Časopis Naše řeč
en cz

Komunikativní funkce umísťování východiska (tématu) na konci věty

František Štícha

[Articles]

(pdf)

-

V tomto článku chceme zevrubněji představit[1] a příklady, převážně z beletrie 20. stol.,[2] doložit jeden z výrazných jevů aktuálního členění výpovědi,[3] který dosud nebyl soustavně popsán.[4] Jde o kladení tematického prvku či jednoho z tematických prvků výpovědi, kterému budeme říkat východisko,[5] za obsahové jádro sdělení, na poslední místo ve větě.

[70]Téma výpovědi, tj. to, z čeho se ve výpovědi vychází, stává v české větě[6] především na jejím začátku. Protože tou či onou výpovědí mluvčí (pisatel) zpravidla reaguje na ten či onen aspekt určité komunikativní situace, je právě tento aspekt při tvorbě výpovědi jejím tématem. Jako téma výpovědi tedy klademe něco, co vyplývá nebo může vyplynout ze situace, v níž se výpověď dostává do kontaktu s jejím adresátem, jako něco, o čem je v dané situaci nutné, vhodné nebo možné něco sdělit. To bývá především jednak něco, někdo, o čem, o kom se již dříve (přímo nebo nepřímo) hovořilo (např. výpovědi Děti se už vrátily užijeme zprav. tehdy, jestliže o dětech už dříve byla nějaká, třeba i nepřímá, zmínka); jednak je takovým tématem i časový nebo prostorový rámec, do něhož zařazujeme nějaký fakt nebo událost (Teď nemám čas; Dneska si odpočinu; Zítra pojedu do Prahy; Venku je teplo; Na obloze svítí hvězdy; V Afghánistánu vypukla revoluce apod.).

Z hlediska komunikativních vazeb výpovědních složek promluvy lze rozlišovat dvě základní funkce tématu výpovědi; mohli bychom je nazvat funkcí uvozovací, je-li funkcí tématu uvozovat, představit nějaký fakt jako něco, o čem je namístě něco sdělit, a funkcí navazovací, je-li funkcí tématu mj. navázat na něco, o čem se již (přímo nebo nepřímo) hovořilo, resp. oč v dané komunikativní situaci šlo a jde. Jako uvozovací téma funguje v češtině především časový a prostorový rámec děje či faktu. Ten stává zpravidla na začátku věty (Dneska jsem měl hodně práce), ale může stát i uprostřed nebo až na konci věty (Měl jsem dneska hodně práce — Měl jsem hodně práce dneska), přičemž středové postavení tohoto rámce bývá někdy noremní (Je tady horko). Avšak posuneme-li časové nebo prostorové určení doprostřed nebo až na konec věty, ztrácí tím charakter výhradně uvozovacího tématu a nabývá funkce tématu navazovacího (resp. odkazovacího), neboť — jak ukážeme v tomto článku — středové či koncové postavení tématu výpovědi je závislou slovoslednou funkcí komunikativního zdůraznění navazovací (odkazovací) platnosti tématu.

Téma stojící na začátku věty může mít platnost tématu pouze uvozovacího nebo tématu uvozovacího i navazovacího zároveň. Např. předcházela-li výpovědi Večer půjdeme do kina otázka Co budeme (dneska) dělat?, má časové určení večer platnost tématu pouze uvozovacího; avšak je-li výpověď Večer půjdeme do kina reakcí na otázku Co bu[71]deme dělat večer?, má časové určení večer platnost tématu uvozovacího i navazovacího zároveň.

Téma vyjádřené substantivem, které, poukazujíc na nějakou skutečnost, uvozuje ji jako téma, o němž má být něco sděleno, musí stát výhradně na začátku věty. Posuneme-li je doprostřed nebo až na konec věty, stává se eo ipso více či méně aktualizovaným tématem navazovacím (odkazovacím). Srovnejme např. úvodní větu textu k jednomu z obrázků stolního kalendáře: Starořímské hostiny by určitě vyděsily naše dnešní strážkyně kalorií a financí. Výraz starořímské hostiny funguje v této výpovědi jako téma uvozovací (neboť jde o úvodní větu textu a dříve se nikde v kalendáři o starořímských hostinách ani o něčem, co by s nimi souviselo, nehovořilo, ani na obrázku není taková hostina představena). Kdybychom ho však posunuli doprostřed věty (Určitě by vyděsily starořímské hostiny naše dnešní strážkyně kalorií a financí), nabylo by nutně funkce odkazovací: Výpověď Určitě by vyděsily starořímské hostiny … anebo Naše dnešní strážkyně kalorií a financí by starořímské hostiny určitě vyděsily by bylo možno užít jen tehdy, kdybychom výrazem starořímské hostiny odkazovali jako k diskutovanému tématu buď přímo k již dříve zmiňovaným starořímským hostinám, nebo k něčemu s těmito hostinami souvisejícímu. Kdybychom výraz starořímské hostiny umístili až na konec věty (např. Naše dnešní strážkyně kalorií a financí by určitě vyděsily starořímské hostiny), fungoval by buď, a to především, jako jádro výpovědi (tj. např. jako odpověď na otázku Co by vyděsilo naše dnešní strážkyně …? — větný důraz by pak byl na slově hostiny), anebo jako silně aktualizované východisko dané výpovědi — větný důraz by pak byl na slově vyděsily. Zároveň s tím by byl silně zdůrazněn přísudek věty (vyděsily) jako jádro výpovědi, a tím, zejména v psaném textu, by slovosled věty působil poněkud neobvykle, resp. nemuselo by být zřejmé, že výraz starořímské hostiny stojící na konci věty je nikoli jejím jádrem, nýbrž jejím východiskem.

Reagujeme-li nějakou výpovědí na diskutované celkové nebo dílčí téma, které již bylo dříve pojmenováno nebo se jen vyrozumívá ze souvislostí celkového diskutovaného tématu, bývá takové téma-východisko bezprostředním motivem, impulsem, podnětem pro realizaci výpovědi. Takové východisko je mnohdy tak silným motivem k uskutečnění výpovědi, že není třeba představovat tento podnět na začátku věty jako téma zároveň uvozovací, nýbrž umístíme jej doprostřed nebo až na konec věty. Na začátku věty pak stojí buď jádro výpovědi, nebo [72]uvozovací téma. Např. diskutujeme-li o nevhodnosti, neslušnosti, špatnosti jednání někoho, kdo mohl a měl být za toto jednání potrestán, ale potrestán nebyl, můžeme reagovat např. touto výpovědí: Měl být potrestán za takové jednání (měl být potrestán je jádro, za takové jednání východisko výpovědi). Stojí-li na začátku věty uvozovací téma, východisko může stát uprostřed a jádro na konci věty; např.: Naše dnešní strážkyně … (uvozovací téma) by starořímské hostiny (východisko) vyděsily (jádro). Nebo naopak může stát východisko až na konci věty a jádro uprostřed: Naše strážkyně (uvozovací téma) by vyděsily (jádro) starořímské hostiny (východisko).

Možnost umístit východisko výpovědi na začátek, doprostřed nebo až na konec věty je jedním z mnoha rozmanitých projevů konkurence jazykových prostředků přirozeného jazyka. V této konkurenci jde často o rozdílné, relativně protikladné nazírání a představování téže objektivní situace nebo o (větší či menší) zdůraznění toho či onoho aspektu, té či oné složky dané objektivní situace.

Začátkové postavení východiska se výrazně liší od jeho pozice středové či koncové v tom, že začátek věty je pro odkazovací téma-východisko nepříznakovou pozicí:[7] i téma-východisko představuje tato pozice vždy zároveň jako téma uvozovací. Rozdíl v komunikativní funkci středového a koncového postavení východiska je v tom, že koncové postavení východiska jednak více aktualizuje téma-východisko jako bezprostřední podnět k uskutečnění výpovědi — ten se leckdy jen jakoby dodatečně připomíná —, jednak se koncovým postavením východiska dostává jádro výpovědi do pozice středové a je tím silněji zdůrazněno. Např. ve výpovědi Měl být potrestán za takové jednání je jádro (Měl být potrestán) více zdůrazněno, než by bylo ve větě, v níž by stálo na konci (Za takové jednání měl být potrestán). Východisko by však v této výpovědi nemuselo být uvedeno vůbec, bylo-li by z komunikativní situace, na niž reagujeme výpovědí Měl být potrestán, zřejmé, že zmiňovaná osoba měla být potrestána za své jednání.

Uvedeme nyní příklady výpovědí s východiskem umístěným na konci věty, které jsme příležitostně excerpovali převážně z české beletrie 20. stol., a roztřídíme tyto doklady vzhledem k obsahovému charakteru východiska a vzhledem k tomu, zda a jak je větný člen v koncovém postavení jako východisko signalizován.

[73]Větný člen v koncovém postavení je signalizován jako východisko především ukazovacím zájmenem, jehož jednou z funkcí je odkazovat k diskutovanému tématu.

Někdy se odkazuje k dané době jako ke komplexnímu východisku komunikace, k různým událostem této doby představujícím v rámci tohoto komplexního východiska jednotlivá dílčí konkrétní témata: Ale kam nás to vede? Leda na šibenici za těchhle časů (Kubka); Palečka však nikdo neviděl v těchto slavných dnech (Kubka).

Často se odkazuje ke konkrétnímu východisku, o němž bylo již něco řečeno, které bylo v promluvě nějak (přímo či nepřímo) zmíněno či které vyplývá z dané komunikativní situace jako její aktuální téma:

Proharcoval půl země v těch prokletých vojnách (Kubka); Myslel jsem na to, co se stalo dál s těmi dvěma lidmi (Řezáč); Zdálo se, že je všecko mrtvo v tom obličeji (Majerová); Hana se velmi těšila z tohoto okolí (Majerová); A tak jsem přestal ten čas psát, odstrčil jsem daleko od sebe ty svoje příběhy (Hrabal); díval se na předměty ve veliké dálce, tak jak byl zvyklý z života svých předků sedět na zasněžených horách a dívat se, kde se něco jen pohne v těch velebných velehorách (Hrabal); avšak komisaři byli zděšeni tím úkazem (Hrabal); Tak nás dojala ta píseň, že jsme na chvíli oněměli (Hrabal); Nikdo si ničeho nevšímal, tak dojatý jsme byli tím procítěným přednesem (Hrabal); Nemohl jsem si vůbec nic vykonstruovat z té malé scény (Stýblová); Nebyla příliš upřímná tato slova (Stýblová); Nebudu se s tím tahat v tom horku (Frais); Strejdo, balím to, nemá to verka. Nemám už kliku na týhle řece (Pavel); Opravdu stojí za vidění těch pár mistrovských dílek (Rudé právo); Pavel Louda pocítí radost z té proměny (Ráž).

Ukazovací zájmeno připojené k větnému členu v koncovém postavení sice často odkazuje k východisku výpovědi, avšak samo o sobě východisko neidentifikuje. K tomu je třeba, abychom vzhledem ke zřejmému komunikativnímu záměru výpovědi identifikovali jako jádro (réma) výpovědi větný člen v nekoncovém postavení (středovém, popř. i počátečním). Např. z výpovědi … mluvil tak, jak ještě nebylo slýcháno v této síni (Kubka) je i mimo širší kontext zřejmé, že jádrem této výpovědi je sdělit, že ve zmíněné síni (která je zřejmě jednou ze složek komplexního východiska dané komunikativní situace) ještě nikdo daným způsobem nemluvil (že tu taková slova ještě nebyla slyšena). V opačném případě, pokud by výraz v této síni fungoval nikoli jako východisko, nýbrž jako jádro sdělení, sdělovalo by se, kde taková řeč ještě nebyla slyšena, a to by zároveň předpokládalo implicitní sdělení, že taková řeč jinde než ve zmíněné síni slýchána byla; o takové sdělení tu však jistě nejde.

Podobně jako ukazovací zájmeno signalizuje východisko i zájmeno osobní:

[74]Opájí se jím, jsou vděčni za ně (Olbracht); Jeho kořeny netkvěly v zemi, nepřijímal potravy od ní (Olbracht); … stavěla se Johanka všemi prostředky lsti, líbeznosti i manželského hněvu za ně (Kubka); Ta historka sama o sobě je dost ponižující pro ni (Stýblová).

Východiskem umístěným na konci věty bývá určité místo, prostředí, o němž se hovoří, aniž je na ně poukázáno ukazovacím zájmenem:

Ale zdá se, že tu budou změny na Vrbici (Kubka); Ten pátek před svatbou panny Blančí bylo mnoho lidí na Stráži (Kubka); Dnes jsou už jiné časy tam u nás za horami (Kubka); Bude ti krušno dole mezi lidmi (Kubka); Neradi bychom byli zklamáni ve svých nadějích, jak tomu tak často bývá na naší hlavní scéně (Řezáč).

Jindy označuje východisko (rozvitý) substantivní větný člen vyjadřující objekt nebo subjekt děje a jádrem výpovědi, které ve větě bezprostředně předchází, je větný přísudek:

Pak se ale ukázalo, že se manžel moc netěší na druhé dítě (Mladý svět); Švadlena ještě neviděla takovou nevěstu (Majerová); Bylo vidět, že ji zatím nijak netěší ty peníze (Stýblová); Byla zbytečná její zpověď (Stýblová); Ale školní prospěch … není průkazný pro skutečnou inteligenci žáka (Fuks).

Východisko může ve větě fungovat také jako okolnostní nebo předmětné určení jádra výpovědi:

Je toho mnoho na jeden list (Kubka); Král Ladislav nenalezl zalíbení v kacířích a jejich zbožnosti (Kubka); … bude ještě hodně smíchu z jeho řečí (Kubka); Papež Kalixt měl své plány s králem Jiřím (Kubka); Myslí si, že svatého křížma je škoda na kacířskou hlavu (Kubka); … z píšťaly vystupovaly saze a třísnily mu ruce a tvář, už byl celý černý od těch sazí (Hrabal); Něco zanedbáváme ve výchově dětí (Rudé právo); Hana však nepocítila lítost nad zlomeným člověkem (Majerová); Zdám se sám sobě zbytečný na světě (Majerová); Ještě ten den táta prodal v Rokycanech čtyři vysavače a to byl tenkrát výkon na nováčka (Pavel).

Méně běžně stává na konci věty v platnosti východiska v psaných textech rozvitý přísudek, jehož objekt je jádrem výpovědi umístěným na začátku věty: Celý svůj životní postoj můžete na konto vesmíru rozebrat (Fuks).

Východisko, přestože je odkazovacím tématem a nasnadě jsoucím motivem daného sdělení, je často třeba ve výpovědi pojmenovat. Je to nutné především tehdy, je-li východiskem objekt děje, který je u daného slovesa vždy nutno vyjádřit, např.: … odstrčil jsem daleko od sebe ty svoje příběhy (Hrabal). Pojmenovat východisko je nutné také tehdy, jestliže k němu pouze neodkazujeme, ale něco (nového) o něm sdělujeme, např.: … byl zvyklý … sedět na zasněžených horách a dívat se, kde se něco jen pohne v těch velebných velehorách (Hrabal). Východisko je namístě pojmenovat také tehdy, jestliže by nemuselo být zřejmé, že jádro výpovědi se vztahuje právě k tomuto [75]východisku, např.: Kdybys mi je (peníze) byl neunutil, byl bych patrně provedl nějakou hloupost s tvými penězi (Majerová). Východisko je třeba pojmenovat také tehdy, jestliže jádro výpovědi se vztahuje k tomuto východisku jakožto tématu předcházející rozsáhlejší promluvě, v níž toto východisko není přímo pojmenováno; zejména pak předchází-li výpovědi vztahující se k danému východisku sdělení výpověď k tomuto východisku se přímo nevztahující, např.:

… a pan Kučera se vzpamatoval a začal hrát tuš a potom hned zazpíval, libě zpíval s ohromným procítěním … Už troubějí, už troubějí, na horách jeleni … a tohle jak slyší každej myslivec, tak ho hned slzy polejou, a hned jsem začal zpívat taky s citem … a když jsme dozpívali, tak jsme všichni zjihli, dívali jsme se před sebe a tu chvíli jsme nebyli v restauraci Hájenka, ale na vysokých horách a na mýtince troubili jeleni a každýmu jelenovi od huby šla pára, protože jeleni troubí v těchto pozdně říjnových dnech na horách, když už je chlad a lehounký mrazík … Tak nás dojala ta píseň … (Hrabal).

Umísťování odkazovacího tématu-východiska na konci věty je důležitým a účinným prostředkem aktuálního členění výpovědi a komunikativního usouvztažnění jednotlivých výpovědních složek promluvy i více či méně výrazným prostředkem expresivity sdělení.[8]


[1] O komunikativní funkci umísťování východiska na konci věty srov. též F. Štícha, Slovosled v prózách Bohumila Hrabala, NŘ 66, 1983, s. 75—83.

[2] Excerpovali jsme tato díla: M. Majerová, Panenství, Praha 1966; I. Olbracht, Podivné přátelství herce Jesenia, Praha 1964; V. Řezáč, Rozhraní, Praha 1961; F. Kubka, Palečkův úsměv a pláč, Praha 1972; V. Stýblová, Mne soudila noc, Praha 1957; O. Pavel, Zlatí úhoři, Praha 1985; B. Hrabal, Slavnosti sněženek, Praha 1985; L. Fuks, Obraz Martina Blaskowitze, Praha 1985; J. Frais, Strom na konci cesty, Praha 1985; R. Ráž, Šokmistr, Praha 1986. — Pokud jde o časové rozpětí (téměř jednoho století) excerpovaných textů, může mít zde vývoj jazyka vliv především na frekvenci, nikoli funkci jevu; různost frekvence pak může být podmíněna i dobovými stylizačními zvyklostmi — těmito otázkami se v našem článku nezabýváme.

[3] Všestranné poučení o tomto jevu lze nalézt v knize P. Sgalla — E. Hajičové — E. Buráňové, Aktuální členění věty v češtině, Praha 1980.

[4] Podrobněji se tímto jevem zabýval pouze V. Mathesius v článku K pořádku slov v hovorové češtině, sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 353—359, a zčásti také J. Mukařovský v článku Pokus o slohový rozbor Babičky B. Němcové, Kapitoly z české poetiky 2, 1941, s. 411—424. Mathesius má však doklady jednak pouze z běžně mluvené, „lidové“ řeči, jednak takové, v nichž je na konci věty většinou pouze jednoslovný tematický prvek, zpravidla zájmeno nebo příslovce, nebo předložkový výraz (Je ještě malá zima na to).

[5] Tohoto termínu užíval už V. Mathesius, avšak v teorii aktuálního členění výpovědi (věty) se výraz východisko jako termín, domníváme se, že ke škodě věci, nevžil. Z našich lingvistů ho obhajuje F. Daneš, srov. Téma — základ — východisko výpovědi, SaS 25, 1964, s. 148—149; týž, Věta a text, Praha 1985, s. 188.

[6] O výpovědi mluvíme tehdy, máme-li na mysli sdělnou, komunikativní hodnotu skladební jednotky, jíž se o něčem něco vypovídá, termín věta vztahujeme pak k takové skladebně organizované jednotce samé.

[7] O umísťování tematické složky nesoucí informaci nám již známou z předchozího textu doprostřed věty se zmiňuje L. Uhlířová v čl. Aktuální členění a styl jazykových projevů (na materiále z publicistických textů), SaS 44, 1983, s. 284—294.

[8] Nezdá se, že by byl charakterizovaný jev nějak výrazněji podmíněn funkční stylovou úrovní textu. Vyskytuje se jak v řeči hovorové, tak i v stylizovaných projevech literárních i v jazyce (i když méně často) odborném.

Naše řeč, volume 70 (1987), issue 2, pp. 69-75

Previous Jan Kořenský, Jana Hoffmannová, Olga Müllerová: Metoda analýzy komunikačního procesu

Next Jaroslava Hlavsová: Počátky české dialektologie