického pojetí, a proto tím vhodnější je koncovka -u. Tentýž jev najdeme u slov kabát, strop a led. U slova papír je situace jiná. Tu jsou dva možné lokální významy s předložkou v: buď papír jako věc, která má určité složení (viz č. 24), anebo papír jako balení (viz č. 25).

24. V obyčejném papíru je hodně kyseliny; není kvalitní. (3,6)

V obyčejném papíře je hodně kyseliny; není kvalitní. (3,1)

25. Kniha je zabalená v dárkovém papíru. (3,4)

Kniha je zabalená v dárkovém papíře. (3,5)

Většina mluvčích zřejmě považovala význam balení za obvyklejší, a proto v této větě dala přednost koncovce -e, ačkoli koncovka -u je také možná. Není však vhodné příliš spoléhat na podobné případy, protože rozdíly jsou dost jemné, v jednotlivých větách bez kontextů si každý rodilý mluvčí může vymyslet širší kontext jiný.

Běžně mluvený a spisovný jazyk

Rozložení odpovědí potvrzuje názor, že se tento jev nechápe jako obvyklá část opozice spisovný – běžně mluvený jazyk. Asi třetina rodilých mluvčích určovala některé tvary jako více a některé jako méně spisovné, ale jen sporadicky, v různých kontextech u různých slov. Poznámky „spisovné-běžně mluvené“ u průměrného mluvčího lze pochopit jako signál toho, že mu tam něco „nesedí“; tvar uvedený v dotazníku se zdál respondentovi zvláštní. Neměli bychom však tvrdit, že rodilý mluvčí vůbec není schopen rozlišovat běžně mluvené tvary od spisovných; ale zdá se, že se na jejich komentáře k tomu nemůžeme příliš spoléhat.

[198]Závěry

Na základě výše popsaných jevů lze formulovat několik obecných tendencí. V češtině existují normativní lokální významy a struktury, u kterých převládá koncovka -e. S jakýmikoliv změnami v těchto významech a strukturách, jako je např. přítomnost adjektiva, použití předložky neukazující na prostor, nebo použití sémanticky prázdné předložky, vzrůstá přijatelnost koncovky -u.[5] Srovnáme-li tento závěr s lexikálními faktory A–C, uvedenými výše, všimneme si stejného rozložení významů: v lexikálním plánu -u rovněž představuje nelokální variantu.

Takové posunutí hranic se zdá celkem logické, zvlášť v pádě, který se užívá jen s předložkami. Význam každé předložky vždy v sobě zahrnuje určité normativní třídění významových jednotek. Jinak řečeno, sémantické vlastnosti každé předložky určují hierarchizaci větné sturktury. Anglicky lze například říct The bike is next to the house (‚Kolo stojí vedle domu‘), ale ne *The house is next to the bike (*‚Dům stojí vedle kola‘). Třídění významových vlastností je v předložce next to (‚vedle‘) prostě zahrnuto. Dále, fráze across the pool (‚přes bazén‘) obvykle znamená „přes šířku bazénu“, a ne „přes délku bazénu“. Takové třídění však není nutné u fráze across the river (‚přes řeku‘).[6]

Co se týká kolísání koncovek -e a -u, většina rodilých mluvčích asi uznává přítomnost obou variant a nepovažuje za správnou jen jednu z nich.[7] Z historického hlediska vede směr změny od starší koncovky -e k novější koncovce -u, ale někdy se však vyskytne -e tam, kde bychom pravidelně očekávali -u. Současná situace proto ukazuje, že v oblasti značného kolísání určitě fungují a na změně se podílejí nejen příčiny morfologické a fonetické, ale i syntaktické a sémantické. Koncovky, které z historického hlediska mají čistě formální význam, začínají v současné době mít i význam sémantický, který se vyjadřuje různými syntaktickými způsoby. To vede nejen k rozšíření koncovky -u v oblasti koncovky -e, ale naopak i k rozšíření koncovky -e v oblasti koncovky -u.[8] Zatímco se -e stává koncovkou známého, typického, očekávaného prostoru, -u se stává koncovkou neznámého, netypického prostoru a neprostorových případů lokálu.


[1] Tímto tématem jsem se zabýval v Ústavu pro jazyk český na podzim roku 1992. Za finanční podporu, která mi umožnila provést tento výzkum v Praze, jsem vděčen následujícím organizacím a nadacím: ČSAV, ACTR–ACCELS, University of California-Berkeley.

[2] Srov. I. Poldauf – K. Šprunk, Čeština jazyk cizí, 1. vyd., Praha 1968, s. 65–9.

[3] Lidové noviny 16. 3. 1993.

[4] Za pomoc s dotazníkem jsem vděčen především I. Bozděchové, která mi poskytla možnost provést výzkum u svých studentů na FF UK; členům ÚJČ AV ČR a dále J. Svobodovi, H. Filipové, M. Friedové, J. Nicholsonové a A. Timberlakeovi z University of California, Berkeley.

[5] Výjimku tu tvoří přítomnost adjektiva: očekávali bychom, že by specifičtější charakter skupiny s adjektivem vedl k použití koncovky -e, kdežto výsledky výzkumu ukazují, že se naopak dává přednost koncovce -u. H. Filipová se domnívá, že přítomnost adjektiva zde odvádí pozornost od substantiva a podtrhuje specifické vlastnosti adjektiv. (H. Filipová, osobní sdělení.). Tímto způsobem získá celá skupina nižší hodnotu typičnosti, a proto převládá koncovka -u.

[6] L. Talmy, How Language Structures Space. Berkeley: Institute of Cognitive Studies, Berkeley Cognitive Science Report 4, 1983, s. 6–8, 36.

[7] Výzkum I. Svobodové jasně dokazuje, že tvary šestého pádu tvoří poměrně nepočetnou část dotazů z jazykové poradny ÚJČ AV ČR: je zaznamenáno jen 28 dotazů z 1029 dotazů na morfologii. (I. Svobodová, Analýza dotazů z jazykové poradny, NŘ 71, 1988, s. 125). Je však pozoruhodné, že ze slov, která byla předmětem dotazů, se dost často vyskytovalo několik uvedených slov a kořenů: rybník, hrad, časopis, dopis, zápis, životopis. (I. Svobodová, osobní sdělení.)

[8] Podobnou poznámku najdeme u J. Kořenského: „Celkově lze říci, že starší koncovka -e vedle -u nejeví výraznější tendenci k ústupu ve srovnání se stavem konstatovaným v České mluvnici.“ (J. Kořenský, Výskyt variantních tvarů podstatných jmen v češtině, NŘ 55, 1972, s. 17–18.)

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 4, pp. 192-198

Previous Světla Čmejrková: Když pohřeb, tak do země, když svěžest, tak beze mne (O básnickém kánonu reklamy, zejména televizní)

Next Miloslava Knappová: Systém příjmení užívaných v českých zemích

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1