Časopis Naše řeč
en cz

Šedesátiny Františka Cuřína

Vladimír Šmilauer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

(nar. 30. I. 1913) jsou redakci Naší řeči vítanou příležitostí, aby srdečně pozdravila svého dobrého a vždy spolehlivého spolupracovníka.

1. František Cuřín se narodil v Bechyňské Smolči. Původ z jihočeského prostředí byl podkladem jeho zájmů dialektologických; na táborském gymnasiu vynikající gebauerovec profesor Josef Straka obrátil jeho zájem k starému jazyku, speciálně pak k osobním jménům starého Tábora. Studie o nich patří k prvním publikacím Cuřínovým. Na pražské filosofické fakultě získal v letech 1932—1937 široké znalosti slavistické a byl prvním posluchačem prvních přednášek o lingvistické onomastice. Dvacetileté působení středoškolské ho vedlo z Prahy nejprve do Místku, potom na různá místa východních a severních Čech (Vysoké Mýto, Hradec Králové, Kostelec n. Orl., Vrchlabí). Vysoké kvality jeho učitelského působení měly pro něj ten nepříznivý následek, že jej školská správa nechtěla dlouho uvolnit, i když už na pražské pedagogické fakultě dosáhl kandidatury věd i docentury. Již za svých středoškolských let si vytvořil pevnou základnu pro své pozdější práce: všechny prázdniny věnoval studiu tereziánského katastru (1713—1722), vybíraje ze statisíců jmen tam obsažených ta, která svědčila o místním nářečí. Postupně pak zvládl i katastr josefský (1785—1789) a velkou řadu dokumentů jiných.

2. Velké práce Cuřínovy jsou založeny na jazykovězeměpisném zpracování bohatého historického materiálu.

Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích (1964) líčí zápas mezi dvěma hlavními typy tohoto označování: Beneš-óv a Beneš-ovic. Už zde se projevují výrazné znaky autorovy: umění zachytit velké linie vývojové, zasadit je do širokého rámce slovanského, střízlivost soudů i jasnost výkladu.

Druhé dvě knihy, Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech (1967) a Kapitoly z dějin českých nářečí a místních i pomístních jmen (1970) už ve svých názvech ukazují dvě hlavní, vzájemně se doplňující témata Cuřínova, historickou dialektologii a toponomastiku.

Historickou dialektoiogii Čech postavil Cuřín na pevné zá[105]klady. Nářeční rozlišení nastalo ve stol. 14.—16. a vytvořilo dva velké celky, jihozápadní a severovýchodní; střed Čech mezi nimi kolísá. V 18. století jsou nářečí již na ústupu, ale jejich stav je podstatně odlišný od toho, jak jej zachytila dialektologie 19. století. Podle Cuřínova názoru nelze v nářečích hledat žádné stopy někdejšího kmenového rozčlenění, ba ani vlivy dělení správního. Nářeční vývoj se sleduje na řadě jednotlivých jevů; uveďme z nich aspoň ukázky:

— Ztráta jotace po retnicích (peknej, bežet) byla do 19. století na velké části východních Čech, v 17. století ještě i na Benešovsku.

— Změna í v ej (cejtit, vozejk, husej) je pozdní (v 16. stol.) a nesouvisí se změnou ý v ej.

— Plný průvodní vokál (i, e) se u slabičného r, l vyvinul až v 15. století.

— Rozlišování tvrdých a měkkých retnic a zubnic trvalo do počátku 16. stol.

— Změna retnic v zubnice (teknej, dežet) nebyla jen na Litomyšlsku, nýbrž i na Opočensku, Rychnovsku a Bydžovsku; nikdy však nepronikla úplně.

— Obouretné w bylo do konce 18. stol. v celých Čechách; přechod v retozubné v se začal v jihozápadních Čechách. Atd.

Spisovný jazyk přes svou brzkou jednotnost přece uchovává některé místní rysy. — Jazykovým rozborem vyvrací Cuřín názor, že Barlaam a Josafat je dílo Štítného a že Rada otce synovi patří škole Smilově.

V oboru toponomastiky zdůraznil Cuřín význam pomístních, zvláště pozemkových jmen. Pro označování terénních útvarů měl lidový jazyk velké bohatství výrazů. Cuřín zjišťuje, že jména Hlava, Kloub, Brah apod. pro oblé vrchy, Lopata pro rovná pole ve svahu, Necky pro údolí nejsou samostatné metafory, nýbrž že to byl už význam slov obecných.

3. Učitelský sbor pedagogické fakulty se věnoval soustavnému studiu obrozenského jazyka. V té souvislosti se Cuřín pronikavě zabýval složitou postavou V. Kl. Klicpery a ukázal, jak po skvělých začátcích Klicpera později neporozuměl jazykovému vývoji a ztroskotal. — V studii o obrozenské veselohře Raymannově, Sedlských námluvách (1819), se uplatnil Cuřín-dialektolog. Rehabilitoval Raymanna proti odsudku zvláště Kubínovu a ukázal, že Raymann správně zachytil nářečí, kterým v jeho době mluvila tzv. Vrcha (Voděrady, severoseverozápadně od Kostelce n. Orl., a okolí).

4. Jsa stejně svědomitým a dobrým učitelem vysokoškolským, jako byl učitelem středoškolským, pečoval Cuřín o učebnice; napsal, resp. zredigoval knihu Vývoj českého jazyka a dialektologie (1964, 1971).

5. Životní dráha Cuřínova nebyla lehká: dlouhé uvíznutí na střední škole v malém městě, zvláště pak zlé a zákeřné nemoci byly těžkou překážkou. Cuřín však dovedl vše přemoci. Jeho skvělé nadání, bystrost postřehu, originalita myšlenek, vášnivá láska k jazyku, úžasná pracovitost, umění učitelské i jeho lidská ušlechtilost vytvářejí z něho výraznou a krásnou postavu naší vědy.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 2, pp. 104-105

Previous Redakce: Dvě slovníkářská výročí

Next Prof. dr. František Jílek-Oberpfalcer

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1