Časopis Naše řeč
en cz

Významná kniha o českém souvětí

Jiří Novotný

[Reviews and reports]

(pdf)

-

1. V minulém roce vydala Univerzita Karlova monografii K. Svobody, Souvětí spisovné češtiny,[1] která je v podstatě knižní úpravou Svobodova dvojdílného skripta s týmž názvem z r. 1970.[2] Kniha je rozdělena do dvou základních částí, obecné (s. 10—68) a zvláštní (s. 69—220). Je zakončena anglickým resumé (s. 221—222), po němž následuje soubor odborné literatury, přehled zkratek časopisů a sborníků a soupis dokladové literatury; uzavírá ji rejstřík spojovacích výrazů a „některých jiných slov souvětně relevantních“ a rejstřík věcný.

2. V obecné části vymezuje autor základní pojmy a seznamuje s principy svého přístupu k základním otázkám souvětí. Souvětí charakterizuje jako „slovní útvar skládající se ze dvou nebo více vět, které jsou v syntaktickém vztahu“ (s. 10). Od vlastních souvětí odlišuje taková spojení vět v jeden zvukový, grafický a obsahový celek, v nichž mezi větami není syntaktický vztah, a vhodně je označuje jako souvětí asyntaktická, s prostou juxtapozicí vět. Na druhé straně považuje za souvětné celky i taková spojení, v nichž věta vedlejší je oddělena od věty hlavní konkluzívní kadencí (v písmu tečkou nebo středníkem), anebo v mnoha případech intonačně (i graficky) obdobná spojení vět hlavních, v nichž druhá věta je připojena spojkou a;[3] v ostatních případech přechází souřadné souvětí v posloupnost jednotlivých samostatných vět. Svoboda však upozorňuje na to, že i taková spojení bude dále uvádět, protože jejich oddělení v samostatné celky je fakultativní a je dokladem volnosti jejich spojení. Naskýtá se pak otázka, zda by nebylo vhodnější považovat také tyto zbývající případy na základě sémanticko-syntaktických vztahů, které mezi větami takto intonačně oddělenými (v samostatné výpovědi) jsou, i na základě syntaktické formy, realizované spojovacími výrazy, i teoreticky [209]za souvětí (intonačně neucelená). V každém případě si však autor uvedenými výklady vytváří teoretickou základnu pro to, aby se vyhnul nedůslednostem, jež se vyskytují někdy v pracích o souvětí, v nichž se sice uvádí intonační uzavřenost jako podstatný znak souvětí, avšak mezi doklady nalezneme pak i případy, ve kterých je souvětí rozloženo v samostatné intonační (grafické) celky.[4] Dále zaujímá autor stanovisko k otázce, která má pro vymezení pojmu souvětí rovněž zásadní důležitost, totiž zda při společném podmětu, na němž závisí více sloves určitých, máme konstrukce tohoto typu považovat za jednoduché věty s několikanásobným přísudkem (Svoboda rozlišuje souřadný přísudek, jehož členy označují rozdílné složky denotátu, a několikanásobný přísudek, jehož členy označují tutéž složku denotátu), nebo za souvětí souřadné.[5] Ve shodě s B. Havránkem uplatňuje zde kritérium sémantické:[6] jedna složená predikace (slovesa tvoří těsný významový celek, o společném podmětu predikují jako celek) je znakem několikanásobného přísudku, jednotlivé samostatné predikace (slovesa netvoří těsný významový celek, o společném podmětu predikují jednotlivě) tvoří souvětí. Při aplikaci na konkrétní jazykový materiál se však uvedená kritéria ukazují někdy jako poměrně vágní a některé případy lze chápat oběma způsoby. Proti původnímu vydání je zde výklad ku prospěchu věci podán zjednodušeně. Zcela jednoduchý a jednoznačný výklad by ovšem byl možný, jenom pokud by zůstával v rovině gramatické.

Za základní (i distinktivní) rys souvětné stavby považuje Svoboda modálnost. Rozumí jí „vztah toho, co je označeno, ke skutečnosti“ (s. 20). Základní je modálnost vztahová a jí je podřízena modálnost pravdivostní. Konstitutivním rysem souvětí je vztahová modálnost souvětí jako celku: souřadné souvětí je buď modálně jednotné (všechny věty mají tutéž vztahovou modálnost), nebo modálně smíšené (věty mají rozličnou vztahovou modálnost a žádná z nich neurčuje celkový modální charakter souvětí); souvětí podřadné má takovou modálnost, jakou má věta hlavní. Vedlejší věty jsou modální buď přímo (některé věty příslovečné), nebo nepřímo (některé věty nepříslovečné), anebo jsou amodální (jiné věty příslovečné a nepříslovečné). Proti původnímu vydání označuje Svoboda modálnost souvětí jako gramatickou (v prvním vydání jako jazykovou); to nepovažuji za šťastnou změnu, neboť modálnost souvětí (stejně jako samostatných vět jednoduchých) není jen záležitostí gramatickou: vyjadřuje se i prostředky mimogramatickými, především závazně intonací, avšak i prostředky lexikálními a zčásti i slovoslednými. [210]Termín vztahová modálnost je příliš obecný, neboť vztahová je i modálnost pravdivostní. Bylo by výhodnější užívat zde výstižnějšího termínu, např. modálnost záměrová, postojová apod.[7] Při tom ovšem vystupuje do popředí osobnost mluvčího; to by však po věcné stránce nebylo nijak na závadu, neboť vztažení obsahu výpovědi k realitě provádí skutečně mluvčí, jinými slovy řečeno, vztah obsahu výpovědi ke skutečnosti je dán tím, jak tento vztah vidí mluvčí.[8]

Netradiční je také autorův přístup ke vztahu mezi formální a významovou stránkou souvětí. Rozlišuje, v opření o Dokulila a Daneše,[9] věcný obsah věty (denotát), tj. „předmět mysli bez myšlenkového zpracování“ (s. 16), věcný význam věty, tj. „předmět mysli v nějakém myšlenkovém procesu“ (s. 17)[10] a jazykovou formu (designát); jí (a lexikálním obsazením) věta „vyjadřuje věcné obsahy v myšlenkovém procesu“ (s. 17). Syntaktická forma a syntaktický význam se musejí vždy shodovat: oba jsou buď koordinační, nebo subordinační (nesoulad může být jen mezi syntaktickou formou a syntaktickým významem na jedné straně a věcným obsahem na straně druhé). To znamená, že při (formální) parataxi jde též o (syntaktickou) koordinaci a při (formální) hypotaxi o (syntaktickou) determinaci. Příklady, které Svoboda uvádí (s. 38), takový přístup bezesporu podporují: Soused je nemocen a nechodí do práce (Soused je nemocen, a proto nechodí do práce), Dívky si hrály s panenkami a chlapci pobíhali po lese, Bylo pod mrakem, ale na výlet jsme šli — formální i syntaktická (významová) koordinace; Soused nechodí do práce, protože je nemocen, Zatímco si dívky hrály s panenkami, chlapci pobíhali po lese, Třebaže bylo pod mrakem, šli jsme na výlet — formální i syntaktická (významová) subordinace. Tomuto pojetí však neodpovídá, jestliže Svoboda charakterizuje vztažné věty nepřívlastkové (vztažně navazovací), tedy věty s formální hypotaxí (formálně subordinační) jako „syntakticky nedeterminační“ (s. 108).

Pro svou jednoduchost, přehlednost a výstižnost je zdařilá autorova klasifikace složeného souvětí. Je to otázka, o níž se v naší lingvistice dosti diskutovalo.[11] Za složené považuje Svoboda souvětí, které se skládá ze tří nebo více [211]vět jednoduchých. Rozlišuje čtyři základní typy složeného souvětí: (1) souřadné souvětí skládající se jen z vět hlavních (souřadné souvětí lineární), nebo (2) jehož alespoň jedna složka je realizována souvětím podřadným (souřadné souvětí stupňovitě lineární); (3) podřadné souvětí skládající se jen z jedné věty hlavní a více vět vedlejších (podřadné souvětí graduální, stupňovité) nebo (4) z více než jedné věty hlavní a z jedné nebo více vět vedlejších, z nichž alespoň jedna rozvíjí všechny věty hlavní (podřadné souvětí lineárně graduální). Tyto základní typy se pak dále rozlišují na podtypy a varianty.

Osobitě je pojata také Svobodova klasifikace spojovacích výrazů a v sepětí s tím i klasifikace vět vedlejších. Spojovací výrazy třídí autor na autosémantické, tj. ty, které jsou větným členem (zájmena a zájmenná příslovce, popř. číslovky, zejména číslovka kolik), a na synsémantické, tj. ty, které větným členem nejsou (spojky a částice). Za částice považuje Svoboda spojovací výrazy že, aby, zda(li, jestli) a a odlišuje je jako specifický typ spojovacích výrazů od spojek proto, že na rozdíl od nich nevyjadřují druh okolnostního významu, nýbrž vedle závislosti jen modální význam vět jimi uvozených. Podle toho se věty vedlejší člení nejprve na vedlejší věty uvozené spojovacími výrazy autosémantickými a na věty uvozené spojovacími výrazy synsémantickými. Podle slovnědruhové povahy spojovacích výrazů dělí se věty s výrazy autosémantickými na zájmenné (svou povahou substantivní nebo adjektivní), příslovcové a číslovkové a všechny tyto tři druhy dále z hlediska vztahové modálnosti na věty otázkové a neotázkové; neotázkové pak na věty vztažné a nevztažné. Svoboda tak opouští tradiční pojetí, podle něhož se věty se spojovacími výrazy autosémantickými chápou jako vztažné. Za ně považuje pouze ty věty, v nichž zájmeno nebo příslovce, popř. číslovka, event. i vztažná spojka (což) vztahuje větu, kterou uvádí, k substantivu, zájmenu, číslovce nebo celé větě (zejména což), a zároveň tento výraz, k němuž větu vztahuje (vztahový výraz), uvádí do významového vztahu k některému výrazu věty vztažné. Vedlejší věty uvozené výrazy synsémantickými se dělí na spojkové a částicové, jejichž variantami jsou věty zájmenně částicové (ve větě řídící k nim odkazuje ukazovací zájmeno, např. … o tom, že …) nebo příslovcově částicové (ve větě řídící k nim odkazuje příslovce: … tak, že …). Dalším kritériem třídění těchto vět je jejich modální charakter (z hlediska vztahové modálnosti): spojkové věty a věty příslovcově částicové mohou být buď oznamovací, nebo amodální, ostatní věty částicové mohou být oznamovací, otázkové nebo žádací. A konečně se vedlejší věty spojkové a částicové třídí podle větně členské platnosti. K tomuto poslednímu kritériu by se podle mého názoru mělo systematicky přihlížet i při klasifikaci vedlejších vět se spojovacími výrazy autosémantickými. Za obsahové považuje Svoboda vedlejší věty podmětné, předmětné a přívlastkové uvozené výrazy autosémantickými a částicemi a závisející na výrazech znamenajících sdělování, vnímání, myšlení, otázku nebo přání; užívá se v nich relativního času nebo kondicionálu.

[212]3. Zvláštní část je rozdělena do dvou oddílů: v prvním se probírá souvětí souřadné (s. 69—90), v druhém souvětí podřadné (s. 91—220). I klasifikaci souvětí souřadného zakládá Svoboda na jiných kritériích, než je obvyklé. Vychází ze své výše uvedené teze o souladu mezi syntaktickou formou a (věcným) významem, která ho vede k závěru, že souvětí asyndetická třídí podle věcněobsahových (tuto pravopisnou podobu uvádí Svoboda) vztahů, zatímco souvětí syndetická i podle vztahů věcněvýznamových. Za základ třídění souvětí souřadného bere tedy syntaktickou formu a třídí je nejdříve na asyndetické a syndetické. Tento rozdíl ve formě považuje Svoboda teoreticky za základ třídění souvětí vůbec, tedy i podřadného (s. 69), avšak v praxi jej u souvětí podřadného základním kritériem nečiní. Souvětí souřadné se tedy člení nejdříve na asyndetické a syndetické, oba druhy pak dále podle věcněobsahových vztahů na souvětí s větami ve věcněobsahové koordinaci a ve věcněobsahové subordinaci, syndetická pak ještě dále podle věcněvýznamových vztahů, odvozených ze syntaktické formy, tj. daných spojovacími výrazy. Tak syndetická souvětí koordinační (po věcněobsahové stránce) se dále člení na slučovací (sem patří např. všechna souvětí se spojkou a), stupňovací, vylučovací, odporovací a vysvětlovací (prostě), syndetická souvětí subordinační (po věcněobsahové stránce) se člení na souvětí vysvětlovací (s větami příčinnými a důvodovými) a souvětí s větami důsledkovými. Další třídění uvnitř syndetických souvětí je založeno na spojovacích výrazech (např. slučovací se spojkami a, až, se spojkami i, ani(ž) a se zdvojenými spojovacími výrazy). Souvětné typy takto vydělené se člení ještě podle odstínů věcněobsahových vztahů mezi větami (např. slučovací souvětí se spojkou a na souvětí prostě slučovací, s odstínem odporovacím, důsledkovým, rektifikačním a vysvětlovacím; do této klasifikace proto myslím dost dobře nezapadá, pokračuje-li Svoboda v třídění tohoto typu slučovacího souvětí, tj. se spojkou a, z hlediska větněčlenských vztahů a připojuje sem souvětí s druhou větou ve vztahu předmětovém a přívlastkovém (s. 75). Ta by snad patřila spíše mezi slučovací souvětí, mezi jejichž větami je vztah věcněobsahové determinace.). Věty s takže, o nichž Svoboda sám konstatuje, že jsou to věty vedlejší (s. 90), bych považoval za výhodnější probírat v souvětí podřadném.

V oddíle o podřadném souvětí podává autor výklady o vedlejších větách, a to v klasifikaci i pojetí založené na zásadách, které byly vyloženy v obecné části. Proto jen několik stručných upozornění na některé z jevů, které Svoboda vykládá jinak, než se doposud dálo. Ve větách vztažných rozlišuje autor mezi větami přívlastkovými a nepřívlastkovými (běžně označovanými jako nepravé věty vztažné), které nazývá větami vztažnými navazovacími. U vět příslovečných dochází na základě bystré sémantické analýzy k novému hodnocení některých jejich typů. Tak např. od vět účinkových, které vyjadřují účinek vysoké míry toho, co je vyjádřeno výrazem řídícím, odlišuje vedlejší věty důsledkové, které nevyjadřují účinek vysoké míry, nýbrž důsledek děje (s. 136n.). Protože tyto věty nevyjadřují ani způsob, ani míru, neboť to obojí [213]je vyjádřeno ve větě řídící, neřadí je Svoboda k větám způsobovým. Za způsobové považuje pouze ty věty, které vypovídají o způsobu jako o vlastnosti děje věty řídící (s. 136n.). Dokladem jemnosti autorovy sémantické analýzy je např. rozlišování specifických větných typů u částicových vět s aby: věty podmínkově účelové (To by se musil, matko, znovu narodit, aby si na mě přišel, s. 147) a věty podmínkové (Dal by všechno, aby se to nestalo, s. 152). U nepodmínkových vět s jestli(že), -li, označovaných dnes většinou jako kontrastně srovnávací (konfrontační), odstiňuje Svoboda ještě tři podtypy: odporovací (Byl-li Karel řádným mužem, byl Toník geniálním hudebníkem), přípustkové (Jestli dosud trnul při pomyšlení, že …, v tomto okamžiku se mu duše zveselila) a stupňovací (Jestli byla předtím zlá, potom byla ještě horší), s. 200n. Hypotaktickým protějškem souvětí souřadného slučovacího jsou vedlejší věty slučovací s kromě toho, že, které se obsahově pouze spojují (slučují) s jinou větou (např. Kromě toho, že mnoho času věnoval turistice, hrál závodně kopanou, s. 166). Výstižná je také charakteristika přirovnávacích vět s dvěma spojkami jako vět časově přirovnávacích (než když), podmínkově přirovnávacích (než kdyby) a prostředkově přirovnávacích (ničím než když), s. 218.

Nedopatřením zůstala na s. 59 formulace, že na slovese slíbit nebo rozkázat může záviset předmětná věta s jediným, tj. ne jiným, spojovacím výrazem, místo s jedinou částicí, jak je proti původnímu vydání správně změněno u sloves slíbit, přát si, ptát se na s. 16. Rovněž nedopatřením se mluví na 3. řádku bodu b) na s. 22 o souvětí souřadném místo o souvětí podřadném.

4. Význam posuzované Svobodovy knihy spočívá nejen v tom, že je to nejrozsáhlejší synchronně pojatá monografie o českém souvětí, ale zejména v její stránce obsahové a metodologické. Autorovy výklady se opírají o četné jeho práce z oblasti souvětí, jejichž přehled je uveden v seznamu literatury na konci knihy, a ukazují jeho rozsáhlou a podrobnou znalost domácí a zahraniční literatury, k níž se staví namnoze kriticky. V mnoha otázkách základních i v celé řadě jevů dílčích tak autor dochází k samostatným, dobře podloženým řešením a i metodologicky postupuje do značné míry netradičně, především v tom, jak stále přihlíží k modální stránce souvětí, jíž přikládá velkou závažnost, a také v tom, jak důsledně užívá při výkladech o souvětí, při popisech různých typů souvětí a při jejich rozlišování transformační metody (v jeho osobitém pojetí). Svobodova práce je nejen zdrojem poučení o českém souvětí, nýbrž soustavně se zabývá i obecnými teoretickými otázkami souvětí vůbec a její přínos není pouze v prohloubeném pohledu na mnohé souvětné jevy, ale také v podnětech pro další promýšlení otázek souvisejících se studiem souvětí. I když s některými názory bude jistě možno polemizovat, jeví se autor v celé knize jako samostatný myslitel, který se dovede podívat novým pohledem i na jevy, jejichž výklady jsou tradicí pevně ustáleny. Jeho výklady jsou systematické, promyšlené a přesné a přihlížejí u vykládaných jevů i k jiným hlediskům než ryze syntaktickým; všímají si [214]slovosledu, intonace, frekvence, normativního a stylového charakteru,[12] ale i stránky pravopisné ap. Teoretické výklady jsou doloženy velmi bohatým a vhodně voleným původním a současným jazykovým materiálem, který autor po léta soustavně shromažďoval z literatury krásné, odborné i publicistické, a jsou často doplněny výstižnými schematickými přehledy. Text knihy je proti původnímu textu skripta stručnější a sevřenější a prospěšné jsou většinou i ostatní změny a úpravy učiněné ve srovnání s původním vydáním. Orientaci v celé práci prospělo i zařazení obou zmíněných rejstříků. Pro uvedené vlastnosti je posuzovaná kniha významným obohacením naší, a nejen naší syntaktické literatury.


[1] K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny, AUC, Philologica, Monographia XLIII, Praha 1972, stran 242. Srov. K. Hausenblas, K šedesátinám Karla Svobody, NŘ 56, 1973, s. 271.

[2] Viz J. Novotný, Netradiční monografie o souvětí spisovné češtiny, ČJL 21, 1970/71, s. 464 n.

[3] Tyto souvětné varianty by bylo možno označovat jako souvětí intonačně neucelená; srov. J. Novotný, Podíl Karla Sabiny na utváření nové spisovné češtiny, SaS 30, 1969, s. 25 a podrobněji týž, Využití specifických typů souvětných konstrukcí souřadných v jazyce Sabinově, Sb. Ped. fak. v Ústí n. L., řada bohemist., Praha 1966, s. 105n.

[4] Srov. např. J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, s. 13 a příslušné doklady s na s. 34, však na s. 68, protože na s. 105 aj.

[5] Rozlišením útvarů s několikanásobným přísudkem od souvětí souřadného se podrobně zabýval J. Hrbáček; srov. např. O několikanásobných větných členech, zvláště o několikanásobném přísudku, sb. Buletin VŠRJL I, Praha 1956, s. 49n. a K otázce několikanásobnosti přísudku, NŘ 43, 1960, s. 4n.

[6] Viz poznámku B. Havránka, k článku Al. Jedličky, Významné dílo slovenského mluvnictví, SaS 19, 1958, s. 159, pozn. 11.

[7] Viz J. Novotný, K termínům pro modální jevy a k posunům ve významu slovesných modů, sb. Otázky slovanské syntaxe III, Brno, 1973, s. 173.

[8] Srov. např. V. V. Vinogradov, Nekotoryje zadači izučenija sintaksisa prostogo predloženija, VJa 1954, č. 1, s. 14n. — Podobně, i když v jiných, obecnějších souvislostech charakterizuje vztah mezi skutečností, jazykem a mluvčím také např. A. M. Peškovskij, Russkij sintaksis v naučnom osveščenii, Moskva 1920, s. 53n.

[9] M. Dokulil — Fr. Daneš, O tzv. významové a mluvnické stavbě věty, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 232n. — Viz též Fr. Daneš, Sémantická struktura větného vzorce, Otázky slovanské syntaxe II, Brno 1968, s. 45n.

[10] Bylo by snad dobře zahrnout do tohoto výměru i výsledky tohoto procesu (se zřetelem k případům, kdy máme na mysli hotovou větu, nikoli teprve její vytváření).

[11] Přehled slovenských příspěvků viz u J. Hrbáčka, O pojetí a klasifikaci tzv. složitého souvětí; typy souvětných konstrukcí, SaS 26, 1965, s. 27, pozn. 3, přehled českých příspěvků po r. 1964 v článku téhož autora, Poznámky k diskusi o tzv. složitém souvětí, SaS 31, 1970, s. 57, pozn. 2.

[12] Z hlediska základního stylového charakteru jazykových prostředků zaslouží povšimnutí, že autor jde někdy při stylovém hodnocení podle mého názoru správně nad rámec (a možnosti) dosavadní trichotomické klasifikace (prostředky hovorové, neutrální a knižní); srov. např. jeho charakteristiku „výrazně spisovný“, jíž užívá o spojce neboť pro rozlišení od „neutrálního“ totiž (s. 85). To by z hlediska praktické potřeby svědčilo ve prospěch požadavku čtyřstupňové klasifikace; srov. J. Novotný, K problematice základní stylové charakteristiky spisovných jazykových prostředků, NŘ 53, 1970, s. 65n. (s kritickou redakční poznámkou) a můj diskusní příspěvek (v tisku) na VII. MSS ve Varšavě k referátu Al. Jedličky, Dynamika současného spisovného jazyka a jeho stylová diferenciace, sb. Čs. přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě, lingvistika, Praha 1973, s. 211n.

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 4, pp. 208-214

Previous Janusz Siatkowski: Bezpředložková spojení v nářečí kladských Čechů

Next Ludmila Švestková: Výslovnostní slovník přejatých slov před ukončením

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1