Časopis Naše řeč
en cz

Některé otázky normy a kodifikace francouzštiny

Melánie Nováková

[Articles]

(pdf)

-

„Láska Francouzů k mateřskému jazyku je zvláštní. Spory o jazykových problémech přerůstají ve vášnivé debaty zdaleka přesahující kruhy odborníků… Celé tiskové kampaně čas od času rozviřují veřejné mínění: Je třeba reformovat pravopis? Mluvíme franglicky?… [27]Konec francouzštiny (v souvislosti s reformou výuky — pozn. aut.)… Množství knih, příruček, slovníků s výmluvnými tituly Říkejme, neříkejme, Slovník potíží francouzského jazyka, Průvodce francouzským jazykem vydávaných ve velkých nákladech a v kapesních vydáních svědčí rovněž o této vášni Francouzů pro francouzštinu… Neváháme opravovat cizincům chyby ve francouzštině, dokonce máme podivný zvyk opravovat se navzájem.“[1] Citovaná slova Anne Coppelové vtipně vystihují současnou situaci, francouzský trh je opravdu zaplaven publikacemi, jejichž názvy nám ne náhodou připomínají naše někdejší tzv. brusy. Svědčí to však nejen o mimořádném zájmu Francouzů o mateřský jazyk, ale také o jejich dezorientaci v jazykových otázkách. Rozpor mezi současnou reálnou spisovnou normou a kodifikací francouzštiny se totiž stále více zvětšuje. Kodifikace vychází z psaného jazyka „dobrých autorů“, jenže za dobré autory jsou považováni pouze ti, kteří se snaží psát klasickou francouzštinou, ustálenou v podstatě v 18. a 19. století (a ta je založena na normě spisovného jazyka 17. století, kdy byla francouzština kodifikována na základě úzu „nejzdravější části královského dvora a nejlepších současných spisovatelů“ — Vaugelas). Kodifikace výslovnosti pak odpovídá úzu pařížských vyšších buržoazních vrstev, které zpravidla opět mají tradiční klasické vzdělání.

Zastánci tohoto elitního knižního jazyka, tzv. puristé,[2] argumentují tím, že za klasicismu dosáhla francouzština vrcholu krásy, elegance, dokonalosti, logičnosti a jasnosti. První tři kritéria jsou značně subjektivní, jak lze ostatně pozorovat na jednotlivých gramatikách, které se — přes shodu v základních věcech — v hodnocení některých jevů liší. Větší pozornost si zaslouží kritérium logičnosti a jasnosti, nicméně právě jeho by se dalo použít i proti některým klasickým pravidlům.[3] Puristé však a priori odmítají každou změnu, [28]i když je doložena u spisovatelů, jako jsou Mauriac, Sartre aj. Věnují se zpravidla jen nejvyšším stylovým vrstvám,[4] tj. literárnímu (psanému) a kultivovanému (psanému a mluvenému) jazykulangue littéraire (écrite), langue cultivée / soutenue (écrite, parlée), o existenci jiných stylových vrstev se často vůbec ani nezmiňují a vyvolávají tak naivní představu, že francouzština je jediný, pevný a homogenní útvar — ten, který popsali právě oni. Pokud se jevy z nižších stylových vrstev zabývají, hodnotí je jako důsledky duševní pohodlnosti, nedbalosti, nevědomosti — jde tedy o čistě morální odsouzení. Stejného druhu je oblíbený argument apelující na vlastenecké city: Dobrý Francouz mluví dobrým jazykem, dědictvím po velkých předcích…[5] Lpění na historických hlediscích a snaha o zachování etymologické motivace hraničí někdy až se směšností, např. slovo ascenseur — ‚výtah‘ je prý nelogické, protože vyjadřuje pouze pohyb nahoru.

Neracionální postoj puristů ovšem nemohl přispět k řešení aktuálních problémů francouzštiny, zcela mimo jejich zájem např. zůstal jazyk běžně mluvený, styl odborný a publicistický… Oficiální instituce pečující o spisovný jazyk, bašty puristů (na prvním místě Akademie věd), ztratily za těchto okolností dřívější prestiž. Působilo právě i to, že pracovaly nekoordinovaně, v posuzování jednotlivých jevů byla nejednotnost, vyplývající z nejednotnosti a subjektivnosti kritérií. Ve veřejnosti, zvláště u mladší generace, začalo málem patřit k dobrému tónu vysmívat se purismu, který se téměř stal synonymem [29]pro jakoukoli péči o jazyk. K posílení takového mínění přispěli i někteří přední lingvisté, a to tím, že se od purismu distancovali rozlišením „pravé vědy“ na jedné straně, od „pseudovědy“, tj. purismu a normativní činnosti vůbec, na straně druhé. Jako jeden z prvních vystoupil proti purismu André Martinet: „Francouzi se už neodvažují mluvit svým jazykem, protože celé generace gramatiků — odborníků i diletantů — ho zaplnily nástrahami a zákazy. Ve světě, který se stále rychleji mění, potřebují Francouzi — jako všichni ostatní lidé — stále nová slova a nové obraty. Jenže byli vedeni k tomu, aby poslouchali, respektovali minulost, nevytvářeli nic nového: neodvažují se utvořit složené slovo, volně použít odvozovací přípony, přistoupit k neobvyklým kombinacím. Anglicismy, proti nimž většina našich autorit brojí, mají nutně své místo v jazyce, jehož možností si nikdo netroufne využít.“[6]

Puristé jsou obviňováni z elitářství — kodifikaci si mohou osvojit jen lidé s nejvyšším vzděláním, které není každému dostupné. Kodifikace je tak ideologickým prostředkem sociální diskriminace: „Ideologie vytváří normu pomocí pseudovědy… Ideologické vytváření normy zcela spočívá na obratně využívaném pojmu úzu… V politice se permanentně projevuje pokrytecký postoj autorit, schovávajících se za ‚obecnou vůli‘ — vůli, kterou samy vyvolávají, usměrňují i interpretují.“[7] Tento mezi lingvisty i ve veřejnosti rozšířený názor vedl k extrémním stanoviskům: nejen k odmítání zastaralé kodifikace, ale i k odmítání jakékoli péče o spisovný jazyk, který prý je schopen autoregulace.

Vzhledem k popsané situaci není divu, že dnes najdeme odsouzení purismu skoro v každé jazykové příručce, ať už praktické, nebo teoretické,[8] pokusy jev purismu analyzovat jsou však řidší. Pojmu norma se tradičně užívá přibližně ve významu u nás vžitého termínu kodifikace, popř. ve významu spisovná norma a kodifikace,[9] mnohdy je [30]totiž nesnadné určit přesně pojetí. (S pojmem kodifikace se občas setkáváme v sociolingvistice — s odkazy na anglo-americké prameny; často se např. přejímá definice kodifikace z Fishmanovy Sociolingvistiky.) A. Rey zavedl často přejímané rozlišení norma objektivnípreskriptivnísubjektivní (norme objective, prescriptive, subjective). Objektivní norma (též norma deskriptivní, reálnánorme descriptive, réelle) je to, co se skutečně vyskytuje, reálně existující norma určitého útvaru, např. dialektu, jazyka některé sociální skupiny atd. Preskriptivní norma je norma předepsaná normativními příručkami (odpovídá tedy našemu pojmu kodifikace) a podle A. Reye je sestavena z prvků vybraných z norem objektivních (R. nevyčleňuje objektivní normu spisovnou — tomu se blíží spíš někteří sociolingvisté, v. na s. 33), takže tvoří jakýsi pseudosystém. Subjektivní norma pak je vlastně postoj uživatele jazyka k danému jazykovému jevu.[10] V sociolingvistice se dále pracuje s pojmem norma ideální/fiktivní (norme ideále, fictive), kterou je míněno sebehodnocení — to, co respondenti uvádějí jako svůj úzus.[11] Pokusili jsme se přiblížit některé francouzské termíny, v terminologii však vládne značná nejednotnost. Jednotliví lingvisté zavádějí nová pojetí (např. ve významu ‚postoj, názor‘ — „subjektivní norma“ — užívá pojmu norma J. P. Kaminker), v našem přehledu jsme byli nuceni omezit se na pojetí nejčastější.

Tzv. deskriptivní směry v lingvistice (tj. různé druhy strukturalismu a generativní lingvistika) považují za předmět svého bádání pouze normu objektivní, protože se chtějí zabývat lingvistickou analýzou a popisem, nikoli sociálním hodnocením faktů — preskriptivní norma je chápána, jak už bylo řečeno, jako záležitost sociální. Společenské zakotvenosti jazyka se přesto těžko mohou vyhnout, v strukturní lingvistice se projevuje např. v rozlišování už zmíněných „niveaux“ — stylových vrstev, jako jsou kultivovaný jazyk, familiární jazyk apod., které zdaleka není založeno jen na interních, vnitřně jazykových kritériích, nýbrž na kritériích externích — na druhu situace, komunikační oblasti, sociálním původu [31]mluvčích atd. S problematikou preskriptivní normy se strukturalisté střetávají vlastně neustále, ale vyjadřují se k ní jen okrajově, její řešení přesunují do oblasti aplikované lingvistiky, zvláště pedagogiky. V souvislosti se školním vyučováním vyšla o normě řada prací;[12] všem je společná charakteristika jazykové kultury jedince. Jazyková kultura spočívá v schopnosti adaptovat se v různých komunikativních situacích, tj. bez obtíží střídat tzv. vyjadřovací rejstříky (régistre — soubor jazykových prostředků pro určitou komunikativní situaci), resp. přecházet z jedné stylové vrstvy do druhé. Dále je shoda v tom, že stylové vrstvy je třeba přesněji vymezit a definovat a že je také nutné stanovit hierarchii „chyb“ — odchylek od normy. V určování kritérií jsou mezi jednotlivými autory rozdíly. Funkční lingvisté vyzdvihují pro hodnocení chyb hledisko funkční, popř. kombinují funkčnost a frekvenci. Např. vyjádření il est venu rapidement vyhovuje z hlediska funkčnosti, tj. předává určitou informaci (‚rychle přišel‘), a běžně se ho užívá, kdežto variantní vyjádření il est rapidement venu je sice funkční, neboť základní informace zůstává, ale slovosled je neobvyklý.[13] P. Guiraud zdůrazňuje systémovost, např. tvar disez [dyze] prý nelze posuzovat příliš přísně, protože koncovka -ez v 2. os. pl. sloves převažuje (cherchez, partez — [šerše, parte] …), zatímco kodifikovaný nepravidelný tvar dites [dyt] — ‚říkáte‘ se udržuje vlivem tradice. Podoba disez, běžná v lidovém jazyce, by přispěla k ekonomičnosti systému a k homogennosti morfologických struktur, má proto naději proniknout do kodifikace (v Guiraudově terminologii do „normy“). Guiraud se odvolává na první Coseriovo vymezení normy.[14] Odkazy na Coseria jsou velmi časté, podtrhují se určité aspekty jeho pojetí: norma je chápána jako první stupeň abstrakce vzhledem k řeči (parole), systém jako druhý — vyšší — stupeň abstrakce vzhledem k řeči. Norma je jakýmsi mezistupněm mezi systémem a řečí, protože vybírá z možností systému, a tudíž obsahuje systémové realizace, zároveň však zahrnuje také relikty tradice, tj. i nesystémové jevy. E. Génouvrier uvádí příklad je vais au pharmacien (‚jdu k lékárníkovi‘), který je ve shodě se systémem, neboť v systému existuje funkční protiklad směru de a (‚od — k‘), nicméně není přijat [32]normou, kde se vlivem tradice u osob připouští pouze předložka chez (‚k, u‘).[15]

Také generativní lingvistika se s otázkami normy a kodifikace potýká, třebaže prohlašuje, že jsou mimo okruh jejího zájmu, neboť gramatičností (grammaticalité) není míněna normativnost (normativité); např. výraz ça va pas ‚nejde to‘ je přijatelný, gramatický, přestože odporuje kodifikaci: kodifikováno je pouze cela ne va pas. Je prý nutno popsat nikoli jen spisovný, ale „obecný“ jazyk (langue commune), společný všem uživatelům — jakýsi neutrální jazyk, průměr různých úzů, ze kterého by byly vyloučeny nejvýraznější odchylky a extrémy, jako jsou odborný jazyk, dialekty, ale také elitní literární jazyk apod. (Dubois). Dosavadní pokusy o stanovení ať už společného základu (français élémentaire), nebo „obecné francouzštiny“[16] však nejsou příliš úspěšné. Byly kritizovány už v r. 1972 v časopise Langue française: Jak vyplynulo ze srovnání různých generativních gramatik, u mnohých jejich autorů je normativní postoj velice znatelný. Je zjevná tendence hodnotit jako neutrální spíš to, co se shoduje s kodifikací, třebaže ta má charakter značně knižní. Určení průměru se zdá nemožné, reálnější by bylo popsat jednotlivé stylové vrstvy[17] (které ovšem jsou také poněkud vágně vymezeny). Problematika normy se zčásti probírá i ve stylistice, a to v těch koncepcích, které styl charakterizují vyčleňováním zvláštních rysů (écart — ‚odchýlení‘) z „normy“ (Bally, Guiraud). Norma je tu, jak patrno, chápána nikoli jako kodifikace, nýbrž jako určitý průměr — to, co je obvyklé, běžné. Stanovení takového průměru pochopitelně není bez problémů. Někteří stylistikové hodnotí zvláštnosti v stylu jednotlivých autorů intuitivně, na základě vlastního povědomí obvyklosti a neobvyklosti, jiní se snaží najít měřítka objektivnější, aplikují např. statistické metody — banálnost daného výrazu přímo souvisí s jeho častou frekvencí (např. Guiraud).

Jakkoli se tedy koncem 60. let dostaly otázky normy a normativnosti do popředí, vládnoucí deskriptivistické směry se jich dotkly [33]jen povrchně. Naproti tomu nejmladší směr — sociální lingvistika/sociolingvistika je přijala za své. Vyčítá především strukturalistům, že svým odtržením od jazykové praxe uvolnili pole puristům, a klade si za úkol doplnit mezeru, vypracovat nové teoretické pojetí normy a kodifikace.[18] Zaměřuje se přitom hlavně na studium postojů — „subjektivních norem“ — a na zkoumání rozporu mezi jazykovým chováním a jazykovým vědomím — mezi „reálnou a fiktivní normou“. Studie z této oblasti zatím nejsou příliš četné, projevuje se v nich zřetelný vliv americké sociolingvistiky, v poslední době zvláště Labovův. Snad nejméně závislí na angloamerických vzorech jsou sociolingvisté z Rouenu a z Aix-en-Provence, kteří se orientují i na jiné prameny (např. J.—B. Marcellesi z Rouenu cituje sovětské práce, D. Baggioni z Aix vyzdvihuje východoněmeckou literaturu o normě). Na kolokviu o jazykové normě uspořádaném v Rouenu v r. 1976 vystoupili se zajímavými novými podněty, jako je např. rozdíl mezi tzv. explicitní normou (norme explicite) — „modelem fungování jazyka se všemi příkazy a zákazy“ — a skutečným jazykovým územ vrstev zaujímajících vůdčí postavení v kultuře (la pratique réelle des couches culturellement hégémoniques; přiblížili se tím pojetí pražské školy — rozlišení spisovné normy a kodifikace[19]); vymezení těchto vrstev; definice pojmu „národní jazyk“ (français national) aj. Neméně zajímavá diskuse se týkala terminologických otázek (je třeba sjednotit a upřesnit terminologii, především pojmy standardní/obecný jazyk, národní jazyk aj.).[20]

Vědecké diskuse o normě stále pokračují. Co se týče praktické péče o spisovný jazyk, první pokusy o „záchranu“ francouzštiny spadají přibližně rovněž do konce 60. let. Vládní místa tehdy došla k závěru, že je nutné oficiálně se odvrátit od zdiskreditovaného purismu (alespoň navenek) a že je nezbytné sjednotit aktivitu různých institucí, soukromých i státních, a vrátit jim potřebnou autoritu. V r. 1966 byl proto zřízen Nejvyšší výbor pro obranu [34]a rozšíření francouzského jazyka,[21] jehož členy byli jmenováni nejen lingvisté (R. Courrier, M. Genevoix, G. Matoré), ale i představitelé vědy a kultury vůbec, např. historik F. Braudel, fyzik P. Auger, herečka E. Feuillèreová, spisovatelé A. Robbe-Grillet, H. Queffélec aj. Nejvyšší výbor má za úkol prozkoumat, co je třeba na „obranu“ francouzštiny podniknout, a má koordinovat činnost institucí pečujících o kulturu spisovného jazyka. V 70. letech následovalo zřizování terminologických komisí při jednotlivých ústředních úřadech. Komise byly pověřeny sestavováním seznamů slov z dané oblasti (v podstatě šlo o nahrazení anglických termínů, vyšly seznamy např. z oboru ekonomie a financí, výpočetní techniky, urbanismu, zdravotnictví, kosmické techniky, dopravy aj.), jejichž užívání by bylo povinné ve všech oficiálních dokumentech státního sektoru a „ve všech institucích a orgánech … podléhajících státní kontrole nebo přijímajících finanční podporu státu“.[22] Vyvrcholením úsilí o obranu francouzštiny před cizími vlivy, a to zvláště v slovní zásobě, byl pak zákon č.75-1349 z 31. 12. 1975 o užívání francouzského jazyka, jehož nejdůležitější články vstoupily v platnost v lednu 1977 (některé články byly platné už od publikování zákona). Z iniciativy Nejvyššího výboru bylo dále v roce 1975 založeno Francouzské terminologické sdružení — AFTERM (Association française de terminologie), které mělo organizovat práci v oblasti terminologie. Terminologickou problematikou se do té doby zabývaly značně disparátně různé organizace, např. Francouzské sdružení pro normalizaci (Association française de normalisation), Výbor pro studium francouzských technických termínů (Comité d’études des termes techniques français), Francouzská společnost překladatelů (Société française des traducteurs) aj. AFTERM se podílí na tvoření nových termínů, ale jeho hlavním úkolem je zřízení „banky termínů“ ze všech oborů. Kromě uvedených nových francouzských institucí má v Paříži sídlo mezinárodní organizace — Mezinárodní rada pro francouzský jazyk (CILF — Conseil international de la langue française), zřízená v r. 1967. Má sledovat vývoj francouzštiny v jednotlivých frankofonních zemích, poskytovat gramatické a pravopisné rady, soustřeďovat informace o výsledcích práce v terminologii, řídit vydávání terminologických slovníků, pomáhat při aplikaci zákona [35]o užívání francouzštiny (např. při redigování oficiálních dokumentů) apod.

Veřejnost se dívá na činnost nových úřadů mnohdy skepticky: je to jednak z určitého odporu proti jakékoli péči o jazyk, ten vznikl jako reakce na přehnanou aktivitu puristů, jednak proto, že má dojem — do jisté míry oprávněný — že jde jen o změnu etikety. Mnoho známých puristů přešlo totiž ze starých institucí do nových, např. M. Genevoix, člen Nejvyššího výboru a CILF, je zároveň předsedou extrémního puristického sdružení Obrana francouzského jazyka (v. pozn. č. 5), podobně je svým konzervativním postojem známý W. d’Ormesson, taktéž člen Nejvyššího výboru (jinak šéfredaktor pravicového deníku Le Figaro). Zvlášť živý ohlas vzbudil ve veřejnosti zákon o užívání francouzštiny, zvaný také podle navrhovatelů v parlamentě zákon Basův a Lauriolův. Naše řeč o tomto zákoně i o jeho pozadí už informaci přinesla,[23] připomínáme proto jen stručně jeho obsah. Lze jej rozčlenit přibližně do tří bodů: 1. Užívání francouzštiny je povinné ve veřejných oficiálních projevech, v návodech k používání různých výrobků, v záručních listech, ve fakturách, v pracovních smlouvách, ve veřejných nápisech atd.; v hromadných sdělovacích prostředcích v uvádění programů, ve zprávách, v reklamě a v inzerci. 2. V pracovních smlouvách s cizími dělníky je možno uvést paralelní překlad v cizím jazyce, stejně tak je možno umístit cizojazyčné nápisy vedle francouzských tam, kde je to považováno za potřebné (např. ve veřejných dopravních prostředcích). 3. Ve francouzských textech je třeba zachovat „integritu“ francouzštiny, tj. nesmí se užít cizího slova, jestliže existuje francouzský ekvivalent; neexistuje-li, je nutno cizí slovo vysvětlit. V případě porušení zákona platí tresty jako u zákona o podvodu (fraude) z 1. 8. 1905, čl. 13. (Pro zajímavost: Za první porušení je pokuta 80—160 franků, při recidivě rovněž 80—160 franků, při další recidivě během tří let od posledního odsouzení 90—5600 franků. Poprvé byl zákon použit proti britské letecké společnosti British Airways v únoru 1978. Společnost musela zaplatit 80 franků za každou letenku, která byla pouze v angličtině a byla prodávána ve Francii.[24]

V tisku se objevily úvahy o tom, zda bylo třeba sahat k tak extrémnímu opatření, jako je zákon, zda je takový zákon vůbec možno apli[36]kovat, jeho tvůrci byli obviněni ze směšného nacionalismu. Orgán Komunistické strany Francie, deník l’Humanité, nevěnoval zákonu příliš mnoho pozornosti a poukázal na jiné, aktuálnější jazykové problémy (na potřebu demokratizovat spisovný jazyk vůbec a na problémy při osvojování spisovné knižní normy v sociálně nižších prostředích, např. u dělnických dětí, zvl. dětí cizích dělníků ve Francii).[25] Bouřlivá polemika byla zveřejněna ihned po vyjití zákona na stránkách deníku Le Monde. Autor pravidelné jazykové rubriky deníku J. Cellard kritizoval neobjektivnost ankety, jíž se vláda snažila dokázat nutnost zákona: „Na důkaz nutnosti zákona uspořádaly rozhlas a televize anketu v ulicích. Výsledek byl znám předem: jestliže dotázaní neznají význam (anglických) slov, která na ně znenadání vychrlí reportér, je to národní katastrofa, je nutno jednat. Jestliže ho znají, jiná katastrofa: zlo postoupilo, jsme zničeni, o to víc musíme reagovat.“ Dále Cellard vybral několik „perliček“ z náhrad za anglická slova a konstatoval, že dává přednost „jasnému, věcnému textu, dobře komponovanému, i kdyby měl obsahovat některá cizí slova (buďme upřímní a řekněme rovnou anglicismy), před frankofrancouzskými omáčkami, kterými nás každodenně zahrnují naše autority.“[26] Zpravodaj Nejvyššího výboru M. Bruguière zákon brání slovy: „Je v rozporu se současným vývojem, který bojuje proti diskriminaci založené na pohlaví a na rase, aby nabídky zaměstnání v tisku poťouchle zaváděly novou diskriminaci, založenou na tom, zda Francouzi lépe či hůře ovládají jeden nebo i více jazyků. Ze všech hledisek se zákon zastává spotřebitele proti moci peněz, slabého proti silnému, méně vzdělaného proti falešnému učenci.“[27] Obhájci zákona tedy demagogicky tvrdí, že cílem zákona je ochrana spotřebitele (apelují přitom na citlivá místa: nabídky zaměstnání, ochrana proti moci peněz…), ačkoli řadovému spotřebiteli jsou nové výtvory často ještě nesrozumitelnější než vžitá slova přejatá.

Z lingvistů přímo proti zákonu vystoupil Jean-Pierre Goudailler v článku Opět puristi proti jazyku. Zákon podle něho nejen nevyřeší současnou situaci, ale jen zvýší panující zmatek. Cizí slova byla nahrazována podle zcela arbitrérních kritérií, mnohé náhrady jsou nevhodné, protože cizí slovo se už vžilo v určitém významu, který stavu v původním jazyce nemusí odpovídat. Nová náhrada pak tento [37]význam vůbec nevystihuje, např. slovo animateur (‚ten, který řídí, oživuje zábavu‘) označuje širší skutečnost než zakázané slovo diskjockey. Seznamy slov se nezakládají na žádné seriózní anketě, která by jednotlivá slova rozlišila podle vžitosti a rozšířenosti.[28] Tato výtka se zdá oprávněná, mohli bychom jmenovat řadu dalších příkladů, kdy jsou zakazována už zcela vžitá slova, např. místo hit-parade je navrženo palmarès (‚seznam vyznamenaných‘), místo script (v kinematografické terminologii) je navrženo texte, místo cameraman je cadreur aj. Nedostatkem je také to, že na stejnou úroveň jsou kladeny úzce odborné termíny, např. crossing over (‚typ křížení chromozomů‘ — navržený francouzský ekvivalent: enjambement), topping (‚první zpracování ropy‘ — fr. náhrada: distillation atmosphérique), a obecně známé výrazy, např. místo bulldozer je navrženo bouteur, místo fair-play je franc-jeu atd. Mnohé náhrady jsou dále příliš dlouhé, např. místo contact party je navrženo équipe mobile de réparation, m. wrecker je véhicule lourd de dépannage, m. software house je societé de services et de conseil en informatique aj. Jinou nevýhodou je významová přetíženost navrhovaných ekvivalentů, např. slovo noyau — ‚jádro‘ má vedle svých dosavadních četných významů obecných (i odborných) nabýt ještě dvou odborných významů (jeden v oboru zahraničního obchodu, druhý v teorii ekonomiky — navíc jde tedy o příbuzné obory a to je rovněž nevýhodné).

Dva roky není příliš dlouhá doba k posouzení účinnosti zákona. Zatím, jak se zdá, příliš velké důvody k optimismu nejsou. Z novin sice postupně mizí celé cizojazyčné texty, užívání náhrad za přejatá slova však působí potíže. Potvrzují to i pracovníci jazykové poradny při rozhlase a televizi (Service permanent du langage audiovisuel; odpovídá i na dotazy širší veřejnosti). Četné dotazy svědčí o tom, že je v užívání nových slov nejistota, i když hlasatelé a redaktoři mají k dispozici jejich seznamy (doporučených nových slov je celkem 143, povinných 440). Odborníci pak ve svých oborech stejně pokračují v užívání přejatých slov (např. v oboru výpočetní techniky, výzkumu kosmu aj.). Někteří marxisticky orientovaní sociolingvisté upozorňují na neřešitelnost dané situace (na jedné straně se prosazují domácí termíny, na druhé straně se umožňuje vláda amerického kapitálu) a odhalují pokrytectví vládnoucích buržoazních kruhů, které chtějí [38]obrácením pozornosti k jazykovým otázkám maskovat hlubší příčiny jevu: „Takto vládní nařízení vyžadují v odborných oblastech užívání francouzských slov místo slov anglo-amerických, a to v době, kdy táž vláda přepouští celé sektory Američanům: to je případ výpočetní techniky, kde bylo vyvinuto velké úsilí o odstranění anglických termínů, zároveň však sektor přešel do rukou amerických společností.“[29]

Přes výhrady, které se v souvislosti s jazykovým zákonem nabízejí, nelze zavrhnout veškerou činnost Nejvyššího výboru a ostatních nově zřízených institucí. Např. Francouzské terminologické sdružení vykonalo velkou práci v shromažďování termínů různých oborů a uspořádalo přínosné mezinárodní kolokvium o otázkách terminologie.[30] Také Mezinárodní rada pro francouzský jazyk zorganizovala řadu mezinárodních konferencí, např. o vztahu francouzštiny k jiným jazykům (v r. 1974 k arabštině, v r. 1975 k angličtině, v r. 1976 k africkým jazykům, v r. 1977 opět k arabštině a africkým jazykům…). Vydala přes dvacet jednojazyčných i vícejazyčných (obvykle francouzsko-anglicko-německých) slovníků různých oborů a velký počet jiných jednojazyčných nebo dvojjazyčných publikací, jejichž úkolem je přiblížit Francouzům kulturu určité oblasti (např. Contes du Cameroun, 1977; Contes créoles de l’Océan Indien, 1978 aj.; publikace bilingvní řady jsou ve francouzštině a v jazyce dané oblasti). Rada vydává několik časopisů, ve Francii vychází např. La Banque de mots, La Clé des mots, Langues et terminologies aj. Menší úspěchy má s reformou pravopisu, z obsáhlé reformy, kterou Rada navrhla, byly přijaty jen asi dvě stránky, týkající se jednotlivých slov a okrajových jevů.

Ve Francii je tedy kultuře jazyka tradičně věnována velká pozornost. Zhruba v posledních deseti patnácti letech jsou pokusy upustit od konzervativního puristického postoje, vyhýbajícího se aktuálním problémům francouzštiny. Péče je soustředěna téměř výlučně na lexikální rovinu (ta se považuje za nejvíce ohroženou), ale základní problém, přejímání cizích slov, zůstává nicméně stále nedořešen. Přes některé puristické výstřelky bylo dosaženo dobrých výsledků v oblasti [39]lexikografie a terminologie. V ostatních jazykových rovinách zůstávají hlavní problémy, které k jazykové krizi vedly. Nepokročilo se např. ani v odstraňování zastaralých gramatických prvků z kodifikace, ani v zjednodušování pravopisu. Na pořad se opět dostává problematika regionálních variant a lokálních jazyků (zvl. bretonštiny, pro omezený rozsah článku jsme toto téma nerozvíjeli). Pro zvládnutí těchto problémů by bylo třeba vycházet z ucelené teorie spisovného jazyka a jazykové kultury, teoretické zázemí však francouzská lingvistika zatím neposkytuje, přestože v tomto směru vyvíjí zvláště v poslední době značné úsilí.

Další použitá literatura:

J. Chmelová, Aktuální problémy kodifikace francouzštiny, Jazykovědné aktuality 14, 1977, s. 27—29.

K. Kupčihová, K. Sekvent, Súčasné problémy francúzskej terminológie, Kultúra slova 12, 1978, s. 341—345.

R. Martin, Normes, jugements normatifs et tests d’usage, Etudes de linguistique appliquée 6 (Statistique et applications linguistiques — II), 1972, s. 59—74.

J. B. Marcellesi, B. Gardin, Introduction à la sociolinguistique, Paris 1974.

G. Mounin, Planification linguistique et théorie linguistique, Mélanges de philologie romane II, Montpellier 1978, s. 1039—1046.

J. Šabršula, Nové směry ve francouzské jazykovědě, Cizí jazyky ve škole 16, 1972, s. 123—132 a 166—175.


[1] Manuel de linguistique appliquée, tome 4 — La norme linguistique, réd. F. Marchand, Paris 1975, s. 39.

[2] Jde o tzv. historicko-etymologický purismus, o obranu klasické francouzštiny před jakýmikoli změnami, nejen před cizími vlivy.

[3] Zmatek, který vyplývá z tvrdošíjného lpění na zastaralém pravidlu souslednosti časové, kritizuje právě ve jménu jasnosti a srozumitelnosti E. Génouvrier: větu il m’avait dit que tu étais malade lze interpretovat jednak jako ‚řekl mi, že jsi nemocný‘, jednak jako ‚řekl mi, že jsi byl nemocný‘. Přitom užití prézentu es pro první význam a imperfekta étais pro druhý význam, v běžně mluveném jazyce rozšířené, by dvojznačnost odstranilo. (Podle pravidla o souslednosti časové nelze ve vedlejší větě užít prézentu, je-li v hlavní větě minulý čas.) V. Quelle langue parler à l’école, Langue française 13 — Le Français à l’école élémentaire, Paris 1972, s. 45.

[4] Ve francouzské terminologii se snad nejčastěji užívá termínu niveaux de langue, romanisté jej někdy překládají jako subsystém/útvar. Rozčlenění a vymezení jednotlivých „niveaux“ je nejednotné, vágní, zatím neuspokojivě zpracováno. Français populaire (‚lidová francouzština‘) lze velice zhruba přirovnat k obecné češtině, français parlé (‚mluvená francouzština‘) a eventuálně français familier (‚familiární francouzština‘) k hovorové češtině. Français familier je však jen výjimečně (např. u H. Bonnarda) řazeno do spisovného jazyka, hodnoceno jako „správné“ (correct). Sr. J. Chmelová, Les Sous-systèmes dans la langue, Beiträge zur romanischen Philologie XIII, 1974, č. 1—2.

[5] Pro ilustraci extrémního puristického postoje uvádíme několik citátů z časopisu Obrana francouzského jazyka, vydávaného sdružením stejného jména (Défense de la langue française): „Lidé umírají, Francie zůstává. Plodný génius našich předků vytvořil náš starý a obdivuhodný francouzský jazyk. Včerejší elity uhladily a vytříbily tento jazyk, v němž máme mistrovská díla, a tento jazyk sám o sobě představuje neocenitelné národní dědictví. Nicméně dnešní generace si ho neváží, protože výchova jdoucí proti přírodě ji naučila hledat krásné a dobré jen v tom, co je nové (1976, č. 84, s. 35).“

„Příšerný úpadek, návrat k barbarství! Máme mladé, kteří nás mají nahradit, kteří se však vyjadřují jakousi slátaninou, nejsou schopni mluvit a psát mateřským jazykem (tamtéž, s. 42).“

[6] Le Français sans fard, Paris 1969, s. 29—30.

[7] Mluví se zde o tzv. preskriptivní normě, tj. kodifikaci (v. dále na s. 30): Alain Rey, Usages, jugements et prescriptions linguistiques, Langue française 16 — La Norme, Paris 1972, s. 7n.

[8] Ironie je, že i nejostřejší odpůrci purismu, kteří se vysmívají historicko-etymologickým kritériím, sami tato kritéria aplikují, např. A. Rey (srov. pozn. č. 7) začíná výklad o normě etymologickým rozborem slova norma a podotýká, že dnes je tohoto slova užíváno nenáležitě v širším významu, než mělo původně (s. 5).

[9] O pojetí normy a kodifikace v české lingvistice i jinde v. Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1978, s. 52n. Teorie spisovného jazyka načrtnutá v 30. letech Pražským lingvistickým kroužkem není ve Francii příliš známá. Citují se zpravidla pouze fonologické práce PLK.

[10] Op. cit. v pozn. č. 7.

[11] Někdy se dále vyčleňuje — bez zvláštního termínu — to, co respondenti považují za spisovné, náležité, třebaže to často sami důsledně nedodržují (v. např. v monografii E. Génouvrier, N. Guenier, A. Khomsi, Les Français devant la norme, Paris 1978). U nás se pro hodnocení spisovnosti užívá termínu proklamovaná norma, pro sebehodnocení ideační norma.

[12] Např. E. Génouvrier, J. Peytard, Linguistique et enseignement du français, Paris 1972; De la théorie linguistique à l’enseignement du français, réd. Jeanne Martinet, Paris 1977 aj.

[13] Jeanne Martinet, De la théorie… — o. c. v pozn. č. 12, s. 156.

[14] (Coseriu, Sistem, norma y habla, Montevideo 1952), v. Le Français populaire, Paris 1978 (4. vydání), s. 16, 55n.

[15] V. op. cit. v pozn. č. 3, s. 36n. O Coseriovi v. K. Horálek, Jazyk jako systém a norma, NŘ 55, 1972, s. 65—68. V. též Š. Peciar, K pojmu norma, úzus, priemerný úzus, SaS 39, 1978, s. 295—299.

[16] Ve stejném významu se setkáváme i s pojmem français standard. Vedle toho označují pojmy français commun/standard spisovný jazyk šíře pojatý, neomezující se jen na nejvyšší stylové vrstvy (např. u Marcellesiho, Marchanda aj.). V. ještě dále na s. 33.

[17] J. Authier, A. Meunier, Norme, grammaticalité et niveaux de langue, Langue française 16 — La Norme, Paris 1972, s. 49—62.

[18] Na nutnost věnovat se normě upozorňovali už první průkopníci sociolingvistiky, např. M. Cohen (Pour une sociologie du langage, Paris 1956, Matériaux pour une sociologie du langage, Paris 1971).

[19] Jiným způsobem se blíží rozlišení obou jevů labovovsky orientované práce (např. op. cit. v pozn. č. 11), srovnávají tzv. reálnou/objektivní normu s kodifikací. Popisují vlastně reálnou spisovnou normu, určovanou většinovým územ ve formálnějších situacích.

[20] Výsledky kolokvia byly uveřejněny v Cahiers de linguistique sociale 1, La Norme, Rouen 1977.

[21] Haut comité pour la défense et l’expansion de la langue française, v. dekret č. 66—203 z 31. 3. 1966 ve Sbírce zákonů ze 7. 4. 1966.

[22] Čl. 4 dekretu č. 72—19 ze 7. 1. 1972 o obohacení francouzského jazyka.

[23] A. Krejzová, O francouzském jazykovém zákonu, NŘ 59, 1976, s. 175—183, v. také A. Krejzová, La langue attribut de la puissance? Philologica Pragensia 19, 1974, s. 189—195.

[24] Toto odsouzení bylo přijato s rozpaky, ne-li s rozhořčením, sr. např. titulky První oběť Basova a Lauriolova zákona (Le Monde z 23. 3. 1978).

[25] J. Thibaudeau, Gramsci et les linguistes, L’Humanité z 10. 2. 1977.

[26] L’Ennemi héréditaire, Le Monde z 9. 1. 1292 a 1. 3. 1976.

[27] Une lettre de M. Bruguière, Le Monde z 24. 1. 1976.

[28] A nouveau, les puristes contre la langue, La Linguistique 13/2, 1977, s. 86—98. J.—P. Goudailler pracuje v současné době na dotazníku, kterým chce ověřit vžitost a srozumitelnost jednak přejatých slov, jednak nových náhrad.

[29] C. Marcellesi, Norme et enseignement du français, Cahiers… (op. cit. v pozn. 20), s. 3. Na totéž poukázal už před přijetím zákona v parlamentní diskusi komunistický poslanec G. Cogniot (v. pozn. 23), celý projev v. La Documentation française, La loi relative à l’emploi de la langue française, Paris 1975, s. 117—123.

[30] Příspěvky byly publikovány ve sborníku Terminologies 70, réd. Bruno de Bessé, Paris 1977.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 1, pp. 26-39

Previous Antonín Rubín: K územnímu ústupu dvou jihozápadočeských nářečních jevů

Next Miloslav Sedláček: Zeměpisné názvy v novém Rusko-českém slovníku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1