Titulní role

Petr Mareš

[Short articles]

(pdf)

-

Úvodem dva citáty z tisku poslední doby: Snímek zachycuje představitele titulních postav úspěšné inscenace Divadla na Vinohradech Dům na nebesích — Jiřinu Bohdalovou a Miloše Kopeckého. — Toto představení (Post—Postřižiny) volně navazuje na Postřižiny I., v titulních rolích se objevují opět Z. Hadrbolcová jako maminka, P. Matějů (Francin) a I. Hüttnerová v roli Pepina.

Adjektivum titulní znamená „vztahující se k titulu“, tedy k názvu nějakého díla — titulní stránka je stránka, na níž je napsán titul atd. Rovněž spojení titulní postava, titulní role implikují vztah k titulu díla. Titulní postava je postava, která je uvedena v titulu.

V citátech, jež stojí na začátku této poznámky a jež reprezentují jev v současné době značně rozšířený, je však adjektivum titulní užito ve významu poněkud odchylném. Nikdo se patrně nebude domnívat, že Miloš Kopecký v dané inscenaci představuje dům a Jiřina Bohdalová nebesa, resp. obráceně. Ve druhém případě je vztažení k titulu zcela nemožné, hercům jsou explicitně přiřazena jména jejich postav a tato jména se v titulu nevyskytují. Adjektivum titulní zde má význam „hlavní, nejdůležitější“. Příčina tohoto významového posunu je zřejmá: postava, jež je uvedena v titulu díla, je zpravidla též postavou hlavní (jen ojediněle se stává, že postava uvedená v titulu je postavou druhořadou, ba až zanedbatelnou, jak je tomu třeba ve filmech Oskar a Jáchyme, hoď ho do stroje, nebo že daná postava v díle vůbec nevystupuje; je to vždy fakt příznakový). Spojení titulní postava (role) tak začalo být užíváno i v případech, kdy se v titulu díla jméno postavy neobjevuje.

Jde ovšem zřejmě o jev, který se výrazněji prosadil až v posledním období, v lexikálním archívu ÚJČ zachycen není (záznamy jsou zde vesměs starší): Jindřich Pavák prsty se dotkl skráně, jako by hrál titulního hrdinu v Jiříkově vidění (Čapek — Chod), „Madame sansgêne“ s Medou Valentovou v titulní úloze (Lumír, 1932). Jsou tu však doloženy případy přechodné. Jde zvláště o doklady, v nichž se adjektivum titulní vztahuje k většímu množství děl, některá z nich mohou mít v titulu jméno postavy, některá ne — spojuje se zde tak význam „uvedený v titulu“ s významem „hlavní“: (romancier) znamenitěji dovedl líčiti episodisty, než titulní reky (Karásek ze Lvovic), nevolil si (Mácha) krom jedné povídky za titulního reka ženu (Jirát). V jiném dokladu se setkáváme s tím, že není uváděno existující dílo s konkrétním titulem, ale v přeneseném významu jde o „román, který je psán životem“: vstoupili jsme … do předpokoje… — skromná to předmluva k salonnímu románu, v němž mi všetečné [54]ženské dozajista již přidělily úlohu titulního hrdiny (Čech).

Jak hodnotit užití adjektiva titulní v případech zde probíraných: V podstatě tu jde o přechod od popisnosti k značkovosti. Je to proces v současné době dosti častý. U adjektiva titulní se ovšem nejeví jako funkčně potřebný a nezbytný. Naopak se tím stírá významová specifičnost daného adjektiva a přisuzuje se mu význam, který je v jazyce běžně vyjadřován lexikálními prostředky jinými. Užívání adjektiva titulní ve významu ‚hlavní, nejdůležilější‘ je proto třeba pokládat za nenáležité.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 1, pp. 53-54

Previous Eva Macháčková: Mražená zelenina, mražené ovoce

Next Emanuel Michálek: Žonglér, jokulátor, žakéř