Časopis Naše řeč
en cz

O českém pravopise

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

IV. Samohláska y

Nejnenáviděnější kus českého pravopisu nechali jsme na konec. Také jsme se s ním poněkud opozdili; a přiznávám se, že největší příčinou tohoto opoždění je vědomí, že u písmenka y v pravopisných sporech je nejméně naděje žádoucí shody mezi jejími nepřáteli a obhájci. V poradách o českém pravopise se aspoň jevilo zde náklonnosti ke shodě nejméně.

Důvody lze ovšem shledávati pro způsob posavadní i proti němu; a kdo zde dovede přesvědčiti protivníka, že jeho důvody jsou mocnější? Protivníci způsobu posavadního ukazují především na obtíže, jaké žákovi působí pravopisné rozlišování písmen i a y, obránci dnešního pravopisu na generace písařské, které se tomuto rozlišování naučily: kdo dovede s plnou jistotou říci, kam se nakloní vážky, kdybychom vážili usnadnění pravopisu s důvody, jež lze uváděti pro zachování rozdílu mezi i a y? Jen zkušenost by dovedla v této věci poraditi; ale jsou věci, s kterými beze škody zkoušek prováděti nelze, a k nim jistě patří i otázky pravopisné.

Je pravda, že fonetického rozdílu mezi i a y ve veliké většině našich nářečí není, že stejně vyslovujeme na př. my v středních Čechách slova jako bili, bily, byli, byly, nebo pili, pily atd., že je vlastně nesnadno říci, kde ještě skutečný rozdíl žije. Ale změny hláskové v lidové výslovnosti u obou těchto hlásek bývají různé a rozlišují je: jinak vyslovuje na př. lid středočeský bít, jinak být (= bejt). To samo dokazuje, že rozdíl mezi i a y býval; a to poznáváme i z dějin českého pravopisu. Hus popsal rozdíl mezi i a y tak názorně, jak jej popisovati může jen, kdo jej zná ze skutečné výslovnosti. Některé rukopisy liší obě ty samohlásky před Husem, v době, kdy nebylo ani stopy nějaké mluvnické [290]práce o jazyce českém; po Husovi se po této stránce pravopis ustálil, aniž kdo pořídil podrobná pravidla pravopisná; toho všeho by nebylo, kdyby nebylo bývalo fonetické různosti mezi i a y, která zůstala v písmě, když zanikla u výslovnosti. O tom ostatně nikdo nepochybuje; jde jen o to, má-li se zachovávati rozdíl, který zanikl a jemuž se pro písmo musíme učiti.

Již dříve (na str. 67) jsem ukazoval, jak napomáhá písmo zřetelnosti, kde liší slova výslovnosti stejné nebo podobné, ale významu nestejného. Je tak veliké neštěstí, liší-li pravopis způsobem vzniklým v době, kdy byl ve shodě s výslovností, slova různá, ale stejně vyslovovaná, i když ve výslovnosti již byla splynula? Francouzský pravopis stále liší dnes stejně (anebo mimo rozdíly délky skoro stejně) znějící slova jako sens »smysl«, sent »cítí«, sans »bez« (předl.), cent »sto«, sang »krev«, nebo si »jestliže«, či »zde, teď«, six »šest«, scie »pila«, též »řeže pilou«, scient »řeží pilou«, sis »ležící«; slovníky na takováto homonyma rády zvláště ukazují, a vymýšlejí se i věty s těmito slovy, jež mají pomáhati, aby se nepohodlné rozdíly pravopisné snáze vštěpovaly v paměť. Vím velmi dobře, že takových stejně znějících a posud nestejně psaných slov není mnoho, také, že by bylo nesprávné, jen pro ně snad vymýšleti rozdíly pravopisné nebo udržovati rozdíly staré, kde by se příčily základním zásadám pravopisným: ale liší-li náš pravopis slova jako byli, byly, bili, bily (anebo s rozličnými délkami pak i bylý, bílý, bílí, býlí), i takové věci je záhodno si všimnouti, uvažuje-li se o nové zásadě pravopisné, která by podobné rozdíly zastřela.

Také mluvnická zřetelnost našeho jazyka by byla podstatně zmenšena, kdybychom se zřekli písmenka y. Rozdíly mezi dobrý a dobří, raci a raky atd., jež spolu s mluvnickým vyučováním žákovi usnadňují nesnáze pravopisné, byly by pak beze zřejmé souvislosti s jinými fakty mluvnickými. Vím, že je úkolem teprv filologovým, vnikati do stavby jazyka; ale nepodceňuji ani velikého naučného významu, jaký pro každého má mluvnické učení vůbec, nemluvě ani o tom, že bez jisté míry mluvnického vzdělání se otvírají vrata porušování knižního jazyka. Nechci ani zamlčovati, že do souvislosti rozdílu mezi i a y s mluvnickou stavbou našeho jazyka jest již vlastně v pravopise dnešním průlom, kterého jsem si sám dávno dobře vědom a na který jsem byl ještě znova upozorněn v rozmluvě o pravopisných otázkách. Skloňujeme-li domácká jména a příjmení jako Káča, Váša tak, že píšeme v 2. p. jedn. č. (tvar 4. p. mn. č. se sotva vyskytne) Káči, Váši, je to vlastně mluvnicky nesprávné: jsou to tvary [291]utvořené podle vzoru Bára — Báry, Vácha — Váchy, a měli bychom vlastně psáti Káčy, Vášy, přes to, že se tomu příčí všechen náš pravopisný cit.[1]

Mluvnické důvody, pro něž bychom měli udržovati v pravopise staré y, jsou, řekněme si to upřímně, slabé. A jejich význam podlamuje jediný pohled na pravopisy jihoslovanské, které se ho úplně vzdaly, beze zvláštní újmy, jež by z toho byla vzešla. Jest ovšem mezi námi a Jihoslovany v této příčině podstatný rozdíl: y splynulo s i u nich o staletí dříve než u nás, a Jihoslované nemají mimo písemnictví církevněslovanské a jeho přímé napodobení písemnictví tak souvislého jako my. Nemají přímé pravopisné tradice, která by dobu dnešní spojovala s dobou, kdy ještě y žilo, jako ji máme my. Jihoslované si své písemnictví zakládali nebo obnovovali v době nové a mohli si bez rozpaků sestrojiti pravopis bez y, u nás takový pravopis trhá spojení s minulostí našeho písemnictví. Filologovi je konečně jedno, jakým pravopisem je psána knížka, již vezme do ruky, po jediné stránce se vpraví do jejího pravopisu: ale obyčejného čtenáře, pro nějž písemnictví vzniká, odpudí první stránka, již musí čísti v nezvyklém pravopise. Nebudeme čísti, co psali naši dřívější spisovatelé, necháme zapadnouti na př. i Vrchlické, Čechy atd. do propasti zapomenutí? Či si je budeme přepisovati do pravopisu nového? Pravda, přepisujeme i knihy staročeské, chceme-li, aby je četl i nefilolog. Ale knih, kterým toho se dostává a dostane, je počet skrovný, a jsou obyčejně jen v několika exemplářích, chráněných žárlivě v knihovnách, takže beztoho se musí přetiskovati, mají-li se dostati do rukou širšímu čtenářstvu: co však s knihami na př. z 19. stol.? Při tom ani nemluvíme o neslýchaných potížích a o drahotě tisku, které dnes jako můra leží na našem písemnictví; věříme pevně, že se to přece nějak změní jako jiné nesnáze, jež na nás uvalila těžká doba, v níž žijeme.

Vlastně bychom měli tuto souvislost se starším písemnictvím odíti rouchem poněkud vzhlednějším, ne mluviti jen o jejích stránkách praktických; měli bychom ukázati ku přirozené potřebě, aby se nerušila souvislost v proudu našeho písemnictví, není-li to nutno. Že je možno osvojiti si český pravopis posavadní i s rozdílem [292]mezi i a y, dokazuje sama zkušenost, že je tolik Čechů, kteří si jej na škole osvojili, nemusíme se ani dovolávati pravopisů cizích (na př. anglického, francouzského, německého), které jsou přece nesnadnější než posavadní pravopis náš i se svým y. Potřebu stálosti ve všem, co se týká jazyka knižního a vůbec osvětového, uznávají skutkem všecky doby a všecky národy, které si jej vůbec vytvořily; neníť jazyk knižní dílem jediné chvíle, ani jediné generace, je plodem celé doby, po niž trvá, a již proto se musí vyhýbati všem náhlým změnám. Francouz na př., který by se stavěl proti ustálené tradici svého knižního jazyka, narazil by na odpor svých současníků, a se stejnou péčí dbá francouzské písemnictví i stálosti svého pravopisu, jenž přece, jak nejlépe ví cizinec učící se jazyku francouzskému, svým poměrem k výslovnosti pohodlí čtenářovu i písařovu hoví mnohem méně než pravopis náš. O změnách tak zásadních, o jakých se u nás občas uvažuje, v pravopise francouzském není řeči, a ani změny nepatrné nedocházívají ohlasu. V posledních letech bylo projeveno mínění, že by se měly státi v pravopise francouzském některé nepatrné změny: navrhováno, aby se odstranilo y (tak zejména v částici y ve spojeních jako il y a atp.), němé h v slovích, v nichž nepůsobí ani tak, že se zachovává předchozí samohláska (mělo by se psáti na př. l’omme místo posavadního l’homme), v cizích slovích aby se ph nahradilo písmenem f (tedy na př. géografie místo posavadního géographie). Změny ty však byly se vším důrazem zamítnuty, ač vzhled písma francouzského se jimi hrubě nemění, jak viděti na ukázce tištěné podle těchto nových pravidel, jež se mi dostala do rukou laskavostí p. kol. Chlumského (od něho vůbec mám zprávy těchto věcí se týkající). Proto se vyjádřil také francouzský učenec, znalý výborně jazyků slovanských i češtiny, velmi skepticky o potřebě změn našeho pravopisu vůbec.

U nás jest jinak. Snad jest to také následek těžké rány dějinné, která násilně přetrhla klidný vývoj našeho písemnictví na dvě století, ale vše snad na toto národní neštěstí přece sváděti nesmíme; i naše národní povaha, nespokojenost s tím, co jest, snad při tom působí. Kdo déle pozoroval způsob, jak se u nás mluví a píše, ví, že zažil hojně způsobů mluvení a slov, jež se vynoří, ač jich vedle starších způsobů mluvení nijak není potřebí, někdy po krátké době zaniknou, ale někdy se udržují dále; zvláště v mluvě městské, spolkové, politické, v novinách, v písemnictví to často vídáme, řidčeji v mluvě venkovského lidu, i v této věci konservativního. Čím více se novota liší od způsobu posud obvyklého, tím snáze se ujímá, a skoro se zdá, jako by u nás novost a nezvyklost byly největšími [293]požadavky dobrého slohu a jazykové správnosti. Proto jsou u nás tak rozšířena zbytečná slova nebo slova dávno zastaralá, jež někdo vyhledal ze slovníku za dobrá slova dnešní, proto se ujímají tak rychle novoty slovní, tvarové i syntaktické, proto bývají hlasem volajícího na poušti rady, aby se od zbytečných a tak často nesprávných novot naše mluva vracela ke správným způsobům starým a posud obvyklým.

A zde jest asi také největší příčina, proč pokusy, měniti ustálený pravopis, u nás nalézají tolik příznivé půdy. Že »Naše Řeč« velikým změnám nakloněna není, poznali naši čtenáři jistě sami z článků, jež jsme o otázkách pravopisných napsali. Pravopis je povrchní stránka psaného slova: to však ještě neznamená, že by nebylo na škodu, měniti jej bez potřeby nejdůvodnější.


[1] Původně se ovšem tvary jako Káča, Píša (z Péša) skloňovaly mimo pády s koncovkami -a, -á, -u, -ú (ou), -o (Káču, Káčou, Káčo) podle vzoru duše, stejně jako jejich pobočné tvary Káče, Péše, mívaly tedy v 2. p. Káčě (Káče), v 3. p. Káči atd.; přechod ke vzoru ryba (sluha) lze v památkách našeho jazyka (zvláště v právních zápisech) dosti dobře sledovati, a 2. p. j. č. na -i místo staršího -ě (-e) se ustalují teprv velmi pozdě, v písemnictví vlastně v době, v níž sami žijeme.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 10, pp. 289-293

Previous Listárna

Next Jiří Malovaný, Red. (= Redakce): Čím dál, tím víc; čím dál víc

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1