Časopis Naše řeč
en cz

Prof. dr. František Jílek-Oberpfalcer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

(9. VIII. 1890 — 6. III. 1973)

Dne 6. 3. 1973 zemřel český jazykovědec prof. dr. František Jílek-Oberpfalcer; protože o vědecké činnosti prof. Jílka přinesla k jeho osmdesátinám Naše řeč (53, 1970, 180n.) studii E. Dvořáka, otiskujeme místo nekrologu výtah ze smutečního projevu prof. Vl. Šmilauera, proneseného na pohřbu dne 10. 3. 1973.

Do služeb jazyka postavil celou svou životní práci, opřenou o hluboké vzdělání lingvistické. Měl nejlepší filologickou průpravu — klasické filologie; byl žákem vedoucí lingvistické školy své doby, školy francouzské. Její učení přenesl do českého prostředí svým Jazykozpytem, v jejím duchu k nám uváděl sémantiku.

Jeho vědecký záběr byl široký a všestranný.

Jako rodák z tehdy ještě velmi zachovalého nářečí doudlebského přinášel si už z dětství živý smysl pro nářečí: jeho první velká práce se týká souhláskových změn v českých nářečích. Sepětí s jižními Čechami bylo doplněno hlubokým poznáním nářečí podkrkonošského v rodném kraji jeho choti.

Z oboru historické mluvnice pochází jeho pronikavý habilitační spis Rod jmen v češtině.

Z rozlehlé palety variant národního jazyka objevil pro naši vědu vrstvy nejspodnější, argoty a slangy. Svým organizačním talentem dovedl získat bohatý materiál, z něhož vyšlo jeho klasické zpracování v Československé vlastivědě. Na popis současného stavu navázalo zkoumání historie argotu a obecné mluvy, uskutečněné jazykem knih černých, jinak smolných, jejichž jazykovou hodnotu objevil.

A stejně pronikavě zasáhl do různých období spisovného jazyka. Od Nejstarších českých her divadelních a filologického rozboru Klaretovy terminologie mluvnické přes Komenského „milý a milostný jazyk otcovský“ postoupil až k Máchovi, Boženě Němcové, Erbenovi.

Jazyku nesloužil jen svým vědeckým dílem, nýbrž i jako popularizátor. Byl okouzlujícím přednašečem a čtvrt tisíce jeho přednášek za protektorátu, pronesených po všech koutech naší vlasti, silně přispělo k udržení národní hrdosti a vůle k životu.

Jeho smysl pro jazykové hříčky, pro jazykový vtip, který se uplatňuje v mnohých jeho pracích, dovedl k oblíbené a několikrát vydané knížce Čeština je jazyk vtipný. Činil tak uvědoměle. Věděl totiž, že je to dobrá cesta ke vzbuzení zájmu o jazyk. A od jazykové zvídavosti vede cesta k jazykovému vědění, odtud k pochopení jazyka a vrcholí hrdostí na mateřský jazyk s vědomím spoluodpovědnosti za jeho osud.

A toto poznání je velmi hodnotným kusem odkazu Františka Jílka.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 2, p. 106

Previous Vladimír Šmilauer: Šedesátiny Františka Cuřína

Next František Daneš: O jednom typu elipsy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1