Ten nějaký // nějaký ten a případy podobné

Ludmila Uhlířová

[Articles]

(pdf)

-

Základní polohou nesamostatně (atributivně) užitých ukazovacích a neurčitých zájmen ten, tento, onen, takový, nějaký, některý, jakýsi aj. a jim významově blízkých adjektivních výrazů určitý, jistý aj. je poloha na počátku nominální skupiny (NP), jejíž rozvíjející složku tvoří: ten výstavný barokní zámek, onen dávno zapomenutý zvyk, nějaké staré noviny, jistá velmi populární osobnost. Počátková poloha odpovídá jejich funkci v NP. Nejsou to — na rozdíl od naprosté většiny adjektiv — výrazy, které by blíže specifikovaly význam dominujícího substantiva v příslušné NP tím, že by vyjadřovaly nějakou jeho vlastnost, kvalitu, příznak apod., nýbrž výrazy, které charakterizují způsob užití NP v komunikačním aktu. Nesou informaci o tom, že daná NP (přesněji: předmět, popř. též děj nebo vlastnost, jež NP vyjadřuje) je buď určitá, anebo neurčitá, tj. že splňuje, anebo nesplňuje předpoklad mluvčího o tom, že adresát zná („je schopen identifikovat“[1]) předmět (ev. děj nebo vlastnost), který má mluvčí na mysli. Předpoklad určitosti může vyplývat například z předchozího zmínění v textu, jindy z bezprostřední situace promluvy, dále ze sumy znalostí (vědomostí, zkušeností) sdílených mluvčím a adresátem (neboli z „univerza“ promluvy), popř. z dalších okolností. Opakem určitosti je neurčitost. Rozumí se jí vyjádření explicitního předpokladu mluvčího, že předmět NP není znám adresátu (a někdy dokonce ani mluvčímu), a zároveň vyjádření záměru mluvčího předmět v daném komunikačním aktu neidentifikovat. S těmito funkčními vlastnostmi uvedených výrazů souvisejí i jejich vlastnosti syntaktické, zejména omezené možnosti jejich souvýskytu v téže NP.

[248]Pro své vlastnosti bývají výrazy uvedeného typu někdy vyčleňovány jako samostatná slovní třída, různě nazývaná. Například Hlavsa, d. cit. v pozn. 1, a nověji Mluvnice češtiny, Skladba, Praha 1987, je označují termínem delimitátory identifikační. V této stati je dána přednost jednoslovnému termínu determinátory.

Odchylky od základní, počátkové polohy determinátorů v NP nejsou četné a téměř vždy jsou nějak motivovány. Nejdůležitější je motivace významová. Změna polohy determinátorů vůči některé adjektivní složce NP nebo vůči dominujícímu substantivu může totiž za určitých okolností vést k změně významu NP. Dochází k ní např. při souvýskytu determinátorů s některými kvantifikátory. Výraz takové dva kusy může znamenat buď ‚dva kusy takového druhu‘, anebo ‚asi dva kusy‘, zatímco při slovosledu dva takové kusy je přibližnostní význam vyloučen.[2] Dále např. postpozicí determinačního jeden můžeme zdůraznit příznak expresívnosti NP, např. hlupák jeden, káča jedna, ale v prepozici determinátor jeden tento zdůrazňující účinek nemá. Jinak lze také říci, že v prepozici jde o čistou determinační funkci jeden, zatímco při postponovaném postavení bychom mohli pochybovat o tom, zda jde ještě o determinátor, a obecněji, zda jsme právi za determinátor považovat každé užití jeden v nečíselném významu.[3]

Obsahově distinktivní naproti tomu nejsou slovosledné varianty některých neurčitých determinátorů s posesívy, např. jakýsi jeho dávný přítel / jeho jakýsi dávný přítel, určitý matčin ostych / matčin určitý ostych.[4] Podobně to platí o souvýskytu determinátorů určitosti s kvantifikátory s významem úplnosti, např. všechny tyto věci / tyto všechny věci, oba tyto světy / tyto oba světy. Posledně uvedené případy jsou výlučné z hlediska slovosledného tím, že za základní v nich považujeme pořadí „kvantifikátor úplnosti — determinátor určitý“. Jde o jediný typ, kdy v češtině určitý determinátor ustupuje ze své bezpříznakové [249]počátkové pozice prvku jinému, a to pouze kvantifikátoru úplnosti. Bezpříznakové a příznakové pořadí determinátorů a kvantifikátorů uvedeného typu, jak jsme je opakovaně zaznamenali v textech u téhož autora, se často volně střídají; nelze říci, že jde o příklady netypické. Je však otázka, zda tato pořadí mohou být považována za funkčně identická za všech okolností; zdá se, že umístění determinátorů na počátek anaforické NP může být — fakultativně — pociťováno jako zvýraznění příslušného textového spoje.

Pravidlo o počátkové poloze determinátorů v NP platí i tehdy, jestliže se v NP setkají dva, nebo — vzácněji — tři determinátory současně. Pak se ptáme, jaké je jejich vzájemné uspořádání, tj. zda určité uspořádání dvou determinátorů za sebou je jedině možné, anebo zda jsou možná uspořádání dvě, a zda v tom případě je mezi oběma nějaký významový či jiný rozdíl.

V principu není vyloučen ani souvýskyt determinátorů určitosti s determinátorem neurčitosti v téže NP, ani souvýskyt dvou determinátorů určitosti, nebo dvou determinátorů neurčitosti. Možné konfigurace jednotlivých typů jsou však, jak ukážeme, omezené a jejich užívání je syntakticky, lexikálně a zejména textově vázáno.

1. Předsunutím determinátoru určitosti před NP s explicitním příznakem neurčitosti, např. jistý muž — ten jistý muž, se tato NP mění na NP určitou.

Příznak neurčitosti vyjádřený lexikálním determinátorem může mít pouze taková NP, jejíž referent (tj. předmět reality danou NP pojmenovaný) je v daném momentu komunikace uváděn na aktuální komunikační scénu, tj. NP, která je v promluvě zmiňována poprvé. Při druhém a dalším zmínění jde vždy už o NP anaforickou, tedy určenou předchozím zmíněním. Zamýšlí-li mluvčí zvláště zdůraznit, že nehodlá referent NP identifikovat, pak má možnost i při opakovaném výskytu NP užít neurčitého determinátoru, ale musí v tom případě explicitně vyjádřit zároveň i příznak anaforičnosti NP. Jinak by se totiž ztratila kontextová souvislost: Nebylo by zaručeno, že opakovaná NP (postcedent) je koreferenční s NP dříve zmíněnou (se svým antecedentem), jak lze snadno nahlédnout porovnáním dvou příkladů:

(a) A: Viděl jsem Pavla s nějakou dívkou. Měla dlouhé vlasy, … — B: Ta nějaká dívka je už dva roky jeho ženou.

(b) Bylo tma. Nějaký muž rozbil okenici. Nějaký muž pak vlezl dovnitř a ukradl peníze.

[250]V prvém případě je jednoznačné, že referent NP nějaká dívka ve větě první je totožný s referentem NP ta nějaká dívka ve větě druhé. Naproti tomu v druhém případě není referenční totožnost/různost NP nějaký muž ani potvrzena, ani vyloučena. Potvrzena by mohla být předsunutím určitého determinátoru ten: Ten nějaký muž pak vlezl dovnitř a ukradl peníze.[5]

NP s uvedenou determinační charakteristikou nemusí být anaforická vždy, i když jí bývá velmi často. Běžně může jít též např. o poprvé zmíněnou NP, v níž ten odkazuje, nezřídka kataforicky, k větě vztažné: … důtka ¦ kterou pohrdali ¦ jak ten pracovník ¦ tak ten někdo ¦ ten kdo ji ukládal; ten, kdo ji ukládal, věděl… / kdo ji ukládal, ten věděl… Je ovšem sporné, zda toto odkazovací ten počítat vůbec k determinátorům.

2. Předsunutím determinátoru neurčitosti před NP určitou (ten člověk → jeden ten člověk / jeden z těch lidí, ty peníze → nějaké ty peníze) se mění její status v neurčitý. Podle sémantiky konkrétního determinátoru neurčitosti se na ni mohou navrstvovat různé sémantické odstíny. V některých případech dochází přitom fakultativně k syntaktické přestavbě v determinační složce NP (někteří ti lidé → někteří z těch lidí).

Běžný je např. sled determinátoru nějaký — ten, zejména v různých projevech mluvených, počínaje neformálním dialogem až po mluvenou odbornou přednášku, a v (psaném) uměleckém vyprávění s prvky hovorové a obecné češtiny. Např. Vydělal sis nějakou tu korunu? — Přivezl bych ti nějaká ta jablka. — Asi bude připraveno nějaké to pohoštění. — Řekneme si nějaké ty základy k těm jejich teoriím. — Prostor je vyplněn nějakými těmi kruhovými zónami tržními. — Tady se zase vytváří nějaká ta čára indiference. — Já bych radši na to šel nějakým tím úřednickým stylem. — Měl bych shodit nějaké to kilo. Společné uvedeným příkladům je především to, že příznak určenosti NP vyjádřený determinátorem ten signalizuje předpoklad, že referent příslušné NP patří do nejširší „kontextové“ sféry, do sféry společných znalostí mluvčího a adresáta, nikoli do úzké sféry bezprostředně předcházejícího slovního kontextu (v žádném z uvedených příkladů nejde [251]o čistou anaforu). Mluvčí se této společné znalosti dovolává (ta jablka — ‚víš, že jsme už spolu o jablkách někdy mluvili‘), popř. projevuje svůj záměr upozornit adresáta, aby referent dané NP chápal jako známý. Vynechání ten by nevedlo k změně významu NP. Determinátor nějaký, resp. sled determinátorů nějaký ten zpravidla navíc nese různé pragmatické odstíny, např. rezervovanost mluvčího k sdělovanému obsahu, vyslovení vědomí o nepřesnosti, neúplnosti, neurčitosti až náhodnosti sdělované informace, popř. to, že nezáleží na tom, o jaký referent přesně jde; u substantiv s kvantitativní sémantikou vystupuje do popředí příznak přibližnosti, nepříliš velkého počtu nebo nepříliš velké míry předmětu. Tyto různé odstíny, hojně se navrstvující na určité i neurčité determinátory, resp. na jimi determinované NP při jejich užití v textu, svědčí o tom, že referenční interpretace NP sama o sobě nepostačuje k vystižení pragmatického významu NP vždy v plné šíři. Jistě ne všechny významové rysy NP s determinátory lze vysvětlit čistě na základě jejich referenčních vlastností, tyto vlastnosti však mohou posloužit jako vhodný metodologický základ pro jejich popis a utřídění. Podobně to platí i o příkladech uvedených dále ve stati.

Rovněž v determinačním sledu některý — ten se často objevuje ten s významem situačním, zkušenostním (až „členovým“) a rovněž je v podstatě vždy redundantní: Některý ty normální herecký fígle už jsem jim vštípit uměl. Naproti tomu sled některý — tento odkazuje k slovnímu kontextu, zpravidla anaforicky (některá tato speciální měřidla budeme testovat), někdy též kataforicky (některé tyto disciplíny: běh, plavání, …) a je stylově neutrální; častá je syntaktická podoba s předložkou z: některé tyto věci — některé z těchto věcí.

Nejčastěji realizovanou kombinací neurčitého determinátoru s určitým determinátorem ten je hovorové a obecné takový ten, kde takový má význam víceméně synonymní s nějaký, navíc s možným odstínem ‚nevím přesně jaký, vlastně nevím jaký, hledám vhodný atribut, nenapadá mě přesný výraz‘ atd.[6] Ten, podobně jako v kombinaci s determinátorem nějaký, referuje k nejširším kontextovým sférám. Například: To jsou takový ty tři stavební základní kameny, na kterých jsme Semafor vybudovali. — Ona bude Polednice a já takovej ten nahrávač. — Ona na člověka dejchla taková ta krásná naivita. — Snažil [252]jsem se působit na takovou tu mužskou část svý psýchy. — Zase jsme tady u toho, že já jsem taková ta přijemnělá povaha. — Předtím jsem dělal u skautů při táborácích takový ty různý vystoupení. — Obstarávali takovou tu manuelní nebo takovou tu technickou část. — Takovými těmi prvními středověkými knihovnami byly knihovny kostelní. — To byla jenom taková ta základní studijní literatura.

Jen v mluvených (nepřipravených) projevech se můžeme setkat i se slovosledem opačným, někdy dokonce s tím, že mezi oba determinátory je vložen jiný výraz. Jde o výpovědi s nepevnou syntaktickou strukturou, s pauzami vyjadřujícími váhání mluvčího a s celkově uvolněným slovosledem. Determinační ten, zahajující NP, zařazuje danou NP do mlhavé, blíže nespecifikované množiny společných znalostí, pro niž mluvčí vlastně teprve hledá vhodné pojmenování, takže mezi výpovědí chtěl bych se zamyslet v tom takovém zamyšlení nad vědou… a výpovědí tak to bylo takové to naše zamyšlení není co do příznaku determinace vlastně žádný[7] rozdíl. Zpravidla by bylo možné celou determinační část NP vynechat, aniž by to ovlivnilo referenční status NP a její příznak určenosti / neurčenosti.

3. Hromaděním determinátorů neurčitosti v NP se její status nemění, může však nabývat různých sémantických odstínů v závislosti na konkrétní lexikální sémantice determinátorů. Většina následujících dokladů pochází z nepřipravených mluvených projevů a z psaných textů s prvky hovorové a obecné češtiny. Slovosledné variace jsou možné, ne všechny však jsou stejně frekventované. Nejčastějším komponentem ve sledu neurčitých determinátorů je takový ve spojení s nějaký, a to buď ve významu ‚toho druhu‘, anebo ve významu ‚nevím přesně jaký‘, a dále ve spojení s jakýsi, určitý, zpravidla ve významu druhém; další spojení jsou např. nějaký určitý, jakýsi už nevím jaký, ba i nějaký jakýsi apod. Srov. Takovej nějakej impuls je vždycky vítanej. — Mají takovej nějakej ideální světověj průměr. — Vlastně se nepohyboval jaksi rovnoměrně, viďte, nýbrž ňákými takovými drobnými skoky. — Objevil se v nějakém sousedním takovém městečku. — Taková jakási hotová osobnost. — Vykrystalizoval i v jakousi takovou hotovou osobnost. — Čas je nikoliv spojitý, nikoliv plynoucí jaksi rov[253]noměrně, nýbrž skákající po takových jakýchsi částečkách nepatrných časových okamžiků.[8] — Jako textař jsem najednou začal cítit takovej určitej odpor k té poezii, která se vštěpovala ve škole. — Stala se ňáká určitá chyba. — Mně se skutečně velice líbil a musel jsem ex post uznat, že jako máme nějakou jakousi příbuznost. — Rozpomínám se na zvláštnosti povah, na jakési už nevím jaké události, ale za léta se všechno zpřetrhalo.

Naopak takový ve spojení s některý nacházíme ve významu ‚toho druhu‘: Nepřistoupí na to, aby některé takové normy akceptovali.

4. Zatímco determinátory pro neurčitost se mohou, jak doloženo, v téže NP hromadit a tvořit i slovosledné varianty, determinátor určitosti může být v NP zásadně jen jeden: ten člověk, tento člověk, onen člověk, popř. zesílené hovorové, ev. obecné tenhleten, tadyten, tamhleten, tamten (v tamtom, ale též tam v tom).[9] Pozice determinátoru může však být zmnožena: kupovat zboží u toho nebo onoho výrobce, mezi tím a oním tvrzením, přičemž se předpokládá, že každý z obou determinátorů se vztahuje k jinému referentu. Opakuje-li se ve zmnožené pozici týž lexém, např. ten a ten, tento a tento, tenhle a tenhle, pak toto spojení „zastupuje určité konkrétní vyjmenování“ (SSJČ). Odkazuje se jím tedy k jednomu nebo více referentům, kteří nejsou — z různých pragmatických důvodů — přímo pojmenováni: Žádali vyjádření v těchto a těchto otázkách. — Knihovna toho a toho zámku. — Byl tam ten a ten člověk. Jsou-li determinátory v singuláru, mohou, podle kontextu, odkazovat buď k jedinému referentu, anebo k většímu počtu referentů. K jedinému referentu jednoznačně odkazuje např. výpověď Třeba říkali — byl tady F. a vy jste s ním byl u paní H. na večírku, byl tam ten a ten, znal jste ho už dřív? Naopak ve výpovědi Třeba říkali — byl tady F. a vy jste s ním byl na večírku, byl tam ten a ten, jmenovali asi sedm lidí bychom se pravděpodobně shodli spíše na interpretaci druhé, tj. na tom, že kategorie čísla je v tomto případě neutralizována, že spojení obou determinátorů v singuláru ten a ten má stejný význam jako odpovídající spojení v plurálu, tedy byli tam ti a ti. — Jiné je ovšem výčtové ukazovací (tzv. [254]ostenzivní) Službu na vrátnici mají ten, ten a ten, kde se ukazuje přímo na jednotlivé osoby.

Kombinace většiny determinátorů neurčitosti ve zmnožené pozici je vyloučena (*nějaký a některý, *některý a určitý, *jeden a nějaký atd.), podobně jako kombinace determinátoru a kvantifikátoru. Výjimky jsou nečetné, většinou lexikalizované.

Lze tedy uzavřít: V zásadě platí, že je-li v NP přítomno více determinátorů současně, rozhoduje o příznaku určenosti / neurčenosti NP ten, který stojí nejvíce vlevo. To znamená, že pokud jsou v NP přítomny determinátory různého druhu, tj. determinátor určitý a determinátor neurčitý, je jejich pořadí sémanticky distinktivní. Při souvýskytu dvou, ev. více determinátorů neurčitosti jsou možné slovosledné variace, jimiž lze v některých případech navíc vyjadřovat různé druhotné sémantické odstíny. Pořadí určitých determinátorů — ve zmnožené pozici — je lexikalizované. Celkově lze říci, že poloha determinátorů a jejich různých kombinací je v češtině ustálená a nepředstavuje pro uživatele slovosledný problém. Ten představuje spíš sama sémantika některých determinátorů, ovlivňující jejich užívání ve výpovědích.[10]

---

[1] Srov. o tom např. u P. Adamce, K vyjadřování a rozpoznávání koreference v ruštině a v češtině, in: Československá slavistika 1988, s. 167—177, dále u Z. Hlavsy, Denotace objektu a její prostředky v současné češtině, Praha 1975, S. Karolaka, Kwantyfikacja i determinacja w językach naturalnych, Warszawa 1990, B. Palka, Referenční výstavba textu, Praha 1988, V. Stankova, Za semantičnija invariant na opredelitelnija člen v bălgarskija ezik, Bălgarski ezik 1987, s. 70—76, Z. Topolińské, Remarks on the Slavic Noun Phrase, Wrocław 1981, a mnoha dalších autorů.

[2] Podmínky, za nichž při souvýskytu determinátorůu a kvantifikátoru dochází/ nedochází k významové změně, popsal Z. Hlavsa, d. cit. v pozn. 1, s. 44n.

[3] Ještě počátkem tohoto století byla postpozice ten nebo tento aj. fakultativním výrazem anaforičnosti příslušné NP, a podobně mohlo být postponováno i jeden v nečíselném významu u substantiva označujícího konkrétní osobu nebo předmět poprvé zmiňovaný v textu. Příklady viz např. u J. Hrbáčka, Srovnání dvou překladů z hlediska využití prostředků koheze textu, NŘ 1987, s. 123—130. Dnes již postpozice tohoto typu vymizely. Příležitostně se setkáme s výrazně stylově zabarveným tvarem neutra to v příklonné poloze, tedy příklad to vzácné upřímnosti, vzácný to příklad upřímnosti apod.

[4] Srov. H. Křížková, Adjektivní atribut v ruštině a češtině, in: Studie ze slovanské syntaxe, Praha 1971, s. 118—175.

[5] Analogicky je tomu u substantivně užitých neurčitých determinátorů: Kdosi/ někdo rozbil okno. Ten kdosi/ ten někdo pak vlezl dovnitř a ukradl peníze s významem referenční totožnosti proti Kdosi/někdo rozbil okno. Kdosi/někdo pak vlezl dovnitř a ukradl peníze, kde taková koreference jednoznačně potvrzena není.

[6] Takový v základním užití je ovšem do dichotomie určitý — neurčitý těžko zařaditelné.

[7] Jemných sémantických diferencí bychom se mohli dobrat, kdybychom obě NP rozšířili např. o určité přívlastky, např. Tak to bylo takové to první naše zamyšlení proti Chtěl bych se zamyslet v tom posledním takovém zamyšlení nad tím… apod. Relevantní by mohl být i rozdíl v čase.

[8] Lexikalizované je jakýstakýs: udělat jakýstakýs herce z lidí, kteří výtečně zpívali a dobře vypadali s významem ‚na spodní hranici limitu nebo normy, sotva dostačující‘.

[9] Spojení ten onen má, jak dokládá Slovník spisovného jazyka českého 3, Praha 1966, s. 791, dále SSJČ, na příkladech ze starších autorů, význam zájmena neurčitého ‚někdo, něco, všelikdo, všelicos‘: Bavívají se čtením toho onoho spisu (Doucha).

[10] Týká se to např. determinátorů jakýsi/cosi v poměru k nějaký/něco.

Naše řeč, volume 75 (1992), issue 5, pp. 247-254

Previous Zdeňka Sochová, Běla Poštolková: Co v slovnících nenajdete (Novinky v současné slovní zásobě) Část 1.

Next František Štícha: Ještě o přívlastku volném a těsném