Jak nazývat obyvatele Bretaně?

Miloslav Sedláček

[Short articles]

(pdf)

-

V západní Francii leží území nazývané Bretagne; v češtině se tento název píše většinou podle výslovnosti Bretaň. Pojmenování pro obyvatele tohoto území se ve všech jazykových příručkách uvádí v podobě Bretonec, Bretonka. Je zřejmé, že je utvořeno z francouzského obyvatelského jména Breton (v ženském rodě Bretonne). Z francouzského základu je utvořeno také přídavné jméno bretonský (franc. breton, ženský r. bretonne) i podstatné jméno bretonština (franc. le breton), což je pojmenování pro jazyk, jímž se v Bretani mluví.

V češtině není zcela neobvyklé, že se pro odvozeniny k cizím zeměpisným jménům nebere jako slovotvorný základ příslušné jméno, nýbrž některá jeho odvozenina v cizím jazyce, nejčastěji přídavné jméno. Ve starší češtině to byl způsob dost běžný; svědčí o tom např. takové podoby přídavných jmen, jako damascenský (srov. latinské adjektivum Damascenus ke jménu Damascus), maltézský, trojánský aj.[1] Protože však takto utvořená slova jsou odchylkou od běžného, pravidelného (systémového) způsobu tvoření, v současné češtině byla většinou nahrazena podobami pravidelně [268](systémově) utvořenými, např. damašský, maltský, trojský. Starší podoby se objevují již jen v ustálených spojeních, např. damascenská ocel, maltézský kříž, popř. v názvech kulturních památek, uměleckých děl ap., např. Kronika trojánská, Florentinský pochod. V několika případech se však takto utvořené odvozeniny užívají dosud, a to jako stylově neutrální. Důvod tkví zřejmě v tom, že tento starší způsob tvoření umožňuje vyhnout se některým komplikacím, které by vyvstaly při způsobu obvyklém, srov. Pisa — pisánský, Peru — peruánský, Peruánec, Jáva — javánský (vedle jávský), Javánec, Kuba — kubánský, Kubánec.

Nedá se předpokládat, že by na vznik takovýchto odvozenin v češtině měl vždy přímý vliv původní jazyk, např. česká přídavná jména kubánský, peruánský těžko lze spojovat přímo se španělskými adjektivy cubano, peruano. Stejně jako zastaralá přídavná jména trojánský, afrikánský jsou i adjektiva kubánský, peruánský utvořena rozšířenou variantou přípony -ský, tj. -ánský, původně odpovídající latinské příponě -anus (srov. Troianus, Africanus). Uplatnění přípony -ánský v češtině bylo v minulosti pravděpodobně posíleno analogickými případy v jiných jazycích, srov. odvozeniny v němčině kubanisch, (der) Kubaner, v polštině kubański, Kubańczyk, v angličtině Cuban (adj. i subst.) atp.

Rovněž u českých odvozenin vycházejících z francouzského adjektiva breton (bretonský, bretonština, Bretonec, Bretonka) nelze vyloučit podporu cizích jazyků, srov. něm. bretonisch, (der) Bretone, pol. bretoński, Bretończyk, angl. Breton atp. Avšak mezi adjektivním zakončením -ánský a -onský je v češtině podstatný rozdíl. První z nich má charakter přípony, kdežto u druhého je příponou jen část -ský; část -on- náleží k slovnímu základu. Z hlediska češtiny se tedy jeví vystřídání samohlásky a samohláskou o ve slovech Bretaň — bretonský jako nepravidelnost, možno říci jako porušení systémovosti. Patrně z toho důvodu se už delší dobu vyskytuje vedle přídavného jména bretonský pravidelně utvořené adjektivum bretaňský. Užívá se ho důsledně tehdy, jestliže se vztahuje k pojmenování území, např. bretaňský kůň, bretaňský skot. Naproti tomu adjektivum bretonský vyjadřuje spíše vztah k obyvatelům území, např. bretonský jazyk, bretonský kroj. V současných textech silně převažuje podoba bretaňský, proto je zcela náležité, že Slovník spisovné češtiny podobu bretonský ani neuvádí.

Ukazuje se, že tendence k pravidelnému tvoření odvozenin od jména Bretaň se začíná uplatňovat v celé šíři. Svědčí o tom tyto doklady: Lidé se schovávali ve svých domech a naslouchali žalostným meluzínám „hlasu země“, jak Bretaňci říkají onomu větru. (Interpress-magazin 1980, č. 2, s. 93.) — Z jeho odpovědi poznáváme, že jsme Bretaňce ještě zcela nepochopili. „Konec konců byla Bretaňka — i když zradila.“ — V Bretani existuje kromě nesčetných druhů sýra 70 dialektů již beztak složité bretaňštiny, … — … 2,5 miliónu Bretaňců chce demonstrovat svou svébytnost. Mladé Bretaňky bychom stěží našli na diskotékách. (100 + 1 zahraniční zajímavost 16, 1979, č. 17, s. 22—24.)

Domníváme se, že podoby Bretaněc, Bretaňka, bretaňština — utvořené pravidelným, systémovým způsobem — je třeba považovat za spisovné a že by měly [269]být uváděny v kodifikačních příručkách alespoň jako dublety.

---

[1] Viz Vl. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971, s. 120n.; viz též Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967, s. 411n.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 5, pp. 267-269

Previous Jan Petr: Rada, nebo radová?

Next Emanuel Michálek: Brejlit