Časopis Naše řeč
en cz

O počátcích moderní spisovné češtiny

Alexandr Stich

[Articles]

(pdf)

-

[1]Rozšířené mínění, že 18. stol. bylo obdobím úpadku funkčního rozpětí spisovné češtiny i její (údajně destabilizované) lexikální, morfologické a zvukové normy, má jeden ze zdrojů v kapitole Úpadek české řeči v knize J. Dobrovského Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Praha 1792). Tato kapitola však pojednává o úpadkových jevech ve vývoji české literatury, nikoli o úpadku jazykovém; jsou tu sice kritizovány Pohlovy a Šimkovy jazykové příručky, ale o skutečném jazykovém úzu se nemluví. Počínaje Jungmannem se pak názor, že předobrozenecká čeština byla zcela v úpadku (zasažená dialektismy, nenáležitými novotvary, zaplavená výpůjčkami z němčiny atd.), šířil spolu s tím, jak sílil negativní postoj k ideovým a uměleckým hodnotám barokní literatury, založený na protihabsburském hodnocení politického vývoje Čech po r. 1620.

Teze o úpadku češtiny v období baroka byla opakovaně dokládána pouze fakty z barokních publikací o jazyce (odmítáno je zvláště Rosovo dílo). Vědomosti o skutečném jazykovém úzu z uvedené doby byly prakticky nulové nejen u V. V. Tomka a T. G. Masaryka, kteří mluvili o kulturním úpadku na konci 18. stol., ale i u těch, kdo tuto kritiku přenášeli do oblasti jazykové, dokonce u lingvistů, jako byl V. Flajšhans (Náš jazyk mateřský, Praha 1924). Ten de facto ilustruje „destrukci spisovného jazyka“ pouze neologismy jako mordié, dalamánek, manžety, tyátr, komedie, mašírovat, execírovat apod., z nichž všechny jsou dodnes v češtině živé a značně rozšiřují její slohovou potenci.

Obrat v hodnocení barokní češtiny přinesl Havránkův výrok v knize Vývoj spisovného jazyka českého (Praha 1936), že omezení a nesnáze, na něž narážela čeština 17. a 18. stol., byly způsobeny nikoli vnitřním, nýbrž vnějším činitelem, totiž možnostmi jejího společenského uplat[58]nění, omezením jejího funkčního rozpětí (ve srovnání s 15. a 16. stol.). Havránek popsal a zhodnotil brusičství v období baroka: Rosovy novotvary ho zarážely „mechaničností“. Připomněl však, že některé z nich, zvláště gramatické termíny (pád, příslovce, spojka, dvojhláska), našly uplatnění v nové češtině (i když to platí jen o menší části z nich), a napsal, že „básnický jazyk této doby není zasažen neologizováním slovním…; zpravidla žije z lexikálních prostředků doby minulé“. Tento výrok měl zásadní význam, protože poprvé implikoval hodnocení barokní češtiny na základě stavu skutečného jazykového úzu, na základě praxe, nikoli na základě teorie (podobně jako jazyk 14. stol. nehodnotíme podle Klaretových neologismů a jazyk národního obrození podle stovek nebo dokonce tisíců neúspěšných neologismů, které tehdy vytvořil Jungmann, ale podle skutečného úzu doloženého v textech). Havránek ilustroval „zcela úpadkový jazyk“ pouze na jediném příkladě: na úryvku z usnesení moravského sněmu z r. 1769 (tj. z relativně pozdní doby), z úředního stylu, ovlivněného již poměry určovanými absolutistickým centralismem osvícenského období.

Morfologii a zvukovou stavbu Havránek pouze popisuje, ale nehodnotí. Konstatuje šíření -ej- v pozici starého í (ý), šíření í (ý) na místě é a dále ou- a vo- na počátku slova; v morfologii uvádí užívání koncovky -ami v 7. p. mn. č., koncovky v 1. a 4. p. mn. č. neuter u adjektiv a míšení a -ejí u všech vzorů čtvrté třídy slovesné; dále nerozlišování tvarů u přechodníků; současně Havránek oceňuje estetické kvality slohové roviny barokní poezie (s. 64—76).

Havránkovo nové nazírání barokního jazyka bylo nepochybně spjato s vědeckými a publicistickými snahami o opětovné včlenění barokní literatury do kulturní tradice českého národa v 30. letech našeho století.

Přestože se Havránkova kniha stala po r. 1945 — z vnitřních i vnějších důvodů — svého druhu biblí pro českou lingvistiku a byla znovu a znovu, při vhodných i nevhodných příležitostech, citována, její pronikavá a zásadní analýza jazyka barokní literatury a poznatky o něm zůstaly prakticky nevyužity.

Jazyk 17. a 18. stol. byl po r. 1945 zkoumán zejm. ve svých dílčích syntakticko-morfologických jevech. Především je nutno uvést obsahově i metodologicky vynikající Hausenblasovu monografii Vývoj předmětového genitivu v češtině (Praha 1958). V hodnocení spisovné češtiny 17. a 18. stol. trpí však tato kniha vnitřním rozporem: Na jedné straně materiálový rozbor ukázal, že — pokud jde o probíraný syn[59]taktický jev, tj. objektový genitiv — tvořilo toto období nedílnou součást vývoje češtiny, že některé vývojové tendence měly svůj počátek právě v něm a přežily pak do obrozenského období, kde se rozvinuly plněji. Kromě toho barokní spisovný úzus těmto tendencím napomáhal tím, že se neuzavíral před systémovými inovačními procesy, které tehdy probíhaly v běžně mluveném jazyce. Na druhé straně, patrně pod vlivem tradičního hodnocení,[2] Hausenblas tvrdí, že kolem r. 1700 byla (u J. Beckovského a jiných) tradice spisovné češtiny již přerušena a že spisovný jazyk byl tehdy v úpadku.

J. Bělič (Sedm kapitol o češtině, Praha 1958), aniž analyzoval nový materiál, soudil, že v barokní literatuře se nedostatek jazykové tradice projevil vzrůstajícím hroucením starší normy; příčinu tohoto hroucení spatřoval v tom, že barokní autoři prý starší spisovnou normu dobře neznali, a v důsledku toho se dostávali i pod tlak svých krajových nářečí; tím narůstala nepevnost a nejednotnost.[3]

Kromě Běličova výkladu, opřeného o „nedostatečné znalosti“ barokních autorů, se nabízelo ještě jiné vysvětlení, počítající s tím, že tito autoři chtěli na jazyk cílevědomě působit. Cíle těchto autorů však byly všeobecně odmítány; Havránek hovoří o krajním případu úsilí dát jazyku lidovější ráz (cit. d., s. 71). Lze tvrdit, že u některých barokních autorů byla starší spisovná norma potlačována vědomě a že tyto autory vedly k tomu, že v některých bodech svůj jazykový úzus měnili, spíše ohled na nezkušeného konzumenta literární tvorby než nedostatečná znalost starší normy.

Publicistické texty z 18. stol. podrobně zkoumal A. Kamiš (Slovní zásoba české publicistiky 18. stol., Praha 1974); dospěl k závěru, že jazyk novin se vcelku neliší od dnešní spisovné normy; přiznal tak, že taková norma existovala (bez přerušení); některé z jevů příznačných pro barokní češtinu byly potvrzeny gramatikami a jazykovým [60]územ obrozenské doby. Udivuje, jak malý je soubor jevů, které v 17. a 18. stol. podlehly změně a o nichž by tedy bylo možno tvrdit, že jsou zodpovědné za úpadek či dokonce „agónii“ spisovné normy. Vedle -ej-, vo- a ostatních jevů zmíněných výše se to týká případů jako břehách, po postě, náměstka Kristového, můžu, táhnul a cizích vlastních jmen, která obvykle nebyla skloňována. Na druhé straně je ovšem důležité, že šlo většinou o jevy vysoce frekventované. Žádný z nich nelze však chápat jako čistě nářeční, prakticky všechny jsou dnes typické pro obecnou češtinu, jíž se běžně mluví na větší části českého jazykového území.

Budeme-li zkoumat ještě jiné typy textů než texty publicistické, nalezneme pouze dva jevy, u nichž můžeme předpokládat nářeční původ: /1/ nekterý, nekdo, nejak u J. Bílovského a u jiných autorů, /2/ ďáblove, hříchove; vedle toho existují odchylky v jednotlivostech (např. krádeř nebo řetelnice místo zří- u Ř. Tučka).

Jazyk náboženské a dějepisné literatury kolem poloviny 18. stol. lze charakterizovat jako textově realizovaný kód, který je pokračováním staršího spisovného jazyka humanistického období, s jistým množstvím inovačních prvků. Většina prvků, zvláště ve zvukové stavbě, má však přitom rovněž kořeny v jazyce před r. 1620.

Všechny barokní inovace jsou motivovány snahou přiblížit spisovnou normu běžně mluvenému jazyku, a to té jeho podobě, která se neopírá o žádný přísně krajově vymezený nářeční základ (ale spíše o to, co se později pro většinu stalo obecnou češtinou). Inovace ve zvukové stavbě jsou omezeny většinou na určité výrazy, podobně jako tomu bylo už v období humanismu, pouze jejich četnost vzrostla. Záměrné úsilí autorů je vidět také z toho, že se starší a novější tvary (římského … svý atd.) střídají i v téže větě (s cílem vyhnout se oběma krajnostem, dosáhnout slohového účinku).

Tvrdívá se, že Dobrovského kodifikace spisovné normy odpovídala „potřebám“ doby (aniž bylo většinou řečeno, co se „potřebami“ míní a jak mají být výzkumem ex post zjištěny); zdá se pak, že se tyto „potřeby“ týkají jak společenských, kulturních atd. poměrů, tak i jazykové situace, a předpokládá se proto, že Dobrovského řešení bylo jedině možné, že jiné kodifikační řešení nebylo, když o něm rozhodly vnitřní jazykové činitele. To je však podle našeho názoru conclusio existimatioque ex eventu (závěr a hodnocení podle výsledku), s nímž se můžeme často setkat v historiografických spisech, ačkoliv je vysoce nebezpečné a zavádějící. Ukazuje se, že bylo ještě jedno možné řešení, totiž navázat, zvl. ve formálních rovinách jazyka, na úzus [61]konce 18. století. První obrozenská generace se tomuto řešení vyhnula a přiklonila se k starší, humanistické normě pod tlakem vnějších, mimojazykových činitelů (z oblasti sociologie jazyka, vlivy kulturními, ideologickými, prestižními atd.). Onu druhou neuskutečněnou možnost lze doložit např. u V. Tháma, kterého přitahovala, dokonce fascinovala barokní literatura; s jemným uměleckým a jazykovým vkusem ocenil její kvalitu tím, že uvedl svůj Almanach z r. 1875 Zdoroslavíčkem F. Kadlinského. Byl to čin dokazující, že Thám a jeho kroužek, který chtěl vytvořit novou, živou, hodnotnou a velkou současnou poezii, našel předchůdce, působivého v literárním i jazykovém smyslu, právě v básníkovi barokním. Ideologicky se od něj Thám výrazně distancoval tím, že jeho dílo přepracoval a zbavil náboženského charakteru.

J. Dobrovský jako osvícenec nemohl přijmout za základ kodifikace typ jazyka reprezentovaný např. B. J. Piterem, působícím v polovině 18. stol., i když Piter byl jeho uznávaným předchůdcem v dějepise. Pro Dobrovského existovala barokní literatura pouze jako ideologický jev, který napomáhal tomu, aby se z Čechů stali „superkatolíci“. Kromě toho návrat k humanistické normě byl činem symbolickým: připomínal dobu mocného českého státu a společnosti, dobu vysoké jazykové kultury slova, rozvinuté české kultury vůbec, dobu, kdy česky mluvili králové, šlechta, měšťané, kdy čeština nebyla jen jazykem „podkoních a služek“, jak později tvrdili Němci. Třetí činitel, jehož působení se projevilo až po Dobrovském, spočíval v problémech souvisejících se Slovenskem. Změny, které proběhly v barokní češtině, oddálily českou normu od slovenských dialektů, od slovenského kulturního koiné (tj. obecné podoby jazyka vyrovnávající nářeční rozdíly), a také od jazyka Bible kralické, který byl na Slovensku spisovnou normou. Důležité bylo, že rovněž na Moravě nebyly do nové běžně mluvené normy přijímány novotvary časté v Čechách. Humanistická norma byla proto pociťována jako nejjistější pojítko mezi různými územími.

Pokud posuzujeme kodifikaci Dobrovského a její další působení podle vnitřních jazykových činitelů, není její pozice zcela nesporná. To bylo zřejmé již Jungmannově generaci, a jak se ukázalo také v nedávných diskusích, působí to potíže i za dnešní jazykové situace, protože otázky kodifikace spisovné normy stále ještě komplikuje fakt, že moderní spisovná čeština vznikla, pokud jde o morfologii (a zčásti o zvukovou stránku), jako „umělý“ kód (srov. V. Mathesius, O požadavku stability ve spisovném jazyce, in: Spisovná čeština a jazyková [62]kultura, Praha 1932, s. 26). Dnešní česká mladá generace se touto kodifikací řídí při psaní (pokud je toho schopna) a v nejoficiálnějších mluvených projevech (někdy ani v nich ne), ale v jiných situacích používá zmíněných nespisovných prvků kořenících v češtině barokní a většinou si to zcela jasně uvědomuje.


[1] Tento článek je překladem příspěvku On the Beginnings of Modem Standard Czech ve sb. Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung (sv. 14, vyd. mat.-fyz. fak. UK, Praha 1987, s. 121—8), který laskavě přeložila dr. L. Uhlířová, CSc., a autor ho pročetl a upravil. Redakce ho považuje za natolik důležitý, že by s ním měli být seznámeni i čtenáři NŘ.

[2] Hausenblasův rozbor vývoje předmětového genitivu (srov. K. Hausenblas, Vývoj předmětového genitivu v češtině, Praha 1958) ukázal, že oscilace nebo variace může alespoň v určitých případech vyústit v syntaktických funkcích pádů v nový vývojový stupeň.

[3] J. Bělič (srov. K otázce vzniku nové spisovné češtiny, SaS 12, 1950 (1951), s. 9—15) také odmítl — částečně na základě mimojazykových důvodů — předpoklad F. Kopečného (srov. Spisovný jazyk a jeho forma hovorová, NŘ 33, 1949, s. 14—22), že k přerušení vývojové kontinuity češtiny nedošlo, že však tato skutečnost byla za obrození ignorována, takže při vytváření moderní spisovné kodifikace se do živé normy implantovalo mnoho prvků velice archaizujících. Nedávno toto téma propracoval I. Vasiljev, K jazykové politice protireformace, Český lid 76, 1989, č. 3, s. 172—179.

Naše řeč, volume 74 (1991), issue 2, pp. 57-62

Previous Alena Polívková: Pisánská věž

Next Věra Šlangalová: Zdrobněliny a opakování v dětské poezii