Časopis Naše řeč
en cz

Tři slovesa

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

1. Předcházeti (předbíhati)

Staré přísloví praví, »že pýcha předchází pád«: Brus je dobře uvádí na poučení, jaká je správná vazba slovesa předcházeti (předejíti), zejména že je germanismus při něm klásti 3. pád. Objevují-li se ojedinělé doklady vazby s 3. pádem již u Hynka Krabice z Veitmile (1536), nemluvíc o Sychrovi a jiných spisovatelích doby probuzenské, nesmíme (s Kottem) zapomínati, že se podobné stopy německého vlivu počínají u nás hlásiti v dobách dosti dávných; pravá venkovská mluva lidová posud tohoto germanismu hrubě nezná, ani kde sloveso předcházeti má význam přenesený (»nemoc se musí předejít« atp.). Má-li Jungmann již z Kralické bible podobný doklad (»nemoc ohyzdná, jestliže by se jí v čas nepředešlo…« z výkladu na 2. Tim. 2, 17), křivdí asi [198]Bratřím: jí je spíše 2. pád, správný ve větě záporné místo pádu 4., který by byl ve větě kladné (nebo místo 1. pádu v činné větě kladné: nemoc se předešla — nemoci se nepředešlo).

Dnešní spisovatelé však přece ku podivu často užívají nesprávné vazby; i spisovatelé jinak správnosti jazykové velmi dbalí. Nemluvíme zde o větách jako »včasnou pomocí předejdeme nemoci«: tak dnes píší jen nedbalci, jakých bohužel jest u nás mnoho. Ale nedávno jsme čtli větu »28. říjnu předcházel 14. říjen«, jinde můžeme čísti nebo slyšeti na př., že sňatku musí předcházeti ohlášky, že koncertu předcházely četné zkoušky atp.; jde zejména o věty, kde se má vyjadřiti časová (někdy i příčinná) souvislost dvou věcí. Pero se nám vzpírá, má-li napsati větu »neděle předchází pondělek, ohlášky předcházejí sňatek, zkoušky předcházejí koncert«; ba, kdyby přísloví »pýcha předchází pád« nebylo staré a jeho tvar ustálený, snad bychom je dnes sotva tak vytvořili. Z části zde působí nesnáze okolnost, že je tvar 1. a 4. pádu tak často stejný (ohlášky—sňatek; 28. říjen—14. říjen); ale ještě více asi potřeba, míti onu posloupnost určitěji vyjádřenu, než ji vyjadřuje 4. pád. A tu našim brusičům ušlo, že vedle nesprávné vazby s 3. pádem čeština má mimo vazbu se 4. pádem, již doporučují, u slovesa předcházeti ještě jinou správnou vazbu, jíž lze užíti, kde toho žádá zřetelnost a potřeba výrazu významnějšího: je to opakování předložky před také u jména podstatného. Čím je význam slovesa bližší významu původnímu, čím více jde o skutečné předcházení časem nebo místem, tím spíše opakujeme předložku (srv. »N. Ř.« I, 238).

Bible Kralická stále má 4. pád, kde sloveso předcházeti znamená nějaké předstihování; ale Zachariáš prorokuje, když jeho dítěti bylo dáno jméno Jan, jak přikázal anděl, »předejdeš před tváří Páně připravovati cesty jeho« (Luk. 1, 76; pod. 1, 17), a každý cítíme, že bychom nemohli říci »předejdeš tvář Páně«.

Podobně čteme v »Knihách trojích o sv. Jeronymovi« (u Patery str. 5): »Jest zajisté Buoh všemohúcí, jehožto milosrdenstvie před jeho obličejem přědchodí«, v »Hádání Pravdy se Lží« (Ctibora Tovačovského z Cimburka, 76): »Múdrost předešla krokem před Milosrdenstvím jakožto starší.« A tak bychom měli psáti i my »před 28. říjnem předcházel 14. říjen, před sňatkem předcházejí ohlášky« a pod. Možno ovšem říci také prostěji »před 28. říjnem byl 14. říjen, před sňatkem bývají ohlášky«, jako lze říci, že A šel před B: ale není na škodu, máme-li i výraz, který s větší určitostí vystihuje posloupnost. Napsal-li v č. 25. letošní »České svobody« Z. H. »před jednáním musí nutně předcházeti [199]znalost poměrů«, napsal tak lépe, než kdyby byl položil 4. pád bez předložky, nám v takovýchto větách nepřirozený, anebo kdyby se byl zřetelněji, ale po německu, vyjádřil 3. pádem (zde ovšem náhodou by nebylo lze obou těchto pádů rozeznati).

Kde jde o cíl chůze, jistě by nebylo hříchem proti duchu našeho jazyka, kdybychom napsali na př. o důstojníkovi, který na pochodu šel pozadu, že předešel před své vojáky a velel jim, aby se zastavili; zrovna tak by nebylo chybou, jde-li o představy čistě hmotné, kdybychom napsali, že někdo předběhl nebo předjel před ostatní. Jest ovšem pravda, že bychom asi spíše užili slovesa jiného; řekli bychom, že důstojník vyšel nebo vyběhl, vyjel na pochodu před svůj oddíl atd.

Kde je význam slovesa předcházeti (nebo i předjeti, předběhnouti atd.) nějak přenesený, kde jde o úmysl chůzí nebo pak i jiným výkonem někoho předstihnouti, poctivý Čech stačí 4. pádem. Předešli jsme nemoc nebo něco jiného nemilého; chtěli jsme něčeho dojíti, ale jiní nás předešli. Také ve významě »překonávati koho čím« býval u slovesa předcházeti 4. pád (na př. v Gestech 71: v Římě jest sedm mudrcóv, jenž svú múdrostí všecky mudrce tohoto světa předešli): my tak již vůbec neříkáme (s podobným obrazem však říkáme »předstihovati«). Také »předcházeti si někoho něčím« (t. j. vyhledávati jeho přízně) je vazba správná: nenalézáme jí v době staré, ale za to její základy. Říkalo se o lidech, kteří jeden druhému hleděli vyhovovati, že se předcházejí na př. ctí (úctou), pomocí atp. (Hus píše na př., u Erbena I, 139: zákon Kristóv die, aby všichni křesťané ctěním sě přědcházeli, to jest, aby sě spolu míle ctili): to znamenalo vlastně, že se mají předstihovati důkazy přízně. Říkalo se tak potom i o jedné z obou stran; tak přikazuje na př. r. 1489 král Vladislav, uklizuje spor mezi paní Kateřinou z Kolovrat a jejím synem, »sami mezi sebú aby se o nic nevadili, než pan Jan aby paní slušnú poctivostí (úctou) předcházel jakožto máteř svú a paní aby se k němu laskavě měla jakožto k synu svému« (Arch. Č. 9, 502). Zájmeno si je zde pozdější (jako často), ale nikoli nesprávné.

Říkáváme také o někom, že »předchází jiným dobrým příkladem«. To je rčení nové i nečeské, holý překlad něm. mit gutem Beispiel vorangehen, a měli bychom se ho vzdáti. Napsali-li Bratří ve výkladě na Ozeáše 6, 1 »prorok sám (hledati bude Boha) jiné předcházeje dobrým příkladem«, znamená to, že prorok jiné bude předstihovati svým příkladem, ne něm. vorangehen. Po česku lze o někom dobře říci, že je jiným příkladem (nebo ku pří[200]kladu), dává nebo ukazuje jim na sobě příklad, že si z něho berou nebo mohou bráti příklad, že je vede svým příkladem a pod.

Stejné vazby, jako u slovesa předejíti, předcházeti, očekáváme u slovesa předběhnouti, předbíhati: tedy 4. pád, kde jde o zúmyslné předstihování, výraz předložkový, kde je řeč spíše o pouhé místní nebo časové posloupnosti. Vazbu první nalézáme v písemnictví i v živé mluvě často: biblické překlady vypravují na př. o učedlníku, který »předběhl Petra, a přišel prvé k hrobu« (Jan 20, 4), ač by překladatele dnešního snad sváděla Vulgáta svým dativem (praecucurrit Petro), Žídek vykládá, jak směšná věc jest »kulhavý, když všecky předběhuje« (Tob. 38), u Řehoře Hrubého z Jelení čteme větu »a tak předbiehá přátelstvie súd« (v překladě Ciceronova spisu »O přátelství«, kde ovšem i předloha má vazbu v latině správnější se 4. pádem »praecurrit amicitia iudicium«). Vazby předložkové hrubě nenalézáme, protože čeština, kde by byl asi na místě výraz předložkový, raději užije slovesa jiného (říkáme, že někdo běžel před jinými, že před jinými vběhl do domu, ne, že před nimi předbíhal, nebo předběhl).

Dnes však stále slýcháme i čítáme rčení, jež káral již matiční Brus: za něm. vorgreifen se u nás ujalo rčení »předbíhati něčemu«, a tak naši řečníci i novináři denně nechtí »předbíhati událostem«, obhájce nechce »předbíhati výroku poroty, ale…« atd. To je vazba naprosto nečeská: po česku můžeme jen předbíhati událost, rozsudek atd. Ostatně bychom neměli zapomínati, že to stálé běhání před něčím, které jsme si tak oblíbili, ani není nejpěknějším obrazem: snad bychom stejně mohli také předstihovati události atd., jak již Doucha radil?

2. Stávati

Sloveso stávati je významem vlastně dvojí, jak lze poznati zvláště, srovnáme-li věty se slovesy základními, k nimž patří odvozený tvar stávati. Sloveso stojím, státi má opakovací tvar stávati; říkáme na př. »posluha stojí na rohu ulice«, a »posluha stává na rohu«. A stejný tvar opakovací (někdy i prostě trvací) má sloveso stanu, státi, o němž jsme vykládali III, 186: říkáme »stane se«, s videm opakovacím »stává se«. Zřetelně vidíme tuto tvarovou stejnost u sloves složených: říkáme »přestanu, přestal jsem, přestávám, dostanu, dostal jsem, dostávám, loď přistane, přistála (měli bychom říkati, a říkávalo se »přistala«), loď přistává« a se stejným tvarem i »Karel nedostojí slovu, někdy nedostává slovu, vy zde vystojíte důlek, vystáváte důlek, tu bídu přestojí[201]me, přestáváme nyní hroznou dobu«. Této věci si musíme býti dobře vědomi, posuzujeme-li sloveso stávati v jistém významě, ve kterém se ho stále ještě užívá, ač již dávno v něm bylo prohlášeno za nesprávné.

Někteří spisovatelé, řečníci, úředníci atd. vidí kdovíjakou krásu v tom, řeknou-li místo »býti« nebo jiného slovesa trvalého bytí »stávati«. Říkáme na př. »jest možno, možnost, není možnosti (učiniti něco), jest zvyk, jsou překážky, námitky, v městě X. jsou tři lékárny, tyto okolnosti, platné zákony«, ale místo toho, chceme-li se vyjádřiti zvláště pěkně, řekneme nebo napíšeme »stává možnost (nedávno kdosi řekl v Národním shromáždění »zde stává možnost«: v novinách jsme se nedočtli, zeptal-li se ho někdo, kde to ta možnost stává), v městě stávají tři lékárny, stávající zákony«, anebo i »v městě stává tří lékáren« atp. V lidové mluvě nic takového není, ani v jazyce starém: ještě Jungmannův slovník tohoto způsobu mluvení nezná, vznikl teprve v nové době nedorozuměním, a ujal se ku podivu dobře, jako se u nás ujímá vše, co zní jinak, než jak mluví náš dobrý lid a jak mluvíváme i my sami, nechceme-li mluviti učeně. Povíme si, kde se toto »stávání« vzalo.

Říkávalo se a snad se (na Moravě) někde posud říká »stane něčeho«: dokladů z doby nejstarší neznáme (ani ze slovníků ani z památek samých), ale to snad jest jen náhodou. Slovníky uvádějí na př. z výkladu bible Kralické na Ozeáše 5, 7 »nedlouho jich stane, ale v krátkém čase a jako za jeden měsíc zahynou«, z Komenského »když nás nestane«, z Rosy »jakť jedné hlavy nestane, takť jest tvá věc pryč«, »toho už nestane« (Kott 4, 626 od Douchy, prý z živého jazyka), Bartoš má ze Zlinska »až mne nestane, teprú uvídí«; k tomu Jungmann podle Krameriova výpisu z pramene jinak neznámého »kdo ví, stane-li tě do večera«. Na těchto dokladech je dobře si povšimnouti, že stane v nich není prostě totéž, co »bude«: všude v nich jest naznačena spojkou časovou nebo jinak doba, do níž něco »stane«, a patrně sloveso »stane« nesmíme překládati pouhým »bude«, nýbrž »ještě bude«, »nestane« slovy »již nebude«. Rozumíme tedy slovům Komenského asi »když nás již nebude«, Rosova věta (podle souvislosti, v. u Jungmanna) znamená »jak jen (ani) tvé hlavy již nebude (srazí-li ti hlavu), jest ztraceno vše« atd.

Tentýž význam vidíme v dokladech s časem přítomným, v nichž nalézáme vždy tvar stávati; a vidíme jej tím zřetelněji, že dokladů takových je ze staré doby mnoho. Jungmann má na př. doklady, jako z bible Kralické »dokudž zajisté Judy stává [202](quamdiu superest Judas), není možné«. Věrnost slibovali naši předkové slovy »dokudž mne (nás, našeho života atp.) stává« nebo »stávati bude«; tak na př. »(slibujeme) jim (Pražanům) radni a pomocni býti do našich statkóv i životóv, dokudž by nás najdále stávalo, a toho krále Sigmunda za krále… nikoli nejmieti ani přijímati, než jemu sě… protiviti, dokudž najdále stávati bude« Arch. Č. 1, 203 (1421); »já v tom vždy trvám a státi budu, dokud mne stává« Let. 309 (1509); pod. »každý podlé ctného práva braň se, donidž jeho stává (dokud kdo je živ)« Baw. 99 b; »tak mohú (mnichové) dlúho za jedny duše prositi, dokud knih (zde nekrologů, seznamů mrtvých, za které se měly konati modlitby) stává« Chelčický (Listy fil. 25, 386); atd.

Stávati zde má význam velmi podobný slovesu zbývati; a nalézáme-li je aspoň v době staré stále s 2. pádem toho, čeho »stává«, je nám to důkazem, že se tak říkávalo původně o pojmech hromadných, z nichž může zbývati i pouhá část. Říkalo se na př. »dokud statků stává«, t. j. vlastně »dokud ze jmění něco zbývá, a podle toho pak i »dokud mne stává«, t. j. »dokud ze mne něco zbývá«; 2. pád podstatného jména (genitiv dělivý) obrazně přenesen i na pojem vlastně nedělitelný právě tak, jako když podle vět jako »ubylo vody« říkáme také »však by tě neubylo«. Také jsou doklady, v nichž sloveso stávati lze nahraditi slovesem zbývati: jest to ve větách, kde »stává« něčeho opravdu hromadného. Tak čteme v Arch. Č. 28, 258 ve smlouvě o setí a sklízení obilí z r. 1429 »on (Vaněk) tomu, ktož (obilí do Prahy) přiveze, má stravu dáti i s koňmi, a to právě, dokudž té ozimi stává (dokud jí něco zbývá, dokud není sklizena), má jemu učiniti bez odpieranie«; v urbáři panství pardubského a kunětického z doby po r. 1494 (t. 17, 382) čteme m. j. také toto robotní ustanovení: »… každý má jednoho vyslati na hrabání do Zábrazí, pokudž stává (t. j. pokud se hrabe); z téhož města chmel mají trhati každý hospodář, pokudž chmele stává«. Podmětová vazba (s 1. pádem) jest možná, kde se výslovně jménem podstatným nebo zájmenem naznačuje část hromadného pojmu, kterého z původního celku zbývá (u slovesa zbývati tak bývá obyčejně: říkáme »zbyla mi koruna, vína zbývá žejdlík« atp.): tak má Jungmann z Palkoviče větu »pokud co rodu toho stává«, již bychom v dokladě ze staré doby ovšem asi čtli bez zájmena co. Někde se nenaznačuje, čeho ještě stává: tak na př. jsme viděli v dokladě z r. 1421 o nepřátelství k Zikmundovi, »dokudž najdále stávati bude« (z předchozí věty lze domysliti »jeho«; snad se toto slůvko [203]opisem ztratilo), v onom urbáři jest řeč o robotě na hrabání, »pokudž stává«.

Nevíme, kdo v 18. stol. první začal psáti »stává« místo »jest« atp.: ale lehko se domyslíme, odkud tento nesprávný význam má. Jungmann (4, 283 b) má »stanouti, stávati = býti, trvati, esse, existere, stare, da sein, dauern, sein«, tedy s významem ne docela přesným, jejž však lehce lze náležitě doplniti, přečte-li si, kdo v slovníku hledá, jeho doklady; nebylo by ovšem nesnadno dokázati, že se u nás mnozí spokojují suchým výkladem Jungmannovým, nečtouce jeho dokladů, jež výkladu teprv dodávají (jako tomu jest v každém slovníku) pravého a životního smyslu. Povrchnost jest pramenem, z něhož pochází naše posud nezaniklé stávati = býti.

Kdo chce mermomocí tohoto stávati užívati, buď si aspoň vědom jeho náležitého významu a jeho náležité vazby. Neklaď »stávati« místo »býti«, kde nelze doplniti něco, co se srovnává s jeho významem, jak jej známe ze starých spisů: lze tedy na př. říci »pokud mne, mého jmění stávati bude«, protože lze říci »pokud ještě mne, mého jmění stávati bude« (t. j. pokud ze mne, z mého jmění ještě něco bude zbývati), ale je nesmysl, chce-li kdo říci, že jest překážka, nebo že jsou v městě tři lékárny a řekne, že stává překážka nebo překážky, že v městě stávají tři lékárny nebo stává tří lékáren. A nezapomínej aspoň u jmen hromadných na správnou vazbu, t. j. s 2. p. jména toho, čeho »stává«. Kdo ovšem nestojí o to, mluviti, jak dnes — snad mimo některá nářečí — nikdo nemluví, čemu obyčejný Čech ani hrubě nerozumí, udělá nade rčením již zaniklým kříž a bude mluviti i psáti, jak sám mluví a jak mu druzí rozumějí. Obyčejně stačíme pouhým slovem býti (jest možnost, o tom jsou zvláštní předpisy, v městě jest mnoho úřadů atd.); kde toto sloveso nezní dosti plně, nahradíme je slovesem významnějším (platí zákon, na náměstí stojí stará radnice atp.). Kde jest řeč o čase, bývá vhod i sloveso trvati; Veleslavín má na př. větu »dokudž svět trvati bude…«. Rozumí-li každý slovům »Bůh jest« (snad ještě nikdo nenapsal, že Bůh stává), proč bychom nemohli říci na př. »takový zákon jest« (ovšem s větším důrazem na slovese, než bývá jinde), »jest takový kraj, kde…«? Bez našeho nesmyslného »stávati« (anebo bez cizího »existovati«) obstáli naši předkové po staletí, obstojí bez něho náš lid, a věru bychom bez něho mohli obstáti všichni.

Někteří spisovatelé si libují zvláště v příčestí »stávající«: píší o [204]»stávajících« zakonech, o »stávajících« poměrech atd. To je slovo v staré době neslýchané a ovšem stejně nesmyslné, jako sloveso stávati. Proč nepsati srozumitelně a prostě »nynější zákony, nynější poměry« (anebo »tehdejší«, je-li řeč o minulosti), nebo »platné zákony« atp.?

Z dokladů se zdá, že rčení »stane něčeho« (a snad i »stává něčeho«) v některých krajích moravských snad ještě žije: byli bychom vděčni, kdyby se nám o tom dostalo poučení, ovšem doklady ze skutečné a nepochybné mluvy lidové.

*

S tímto stávati nesmíme plésti sloveso státi, které někdy také má význam trvati, býti atd. Říkáme, že Praha stojí již mnoho století, že nebylo tak hrozné války, jako byla válka světová, co svět světem stojí; Kralická bible překládá Ž. 118, 90 n. »utvrdil jsi zemi, a tak stojí; vedlé úsudků Tvých stojí to vše do dnešního dne«; říkávalo se »stuoj (nebo stuoj to) dlúho nebo krátko« (= ať to trvá dlouho nebo krátko); Žídek píše »válka stojí« s významem »válka jest, trvá« (str. 118, 181 u Tobolky); atd.[1] Dokonavý a budoucí tvar jest stane; tak čteme o městu, »že velmi dlouho stane« (státi bude). I zde je možný tvar stávati, ale skoro jen o dávné minulosti (byl by možný i doklad s významem opakovacím, na př. že města dobře založená dlouho stávají): tak prorokuje slepý mládenec, jak jednou na pražském mostě vozka švihne bičem a řekne »tu stávala Praha«. Významy obojího rčení, něčeho stává (stane) a něco stojí (stane) jsou si velmi blízké, jsou i doklady, v nichž by se mohla bez podstatného rozdílu i střídati (z Veleslavína má na př. Jungmann doklad »dokudž nebe a země, dokudž svět tento stane«, z Rady zvířat »když nám král nestane, naše vojsko za nic stane«, t. j. za nic státi nebude, kde snad v starší době by bylo spíše dokudž světa tohoto stane, když nám krále nestane): ale výrazu stane, stojí něco přece jen schází onen odstín zbývání, jejž bychom vystihli přidaným »ještě, již ne«. Že sloveso »státi« nabývá významu »býti«, našli bychom i v jiných jazycích: ale v češtině se liší obě rčení, o nichž zde mluvíme, velmi zřetelně tím, že první z nich je bezpodměté a s 2. pádem jména, druhé podmětné a s 1. pádem, jakož že tvar [205]stávati v onom je prostě trvací, v druhém opakovací nebo dávno minulý.

3. Následovati

Sloveso následovati (o němž ani nemusíme vykládati, že jest příbuzno se slovy sled, slíditi, poslední atd.) v živé mluvě patrně zaniká. I mluva knižní ho užívá dnes méně než v době starší: zanikly některé významy, které bývaly jindy v obyčeji. Zanikl význam »stíhati nepřátelsky«, v staré době dosti častý, v němž se sloveso toto pojívalo se 4. pádem: my zde místo starého následovati říkáme pronásledovati (se 4. p.), a zbytek tohoto významu jest viděti ve významě »prosbami obtěžovati«, jenž se zachoval na př. na Valašsku (pořád ešče rodiče následuje, šak já ťa nerad s tým následuju, u Bartoše)[2]. Říkalo se následovati (se 4. i 2. p.) i o uctívání božských bytostí (tak ještě častěji v Kralické bibli), i o zkoumání, shledávání nějaké pravdy (se 4. p.): ale jde nám zde o významy dnešní.

Od staré doby následovati znamená často »držeti se koho (nebo čeho), říditi se jím, napodobiti ho« atp. V tomto významě se pojí obyčejně, ve spisech pečlivých po stránce jazykové snad vždy s 2. pádem (o řídkých dokladech s p. 4. by bylo teprv uvažovati, nemáme-li v nich shledávati napodobení vazby latinské, tak zvláště v překladech z latiny); tak čteme na př. v bibli Kralické »kdož následuje zahalečů, blázen jest; kdo snažně následuje spravedlnosti a milosrdenství, nalézá život, spravedlnost i slávu«. Této vazby žádají správně naše brusy: a není proč rady jejich neposlouchati, tím spíše, že obecná mluva tohoto rčení neužívá ani s vazbou správnou ani s vazbou nesprávnou, a nic nás tedy nezdržuje, abychom nekladli vazby správné.

Význam »jíti, pohybovati se za něčím« (ve smysle hmotném i přeneseném) jest v době staré řidší; nalézáme u něho předmět v pádě 2., někdy i v pádě 4. Tak má Slovník staročeský na př. větu »David, následuje nosidl (nosidel), plakal«, ve výkladě na Oz. 4, 5 čteme u Bratří »tak jako noc následuje dne«, ale v [206]starém žaltáři se překládá 22, 6 s nepochybným 4. p. »(milosrdenství) následuje mě« (v bibli Kral. »dobrota a milosrdenství následovati mne budou«). I zde by bylo nesnadno rozhodovati, není-li snad 4. pád latinismus: ale i zde jsou doklady s 2. pádem častější a již proto hodny větší důvěry. Přidati ovšem musíme, že jsou-li věty podobného významu a tvaru nepříliš časté v době staré, jsou stejně řídké, ne-li řidší dnes, na př. »následuj mne do mého domu«, »matka šla a syn jí následoval«: spíše bychom řekli »syn šel za matkou«, jako proti onomu dokladu starému již Kralická bible píše »král pak David šel za márami« (2. Král, 3, 31). O »následování« předmětů neživých my se již takto s pouhým 2. nebo 4. pádem, nevyjadřujeme; kde je řeč o osobách, v tomto hmotném významě nám zní přirozeněji 4. pád předmětu, v němž jistě nelze spatřovati chyby, aspoň ne chyby veliké (každý spíše řekne, užije-li vůbec slovesa následovati, že »syn následoval matku do domu« než »následoval matky«).

Ale jde nám zejména o otázku, jsou-li správné u slovesa následovati vazby předložkové. Kde význam posloupnosti místní nebo časové zvláště určitě cítíme, nestačí našemu dnešnímu citu u slovesa následovati pouhý 2. (nebo 4.) pád. Dnes bez násilí nikdo neřekne, že den následuje noci (nebo noc), nikdo by bez násilí v popise slavného pohřbu nenapsal, že pohřebního vozu (nebo pohřební vůz) následoval kůň pokrytý černou čabrakou: kdybychom vůbec neužili jiného slovesa (po dni přijde noc, za vozem šel nebo byl veden kůň), řekli bychom »po dni následuje noc, za vozem následoval kůň«. Tak uvádí Mašín Flajšhansovu větu »překlady předních děl písemnictví evropského následují rychle za originály«, Jungmann Kocínovu větu (1594) »následuje za tou jiná kniha«, z Veleslavínova slovníku výraz »následující po nás« (t. j. potomkové).

Odpovědi na otázku, jsou-li takovéto vazby správné či nic, znějí nestejně; a podle našeho soudu dobře ukazují, jak se u nás soudí o správnosti či nesprávnosti nějakého způsobu mluvení. Jungmann prostě opakuje větu Procházkovu, že staří řidčeji psávali následovati místo jíti za někým, postoupiti (ani nemluví o vazbě tohoto »následovati«), 1. vydání Brusu ještě učí, že »ve významě jíti za kým vedle genit. též za s inst.«, 3. vydání o vazbě s předložkou za nemluví, vazbu s předložkou po má za nesprávnou, Zenklovi jsou obě tyto vazby nesprávné (místo »následoval po něm, za ním« má se říkati »šel, přišel po něm«). Vorovka naproti tomu uvádí ve »Strážci« obě tyto předložkové vazby, Ma[207]šín vazbu s předložkou za bez poznámky: mají je tedy za správné. Srovnáváme se s nimi, protože nevidíme příčiny, proč bychom je měli míti za nesprávné: místo starší vazby následovati někoho, něčeho vytvořil si jazyk, kde jde o to, pojem »následování« zvláště zřetelně vystihnouti, nové vazby následovati za někým (za něčím), následovati po někom (po něčem), význam těchto rčení je v plném souhlase s významem slovesa následovati a předložek za, po, v jazycích, s nimiž se čeština stýká, neviděti vzoru, podle kterého by tyto vazby byly někdy v 16. stol. (nebo snad již dříve) vznikly, a živému jazyku přece nikdo nesmí brániti, aby si svým způsobem netvořil nových vazeb, kde vznikne toho potřeba? Že místo následovati za něčím, po něčem je možno říkati také jinak, není přece důvod k tomu, že by se jinak říkati musilo? A zejména jedna věc nás vede, abychom tyto předložkové vazby nepokládali za nečeské. Pojem »následovati« je příslušník téhož významového kruhu, co »předcházeti«; u slovesa předcházeti jsme viděli (III, 198), kde určitý význam posloupnosti toho žádá, vazbu předložkovou, a je jen dokladem jazykové důslednosti, vidíme-li se vyvíjeti vazby předložkové při významě podobně určitém i u slovesa následovati.

Jsou ovšem u slovesa následovati i vazby nesprávné. Brusy kárají vazbu se 4. pádem, o níž jsme již svrchu mluvili, kárají také vazbu s pádem 3. Za našich mladých let se někdy psávalo (podle německého vzoru) na př. »jemu následoval bratr jeho«, dnes však tak snad již nikdo nepíše.[3] Matiční brus radí místo toho psáti »jeho následoval bratr jeho«; tomu by dnes každý Čech rozuměl jen tak, že druhý bratr následoval příkladu nebo rady bratra prvního, anebo leda, že druhý bratr kráčel za prvním, kdežto na př. posloupnost panovnickou bychom asi naznačili slovy »po něm následoval bratr jeho«, třebas se žádá, abychom napsali, že po něm »byl« nebo »přišel« bratr jeho.

Kott (6, 1117) má z Brandla doklad »roku, který na smlouvu tu následoval«. To je germanismus (auf), třebas u Kotta tento doklad čteme bez poznámky: předložkou, vyjadřující časovou posloupnost, může býti v češtině po, nikoli na (srv. N. Ř. II, 293). Ani tak není zvykem u nás se vyjadřovati.

[208]V nové době se setkáváme o logickém zavírání se rčením z toho následuje, že… To je doslovný překlad něm. daraus folgt, dass…, jejž nalézáme teprv u Jungmanna bez dokladu z písemnictví; Němci sami ovšem tímto rčením zase napodobují lat. sequitur. Naši předkové říkali z toho plyne, z toho vyplývá: snad by zřetelnost neměla nijaké ujmy, kdybychom německému výrazu dali výhost a vrátili se k českému. Vždyť vlastně, uvážíme-li onen výraz bedlivěji, je to vlastně nesmysl: z něčeho může něco plynouti, vyplývati, ale jaký skutečný obraz by mohl býti podkladem slov »z toho následuje«? Kott (v »Příspěvcích« 3, 632) našel v starém Musejníku také pokus, něm. folgern vystihnouti českým »následkovati« (z toho sme následkovali): toto slovo se na štěstí neujalo, a bohdá stačíme i nadále starým souditi, usuzovati.

Brusy učí také, že nemáme po německu říkati »následující, následujícím způsobem, následovně, jak následuje« atp., kde těmito slovy nenaznačujeme skutečného následování, nýbrž odkazujeme čtenáře nebo posluchače na svou další řeč. Čteme-li na př. častěji ve výkladech Kralické bible, že se o tom nebo onom vypravuje »v následující kapitole«, je to správné, protože se mluví o kapitole, jež opravdu následuje po kapitole, k níž se podává výklad; ani bychom se jinak vyjádřiti nedovedli, než slovem »následující« anebo nějakým jiným výrazem významu podobného. Ale vypravujeme na př. o nějaké schůzi, že se jí zúčastnily »následující osoby: A., B., C.« atd.; anebo vykládáme, že se něco stalo »následujícím způsobem« (a pak říkáme, jak se to stalo): zde všude bychom stačili pouhým ukazovacím zájmenem nebo ukazovacím příslovcem (»tyto osoby: A., B., C. …«; »tímto způsobem, takto« atp.). Dokud náš jazyk býval v plné síle a čistotě, tímto způsobem se o »následujících« věcech nebo o »následujícím« způsobě nemluvívalo, ani náš venkovan se nikdy tak nevyjadřuje: a mohli bychom bez této zbytečnosti obstáti všichni.

Lze tedy doporučiti po našem soudě tyto vazby: 1. následovati s 2. pádem, kde jde o následování nějakého příkladu, rady atp.; 2. následovati s 2. anebo 4. pádem (anebo i s výrazem předložkovým), kde je řeč o skutečné následování, o chůzi za někým; 3. následovati s výrazem předložkovým, kde má býti pojem následování zvláště určitě vyjádřen: tato třetí vazba je zejména vhodnou náhradou chybné vazby s 3. pádem (po letech tučných následovala léta hubená).

[1] V proroctví slepého mládence z 16. st. se ptá císař, »jak dlouho státi bude« jeho vlast česká, v tisku z r. 1559 se ptá, »jak dlouho království české trvati bude u své slávě«; v. Zíbrt, Zlatý jelen atd. (Svět. knih. 1154—5), 26, 29.

[2] Dějinný poměr mezi starším následovati a pozdějším pronásledovati není v našich posavadních slovnících dosti jasný. Je sotva náhodou, že pronásledovati (i pol. przenaśladować) tak velice se podobá lat. persequi (vedle sequi) a něm. verfolgen (vedle folgen); ale i kdyby se ukázalo, že složenina pronásledovati snad vznikla podle vzoru latinského nebo i německého, nebude lze neuznati, že si dobyla u nás již domovského práva.

[3] Bohužel musím tuto větu opraviti při korektuře: píše se tak stále ještě, protože Němci pojí sloveso folgen s 3. pádem. Četl jsem v novinách v červnu o »období tučných let, jimž nyní následovati budou leta hubená«, v červenci pak větu »nemohli jsme dosud zapomenouti na dny následující 23. květnu t. r.«.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 7, pp. 197-208

Previous Emil Smetánka: Skrz

Next B.: Dcery země