Časopis Naše řeč
en cz

Některé otázky češtiny jako cizího jazyka

Jaroslav Porák

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Počet těch, kteří se jako cizinci učí česky — nejen u nás, ale i v zahraničí —, a to především na vysokých školách a v různých přípravných kursech, je asi vyšší než počet našich domácích studentů bohemistiky na českých vysokých školách; lze jej těžko odhadnout, ale jistě je to číslo čtyřciferné. Přesto pozornost teoretická i praktická, která se těmto cizincům z naší strany věnuje, je dosud malá a neodpovídá významu věci. Proto je třeba přivítat, že M. Šára, J. Šárová, A. Bytel a V. Vlasák vydali sérii učebnic češtiny pro cizince,[1] které zaplňují citelnou mezeru vzniklou po rozebrání starších učebnic, Sovovy a Lyerovy,[2] od jejichž vydání uplynula již řada let (ostatně pokládám tento interval za příliš dlouhý pro obnovu základního učebnicového fondu, protože jazykové učebnice, zejména po některých stránkách, stárnou poměrně rychle).

Nová učebnice má tedy tři verze; čeština se srovnává vždy s příslušným cizím jazykem. Rozdíly mezi těmito verzemi jsou ve způsobu výkladu některých učebních partií, v šíři výkladu, v posloupnosti některých mluvnických jevů; učivo, texty a většina cvičení jsou stejné.[3] Učebnice si klade za cíl naučit studenta mluvícího anglicky, francouzsky nebo španělsky (přitom se počítá, že tento jazyk nemusí být studentovou mateřštinou; jde o jazyk zprostředkující) česky natolik, aby mohl jít studovat na českou vysokou školu a také žít a pohybovat se v českém prostředí. Tomuto cíli jsou podřízeny všechny složky učebnice: výběr slovní zásoby a texty, typy cvičení, výběr mluvnického učiva a další. Takové jasné vymezení cíle a jeho [87]respektování v celé učebnici je nepochybně správné. Opravňuje k tomu už sám fakt, že okruh konzumentů takto specializované učebnice je dosti široký. Mluví pro to i okolnost, že zpracovat „univerzální“ učebnici je úkol nesmírně obtížný a těžko úspěšně zvládnutelný, i to, že taková učebnice pak vyžaduje doplňkové specializující učební materiály, čímž se práce žáků i učitele komplikuje.

Podobně zúžené zaměření mají i jiné učební texty, např. učebnice češtiny (i další materiály) pro posluchače Letní školy slovanských studií, která se pořádá už dlouhá léta každé prázdniny pro zahraniční bohemisty a slavisty na filosofické fakultě University Karlovy v Praze;[4] obdobný kurs pořádá nyní také brněnská universita a vydává pro něj své pomůcky.

Čeština je jazyk se složitou formální morfologií, a to působí při vyučování potíže. Kdybychom učili cizince obecné češtině nebo některému moravskému nářečí, byla by řada těchto potíží odstraněna. Prof. Poldauf přišel před lety s návrhem provést při počátečním vyučování češtiny jako cizího jazyka některá zjednodušení morfologického systému a „vypůjčit si“ k tomu některé tvary nespisovné, z obecné češtiny.[5] Má to svou výhodu také v tom, že cizí studenti jsou tím připravováni i na většinovou jazykovou situaci v zemi, ve které se budou několik let pohybovat.

Je otázka, do jaké míry se při takovém zjednodušování sáhne k tvarům, které v mluvnicích češtiny nebývají uváděny v základních paradigmatech. Musíme tu ovšem lišit jevy dvojího druhu:

1. Jevy rozšířené na celém jazykovém území nebo na jeho převážné části — ty se označují za hovorově spisovné nebo za pronikající do hovorové spisovné češtiny. Patří sem např. slovesné tvary typu děkuju, děkujou, infinitivy říct, moct, tvary můžu, můžou. Tyto jevy mají v učebnici své místo; dává se jim přednost před jejich knižnějšími protějšky, které se probírají až v druhé části učebnice jako jevy vyskytující se zejména v psaných textech a mající svůj význam spíše při porozumění, nikoliv při aktivním vyjadřování.

2. Jevy rozšířené jen na části jazykového území, a to zejména v Čechách nebo jejich části. V učebnici[6] jsou to 1. a 4. p. množ. čísla přídavných jmen a zájmen, typ mí/-ý noví/-ý kamarádi, obleky, kamarádky, auta, dva (z hlediska psaného jazyka) tvary v množném čísle minulého příčestí (šli, šly i pro střední rod) a tvary 2. třídy infinitivní zvednul, dosáhnul, zvyknul si. Je to tedy výběr opravdu střídmý, střídmější, než najdeme u Poldaufa.

[88]V druhé části učebnice se pak k těmto hovorovým a nespisovným tvarům uvádějí varianty spisovné nebo knižnější. Jako jediná varianta zůstávají snad jen: množné číslo typu města stály a minulé příčestí typu zvednul (o tvarech jako zvedl je zmínka až v přehledu mluvnice na konci učebnice). Stálo by asi za to připojit aspoň zmínku o typu města stála, protože je běžný v tištěných textech a studenti se s ním často setkávají. V 7. p. množ. čísla se vůbec nezavádí koncovka -ma (Poldauf—Šprunk se o ní zmiňují), zřejmě proto, že při probírání skloňování podle pádů se jejich pořadí stanoví podle frekvence, a tím se 7. pád jako málo frekventovaný dostal až do závěrečné části učebnice (s. 413), v které se už tvary obecně české odsouvají do pozadí; je tu také dosti složitá situace, pokud jde o samohlásku před koncovkou (pánama, oráčema atd.), takže zavedení koncovky -ma by vyučování příliš nezjednodušilo.

K práci s tvary hovorově spisovnými (uvedenými výše sub 1) bych měl jednu poznámku: Autoři dali těmto tvarům zcela oprávněně přednost a knižnější varianty uvádějí diferenčně až v druhé části učebnice. Když si zavedli toto pořadí, měli by je dodržovat důsledně v celé učebnici; např. na s. 358, kde jsou uvedeny koncovky tvarů přítomného času v pořadí -u, -i (1. os. jedn. č.) a -ou, -í (3. os. množ. čísla). Ale hned na následující straně je u slovesa dovolovat jen tvar dovoluji, na s. 308 je přikazuji, přikáži.

V některých drobnostech by bylo možno u tvaroslovných jevů uvažovat i o dalších zjednodušeních směrem k hovorové češtině. Mám na mysli tvary zájmena já, kde aspoň pro ústní vyjadřování vystačíme s třemi tvary; tvaru mi a pravidlu o jeho kladení nemusíme učit aktivně. V 1. p. množ. čísla mužských životných jmen by bylo možno ještě více zdůraznit pravidelnou koncovku -i a omezit koncovku na případy opravdu nezbytné (např. obyvatelé, přátelé), tedy bylo by možno učit Afričani (ne Afričané, s. 113), turisti (ne turisté, s. 168) apod. — U sloves typu pnout — pnu se veskrze dává přednost tvarům historicky starším (tedy vzal, začal, přijal — přijeti, vyňal — vyňat, odňal — odňat — odnětí, zapjal — zapjat apod.), zřejmě proto, že l-ové příčestí je východiskem pro tvoření trpného příčestí (s jeho zpřídavnělou podobou) a podstatného jména slovesného (jak se probírají na s. 393). Učebnice nedává však slovesa tohoto typu do vzájemné souvislosti; má tedy nepravidelná slovesa začít, vzít, -jmout a -pnout. Stálo by možná za úvahu vzít u složenin sloves -jmout a -pnout za základ tvary analogické (-jmul, -pnul) a nečetné odchylky (přijetí) probírat lexikálně. V řadě případů jsou tyto novější tvary běžnější a základní tvary spisovné roviny jsou knižnější nebo v některých případech pro mnohé mluvčí i neobvyklé (např. zapjal rádio, zapjaté kalhoty).

Je tedy zřejmé, že autoři učebnice se příliš neuchylují od spisovné normy, jejich „základní čeština“ se drží spisovné roviny, s důrazem na některé [89]jevy hovorově spisovné, zejména při hovoru na témata z běžného denního života. S nespisovnými tvaroslovnými jevy pracují velmi zřídka a sahají k nim z důvodů didaktických; jsou to spíše jednotlivosti. Vědomě chtějí naučit češtině „mluvné“ a uvědomují si ovšem, že se to týká nejen formálního tvarosloví, ale především slovní zásoby, frazeologie a syntaxe — na tyto jevy se v učebnici soustavně zaměřují.

Snad by bylo na místě podat přece jen více informací o obecné češtině, zejména formou diferenčních upozornění, která by studentům pomohla orientovat se ve složité české jazykové situaci a vedla by je k tomu, aby při svém vyjadřování nesměšovali různé jazykové vrstvy. (Zřetel k obecné češtině je především odůvodněn jejím postavením mezi nespisovnými útvary, ale též i tím, že např. všechna střediska jazykové přípravy při Universitě 17. listopadu mají, až na jedinou výjimku, sídlo v Čechách.)

V „základní češtině“ se neuplatnilo výraznější zjednodušení tvarosloví a nedošlo tu k většímu využití prvků nespisovných. Mělo to jistě několik příčin. Jednou z nich byl rezervovaný postoj naší bohemistiky, která poukazovala na značnou hybridnost takových jazykových projevů; je třeba říci, že by to byla hybridnost nepřirozená, protože řada z možných kombinací spisovných a nespisovných prvků se v hovoru nevyskytuje. Svou úlohu má asi i navyklost mnohých učitelů na tradiční postupy. Bylo by také obtížné po stránce metodické propracovat přechod od zjednodušené češtiny k „normální“ češtině spisovné. — Důležitou okolností při vyučování cizímu jazyku je snaha naučit žáky co nejdříve se aktivně vyjadřovat. Zjednodušení morfologie má tomuto cíli posloužit. Není-li však toto elementární vyjadřování a dorozumívání cílem konečným (a to obvykle není), je třeba uvažovat o tom, zda takové počáteční urychlení není znehodnocováno potížemi, které vzniknou v další etapě vyučování.

To jsou některé z důvodů, které mluví proti většímu zjednodušení českého tvarosloví (směrem k nespisovným formám). Přesto však, myslím, zůstává jistý okruh zájemců, pro které by značněji zjednodušená „základní“ čeština mohla být cílem konečným a mohla by být plně adekvátní jejich vyjadřovacím potřebám v českém jazyce; jsou tu např. různé skupiny zahraničních techniků a dělníků, kteří přijíždějí k nám, dále někteří zahraniční turisté aj.

Vraťme se k posuzované práci; protože jde o učebnici, je třeba si všimnout také metodické stránky: jak je učivo rozvrženo, jak je probíráno a vykládáno, jak je procvičováno a opakováno, jaký je výběr textů, jak vypadá lexikální minimum a řada dalších otázek. Dotknu-li se jich jen stručně, pak tedy ne proto, že bych je pokládal za okrajové; bez jejich dokonalého ujasnění nemůže vzniknout dobrá učebnice, stejně jako nemůže vzniknout bez dobré lingvistické teorie.

Úvodní část učebnice, tj. prvních sedm lekcí, tvoří jakýsi úvodní kurs pravopisu a výslovnosti. To je vždy obtížný metodický úkol, protože je třeba probrat dosti značné množství učiva a ilustrovat je nezbytnými příklady. [90]Přitom ale znalosti mluvnické i lexikální jsou minimální, takže řada těchto slov nemůže být procvičována ve větách a nacvičuje se izolovaně, mimo kontext, jen z hlediska jejich výslovnosti a pravopisu (v našem případě je takto izolovaně uváděna asi polovina slovní zásoby těchto sedmi lekcí). To je nevýhoda tohoto postupu ve srovnání s paralelním probíráním všech složek jazyka. Výhodou naproti tomu je, že dané jevy jsou soustředěny v jednom celku a je možno se k nim kdykoliv podle potřeby snadno vracet. Zvolený postup autoři dobře propracovali.

Učebnice obsahuje dosti značné množství učiva, zejména mluvnického a lexikálního (slovní zásobu odhaduji asi na 3500 slov). Je třeba ocenit výběr slovní zásoby; vedle slov z běžného denního života a názvů typických českých reálií jsou tu i základní odborné termíny a slova charakteristická pro jazyk psaný.

Za zmínku stojí způsob, jakým autoři probírají skloňování: ne podle vzorů, ale podle jednotlivých pádů (a probírají přídavná jména a zájmena spolu s podstatnými jmény). Vedl je k tomu zřejmě zřetel funkční. Ale také v podmínkách vyučování, které mají autoři především na mysli, je zvolený postup asi nejvhodnější, i když je v našich učebnicích cizích jazyků dosti řídký (ze starších učebnic podobně postupuje např. L. V. Kopeckého Ruština pro Čechy).

 

Čeština jako jazyk cizí nepředstavuje zcela novou problematiku, srov. např. dlouhou tradici učebnic češtiny na základě němčiny, z novější doby školní učebnice češtiny pro školy s vyučovacím jazykem polským aj. Ale vzhledem k šíři a rozsahu vyučování a také vzhledem k tomu, že se vyučování češtiny jako cizího jazyka v posledních dvaceti letech značně rozšířilo i na našem území, nastala situace, kterou by bylo třeba soustředěně řídit. Dosud jsme neudělali např. takový nezbytný krok, jakým je sjednocení všech kádrů, které v této oblasti pracují, jejich vedení a výchova, jakož i vytčení a rozdělení hlavních úkolů (např. v rámci plánu vědeckých úkolů). Máme řadu přípravných internátních škol pro cizince, kteří přicházejí studovat na naše vysoké školy, kursy češtiny se konají na řadě našich vysokých škol, kde studují cizinci, na universitě v Praze a v Brně jsou letní kursy pro zahraniční slavisty, jsou další zájemci z řad zahraničních techniků aj. Na mnoha zahraničních universitách se studuje čeština jako obor[7] i jako [91]zájmový jazyk, v Sovětském svazu existují lidové kroužky češtiny a tak dále. Hodně se už udělalo — o tom svědčí řada učebnic češtiny vydávaných různými vysokými školami jako skripta, svou úlohu plní i Universita 17. listopadu. Hodně však ještě zbývá udělat. Naší bohemistice přibyl tu další úkol, nikoli okrajový. Jde o tvorbu učebnic a dalších učebních pomůcek, ale i o důkladné teoretické porovnávací, konfrontační studium češtiny a hlavních světových jazyků; jde dále o spolupráci s některými jinými vědními obory. Přitom je to úkol s naléhavou společenskou závažností.


[1] M. Šára — J. Šárová — A. Bytel, Čeština pro cizince. Czech for English Speaking Students, Praha 1970, 564 s.; A. Bytel — M. Šára — J. Šárová, Čeština pro cizince. El checo a base del español, Praha 1970, 578 s.; V. Vlasák — M. Šára — J. Šárová, Čeština pro cizince. Le Tchèque sur la base du français, Praha 1970, 504 s.

[2] M. Sova, A Practical Czech Cours for English Speaking Students, Praha 1962, srov. zprávu v SaS 25, 1964, 63—67, a v NŘ 46, 1963, 254—255; S. Lyer, Manuel du Tchèque, Praha 1963, srov. zprávu v NŘ 46, 1963, 251—254.

[3] K rozdílům mezi jednotlivými verzemi a k některým dalším otázkám srov. I. Poldauf, Nechcete se snad učit česky?, Český jazyk a literatura 22, 1971—1972, s. 76—84.

[4] Srov. např. elementární učebnici J. Holub — Z. Macků — H. Šindlerová, Czech for Beginners, učební text, Praha 1969 (dotisk), 167 s., dále její verzi francouzskou a italskou, učebnici češtiny na základě ruštiny, vedle ovšem jiných pomůcek. Jsou vydávány vesměs jako skripta.

[5] Srov. I. Poldauf — K. Šprunk, Čeština jazyk cizí. Mluvnice češtiny pro cizince, Praha 1968, 418 s., a předtím ve skriptech I. Poldauf — K. Šprunk, Mluvnice češtiny jako cizího jazyka, 2. vyd., Praha 1965, 192 s. Srov. ref. v NŘ 53, 1970, 37n.

[6] Užíval jsem anglické verze učebnice, z níž také uvádím všechny příklady a citace.

[7] Speciální problematiku představuje výuka českého jazyka pro studenty na zahraničních universitách, převahou na oborech filologických. Pracují zde v různých zahraničních centrech vedle bohemistů domácích i lektoři českého jazyka vysílaní příslušnými institucemi našimi. Jde o činnost z hlediska šíření zájmů o českou kulturu, vědu i český jazyk velmi významnou a záslužnou. Počátky řídící, koordinační i programové činnosti na tomto úseku byly už položeny činností komise pro zahraniční lektoráty při ministerstvu školství. Bylo by vhodné využít všech zkušeností dosud získaných a shromážděných a aktivizovat pro všechny úkoly i zájem lektorů prakticky v této oblasti působících. Redakce. (A. J.)

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 2, pp. 86-91

Previous Alexandr Stich: První souhrnný nástin české funkční stylistiky

Next František Hladiš: Nová mluvnice češtiny pro Poláky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1