Časopis Naše řeč
en cz

Dvě slovníkářská výročí

Redakce

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V letošním roce se dožívají v dobrém zdraví sedmdesátin shodou okolností hned dva zasloužilí kmenoví členové Ústavu pro jazyk český, patřící dnes už k jeho nejstarším, tak říkajíc zakládajícím pracovníkům, pamatujícím ještě doby Kanceláře slovníku jazyka českého. Větší část svého vědeckého talentu a pracovního elánu věnovali také oba práci na akademickém Příručním slovníku jazyka českého, jednom ze základních děl současné české jazykovědy, jehož tvůrčímu kolektivu byla v roce 1958 udělena Státní cena Klementa Gottwalda. Dlouholetá, trpělivá, ba mravenčí slovníkářská práce nedává příliš možností k individuálnímu vědeckému vyniknutí ani nepřináší jednotlivcům vědecké pocty a uznání. Tím spíše pokládá redakce Naší řeči za vhodné přiblížit alespoň při významném životním jubileu osobnost těch, kdo [102]se na této kolektivní a pro uživatele slovníku často anonymní práci tvůrčím způsobem podíleli.

PhDr. Ladislav Janský (nar. 29. května 1903 v Praze) byl od počátku jedním z hlavních autorů rukopisu Příručního slovníku (jeho podíl by stačil na samostatný tisícistránkový svazek) a také jeho interním redaktorem. Jeho autorskou specialitou ve slovníku byly mimo jiné předložky, slova do té doby nedostatečně popsaná a vyložená. Při zpracovávání zvláště tohoto slovního druhu, ale také při výkladech slov jiných, často méně známých nebo okrajových, mohl dobře uplatnit svůj zbystřený smysl pro jemné významové odstíny, pro stěží postřehnutelné posuny a proměny slovních významů, ale také svou dobrou znalost konkrétních starších i novějších reálií z praktického života i z literatury.

Základ této schopnosti byl u Janského nepochybně dán už jeho důkladným filologickým školením na filosofické fakultě Karlovy university (i když orientovaným převážně historicky), tříbil se však také jeho všestranným zájmem o živou současnou mluvu, jistě podníceným i tehdejšími pokrokovými tendencemi v české jazykovědě. Janský patří také k nejlepším znalcům obecné češtiny pražského typu (a to i starší) a k vynikajícím znalcům děl pražských „lidových“ spisovatelů J. Nerudy, I. Herrmana, J. Haška, E. Basse, K. Poláčka, her Osvobozeného divadla aj. Uvedené vlastnosti spolu s vědeckou akribií ho přímo předurčovaly pro práci ediční (Janský je úspěšným a vysoce hodnoceným editorem např. spisů Raisových a Baarových), ale také k činnosti jazykově popularizační: rád psal a píše jazykové koutky pro Čs. rozhlas i drobnější příspěvky do našeho časopisu.

Jako člen oddělení lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český se podílel i na rychlém a kvalitním zpracování Slovníku spisovného jazyka českého, jehož redakční a autorský kolektiv byl poctěn Cenou ČSAV za rok 1972, a po řadu let vedl také práce týkající se lexikální excerpce. Teorií lexikografie obohatil pak Janský významným příspěvkem o výstavbě hesla, proneseným na první celostátní konferenci československých lexikografů v Bratislavě (je publikován v Lexikografickém sborníku, Bratislava 1953), a podnětnou doktorskou disertací o základním díle české lexikografie, Jungmannově slovníku. Je třeba jen litovat, že Janského detailní znalosti Jungmannova lexikografického díla, o něž se současné slovníkářství opírá, ale i zrodu tohoto díla a celkového jeho dobového začlenění zůstávají prozatím širší veřejnosti neznámé. Dokončení této práce a její publikování by znamenalo beze sporu i dovršení záslužné jazykovědné činnosti jubilantovy. Při známé duševní svěžesti L. Janského nepovažujeme proto jeho odbornou práci dosud za ukončenou.

Také PhDr. Karel Sochor (nar. 12. června 1903 v Lenešicích u Loun) je — ovšem vedle původního povolání gymnasijního profesora — svou základní lingvistickou profesí lexikograf a byl rovněž spoluautorem Příručního slovníku jazyka českého (k této práci ho přizval prof. Hodura na počátku 30. [103]let). Předtím spolupracoval mimo jiné i na Masarykově slovníku naučném jako autor drobnějších literárněhistorických statí i s pražským a košickým vysíláním Čs. rozhlasu jako autor přednášek a reportáží s kulturní tematikou (jak široká byla paleta zájmů a jak rozsáhlá byla odborná aktivita středoškolských učitelů!).

Ve slovníku se pracovně věnoval odbornému názvosloví; nebývalý rozvoj této složky slovní zásoby, ale také její důležitost v poválečném budování státu měly za následek, že v ústavu vznikl samostatný terminologický úsek, jehož vedením byl Sochor pověřen. Tento úsek už nejen získával, ověřoval a lexikograficky zpracovával materiál pro slovník, ale poskytoval také metodickou lexikologickou a lexikografickou pomoc různým názvoslovným komisím, zvláště nově vznikajícím pod patronací Úřadu pro normalizaci a měření. Zejména pro potřeby členů těchto komisí — nefilologů — je určena Sochorova Příručka o českém odborném názvosloví, vydaná Nakladatelstvím ČSAV roku 1955, i Metodický průvodce po odborném názvosloví, který vyšel jako zvláštní dvojčíslo Názvoslovného zpravodaje zemědělského roku 1967. Tyto metodické pomůcky značně přispěly ke zkvalitnění práce názvoslovných komisí i při ustalování, revizi a systémovém uspořádávání terminologie starší, hlavně však při vytváření terminologie v oborech nově vznikajících. Sochor při tom mohl uplatnit své dobré filologické školení — na filosofické fakultě Karlovy university byl mimo jiné žákem Smetánkovým, Pastrnkovým a z podnětu Weingartova vypracoval a obhájil práci o složených slovech v češtině —, ale i svůj praktický smysl pro realitu a dobré pedagogické schopnosti, jimiž při terminologické práci získával neformální autoritu mezi odbornými a vědeckými pracovníky nejrůznějších oborů. Ani dnes nezůstává Sochor stranou, ale uplatňuje své cenné zkušenosti v řadě názvoslovných komisí.

Kromě toho publikoval řadu článků s terminologickou tematikou v různých odborných časopisech a v Naší řeči uveřejňoval referáty o názvoslovných článcích v odborném tisku a recenze nově vyšlých výkladových a překladových odborných slovníků. Od roku 1952 vedl pak v ústavu redakční kolektiv, který ve spolupráci s technickými odborníky připravil a roku 1961 vydal Hornický slovník terminologický. Spolupracoval také na vydávání Velkého rusko-českého slovníku, který vycházel za vedení L. Kopeckého, B. Havránka a K. Horálka v letech 1952—1964.

Od založení Společnosti pro šíření vědeckých a politických znalostí (dnešní Socialistická společnost pro vědu, kulturu a politiku) se Sochor velmi aktivně podílí na přípravě a realizaci přednáškových cyklů o odborném stylu a značnou pozornost věnuje i stylu administrativnímu: je například autorem kapitol o jazyce a stylu v praktické příručce Jak píšeme podnikové dopisy (Praha 1966), často a rád na toto téma přednáší v nejrůznějších institucích a kromě toho je i autorem velkého počtu jazykových koutků vysílaných v Čs. rozhlase a publikovaných v knižních výběrech.

[104]Oba naši jubilanti i dnes, třebaže jsou v tzv. důchodu, nadále pečují o kulturu spisovného jazyka a příslušníci naší jazykové obce s nimi mohou i dosud často vést dialog prostřednictvím jazykové poradny ústavu. Oba vykonali a konají kus záslužné práce, za niž bychom jim chtěli upřímně poděkovat.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 2, pp. 101-104

Previous Jiří Kraus: O frekvenci slov v polském tisku

Next Vladimír Šmilauer: Šedesátiny Františka Cuřína

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1