Časopis Naše řeč
en cz

Poznámky k pravopisu v technické praxi

Eduard Prandstetter

[Short articles]

(pdf)

-

V roce 1957 vyšlo první vydání Pravidel českého pravopisu. Uplynulo tedy již více než dvacet let, a proto nebude na škodu probrat jejich vliv na pravopis písemných projevů těchto dvaceti let. Máme-li však zjistit skutečný průběh osvojování znalosti nových Pravidel a nynější stav pravopisu, nestačí vyjít pouze z projevů tištěných, ale také z rukopisů. V literatuře vycházející v různých nakladatelstvích je totiž autorský rukopis kontrolován redaktory nebo vlastními jazykovými úpravci, popř. i korektory (zejména pokud jde o chyby v pravopisu). Naproti tomu autorův rukopis nebývá před odevzdáním do redakce vydavatelství — až na řídké výjimky — kontrolován jinou osobou ani po stránce pravopisné, ani po stránce slohové.

Pod pojem rukopis zde zahrneme nejen vlastní (tj. původní) rukopis autorův, ale i jeho přepis na psacím stroji, ať již napsaný autorem nebo jinou osobou kromě písařek, které mají znalost Pravidel v popisu své práce. Jazykovou úpravou mnoho různých písemností většinou neprochází; jsou to např. dopisy, katalogy, technické a jiné zprávy, menší i větší publikace psané na stroji a popř. dále rozmnožované v podnicích, závodech, ústavech a jiných organizacích. A právě tyto písemnosti jsou pro posouzení skutečného stavu pravopisu zvláště cenné.

V tomto článku nemůžeme probrat daný námět v plné šíři pro nedostatek podkladů. Omezíme se proto jenom na odbornou literaturu (ponejvíce technickou a fyzikální), jejíž rukopisy byly upraveny od r. 1945 dodnes.

Nejprve zhodnotíme stav z doby před vydáním nových Pravidel (v r. 1957). Dobrým základem pro to jsou rukopisy textů pro Státní katalog prací, připravované od r. 1945 až do r. 1957. Tyto rukopisy, obsahující popisy jednotlivých dílčích úseků prací v kovoprůmyslu, stavebním a textilním průmyslu, v zemědělství a v jiných pracovních oborech, pocházely jednak přímo od dělníků, kteří popisovanou práci sami vykonávali, jednak od normovačů, popř. od jiných osob s danou prací obeznámených. Dále to jsou rukopisy normativů úkolových (pracovních časů) a spotřebních (materiálových) pro kovoprůmysl a stavebnictví, sepsaných rovněž od dělníků a normovačů. Nejčastěji se v těchto písemnostech chybovalo v psaní čárek jako znamének interpunkčních; někde chyběly, jinde — řidčeji — byly nadbytečné. Pokud čárky chyběly, bylo tomu častěji u souvětí, kde vložená věta nebyla oddělena čárkami na obou stranách, anebo čárka byla jenom na začátku věty. Avšak se zřetelem na to, že se uvedené texty značnou měrou skládaly z vět jednoduchých, bylo takových chyb celkem málo. V psaní i a y chyby až na jedinou výjimku (asy místo asi) nebyly. Přejatá slova byla psána téměř všude správně; bylo to však způsobeno tím, že takových slov bylo poměrně málo a navíc šlo o slova pisatelům dobře známá. [106]Také v kvantitě samohlásek bylo chyb velice málo (např. premie místo prémie). Častější bylo psaní přípony -elní místo -ální.

V rukopisech článků a publikací autorů ze škol průmyslových a vysokých bylo pravopisných chyb méně, ale opět nejčastěji v psaní čárek. Protože však v psaní čárek se v nových Pravidlech nic nezměnilo, není třeba porovnávat vzájemně stav před r. 1957 a po něm.

Po vyjití Pravidel (1957) se situace podstatně změnila. Největší potíže způsobil poměrně velký počet dvojtvarů (dublet) ve slovech přejatých z cizích jazyků a psaných pravopisem jednak původním, jednak počeštěným. Změny byly zavedeny i v kvantitě samohlásek; většinou se grafické podoby přizpůsobily delší výslovnosti.

Velký počet změn způsobil rozkolísání v pravopisu. Je to sice normální jev, ale měl — a vlastně ještě dosud má — nepříznivý vliv na úroveň písemných projevů.

Při úpravách rukopisů (po vydání nových Pravidel) jsem sledoval nejen odchylky od správného pravopisu, ale i užívání dublet. Ze svých zkušeností mohu říci, že se autoři zpočátku snažili psát nově (tj. z dublet dávat tvary novější, tzv. progresívní). Poněvadž se však přitom musili více soustřeďovat na pravopisnou stránku svých písemností, popř. častěji do nových Pravidel nahlížet (a na to neměli zpravidla tolik času), postupně od toho upouštěli. Jedna část autorů potom psala tak, jak se tomu kdysi naučila, tzn. že z dublet užívala starších tvarů, na které byla zvyklá. Pokud tento pravopis důsledně zachovávala, nelze proti tomu nic namítat. Jinak je tomu u těch pisatelů, u kterých již byla nebo se teprve dostavila lhostejnost k pravopisu a kteří psali a dosud píší slova (dublety) jednou tak a podruhé onak. Dokonce i v jedné větě užijí slova psaného nově se -z- a téhož (nebo i jiných) se -s-. Anebo některá slova píše autor podle nových Pravidel a jiná ve tvaru starém, dnes neplatném. To se však týká i nových změn v kvantitě samohlásek.

Uvedu nejprve příklady na psaní obou dubletních tvarů v jedné větě: Článek obsahuje … výkresy zařízení na explozívní tváření a diagramy … rozdělení tlaku během exploze — … výzkum ztrát v difusorech … konstrukční řešení difuzorů. — … dvoudimensionální analýza… — Pro napájení je k dispozici nestabilisovaná třífázová síť.

V dalších dvou odstavcích jsou vypsána slova, v nichž užívání dublet kolísá, a slova psaná chybně. Je to jenom nepatrný výpis z několika set dokladů z let 1959 až 1979. Každá skupina slov od jednoho autora je oddělena od další skupiny středníkem:

dmychadlo, expansní, mobilisace, realizace, reservní; intenzita, magnetizační, polarisovaný, transistor, tranzistor; adhese, expozice, ferit, masivní, mechanizovaný, pasívní, progresívní, rezonance, tenze; base, difuse, emulse, explosivní, fysikálně, fyzikální, intensita, isolační, isotop, izotopový, korose, koroze, krystalisace, krystalizovaný, magnesitový, normalizace, normalisační, polarisační, symposium, typisace, viskosita; base, inverse, inverze, kondensátor, kondenzátor, reversace, reverzní, reversovati, reverzovati, signalisovati, stabilizovati, universální, vizuální; analysa, analýza, automatisace, automatizace, báze, difuse, difusor, difuzor, disperse, disperze, isolace, [107]izolace, kompensátor, kompenzovati, modernisace, modernizovati, reversní, vulkanizovaný.

Chybná slova; za každým slovem je v závorkách uvedeno psaní podle nových Pravidel.

analyza (ý), atmosfera (é), báse (base n. báze), baze (báze), extérní (er), ferritický (feri) folie (fó), impulz (ls), intenzivní (ív), korona (ró), kriterium (é), mechanizmus (is), ozon (ozón), premiový (é), počitač (í), přetižitelnost (tí), převaděč (á), rozvaděč (á), serie a seriový (sé), schema (é), synteza (é), spinač (í), thermální (te), thyristor (ty), viskózní (o), vypinač (í).

Zvlášť upozorňuji na slova difuze a difuzní. Ve velké většině dokladů jsou obě slova psaná s krátkým u (difuze a difuzní) a také tak (krátce) vyslovována. Také v Příručním slovníku jazyka českého je v I. díle: difuse (vysl. -ze). Dlouhá výslovnost samohlásky u není poznamenána, ačkoli jinde, např. u slova diastasa je (vysl. -áza). Výslovnost s krátkým u také zaznamenává čs. norma ČSN 35 8701 Názvosloví z oboru polovodičů, vydaná r. 1964; má v článcích 84, 93, 95, 96 a 97 jedině difuze. Na str. 17 je poznámka: Ve slově difuze je krátké u. Protože norma byla vydána sedm let po vydání nových Pravidel, zavedla patrně příslušná komise psaní difuze s u místo s ú podle převládající, nebo dokonce běžné výslovnosti.

Časté je však i psaní schema, zvláště v 2. pádu (podle, ve, ze schematu); zdá se, že je naopak v převaze proti psaní a výslovnosti schéma.

Směr ke zkracování samohlásek se ukazuje i u slov, u nichž se změna s v z vžila: analyza, intenzivní, korozivní aj. V základech slov se často píše krátké a místo dlouhého á (podle Pravidel z r. 1926 a 1941). Je to pochopitelné, poněvadž jde o psaní staré několik desítek let. Zatímco u některých slov je dubleta a á, u jiných nebyla připuštěna. Tak máme převáděč, rozváděč, ale odchylně přiváděč přivaděč. Slova na -kladač mají a i á: nakládač, nakladač, obkládač i obkladač apod. Československá norma má název oddílů: Rypadla a zakladače a v soupisu norem jedině rypadlo, zakladač.

Z toho všeho vyplývá, jak silná je setrvačnost v pravopisu, a zároveň je to i upozornění, jak nebezpečné jsou radikální změny v pravopisu. Tím nechci tvrdit, že změny v Pravidlech českého pravopisu z r. 1957 nebyly vhodné. Psaní s místo z v přejatých slovech je nesporně výhodou, jako jsou jí i jiné změny. Změn, které se neujaly, je mizivě málo. Rozkolísání pravopisu není ovšem žádoucí, a to tím spíše ne, že bude jistě dlouho trvat, než se pravopis zase ustálí. Poznamenejme ještě, že ani vydávaná (tištěná) literatura nebývá po stránce pravopisné vždy v pořádku. Jisté je, že kdyby pravopisná úprava z r. 1957 byla provedena např. hned po r. 1918, byla by se ujala snáze vzhledem k daleko menšímu počtu autorů a jimi psané (a vydávané) literatury.

Závěrem lze říci, že není nijak nutné (a ani prakticky možné), aby každý z nás dokonale ovládal pravopis, a rovněž tak nejsou nutné častější změny v pravopisu; možná že by zcela postačil interval asi padesáti let.

Eduard Prandstetter

Poznámka redakce

Otiskujeme tento příspěvek technika, jemuž jsou blízké jazykové otázky, protože obsahuje několik zajímavých dílčích zjištění (a vedle toho ovšem i tvrzení přinejmenším diskusní).

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 2, pp. 105-107

Previous Miloslav Sedláček: Knížka o jazykové kultuře v NDR

Next Alena Polívková: O jazykovém poradenství

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1