Časopis Naše řeč
en cz

Teorie textu a edice Linguistica

Eva Macháčková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Přestože první svazek edice Linguistica vyšel interním tiskem Ústavu pro jazyk český ČSAV teprve v roce 1981, má do dnešního dne již osm svazků. Mimořádná úspěšnost této edice je vázána na rychlé publikování vědeckých poznatků; nové práce se rychle dostávají ke čtenářům.

[31]O prvním svazku uvedené řady Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text (vyd. F. Daneš, D. Viehweger) se v našem časopise již referovalo.[1] Nebudeme se jím tedy podrobněji zabývat. Chceme jen upozornit, že tento sborník statí, publikovaný ve spolupráci s německými autory ve světových jazycích, nalezl ohlas v zahraničí, jak o tom svědčí např. jeho dvě recenze z poslední doby.[2]

Svazky druhý, třetí, čtvrtý a sedmý jsou věnovány kvantitativním aspektům publicistického, administrativního a odborného stylu; publikují výsledky práce oddělení matematické lingvistiky Ústavu pro jazyk český za poslední léta.[3] Pátý svazek edice tvoří studie H. Běličové Modální báze jednoduché věty a souvětí (1983). Autorka se v ní zabývá kategorií modálnosti jako konstituující složkou větného významu. V této kategorii se uplatňují subjektivně hodnotící postoje mluvčích. Modalita se v češtině — stejně jako v jiných slovanských jazycích — vyjadřuje především ve slovese. Autorka konfrontuje typy modality v češtině a v ruštině a probírá jednotlivé komunikativní typy. — Monografie O. Šoltyse (osmý svazek edice) se nazývá Verba dicendi a metajazyková funkce (1983). Verba dicendi (tj. slovesa pravení) přinášejí informace o jazyce, řeči a komunikaci. Jsou tedy nejvýznamnějším prostředkem tzv. metajazykové funkce. Na základě vlastní excerpce a slovníků provádí autor klasifikaci těchto sloves. Přihlíží přitom k tomu, zda se v slovese obráží situace (např. se vyjadřuje způsob artikulace — breptat, drmolit), postoj (např. postoj mluvčího k situaci — zlobit se, namítat, odmítat, nebo postoj k adresátovi — děkovat, lhát), popř. zda se vyjadřuje gesto.

V naší recenzi se budeme podrobněji zabývat šestým svazkem edice (také z roku 1983), jehož autorka je J. Hoffmannová. Nazývá se Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu (145 s., německé résumé). Je to publikace velmi prospěšná: přináší obecné poučení o textu a odkazuje na literaturu ke každému dílčímu tématu. Při hlubším zájmu o některou problematiku si každý může pro důkladnější poučení vyhledat i speciální tituly. Dále čtenáři uvítají souhrnné zpracování problematiky, protože dosavadní české práce o textu jsou roztroušeny převážně po časopisech a sbornících.

Monografie má (kromě úvodu a závěru) tyto části: Postavení teorie textu a kontextu některých příbuzných nauk. Systémové aspekty textu. Obsahová [32]rovina textu. Syntakticko-sémantická rovina textu. Pragmatická rovina textu.

První kapitola, týkající se vztahu teorie textu k příbuzným naukám, se zabývá vztahem teorie textu a gramatiky, syntaxe, pragmatiky a stylistiky. Jak z výkladu vyplývá, vědecké pojetí jednotlivých oblastí a jejich vztahů se stále vyvíjí, zkoumání není na tomto poli nijak uzavřeno. V první části analyzuje autorka názory na vztah teorie textu a gramatiky; uvádí, že moderní teorie gramatiky byly i pro teorii textu značným přínosem a přispěly podstatně k hlubšímu pochopení řady problémů. Vztah textu k syntaxi byl zdůrazňován především v počátcích vývoje teorie textu, z té doby pocházejí termíny jako nadvětná syntax (hypersyntax), později textová syntax. V současné době se těsný vztah k syntaxi někdy v literatuře vytrácí — do popředí se dostávají aspekty pragmatické a komunikační. Vztah syntaxe a teorie textu však autorka považuje za užitečné dále propracovávat. Některé pojmy v syntaxi běžné lze s úspěchem dále využívat i v teorii textu, i když třeba v modifikované podobě; tak se např. pracuje s pojmem makropredikátu (tj. klíčového predikátu reprezentujícího obsah, informační jádro textu).

Zájem o pragmatiku se rozvinul větší měrou v šedesátých a sedmdesátých letech v souvislosti se zvýšeným zájmem o řečovou činnost, komunikaci a řečové jednání. Byl rozpracován zvláště van Dijkem a řadou dalších autorů (srov. např. práce nám blízké školy Viehwegerovy v NDR). Oblast pragmatiky, zahrnující především prostředky zapojení textu do komunikačního kontextu a vztahy textu k mluvčímu (produktorovi) textu a adresátovi, bývá chápána velmi různě. Celá tato problematika se úzce váže ke stanovení rozdílů mezi jazykovým systémem a řečovou činností; ukazuje se tu názorová nejednotnost. Podle některých badatelů pragmatické faktory do jazykového systému patří, podle jiných nikoli, protože jsou složkou řečového jednání. Z hlediska pragmatiky se pracuje s termíny jako komunikační záměr, cíl, plán, strategie, postup. Autorka se domnívá, že je rozhodně třeba s vyčleněním samostatné pragmatické roviny počítat, i když ji nelze stavět na stejnou úroveň s rovinou gramatickou a sémantickou; pragmatické významy se totiž účastní i při vytváření významových vztahů a výrazové prostředky pragmatické napomáhají kohezi (spojitosti) textu, což je problematika syntaktická.

V kapitole o textu a stylistice podrobila autorka hlubšímu rozboru některé práce týkající se této problematiky. Dochází k závěru, že pojem textu je komplexnější než pojem styl, teorie textu nezkoumá jen stylistický aspekt jazykových projevů, ale i nadřazené, obecně platné zákonitosti výstavby textů v procesu jejich vytváření a vnímání. Stylistika by se tak měla stát součástí široce pojaté teorie textu.

V další kapitole se uvažuje o systémových aspektech textu. Jestliže se textové jednotky chápou jako jednotky systémové, je pak možno je jistým způsobem uspořádat, popsat, zobecnit. Představy o tzv. textových vzorcích jako jistých systémových jednotkách jsou nejrůznější. Takové jednotky nelze chápat formálně, odtržené od obsahu; jednotlivé jejich typy jsou vázány na [33]funkci textů. Jisté modely je možné stanovit, přihlíží-li se např. k jednotlivým žánrům. K otázkám systémovosti textu se tak či onak vyslovila i celá řada českých lingvistů (Daneš, Hausenblas, Sgall, Palek, Kořenský, Koževniková aj.).

V kapitole o obsahové rovině textu se autorka podrobněji zastavuje u pojmů téma, záměr, komunikační plán a rámec. Konfrontuje tu názory lingvistů i psychologů na tyto otázky. Podle názoru badatelů volí obvykle autor textu na základě jistého komunikačního záměru téma; hlavní téma je jednotícím principem textu, při produkci textu se může dále rozvíjet a štěpit. Mluvčí se opírá o své znalosti a zkušenosti — ve vědomí dochází k aktualizaci některých složek a vytváří se obsahový rámec (zdá se, že definice rámce není zatím uspokojivě vypracována). Komunikační plán vychází z hlavního tématu a základního textového vzorce a umožňuje dosáhnout cíle — úspěšného dovršení komunikačního procesu.

Co se týče významových vztahů v textu, některé se uplatňují už ve struktuře souvětí (poměr slučovací, odporovací, stupňovací atd.), jiné typy vznikají až mezi textovými jednotkami — vztahovat se k sobě mohou i jednotky značně vzdálené. Vedle vztahů objektivně existujících vyjadřují se i takové, které vnáší do produkce textu sám mluvčí (např. vztahy konfrontace nebo rektifikace).

V kapitole o syntakticko-sémantické rovině textu a jeho kohezi se autorka hlouběji zamýšlí nad strukturou časových významů, nad kategorií času a jejím jazykovým ztvárněním v textu. Probírá vztahy prostředků vyjadřování časových významů a důležitost těchto prostředků pro textovou kohezi. Podrobněji se zabývá systémem a funkcí časových adverbií a jiných adverbiálních výrazů. Dále věnuje pozornost členění textu z hlediska časových vztahů mezi textovými jednotkami a významem časových charakteristik pro typologii textů. Autorka liší čas interní, který je dán linearitou textu a jeho kompozičním uspořádáním, a čas externí, pojatý jako objektivní čas reálného dění. Oba tyto časy mají styčný bod v momentu komunikace; nelze však přehlédnout, že čas produkce a čas percepce mohou být od sebe značně vzdáleny. Autorka dále vymezuje pojmy časového kontinua, časového prostoru (jako celku vyňatého z časového kontinua) a časového úseku — základního časového významu odpovídajícího na otázku kdy. Mluvčím a jeho komunikačním záměrem je dána časová perspektiva textu, někdy je perspektiva progresívní (výzvy, předpisy), jindy regresívní (návraty do minulosti). Autorka se zvláště věnuje tzv. časovým orientátorům, tj. prostředkům časové orientace; patří mezi ně především časová adverbia. Právě tyto jednotky často fungují i jako prostředky propojení textových jednotek.

Kapitola o pragmatické rovině textu pojednává (kromě obecných otázek o vztazích mezi mluvčím, adresátem a textem) o speciálních prostředcích zapojení textu do komunikačního kontextu. Probírají se tu tzv. textové orientátory, které usnadňují porozumění textu. Jsou to např. výrazy: z toho vyplývá, [34]jinými slovy, výše zmíněný, následující aj. (viz už výše orientátory časové). Vedle orientace v textu mívají někdy zároveň i funkci kontaktovou (jsou zaměřeny na adresáta) a funkci konektivní (pomáhají zajišťovat spojitost textu). Některé prostředky jsou zase spíše vyhrazeny pro funkci kontaktovou (řečnické otázky). Zvláštní pozornost věnuje autorka metatextovým (metařečovým) komentářům; uvádí se tu ilustrativní příklad z Čapkovy Dášeňky:

Když se do toho Dášeňka pořádně obula (totiž ona se neobula, ale vykasala si na to rukávy) (přesněji řečeno, ani rukávy si nevykasala, ale jenom si, jak se říká, plivla do dlaní) (rozumějte mi, ona si ovšem nemohla plivnout do dlaní…).

Metařečové komentáře se však vždy nedají odlišit od textových orientátorů. Autorka ukazuje rozdíly: jak už bylo řečeno je textový orientátor, propojuje dvě místa v textu, upřímně řečeno je metařečový komentář. Hranice nejsou ostré; autorka uvádí hodnotící výrazy je zřejmé, jasné, pochopitelné mezi kontaktovými prostředky (s. 115), je jisté v metařečových komentářích (s. 120).

Práce J. Hoffmannové analyzuje a konfrontuje názory badatelů zabývajících se textem; sama autorka přispívá k systematičtějšímu výkladu řady otázek a k ujasnění mnohých problémů. Navazuje na tradiční syntaktický a stylistický přístup k textu, bere však v úvahu nové pohledy psychologické a komunikativní. Její práce se stane zcela určitě nepostradatelnou pomůckou pro všechny, kteří se chtějí teorií textu hlouběji zabývat; umožní jim to i cenná obsáhlá bibliografie k daným otázkám.


[1] Srov. A. Polívková, Nový sborník o problémech sémantiky textu (Větněsémantické komponenty a vztahy v textu), NŘ 65, 1982, s. 161—163; srov. zprávu o konferenci, na níž byly referáty obsažené ve sborníčku předneseny: J. Hoffmannová, L. Uhlířová, Konference o některých problémech lingvistiky textu, SaS 42, 1981, s. 334—339.

[2] H. Hecker, Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text, Zeitschrift für Anglistik und Amerikanistik 31, 1983, s. 55—57; P. Paul, Dept of Linguistics, Lingua 61, 1983, s. 267—276.

[3] Srov. M. Těšitelová, O kvantitativní analýze češtiny s pomocí moderní výpočetní techniky, NŘ 67, 1984, s. 47—50.

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 1, pp. 30-34

Previous Otakar Šoltys, Alena Polívková: Jazyk, kultura a slovesnost

Next Jiří Nekvapil: Čtyři svazky bibliografie české lingvistiky (1979, 1980, 1981, 1982)