Časopis Naše řeč
en cz

Za profesorem Václavem Křístkem

Alois Jedlička

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Není tomu dlouho, co jsme v našem časopise u příležitosti šedesátých narozenin Václava Křístka v hodnotícím pohledu charakterizovali osobnost a dílo tohoto předního českého bohemisty, marxisticky orientovaného lingvisty, mezi studenty i spolupracovníky oblíbeného vysokoškolského učitele a zasloužilého veřejného pracovníka. Dnes se těžko smiřujeme s tvrdou skutečností, že se vědecké dílo, pedagogické působení i výrazná společenská a politická činnost Václava Křístka, profesora českého jazyka, vedoucího katedry českého a slovenského jazyka filozofické fakulty Univerzity Karlovy, člena vědeckého kolegia ČSAV a člena redakční rady Naší řeči, krátce po dovršení 61 let a lidsky ušlechtilého života předčasně uzavřely.

Na počátku Křístkovy vědecké dráhy za studií na brněnské univerzitě stály velké vědecké a učitelské osobnosti naší jazykovědy, bohemistiky a slavistiky, profesoři František Trávníček a Bohuslav Havránek; ti, každý svým dílem, určili směr jeho cesty a charakter jeho činnosti a díla. Pod jejich společným vlivem — stejně jako pod vlivem svého rodinného původu z třídně uvědomělé hornické rodiny i pod vlivem celého rodného prostředí ostravského — neztrácel V. Křístek nikdy ze zřetele bytostný vztah mezi jazykem a společností, která jazyka užívá k dorozumívání a které jazyk slouží k uspokojování jejích vyjadřovacích potřeb. Není proto divu, že první období Křístkovy odborné činnosti je těsně spjato s rodným Ostravskem a s životem té sociální skupiny, která stála v čele boje za lepší zítřek a za spravedlivý společenský řád. Z rodného Ostravska vešel i V. Křístkovi „zákon práce do krve“, proto mu byl cizí — řečeno slovy jeho krajana národního umělce Viléma Závady — „staniol vnějškové krásy a slova prázdné a duté pompy“. Vyvrcholením této činnosti je dodnes aktuální a stále kladně ceněná monografie Ostravská hornická mluva (Praha 1956), dobře dokládající tezi marxistické jazykovědy o podmíněnosti jazykových jevů, především v oblasti slovní zásoby, výrobními a společenskými procesy.

I v dalším vědeckém vývoji V. Křístka — po dočasném přerušení, kdy se těžiště jeho činnosti přeneslo do oblasti organizační a řídící (za působení na ministerstvu školství), popř. politické (kdy byl vedoucím pracovníkem zastupitelského úřadu) — byly předmět odborných zájmů a tematika jazykovědných prací obecně určovány soudobými potřebami a úkoly společenskými. Přitom dovedl V. Křístek šťastně vyhmátnout tematiku společensky i vědecky aktuální, přičemž ji pojímal a řešil z hlediska mar[87]xistické metodologie a formuloval výstižně a přesvědčivě. Nepřekvapí proto, že se na počátku let sedmdesátých ve svých článcích soustřeďoval především na otázky odborného a publicistického stylu (psal např. o funkčním rozpětí odborného stylu v SaS 33, 1972, s. 173n., o jazykové stránce novinových titulků v NŘ 56, 1973, 229n. ap.). S rostoucím významem vědy ve všech oblastech života socialistické společnosti si dnešní jazykověda uvědomuje důležitost zkoumání odborného vyjadřování, intenzívní společenské působení hromadných sdělovacích prostředků staví pak jazykovědu před úkol řešit některé problémy důležité z hlediska lingvistické teorie i vyjadřovací praxe. Pro Křístka je charakteristické, že přistupoval ke kladení a řešení otázek v obou těchto tematických okruzích s vědomím kontinuity, protože zde mohl dobře navázat na některé své práce z prvního období (zvl. na stať Jazyk u Julia Fučíka jako prostředek boje, Studie a práce ligvistické I, 1954, s. 494n., srov. s tím stať K jazykové stránce revolučního tisku za první republiky, NŘ 54, 1971, s. 131n.). Křístkův smysl pro aktuálnost spojený i s osobním zájmem a vztahem dosvědčují stati o jazyce mluvené publicistiky v rozhlase a televizi (Slavica Pragensia 13, 1971, s. 241n.); uplatňoval jej pak i v práci pedagogické při zadávání a vedení diplomových prací s tematikou z této oblasti.

S oběma brněnskými učiteli spojovalo V. Křístka i to, že trvalý zájem o současné jazykové dění nebyl jednostranný, nýbrž byl vyvážen stupňující se pozorností k tematice historické, k studiu historického vývoje spisovné češtiny. Od významné účasti na jubilejních oslavách jungmannovských v r. 1973, kdy přispěl k poznání a hodnocení osobnosti a díla J. Jungmanna výkladem společenských kořenů jeho činnosti i díla a sledováním jeho pokrokového odkazu dnešku, až do posledního vystoupení na konferenci v Olomouci v prosinci 1978, konané u příležitosti jubileí J. Dobrovského, soustřeďoval se V. Křístek ve své činnosti publikační i přednáškové (vysokoškolské i popularizační) jednak na zásadní otázky periodizace dějin českého jazyka, jednak na přehledné charakteristiky klíčových etap vývoje spisovné češtiny. Tyto práce směřovaly k syntéze, kterou už bohužel nemohl realizovat. Zůstalo přitom zčásti jen při náčrtech publikovaných ve sbornících přednášek z Letní školy slovanských studií (v XVIII. běhu, Praha 1976, a v XIX. a XX. běhu, Praha 1979); jejich podkladem byly i přednášky konané na zahraničních družebních univerzitách, zvl. v Moskvě a Leningradě. Za první klíčové období pokládal V. Křístek století 14. s centrem v době lucemburské (o společenských souvislostech s jazykovým děním v tomto období přednesl referát na mezinárodní konferenci o Karlu IV. v r. 1978), jejich řadu pak uzavírá období socialistické. Charakteristika tohoto období byla u Křístka prohloubena i pohledem konfrontačním, když v přednášce pro mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu 1978 sledoval paralelní rysy jazykového vývoje v období socialismu, zvláště [88]v češtině a slovenštině, zčásti ve srovnání s polštinou (Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu, Praha 1978, s. 27n.).

Spojení zájmu o současnost i historii jazyka se projevuje i v Křístkově činnosti lexikografické. V prvním období byl jedním ze spoluredaktorů Slovníku spisovného jazyka českého a nově pak se stal vedoucím redaktorem Staročeského slovníku.

Jako vysokoškolský učitel se V. Křístek podílel na vypracování vysokoškolských příruček (napsal mj. dodatek o staročeských pravopisných systémech do Malého staročeského slovníku, Praha 1978), a jak je to v naší bohemistické tradici obvyklé, také na zpracování učebnic českého jazyka pro nižší stupně škol. Tyto práce souvisely v posledním období s realizací projektu dalšího rozvoje naší výchovně-vzdělávací soustavy; jako předseda celostátní komise pro mateřský jazyk na ZDŠ a jako vedoucí pracovní skupiny, která zpracovává nové učebnice mateřského jazyka pro 5.—8. ročník základních škol, významně přispěl k realizaci nového pojetí na tomto stupni škol. Ve všech pracích učebnicového charakteru stejně jako v bohaté a cílevědomé činnosti popularizační v Socialistické akademii prokázal V. Křístek schopnost jasného, přehledného a přístupného podání, v kterém se obrážel jeho reálný vztah k životu, jeho věcnost a bezprostřednost, jeho optimismem prodchnuté chování a jednání.

S bolestí si uvědomujeme, že se život i dílo prof. V. Křístka uzavřely. Uvědomujeme si a budeme dlouho pociťovat těžkou ztrátu, která postihla naši společnost, naše školství i naši jazykovědu. Odešel významný vědec, obětavý učitel a vychovatel, odešel dobrý a ušlechtilý člověk, za jehož veškerou činností stála hluboká oddanost myšlenkám socialismu a společenského pokroku.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 2, pp. 86-88

Previous Naděžda Kvítková: O jazyce Svatopluka Čecha v díle Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do patnáctého století

Next Šs (= Otakar Šoltys): Nad knihou Jána Horeckého Základy jazykovedy