Časopis Naše řeč
en cz

Počátky české dialektologie

Jaroslava Hlavsová

[Articles]

(pdf)

-

Za počátky české dialektologie jakožto samostatného lingvistického odvětví můžeme pokládat až ty práce o jazyce, jejichž autoři se přímo zaměřili na sledování a výklad zeměpisných rozdílů na českém jazykovém území. Postupné osamostatnění tohoto oboru přináší pak s sebou i počátky vypracování jeho samostatné metodologie, terminologie a vymezení vlastního předmětu studia. Základním úkolem dialektologických prací zprvu bylo zjištění nářečních hranic, které měly podpořit a dokázat jejich tehdy všeobecně předpokládanou přímou návaznost na dávnou kmenovou diferenciaci českého území v době předhistorické.

[76]Začátek soustavnějšího sledování zeměpisných rozdílů v rámci češtiny spadá do poloviny 19. stol., první větší publikované práce se objevují v 60. letech. Nejvýraznější osobností tohoto počátečního období je český historik a filolog A. V. Šembera (1807—1882). Již od dvacátých let, zvláště pak v době svého působení na stavovské akademii v Olomouci, získával nářeční materiál pro své pozdější dílo Základové dialektologie československé (Vídeň 1864 — dále ZDČ) a pro Mapu země moravské s částmi pohraničními Slezska, Čech, Rakous i Uher (Vídeň 1863 — dále MZM). Již před těmito velkými souhrnnými publikacemi však uveřejnil v Časopise Českého muzea (dále ČČM) dvě studie dílčí, věnované českému osídlení mimo území Království českého. Především je to jeho první dialektologicky zaměřená stať, Jazyk moravský v pruském Slezsku (ČČM 1842, s. 394—404), k níž přispěl materiálem z Hlučínska a Hlubčicka též Šemberův informátor a spolupracovník C. Lelek. Také v historické studii o Slovanech v Dolních Rakousích (ČČM 1844, s. 536—549, a 1845, s. 163—189)[1] shledává Šembera jazykovou shodu obyvatel za hranicemi našeho území s domácím nářečním prostředím: „Jazyk Slovanů rakouských srovnává se s jazykem nejbližších jich pokrevenců v Čechách, Moravě a Uhřích. Osadníci čeští v Nadmanhartsku mluví nářečím českým lidu obecného v Budějovsku s přízvukem a zkracováním tam obyčejným.“

Dialektologické problematice je věnována i část výkladu v dalších Šemberových publikacích historických. V úvodu k Dějinám řeči a literatury české kromě pojednání o teritoriálním rozsahu češtiny a o jejím postavení mezi slovanskými jazyky si klade otázku „Kolikero nářečí řeč česká v sobě obsahuje, a na kolikero podřečí a různořečí (v 1. vydání „rozřečí“) se tato nářečí rozcházejí?“ Odpovídá na ni (v duchu dobového chápání slovenštiny) dělením na trojí nářečí: české, moravské a slovenské a odkazuje na podrobnější rozbor v ZDČ. V historické monografii, věnované rodnému městu, Vysoké Mýto, Královské věnné město v Čechách (Olomouc 1845), podává stručný popis vysokomýtského a litomyšlského nářečí.

Nejvýznamnější částí Šemberovy mnohostranné vědecké činnosti však zůstávají dvě práce hodnoty trvalejší. Je to jednak MZM,[2] jednak ZDČ — první spis o českých, moravských i slovenských nářečích, v němž podal částečnou syntézu veškerých soudobých informací o teritoriálním rozčlenění češtiny a slovenštiny. Obě tato na svou dobu vynikající díla připravoval řadu let. Materiál sbíral za pomoci mno[77]hých přátel — vlastenců, kulturních pracovníků a sběratelů, s nimiž si dopisoval (dotazy řídil jejich sběr nářečního materiálu z různých krajů). Informace o dialektech však získával i vlastním pozorováním a cestami, zvláště po Moravě. Jména mnohých Šemberových „literárních přátel“ — informátorů již zjistit nemůžeme, některé však známe z dochované korespondence i z jeho vlastních citací. V předmluvě k ZDČ připomíná K. J. Erbena, B. Němcovou, jičínského profesora A. V. Malocha, F. Sušila a další.[3]

Mezi nejcennější dochované prameny, z nichž čerpal Šembera, patří zprávy zasílané B. Němcovou, K. J. Erbenem a A. V. Malochem.[4]

Příspěvky B. Němcové se soustavněji zaměřují hlavně na „různořečí domažlické“, pouze dopis z r. 1858 se týká „podřečí podkrkonoš[78]ského“. Svá dialektologická pozorování se však Němcová snaží konfrontovat s materiálem z různých částí Čech; srovnává zvláště nářečí domažlické a přidává mnohé postřehy z Polné i z dalších míst. Některé jevy sice považuje za zvláštnosti domažlické, ač měly platnost širší (jihozápadočeskou), jindy však uvádí lokalizaci velmi přesnou, např. tvar minulého času bul je na Domažlicku „jen v některých obcích, co jsou Chodové“ (shody tvaru bul se stejnou formou podkrkonošskou, Šemberou lokalizovanou do Vojtěšic u Vysokého, si však Němcová nepovšimla). Postřehla i jemné rozdíly ve výslovnosti bul vyslovují „jen sedláci čistě; v městě zní to u více jako ü“. Úzké á přepisuje -ae- (daem, paen) a srovnává s výslovností v slovenském Gemeru (maeso). Řada jevů, které Němcová zachytila, již beze stop zmizela. Některé však, povahy inovační, došly patrně později uplatnění důslednějšího.

Např. jihozápadočeský tvar přivlastňovacích adjektiv -ovo (bratrovo chlapec — dcera — pole) unifikovaný pro obě čísla a všechny rody i pády popisuje Němcová dvakrát. V druhém dopise Šemberovi v příkladu „špatného“ tvaru sedlákovo zahrada — klobúk — pole dodává „střední se ale dobře skloňuje“. Lze z této poznámky usuzovat na to, že tehdy ještě inovační proces tvarové unifikace nebyl důsledně dokončen?

V stručnějším příspěvku z podřečí podkrkonošského Němcová zaznamenala hláskoslovné a tvaroslovné jevy dnes při okrajích vzácně zachycené nebo již vymizelé, jako např. dodržování rozdílu mezi tvary 1. p. množ. č. životných i neživotných příd. jmen (krásní, velcí, též mužští) a také mezi tvary 1. a 4. pádu množ. č. (hoši/hochy). Současné výzkumy však v Podkrkonoší nepotvrdily tvarové vyrovnání 2. a 6. p. v množ. čísle (typ moc sestrách) zachycené Němcovou (i Malochem, jehož formulaci Šembera převzal), jíž tento tvar připomínal jazyky jihoslovanské („Illyrův“).

V Podkrkonoší rovněž nebyl nověji zachycen tvar 2. pádu dřívího nebo tvary s diftongizovanou koncovkou 1. p. množ. č. životných adjektiv mužského rodu (velcej muži, muzcej), slovesné tvary já su, oni sú, já chcu, oni chcou aj. Všechny zápisy nářečních jevů nejsou stejně spolehlivé a důsledné (B. Němcová např. nedodržuje soustavně kvantitu samohlásek v koncovkách), ale celková úroveň informací je obdivuhodná. Šembera si těchto zpráv velice vážil a jen v jednotlivostech se od nich odchyloval (na rozdíl od Němcové omylem přidal např. k charakteristickým znakům chodským i průvodní e před r (serce, sernec, kerk) a srovnával je s krkonošským); tvaroslovné zvláštnosti krkonošské, Němcovou zapsané, však většinou do přehledu nezařadil (kromě uvedených nářečních forem sloves být a chtít, které od Němcové přejal s připomínkou „jako na Moravě“).

V případě podílu K. J. Erbena na přípravě ZDČ nejde pouze o využití nářečního materiálu, který tento spisovatel nashromáždil ve 40. letech při cestách za českým folklórem (zvl. na Domažlicku a v okolí Rychmburka u Skutče), ale též o konzultace koncepční. Šembera poslal [79]Erbenovi „rozvrh“ svého pojednání, které Erben opravil a doplnil. Při celkovém pohledu na nářeční situaci v Čechách Erben navrhuje dělení na tři nářečně příznakové celky (zeměpisně nepřesně definované „rozřečí domažlické“, jímž míní celou jihozápadní oblast od Plzně za Budějovice, „rozřečí k straně moravských hranic“ — tedy celý pás českomoravský a jako třetí „rozřečí severních Čech“). Střed Čech nepokládá pro sběratele za zajímavý, sama Praha se vyznačuje jen „chybami“. S poněkud romantickým přístupem radí „vyjít za bránu, aby se již dosti čistý jazyk uslyšel“, nejčistší pak bude v okrajových horách, daleko od Prahy, němčinou zkažené. Některé „nešvary“, např. pronikání tvaru nominativu do akuzativu životných maskulin, v řeči lidu popírá a viní z této chyby jen pražské poněmčené herce. Jazyk rodného miletínského kraje srovnává s poznatky z Rychmburska. U archaického tvaru kolektiv typu hora, lesa z Miletínska se dovolává tvaru borka z Královédvorského rukopisu. (Erbenovu víru v jeho pravost a dokumentární hodnotu však Šembera později už nesdílel, ačkoli ještě v ZDČ dokladů z Rukopisů sám užíval).

Erbenovy zápisy jsou poněkud ovlivněny idealizujícím pohledem na projevy lidu, včetně jeho jazyka, třebaže na rozdíl od sběrů folklórních se snaží i o přesnější zachycení nářečních jevů.

Přesto některá jeho zjištění pravdivému obrazu o českých nářečích té doby neodpovídají: např. instrumentál množného čísla substantiv -ama na rozdíl od Šembery (ZDČ, s. 12) za obecný nepokládá („řekli by spíše s kostěmi“) a argumentuje i ustáleným tvarem v přísloví (s pány). Téměř popírá existenci tehdy nesporně živého krkonošského infinitivu -ť, který v téže době potvrzuje Maloch, Kouble i Němcová. (Šembera však převzal do ZDČ tyto zprávy pozitivní a shodně např. s Němcovou připomíná ještě dokonce místy koncovku infinitivu -ti.)

Předností zápisů Erbenových je však citlivé vnímání rozdílů fonetických, zvláště melodie, kterou jako zkušený zapisovatel lidových písní dobře slyšel (popsal např. koncovou kadenci větných úseků v nářečí „buláckých“ vesnic, cítil rozdíl mezi „plným“ a polosamohláskovým u v severovýchodních Čechách, zaznamenal tu i „výraznější“ bilabiální výslovnost v mezi samohláskami (krue, lua), kterou ani Maloch nezachytil, ani pak Šembera nepřevzal do ZDČ. Erben dále detailně popisuje např. kvalitu chodských souhlásek i samohlásek: „někde čistě vyslovují bul, jinde buol krátce, jinde zase buel a jinde opět dokonce bel zhruba“.

Pozoruhodná je též Erbenem poprvé uvedená náležitá interpretace severovýchodočeské koncovky 3. pádu rodinných jmen -óm (k Budinóm, k pekařóm): „zdá se býti z tohoto -ovům zkráceno“. V rukopisu [80]Malochově je pro Podkrkonoší doložen i tvarový mezistupeň -oum, který původ 3. p. -om vysvětluje.[5]

Z různořečí domažlického, odkud poslal Erben Šemberovi nářečního materiálu nejvíce, byla zapsána i pohádka Jirka s kozú, otištěná pak v ZDČ, která je jedním z prvních terénních zápisů nářečních pohádkových textů. Nářeční rozdíly, které Erben v Čechách (kromě Domažlicka) shledal, považoval však již za nepatrné, a proto upustil od záměru napsat souhrnnou práci o nářečích jako později Šembera. Erben shrnuje nakonec svůj pohled na česká nářečí jako na zbytky staršího stavu, které lze omezit jen na dvě okrajová rozřečí, nazvaná podle hor: šumavské a krkonošské. Pro budoucí vývoj nářečí přičítá spisovnému jazyku vliv až nadměrný: již r. 1854 předpokládá, že i nejvýraznější — domažlické nářečí, diferencované od vesnice k vesnici, zanikne již během několika desetiletí.

Poslední z trojice významných spolupracovníků Šemberových byl jičínský profesor A. V. Maloch, jehož poměrně rozsáhlý příspěvek (v Cuřínově přetisku je na 14 stranách) z konce r. 1854 byl Šemberovi cennou oporou a citovaným pramenem (např. v případě přesného Malochova zjištění rozsahu podkrkonošského infinitivu -ť, ZDČ, s. 32).

V průvodním dopise Šemberovi z 29. 12. 1854 je naznačen Malochův návrh dělení českých nářečí. Rozeznává trojí hlavní podřečí (severní, tj. bydžovsko-hradecké, střední — kolem Prahy a podřečí jižních Čech), z nichž každé dále dělí na více menších různořečí.

Nejvíce materiálu má z okolí svého působiště — z nářečí severovýchodní oblasti, pro niž stanoví tři hlavní znaky. (U Šembery jsou tyto znaky jako první a dosud jsou základním kritériem pro vydělení této oblasti): výslovnost v jako u na konci slabiky (na rozdíl od Erbena však popírá intervokalické w bilabiální), 7. p. feminin -ej (ulicej) a dativ „zkrácený -oj místo -ovi: pánoj, klucoj, šeucoj“. Kromě toho vyděluje přesně rozsah infinitivu podle výskytu v jednotlivých obcích. Severovýchodní podřečí pokládá za nejrozšířenější a jeho územní rozsah stanoví hranici podle tří uvedených znaků. Pro tuto oblast pak shledává další charakteristické zvláštnosti, zvláště na Vysocku (tvrdé ł, průvodní hlásky u r — kerk a zvláštní výslovnost samohlásek y a e, která mu připomíná „staroslovanské temné hlásky“. Zajímavá je poznámka o přízvuku na poslední slabice v Křížlicích v Krkonoších, v severovýchodní oblasti zaznamenaného ještě také počátkem 90. let V. J. Duškem v nářečí podorlickém. Velká část Malochova příspěvku je věnována lexikálním zvláštnostem z různých míst, které vzájemně srovnává. (Dodatky z Budyně nad Ohří převzal od ředitele jičínského gymnázia F. Šíra.) Zvláštnostem rodné Prahy a celému „podřečí středních Čech“ [81]příliš pozornosti nevěnuje. Nářeční jevy známé odjinud tu neshledává, za nejbližší jazyku spisovnému považuje mluvu na Berounsku).

Nářečí jihočeské charakterizuje dvěma znaky: měkkou výslovností retnic (mjilý) a užíváním slova sosna. Tento nepodstatný znak lexikální zvolil za kritérium patrně proto, že poznal jeho oblastní diferenciaci při Šemberou požadovaném překladu bajky Slunce a stromy do nářečí. Maloch přeložil bajku do nářečí jičínského, ale Šembera v ZDČ tuto verzi nepublikoval.

Malochovy četné drobné postřehy mají dnes cenu dobového svědectví o zaniklých nářečních jevech. Upozorňuje např. na některé shody v okrajových nářečích (krkonošské i domažlické bul a infinitiv zakončený ), na četné zvláštnosti archaického Soběnova na Doudlebsku, na množství germanismů zvláště na Jindřichohradecku a Stříbrsku a na „protivné“ dloužení posledních slabik ve větných úsecích na Prácheňsku (popsané přesněji i Erbenem).

Vcelku lze říci, že i Malochovy rukopisné příspěvky, podobně jako záznamy Erbenovy a zvláště B. Němcové, jsou doklady dobového rozvíjejícího se zájmu o počínající obor studia lidového jazyka, horlivého sledování nářečních zvláštností a jejich územního rozšíření, které si v té době vlastenecky smýšlející kulturní pracovníci začínali uvědomovat jako projevy „nezkažené“ mateřštiny.

(Pokračování v příštím čísle)


[1] Zajímavým údajem je též Šemberova poznámka o vyučování češtiny na vojenské akademii ve Vídni. Šembera udává, že hrabě Kinský r. 1779 zlepšil vyučování českého jazyka; výuku gramatiky (podle Pohlovy mluvnice) rozšířil do pěti tříd a požadoval, aby studenti i na hřišti mluvili mezi sebou i jinými jazyky (nejen německy).

[2] Poprvé vyšla v prosinci 1863. Kromě topografického obsahu je i mapou jazykovou, hranice v ní vyznačené byly uznávaným východiskem pozdějších jazykovězeměpisných studií (např. Bartošových, Duškových, Frintových aj.). Čarami je zde vyznačeno rozhraní řeči české a německé, polské a německé, české a polské a též hranice nářečí a různořečí — v přilehlé části Čech podkrkonošského, na Moravě podhorského, horského, hanáckého, valašského, lašského, opavského a moravskoslovenského, na části Slovenska pak různořečí bělohorského, trnavského a trenčanského. (V ZDČ o rok později uvádí ještě různořečí dolské či litavské a dolnobečevské či polohanácké, která na mapě zakreslena nejsou.) Druhé vydání mapy je z r. 1868, poté další 1881; faksimile tohoto vydání je přílohou článku B. Horáka, Šemberova mapa Moravy a Slezska, in: Lad. Hosák, Historický místopis země moravskoslezské, Brno 1938.

[3] Jedním z jmenovaných informátorů je též J. Lepař, ředitel pražského gymnázia, který byl Šemberovi poradcem pro nářečí hanácká a slezská. Šembera mu poslal opravit na mapě jazykovou hranici česko-polskou, neboť Lepař byl dobrým znalcem tamních národnostních poměrů. — Přínosem jiného informátora o nářečích slezských, I. Tkače, je mj. velice cenný text, který pro ZDČ (s. 169—171) zapsal v nářečí slezském („různořečí opavsko-ostravickém“ — od Frýdku). Není to podle dobových zvyklostí překlad známého textu (např. pohádky) do dialektu, ale živý rozhovor tří osob v nářečí („rozprávky v hospodě“). — Druhým zapsaným textem ze slezských nářečí (Stryk Přihoda, ZDČ s. 171—172), humornou příhodou z Milhostovic u Opavy, přispěl V. Prasek, Šemberův žák z vídeňské univerzity a další stálý informátor pro oblast slezskou. Spolehlivé údaje „o nářečím polském ve stolici Trenčínské“ podal Šemberovi v ZDČ nejmenovaný J. Lottner, jak připomíná r. 1898 F. Pastrnek.

[4] Příspěvky A. V. Malocha a K. J. Erbena byly poprvé otištěny v knize F. Cuřína Kapitoly z dějin českých nářečí a místních i pomístních jmen, Praha 1970. Listy B. Němcové (jeden z r. 1848 F. L. Čelakovskému a další čtyři z let padesátých Šemberovi) byly otištěny nejprve časopisecky (A. Hodáněm v Časopise Českého muzea a Č. Zíbrtem v Českém lidu), poté v knize B. Němcové, Národopisné a cestopisné obrázky z Čech, Praha 1951, s. 159—188 (s jazykovou spoluprací B. Havránka a s poznámkou o chodském nářečí od J. Voráče). O dalším, dodatečně nalezeném dopise referuje J. Voráč v článku Nově objevený příspěvek B. Němcové k poznání chodského nářečí, SaS 13, 1951/2, s. 150—156. O dopisech předchozích srov. též B. Havránek, Lidový podklad jazyka B. Němcové, SaS 29, 1943, s. 129—137.

[5] Srov. J. Hlavsová, K jazykovězeměpisným výkladům oblastních tvaroslovných znaků (k původu tvaru 3. p. rodinných jmen na -om), NŘ 63, 1980, s. 175—178.

Naše řeč, volume 70 (1987), issue 2, pp. 75-81

Previous František Štícha: Komunikativní funkce umísťování východiska (tématu) na konci věty

Next Věra Petráčková: Práce z dějin slavistiky X

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1