Časopis Naše řeč
en cz

Některé aktuální otázky teorie spisovného jazyka

Václav Křístek, Jaroslav Kuchař

[Articles]

(pdf)

-

[1]Spisovný jazyk v jazykových společenstvích našeho typu je po stránce funkční i strukturní důležitá jazyková i sociolingvistická kategorie, v níž se obráží vývoj a stav společnosti a která má rozhodující podíl i na dalším utváření jazykově komunikační situace. Zdá se proto samozřejmostí, že dnes už (mimo jiné je to i zásluha české pokrokové jazykovědy v meziválečné době) málokdo pochybuje, alespoň v socia[2]listických zemích, o nezbytnosti studia vnitřních i vnějších zákonitostí spisovných jazyků jako specifických útvarů národního jazyka se specifickými funkcemi, jejich vztahu k jazyku národnímu a jeho jiným útvarům a jejich vztahu ke společnosti, jíž spisovný jazyk slouží. Jiná je situace v zemích západních, zejména anglosaských. Tak např. i dosud se v některých základních sociolingvistických pracích západních autorů, a to i tak významných, jako je C. A. Fergusson, při schématech popisu jazykových situací takové kategorie jako „národní jazyk“ a „spisový jazyk“ ignorují. U nás se otázkám spisovného jazyka a jeho kultury, jak známo, věnuje soustavná pozornost a při jejich studiu se dosahuje dobrých výsledků, které mají i mezinárodní ohlas.

Z poslední doby by tu bylo možno jmenovat řadu knižních publikací (některé jsou rázu popularizačního), mezi nimiž vyniká svou teoretickou úrovní kniha prof. Al. Jedličky (Spisovný jazyk v současné komunikaci), dále konference o těchto otázkách konané v Čechách i na Slovensku (jejich výsledky byly nebo budou publikovány), práce časopisecké apod., patří sem i příspěvky přednesené na mezinárodních kongresech, zejména slavistických, a vlastně celá činnost komise pro spisovné jazyky při Mezinárodním komitétu slavistů, dále dvoudílný výbor z prací pražských lingvistů, který pod názvem Grundlagen der Sprachkultur vychází v NDR, atd.

V tomto článku si chceme povšimnout z bohaté problematiky teorie spisovného jazyka a jeho kultury jen některých otázek obecné povahy, které pokládáme za důležité pro marxistické pojetí jazyka a jeho podstaty vůbec. Jednou z nich je nesporně společenskohistorická povaha spisovného jazyka. Spisovný jazyk vzniká nebo se utváří teprve na určitém stupni vývoje daného společenství, a to — historicky vzato — až po vzniku zaznamenávacích prostředků jazyka, zejména grafického písma, popř. společně s ním, není však na ně vázán bezprostředně (např. uzlové „písmo“ existovalo již u společenství kmenových, u nichž nelze o spisovném jazyku mluvit). Není tedy z vývojového hlediska základním, nebo dokonce jediným dorozumívacím prostředkem, i dnes existují společenství nemající spisovný jazyk. Po celou dobu svého trvání spisovné jazyky existují vedle jiných dorozumívacích útvarů téhož společenství a vzájemný vztah k těmto útvarům se v historickém vývoji mění, a to jak po stránce kvantitativní, tak i z hlediska kvalitativního: kolik lidí ho v daném společenství užívá a jaké je jejich sociální složení, co má společného s ostatními útvary a čím se od nich liší, jaké je jeho funkční rozpětí apod.

[3]Z vývojové závislosti na písmu plyne i to, že spisovné jazyky existují zpravidla ve dvou podobách, psané a mluvené, a že se také poměr těchto dvou podob mění kvalitativně i kvantitativně, že se mění vzájemné vztahy a závislosti jejich struktur. Spisovný jazyk však není útvar umělý, vznikal a vzniká přirozeným vývojem v jazykovém společenství, i když za podstatnějších záměrných zásahů nositelů.

Spisovný jazyk lze vymezit několika dalšími podstatnými rysy. Důležitým rysem je jeho zacílení k celospolečenské platnosti (sjednocující funkce spisovného jazyka) v protikladu k regionální a skupinové vymezenosti jiných jazykových útvarů (dialektů, interdialektů, profesních mluv, slangů). Také tento rys je však třeba chápat jako společenskohistoricky podmíněný: vzniká až v období integrace jistých etnických komunit a vývojem mění svou tvářnost i intenzitu. Celospolečenská platnost spisovných jazyků fungujících ve společenských formacích do vzniku novodobého národa se projevuje jinak a má i jinou hodnotovou („prestižní“) povahu než v době buržoazních revolucí, v době vrcholného kapitalismu a zřejmě také než má a bude mít v době rozvinutého socialismu.

Tak přestože jazyk jako jedna ze složek — vedle zvláštností kultury a zvyklostí — etnického základu národa zůstává i při přechodu národa z kapitalistické formace do formace socialistické v podstatě celistvý a jednotný (i když se od základu mění společenské rysy národa: ekonomické a politické vztahy, sociální struktura, obsah kultury a ideologie), mají tyto společenské změny svůj odraz i v komplexu národního jazyka. Např. procesy tzv. stírání dialektů probíhají dnes jistě jinak, než jak tomu bylo za kapitalismu, a to nejen co do intenzity, ale také co do integrity směrem k jazyku spisovnému. Anebo: v souvislosti s aktivní účastí lidových mas na vědeckotechnické revoluci dochází k jisté renesanci profesních mluv, ale nikoli už frontálně, protože jednak zanikají mluvy řemeslnické, jednak se v nových profesích zvyšuje tlak jazyka spisovného. Tyto tendence ukazují, že se celospolečenská úloha spisovného jazyka objektivně upevňuje (sporné je však, zda se upevňuje i hodnocení této úlohy ve vědomí uživatelů).

Spisovná čeština je zhruba od doby národního obrození dorozumívacím prostředkem celého národa, čili je jediným z útvarů českého národního jazyka s celospolečenskou platností. To ale vůbec neznamená, že míra jejího ovládání je u všech členů společnosti stejná. Je nutně různá (jde tu jak o aktivní, tak i o pasívní znalost), a to v závis[4]losti na sociálních, demografických a jiných faktorech. Nikdo však nemůže zvládnout spisovný jazyk v celé šíři. To lze snadno prokázat např. na míře zvládnutí slovní zásoby jednotlivcem. Už empirie ukazuje, že jednotlivec je schopen zvládnout 10 až 15 tisíc slov současné slovní zásoby, čítající daleko přes 300 tisíc slov (srov. např. Příruční slovník jazyka českého (1935—1957), který má na 250 tisíc heslových slov); zvládají jej jen všichni nositelé spisovného jazyka jako celek v kolektivním úzu.

Promítnuto do minulosti to znamená, že při svém vzniku byl spisovný jazyk běžný jen úzké vrstvě společnosti, patřící hlavně k vykorisťovatelským třídám. Z toho však neplyne, že to byl jazyk třídní, jakýsi „žargón“ jisté třídy. Vznikl z konkrétního nářečí vlivem politické a ekonomické koncentrace, byl i výrazem vlivu jiných, už propracovanějších jazyků spisovných (u nás staroslověnštiny a latiny), na nichž mohli ti, kteří jej dotvářeli, poznat, jak je třeba toto výchozí nářečí kultivovat, aby nový útvar mohl plnit funkci spisovného jazyka. Od počátku sloužil jako dorozumívací prostředek v jistých funkcích lidem téhož společenství bez rozdílu tříd (viz např. účast lidu na náboženských úkonech). Jiná je otázka, kdo jej aktivně ovládal, ale to je koneckonců i otázka dnešní.

Podstatným rysem je i vnitrní strukturní bohatost a vyšší stylová diferencovanost (rozvrstvenost) spisovného jazyka a jeho prostředků spojená s tím, že plní „vyšší“ společenské, kulturní úkoly. Tento rys (spolu s celospolečenskou platností) někdy způsobuje, že se spisovnému jazyku připisuje „reprezentativní“ platnost, popř. že se spisovný jazyk ztotožňuje s jazykem národním. To je však pojetí zjednodušující; nespisovné prostředky nelze z národního jazyka vylučovat. Lze naopak prokázat stálou a vzájemnou oscilaci prostředků spisovných a nespisovných.

Řešení otázek vnitřní, zejména stylové diferenciace spisovného jazyka patří k stále aktuálním, ale i složitým problémům teorie spisovného jazyka (rozbor této problematiky viz např. v citované Jedličkově knize). Rozdílné pojímání tu zřejmě způsobují nejen rozdílné metodologické přístupy k problematice vyplývající z různých lingvistických tradic (ty jsou zčásti dány i v rozdílné funkci a struktuře jednotlivých spisovných jazyků vzhledem k jejich historickému vývoji), ale i sama vágnost pojmu styl, který se jen nesnadno objektivizuje, a také poměrně rychlé, dynamické proměny, k nimž ve stylové oblasti spisovných jazyků dochází.

[5]Tak se např. zdá, že bude třeba znovu se zamyslet nad dosavadním běžně uplatňovaným členěním národního jazyka: spisovný jazyk — místní nářečí — specifické mluvy společenských skupin (nazvěme toto členění horizontálním) ve vztahu k členění jeho nejdůležitějšího útvaru — jazyka spisovného — na funkční styly (toto členění by se mohlo označit za vertikální). Z hlediska jazykové praxe se zdá, že se často v konkrétních situacích tato hlediska kříží. Projev v podstatě spisovný (odborný, umělecký, popř. publicistický) vykazuje často jisté množství prvků nespisovných (příčiny jejich využití jsou různé), naopak lze v projevech nespisovných pozorovat nesporný vliv spisovného úzu (to je např. i podstata stírání nářečí ve směru k jazyku spisovnému). Při tom se ukazuje, že např. v době před první světovou válkou a mezi válkami byla míra a povaha takového prolínání jiná než dnes (srov. např. nářeční prvky v uměleckých spisovných projevech dříve a dnes; využívání prvků profesních mluv, slangů a argotu aj.). Je to snad možno vysvětlit uvědomělým nebo i neuvědomělým chápáním možnosti využívat v konkrétních jazykových projevech celé bohatosti národního jazyka, a to často i tam, kde vázanost projevů na jazyk spisovný (např. v projevech odborných) byla skoro stoprocentní. Tu máme na mysli projevy písemné. Ještě bohatší a členitější obraz by jistě poskytl rozbor projevů mluvených.

Mnozí lingvisté hledají východisko k adekvátnějšímu postižení této situace ve využití nově vypracovávané teorie sociální komunikace a jejího pojmosloví, tedy např. na základě tzv. komunikativních potřeb. Při vypracovávání tohoto pojmu dochází však k značným složitostem; ani dosavadní pokusy aplikovat tuto teorii na postižení konkrétní situace v jednom jazyce nebyly dosud obecně přijaty.[2]

Ze všech útvarů národního jazyka jen spisovnému jazyku je také vlastní jeho kultivování (vzdělávání, tříbení atp.), tj. uvědomělejší kontrola nad ním a působení na něj ze strany jeho nositelů. To vyplývá nejen z jeho odlišného vzniku a utváření, z jeho odlišného statusu, z funkcí, které plní, a tím i z bohatší vnitřní strukturace, ale především už z jeho specifického psychického zakotvení. Není to jazyk, který si jedinec osvojuje již od dětství spontánně, a také při jeho užívání jsou vědomé, intelektuální složky silnější. Jestliže se tedy mluví o přirozených jazycích jako o samoregulačních systémech, které [6]jsou schopny samy sebe udržovat v rovnovážném stavu, neplatí to plně pro jazyky spisovné.

Úloha tohoto regulativního působení je ve vývoji spisovných jazyků v různých obdobích různá, a to jak vzhledem k vlastní situaci jazykové (důležitými fázemi jsou např. konstituování, popř. restituování spisovného jazyka, jeho uplatnění v nových funkcích apod.), tak i k situaci společenskohistorické; v postojích a teoriích při tom se uplatňujících lze však sledovat i rysy obecné, popř. společné několika spisovným jazykům (to se např. týká uplatnění hlediska „historičnosti“, purismu aj.).

Jsou však z tohoto hlediska mezi spisovnými jazyky i diametrální rozdíly, a to především mezi spisovnými jazyky starými, tradičními a nově se tvořícími (v sovětské lingvistice se již pevně ujalo dělení na jazyky „staropismennyje“ a „mladopismennyje“). Pro rozvinuté, relativně stabilizované spisovné jazyky, uplatňující se ve všech „vyšších stylech“ komunikace, je charakteristická vysoká míra společenské kontroly, která se projevuje propracovanějšími a složitějšími formami regulace (kodifikace, normalizace, standardizace ap.) všech jeho rovin. Naproti tomu u spisovných jazyků, jejichž funkční rozpětí a strukturní bohatství je omezené, má také jejich regulace omezenější charakter, zejména na nižší roviny jazyka (písmo, pravopis, popř. morfologie). Jsou i jiné rozdíly, týkající se např. kodifikace detailní, pevné, nebo jen rámcové, volnější (např. rozdíly mezi britskou a americkou, popř. australskou variantou spisovné angličtiny) apod., ale to už jsou otázky speciální.

Obecně lze však říci, že regulační zásahy u tradičních spisovných jazyků vedou zpravidla jen k dílčím a postupným inovacím, racionálně (u zásahů laických ovšem i neracionálně) přizpůsobujícím spisovný jazyk novým výrazovým potřebám (zachycování změn vývojově proměnných norem, jejich propracovávání a dotváření). Nově lze zařadit k těmto regulačním zásahům i takové, které přihlížejí k potřebám racionálního osvojování jazyka (zejména v jeho písemné podobě). Vůbec u takových jazyků zřejmě platí, že hlubší zásahy do nich jsou možné jen v písmu a pravopise, tj. v nejvíce „umělém“ plánu grafickém, jak to ukazují historické zkušenosti.

Z toho důvodu má i vlastní regulační činnost u jazyků s dlouhou spisovnou tradicí poněkud jiný charakter než u spisovných jazyků nově vznikajících a termín „jazykové plánování“ je pro tuto činnost poněkud nadsazený, chápeme-li plán, jak je to obvyklé v našem úzu, [7]jako „myšlený projekt, který se má uskutečnit“. Na kultivování spisovných jazyků uvedeného typu je možné též (a přiměřeněji) pohlížet jako na optimální řešení specifických jazykových konfliktů, jehož účelem je průběžné soustavné odstraňování nedostatků, disproporcí a poruch v jazykové komunikaci způsobených slabými místy dosavadních regulačních úprav. Takové vymezení má své výhody, zejména proto, že se vyhneme málo nosnému pojmu „potřeby“ (výrazové, vyjadřovací, popř. komunikativní, viz výše), má ovšem i své nevýhody v dosud nedostatečné objektivizaci pojmu „jazykové konflikty“ (v praxi se však takové vymezení osvědčuje). Toto pojetí ovšem nevylučuje konfliktní jevy i situace předvídat, řešit je včas a popř. jim předcházet; na to ukazuje i v české lingvistice (Dokulilem) vypracovaný pojem „perspektivní hloubka kodifikace“.

Z druhé strany pak optimální, efektivní řešení jazykových konfliktů přímo předpokládá nejen vědeckou znalost systému jazyka a dynamiky jeho norem, jakož i ověřené informace, jak jazyk reálně funguje v promluvách, nýbrž i spolehlivé, praxí ověřené teoretické funkční principy spisovného jazyka a z nich plynoucí hodnotící kritéria.[3] Součástí takové péče, která je v moderní, zejména socialistické společnosti institucionalizována, popř. k institucionalizaci spěje, je také dovedné využívání prostředků jazykové výchovy.


[1] Poněkud upravené znění dvojreferátu na sympoziu o marxistické jazykovědě, konaném ve dnech 7.―9. září 1977 v Olomouci. V plném znění vyjde článek ve sborníku z tohoto sympozia.

[2] To ukazuje dobře práce W. Hartunga (ve sb. Linguistische Studien, Reihe A, 18, 1975) a diskuse k ní (a koneckonců i některé diskuse u nás).

[3] Srov. Fr. Daneš, K dvěma základním otázkám kodifikace, NŘ 60, 1977, s. 3n., o kritériích pro hodnocení spisovného jazyka viz s. 10n.

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 1, pp. 1-7

Previous Redakce: Zemřel akademik Bohuslav Havránek

Next Blažena Rulíková: K charakteru větné stavby současných odborných projevů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1