Pražská čeština v pohledu zahraniční lingvistiky

Vlasta Straková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Zájem o mluvenou češtinu a současně i o diglosii jazyk spisovný — běžně mluvený stále vzrůstá; tento problém upoutal už nejednou i pohled zahraničních lingvistů. Je to ostatně v souladu s měnícími se názory na jazykovou normu: zatímco dosud převládal (a leckde ještě převládá) preskriptivní (tj. předpisující, přikazující) pohled na normu, začíná se stále výrazněji prosazovat jemnější, tj. diferencovanější pohled na tyto otázky, tj. zřetel k situaci, k posluchači, mluvčímu, tedy obecně řečeno zřetel k adekvátnosti, tj. přiměřenosti jazykových prostředků při konkrétním jazykovém projevu.

I při výuce cizích jazyků se poněkud mění úhel pohledu: začíná se zřetelněji rýsovat zřetel pragmatický, tj. snaha, aby cizinec byl pokud možno integrován do jazykového společenství především přiměřeným výběrem jazykové vrstvy, aby nebyl nápadný svou přílišnou spisovností, neživostí, snad i archaičností svého vyjadřování. Např. v němčině se podporuje výuka tzv. „Umgangssprache“ (textově-kazetový kurs Deutsch 2000); zaměření na praktické vyjadřování nechybí ani v kursu francouzštiny Espaces apod.

Preskriptivní (předpisující) přístup k normě je ostatně vždycky problematický; platí to zvláště v současné době, kdy je slovní zásoba češtiny (podobně jako i jiných jazyků) zaplavována přívalem nových, svým původem často cizích výrazů, více či méně odpovídajících novým hospodářským, politickým i kulturním poměrům. Máme velmi frekventované výrazy, jako charisma, hektický, smysluplný, patová situace, artikulovat požadavky, profinancovat, vydefinovat mantinely, vrchol ledovce, to není moje parketa, od toho se odvíjí celá řada problémů aj.; setkáváme se i s výrazy problematickými, jako zprofilovat (lépe vyprofilovat), pospisovnit, zesošnit, pozývatel.

O to zajímavější je pak pohled „z druhého břehu“, tj. pohled na češtinu ze zahraničí, jak jej prezentuje např. recenzovaná publikace.

Práce u nás známého amerického slavisty prof. Ch. E. Townsenda A Description of Spoken Prague Czech (Slavia Publishers, Inc., 1990, 151 s.), v obecných rysech navazující na publikaci J. Hronka Obecná čeština z r. 1972, znovu dokumentuje zájem tohoto slavisty o češtinu v celém jejím funkčním spektru; to naznačila již dříve publikace Czech through Russian (k tomu srov. recenze: V. Straková, Čeština na pozadí ruštiny a angličtiny, SaS 44, 1983, s. 74—77; J. Hlavsová — J. Kraus, Dobrá americká učebnice češtiny, NŘ 66, 1983, s. 107—110).

[242]Kniha je rozdělena do čtyř oddílů: I. Fonologie, II. Morfologie, III. Syntax, IV. Lexikon.

V úvodu autor zasvěceně analyzuje jazykové poměry češtiny v průběhu historického vývoje, jejich interpretaci a hodnocení u jednotlivých českých lingvistů a rozebírá termíny obecná čeština, hovorová čeština, lidová čeština; uvádí argumenty pro výběr označení „Prague Spoken Czech“. V práci se konstatuje znovu, že se těmto otázkám dostává větší pozornosti u zahraničních lingvistů; z domácích prací — s výjimkou publikace Hronkovy, nyní málo dostupné — jsou k dispozici jen studie o lokálních variantách češtiny (Brabcová, Dejmek, Krčmová).

V oddílu věnovaném fonologickému popisu pražské češtiny konstatuje autor — ve srovnání se spisovnou podobou — čtyři hlavní odchylky (deviation) a podtrhuje, že u prvních dvou se nejvýrazněji realizují variační možnosti dlouhých samohlásek. Sleduje tak tyto typy:

/1/ é > ý/í: nést > nýst, haléř > halíř, mléko > mlíko, okénko > okýnko; pozornost se věnuje tomuto typu ve flexi adjektiva: staré (boty) > starý, starého > starýho, starému > starýmu;

/2/ í > ej: mýdlo > mejdlo, krýt > krejt, výmluva > vejmluva, výška > vejška; domýšlivý > domejšlivej; ve flexi pak: starý > starej, starých > starejch, starým > starejm, starými > starejma. — Dále se uvádějí případy, kde k uvedené variaci nedochází: výběr, východ, výdej, výstava, rýma. — Na základě materiálu těchto dvou typů hláskových variací by bylo možno konstatovat a zdůraznit, že pro morfologii mají tyto variace typotvorný dosah: tím, že procházejí flexí adjektiva, „štěpí“ jeho tvarový systém na dvě řady, a to spisovnou a nespisovnou (tou je řada tvarů běžně mluveného jazyka);

/3/ ú > ou: úroda > ouroda, úvoz > ouvoz, úhoř > ouhoř, úřad > ouřad; bez možnosti variace pak: úběl, úmluva, úžas, účet;

/4/ o- > vo-: otrava > votrava, ohromný > vohromnej, omáčka > vomáčka, oves > voves, opice > vopice, oheň > voheň. K variaci o- > vo- nedochází ve slovech přejatých: oliva, opera, omeleta, ordinovat, originál, ale i u slov jako ovoce aj.

K tomuto typu variace máme dvě poznámky:

1. Není bez zajímavosti, že protetické v-, které je v češtině charakteristickým rysem jedné, a to nespisovné podoby jazykových variant, je v sousedním slovanském jazyce — v lužické srbštině — rysem obecně jazykovým, a podoby s protetickým v- (graficky w-) jsou tedy jedině možné: wokno ‚okno‘, wona ‚ona‘, wobličo ‚obličej‘, wobstejnosć ‚okolnost‘, wowčer ‚ovčák‘, a to nejen před -o, nýbrž i před -u; wučer ‚učitel‘, wuknyć ‚učit se‘; srov. též: č. útroba, luž. srb. wutroba ‚srdce‘, pol. wątróbki.

2. Zatímco variace ú/ou postihuje pouze nepatrnou část slov, a je tedy neproduktivní, variace o-/vo- je i v současném jazyce silně frekventovaná, a to mj. proto, že je vlastní též prostředkům slovotvorným, tj. předponě o/b/-: opisovat > vopi[243]sovat, obstarat > vobstarat a předponě od-: odmítnout > vodmítnout, odstranit > vodstranit.

Pozornost je dále věnována expresívnímu dloužení samohlásek: vzadu > vzádu, dcera > dcéra, dveře > dvéře, pivo > pívo, nahoru > nahóru, pole > póle, Bože! > Bóže! V souvislosti s expresivitou se uvádějí i dvojice jako bratr > brácha, svačina > sváča. Případy jako kompozice > kóna, profesor > prófa, učitelka > úča bychom však již řadili spíše ke slangu; příklad tchyně > tchýně patří ke skupině předchozí (dloužení samohlásky bez současného krácení slova). Dále sleduje autor krácení samohlásek jakožto průvodní jev flexe: prosím > prosim, naším > našim, mužům > mužum, městům > městum, skříním > skřínim.

Z oblasti souhlásek se probírá zjednodušování souhláskových skupin, a to jednak na počátku slova a jednak uvnitř slova. Na počátku slova: džbán > žbán, hřbitov > řbitov, když > dyž, lžíce > žíce, žice, vzpomenout > spomenout, vzbudit > zbudit, vždycky > dycky, vezmu > vemu; jméno > méno, jsem > sem; též: ještě > eště, jestli > es/l/i. Zjednodušování souhláskových skupin uprostřed slova: prázdný > prázný, přijdu > přídu (srov. též moravské přindu, luž. srb. přindu), půjdu > pudu, jablko > japko, řemeslník > řemesník, šestnáct > šesnáct (srov. morav. -nást).

Rušení koncového -l ve tvarech minulého času, např. nesl > nes, vedl > ved, řekl > řek, mohl > moh, spadá svým dosahem do morfologie. — Jiné konsonantické realizace: lepší > lepčí, menší > menčí, pořád > porád, schovat > skovat, sáhnout > šáhnout, vlaštovka > vlašťovka, změna k > g: plakát > plagát, dodejme ještě: krém > grém; sem patří též: plomba > blomba. Zmíněn je i kontroverzní případ slova diskuse, a dodejme renesance.

V oddílu morfologickém se podává — tradičním způsobem — přehled paradigmat a komentářů (výjimek, dublet apod.) k jednotlivým tvarům, např. pádovým. Přehled názorně dokumentuje silnou tendenci sedmého pádu podst. jmen množného čísla k tvarové unifikaci (hradama, strojema, synama, mužema, předsedama, soudcema, ženama, zeměma, písněma, kostma, městama, mořema, kuřatama, náměstíma), která např. v ruštině — podobně jako ve 3. a 6. p. množného čísla — se během historického vývoje již plně realizovala; méně výrazná je v češtině unifikační tendence v 6. p. množ. čísla: o vlacích > vo vlakách, o tancích > vo tankách, o stanoviscích > vo stanoviskách, o jablcích > vo japkách — vše jako o ženách. Uvádějí se tvarové dublety v hotelích / v hotelech, v kostelích / v kostelech, jdu k holiči / k holičovi (srov. též plzeňské jdu k doktoru).

U přídavného jména je podán dobrý materiál k paralelním konstrukcím se jmenným či složeným tvarem: Koncert byl odložen — Koncert byl vodloženej. Byli jsme obsazeni — Byli jsme vobsazený. Referát je už napsán — Referát už mám napsanej. Zajímavé příklady jsou i u typu Máme tady rozsvíceno (rozsvícíno). Už mám uvařeno, uklizeno, zameteno (uvaříno, uklizíno, zametýno). Lze upozornit i na netypickou variabilitu e (krát[244]ké) > ý. — U zájmen při zaměňování tvarů třetího a čtvrtého pádu by bylo možno zmínit i výraz děkuju tě (západočeské).

Podrobně je probrán tvarový systém sloves (třídění slovanského slovesa patří k autorovým prioritním zájmům). Na základě tak bohatého materiálu se již přímo nabízí závěr: tendence ke krácení slovesných tvarů: infinitiv ti > t, neseme > nesem, dělají > dělaj. V prvním z uvedených tří typů krácení slovesného tvaru, tj. u infinitivu, bylo již krácení přijato i jazykovou normou (dělat, nést).

V syntaktické části se pozornost zaměřuje na vztažné co: vojáci, co postavili most, a dále na typy Tu Prahu jsem /vž/dycky miloval. Vono prší! Zavolal jsem taxíka.

Čtvrtý oddíl, pojednávající o lexiku, zahrnuje v abecedním sledu na 600 výrazů pražské češtiny (Spoken Prague Czech), s uvedením ekvivalentu spisovného (pro srovnání) a anglického (pro vysvětlení). Materiál je dobře vybraný, ověřený celou řadou mluvčích (akorát, bouračka, fér, férový, fušovat, gympl, šmrnc, zgustnout si). Zde bude ovšem lingvisticky zajímavá hranice (či spíše pásmo) mezi „Spoken Prague Czech“ a sférou slangů. Takové vymezení hranice pochopitelně nemůžeme požadovat od zahraničních bohemistů, tím spíše, že v české bohemistice nebylo dosud ve všech svých souvislostech zpracováno.

Je jistě vždy příjemné pozorovat, že naše skutečnost, způsob života i jazyk jsou pro okolní svět zajímavé, vidět, že lingvista neponechává stranou ani ty vrstvy jazyka, které naši kodifikátoři — snad i s trochou nepříjemných rozpaků — ponechávají stranou jako něco nežádoucího, nevhodného. O tom, že recenzovaná publikace jistě najde své uživatele, nelze pochybovat. První doklady jsme již měli možnost konstatovat: mladí američtí či kanadští lektoři angličtiny, kterých je u nás nyní celá řada, uvítali tuto publikaci proto, že je to dobrá orientace a pro ně vlastně jediná příručka toho druhu. I oni se zajímají o mluvený jazyk, a to právě o tu vrstvu a o to výrazivo, které je vlastní jejich mladým posluchačům a s nímž posluchači své lektory — někdy i s překročením jistých mezí — průběžně seznamují.

Naše řeč, volume 74 (1991), issue 4-5, pp. 241-244

Previous Alena Polívková: Jazyková poradna odpovídá

Next Alena Hůlová: Žánr bajky ve staré české literatuře