Časopis Naše řeč
en cz

Nová souborná práce o tvoření slov v nové češtině

Miloš Dokulil

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Probíráme-li se knihou prof. Vladimíra Šmilauera Novočeské tvoření slov, kterou v minulém roce vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Praze,[1] musíme upřímně litovat, že tato kniha, připravená v podstatě již v roce 1938, byla nucena čekat téměř čtvrt století na své vydání. Proč se tak stalo, naznačuje autor taktně v předmluvě ke své práci; je zřejmé, že tyto důvody nebyly v něm samém.

Tím se ovšem kniha dostala do zcela jiného kontextu, než v kterém vznikala. Skrovná dotud literatura o tvoření slov v češtině byla mezitím obohacena řadou dílčích studií a zvláště dvěma statnými svazky Tvoření slov v češtině (dále TSČ), zpracovanými kolektivem Ústavu pro jazyk český ČSAV, které přinesly jednak původní naši koncepci synchronního popisu tohoto úseku jazyka, jednak důkladný popis a rozbor odvozených jmen podstatných, opřený o obě naše velká díla slovníková a usilující o vyčerpání dostupného materiálu.[2] Od těchto prací se Šmilauerovo Novočeské tvoření slov liší po několika stránkách:

Především svým soustředěním na živou složku běžné slovní zásoby a tím, že tento materiál uvádí pouze ilustračně. Tím, že vedle vlastního tvoření slov, odvozování a skládání jmen podstatných, přídavných, sloves a příslovcí, probírá i některé postupy zvláštní, jako tvoření slov zkratkových, a všímá si i způsobů a typů pojmenování víceslovných i posunů významových. Věnuje svou pozornost i tomu, v jakých směrech poskytují slova daného slovního druhu, ať základní, odvozená, či složená, východisko tvoření dalšího.

Šmilauerův pohled nechce být jen přísně synchronní. Třebaže i jeho zájem patří především slovotvorným souvislostem živým, využívá každé příležitosti, aby osvětlil i souvislosti již skryté, jestliže nějak zajímavým způsobem rozšíří čtenářův obzor.

[264]Konečně se liší Šmilauerovo Novočeské tvoření slov od akademického TSČ svým jednoznačným zaměřením na potřebu jazykové výuky a praxe vůbec. Problémy teoretického rázu zůstávají většinou mimo knihu, či přesněji za ní. Tím se Šmilauerovo Novočeské tvoření slov řadí po bok dnes už klasické Novočeské skladby.[3] Při mimořádné teoretické fundovanosti podařilo se tak autorovi vytvořit knihu obecně přístupnou, živou a zajímavou.

Tak jako Novočeská skladba přináší i Novočeské tvoření slov maximum poučení na minimální rozloze. Takové maximální úspornosti mohl autor ovšem dosáhnout jen díky svému mimořádnému smyslu pro výrazné a přehledné třídění látky a pro sevřenost podání.

Vedle Předmluvy (5—7), osvětlující okolnosti vzniku knihy, má práce Úvod (8—25), objasňující základní pojmy nauky o tvoření slov, s nimiž se v knize pracuje, jako myšlenkový a slovní základ, významová skupina, produktivnost a neproduktivnost atp.; závěrem se zde nastiňuje rozdělení nauky o tvoření slov.

Jádro knihy tvoří čtyři oddíly: Oddíl první probírá tvoření jmen podstatných (26—110), oddíl druhý tvoření jmen přídavných (111—149), oddíl třetí tvoření sloves (150—185) a oddíl čtvrtý tvoření příslovcí (186—194). Každý oddíl je uveden přehledem látky s odkazy na příslušné paragrafy. Obdobné přehledy předcházejí před každou z kapitol i podkapitol jednotlivých oddílů. Uvnitř jednotlivých oddílů se látka třídí nejprve podle způsobu tvoření, pak podle slovního základu, dále podle významových skupin a konečně podle slovotvorných prostředků. V rámci nejbohatšího a významově i výrazově nejrozrůzněnějšího slovního druhu — podstatného jména jsou třídění podle slovního základu nadřazeny významové třídy jmen.

Tak oddíl Tvoření jmen podstatných má kapitoly *A Podstatná jména odvozená příponami, *B Podstatná jména odvozená předponami, *C Podstatná jména složená, *D Podstatná jména jinak tvořená.

Uvnitř první skupiny se probírají I. Jména lidí, II. Jména zvířat, III. Jména prostředků, IV. Jména míst, V. Jména jiných věcí, VI. Jména vlastností, VII. Jména dějů a jejich výsledků a VIII. Obměny významu (zahrnující jména přechýlená, jména mláďat a potomků, jména hromadná a jména zdrobnělá, zveličelá, lichotná a hanlivá).

Jména lidí se probírají podle slovnědruhové povahy základního jména: A. Ze sloves (jména činitelská), B. Z podstatných jmen: 1. Jména podle zaměstnání, 2. Jména podle původu a příslušnosti, a to jednak a) místní, b) společenské, C. Z přídavných jmen (jména nositelů vlastnosti), D. Jiné tvoření jmen lidí. Závěr pak tvoří přehled odvozování ze jmen lidí. Teprve uvnitř takto vyčleněných skupin se probírají jména podle jednotlivých slovotvorných přípon.

Tak ve skupině jmen tvořených ze sloves (jmen činitelských) se vyčleňují jména tvořená slovotvornými příponami:

1. -tel typ „pisatel“, 2. „opisovač“, 3. -ce „průvodce“, 4. -ec „plavec“, [265]5. -čí(k) „průvodčí, plavčík“, 6. -l(ek) „prášil, čmuchálek“, 7. -lík „poběhlík“, 8. -oun „řvoun“, 9. -out „mlsout“, 10. Jména tvořená jinými (řídkými) příponami: -a „předseda“, -ka „vozka“, -ák „pasák“, -an „trhan“. Výklad uzavírají petitové poznámky o jménech s významovým posunem, o jménech ženských a o jménech s příponami cizími.

Před podrobným popisem typů předchází přehled jednotlivých typů podle stupně produktivnosti, podle slohového zabarvení a podle jejich významu.

V našem případě:

Tvoření produktivní:

1. -tel, 2. -č,

 

Tvoření řídké:

3. -ce, 4. -ec, 5. -čí(k),

 

Převážně pejorativní:

6. -l, 7. -lík, 8. -oun, -out atd.

Ze sloves se tvoří jména lidí charakterizovaných buď stálou činností (ošetřovatel, cvičitel), zvyklostí (loudal), nebo dějem dočasným a jednorázovým (tazatel, vysvoboditel). — K tomuto oddílu je připojen ještě Přídavek o tvoření jmen vlastních. Vzhledem k obsáhlosti tohoto oddílu (je to ve shodě s mimořádnou úlohou substantiva v pojmenování, a tedy i v tvoření slov) je oddíl o tvoření podstatných jmen uzavřen abecedním seznamem substantivních typů.

Přehlednosti knihy velmi napomáhá, že každý slovotvorný typ je zpracován zásadně stejným způsobem: Nejprve se vždy charakterizuje (pod tučně tištěným písmenem A) způsob tvoření po stránce formální, především z jakých kmenů se jména odvozují, a hláskové změny základu při odvozování, dále (pod písmenem B) se charakterizuje daný typ po stránce významové, k tomu se připojuje údaj o stupni produktivnosti typu a konečně (pod písmenem C) se podávají příklady na tento typ, učleněné podle hledisek pod A i pod B, při nichž se vždy odkazuje na (příslušné příklady (malými písmeny); tím způsobem se dosahuje neobyčejné úspornosti výkladu.

Pro větší názornost ocitujeme zde charakteristiku slovotvorného typu 1. -tel „pisatel“:

„A. Z minulých kmenů sloves nedokonavých (a) i dokonavých (b), bez předpony i s předponou, hlavně ze vzoru „dělá“ (-atel), „prosí“ (-itel), a „kupuje“ (-ovatel), zřídka od sloves jiných (ze sloves na -eti je -itel) (c). Ojediněle se tvoří i od sloves zvratných (d). — Samohláska základu se většinou krátí, AP § 49—52, ŠP § 43—45 (e).“[4]

„B. Označuje lidi s činností hlavně intelektuální, vyšší, na rozdíl od (a). Přeneseně i o matematických činitelích (f). Produktivní.

C. (a) ředitel : řidič, nakladatel : nakladač, nositel vyznamenání : nosič, sběratel : sběrač lesních plodin, stavitel : stavěč kuželek; ale tupitel i tupič, chvalitel i chvalič; (b) stvořitel, podmanitel, uchvatitel, objednatel, doru[266]čitel, složitel; (c) pokoušet — pokušitel, trpět — trpitel, držet — držitel; (d) tázat se — tazatel; (e) hlasatel, obstaravatel, tazatel, uživatel, dobyvatel, odběratel, ale: drážditel, dohlížitel, trýznitel, obléhatel; (f) mocnitel, dělitel, násobitel, činitel; pod. ukazovatel cesty, malý oznamovatel (v novinách).“

Obdobným způsobem jsou zpracovány v zásadě všechny slovotvorné typy, pokud si příslušný slovní druh nevynucuje nějaké úpravy tohoto obecného schématu. Tak tomu je zejména u tvoření sloves, kde několik málo tvaroslovných vzorů musí obsluhovat velmi rozmanité slovotvorné významy (významové vztahy mezi základním slovem a slovesem z něho odvozeným). Protože tyto významové vztahy jsou často velmi obtížně uchopitelné a zvláště vyjádřitelné, opírá se autor při jejich výkladu o syntaktickou úlohu daného základu ve větných opisech (transformacích) odvozených sloves.

Tak např. v úvodu ke kapitole o slovesech tvořených ze jmen podstatných podává se přehled významů odvozených sloves takto:

„Nahradíme-li odvozené sloveso dvojicí slovesa (významově chudého) a základního substantiva, může být substantivum v poměru ke slovesu:

A. doplňkem (resp. přísudkovým jménem); sloveso vyjadřuje:

AA. činnost nebo stav: „být sedlákem“ — sedlačit

BB. změnu stavu: „učinit otrokem“ — zotročit

B. příslovečným určením

AA. místa: „být na trůně“ — trůnit

BB. času: „být přes noc“ — přenocovat

CC. způsobu: „držet za hrdlo“ — hrdlit

DD. příčinnosti: „obrátit k užitku“ — zužitkovat

C. předmětem, a to

AA. vnějším: „dát paži za sebe“ — zapažit

BB. vnitřním: „sypat cestu pískem“ — pískovat

výsledku děje: „nést plod“ — plodit

obsahu děje: „působit hřmot“ — hřmotit.

Vzhledem k malé diferencovanosti slovotvorných postupů bylo v tvoření sloves možno probrat formální stránku obecně pro všechna slovesa tvořená od jmen podstatných. U všech skupin se tvoří slovesa v základě stejně, především ve vz. „prosí“ (a) a „kupuje“ (b) (to je tvoření dnes nejproduktivnější); řidčeji se uplatňují vz. „dělá“ (c) a „sází“ (d). Ve vz. „prosí“ se obecně krátí přípony -ák, -ář, -ík (pytlačit, rybařit, zedničit), v několika případech se krátí kmenová samohláska (pára → pařit), v jiných se opět dlouží (mlat → mlátit, sluha → sloužit). Ve vz. „dělá“ se v několika případech kmenová samohláska krátí (vítr → větrat), v jiných dlouží (hlas → hlásat).

[267]Ukažme si, jak je např. zpracována kapitola o tvoření sloves od jmen podstatných v platnosti vazby doplňkové:

„AA. Činnost, stav

1. „Sedlačit“ = být sedlákem, pracovat jako sedlák

(a) zedničit, kuchařit, kupčit, sloužit, sousedit, soupeřit;

(b) soudcovat (ve sportu), apoštolovat, kralovat, vojákovat, trampovat, panovat, hostovat, prostředkovat (stč. prostředek „prostředník“). — „Boha nech, ať bohuje, krále, ať kraluje, a ty s pomocí boží sedlákuj.“ (Hol.)

2. „Skotačit“ = být jakoby skotákem, vést si, chovat se jako skoták

(a) (ze jmen lidí) čtveračit, lichvařit, sočit, tatrmanit; (ze jmen zvířat) opičit se, kohoutit se; (ze jmen věcí) tyčit se, ústit, zrcadlit;

(b) (ze jmen lidí) panáčkovat, koniášovat, švejkovat, pasterovat (Pasteur); (ze jmen zvířat) kočkovat se, lelkovat, papouškovat; (ze jmen věcí) klackovat se, trdlovat;

(c) váhat (kývat se jako na váze).

Tento typ má často ráz hovorový, někdy i pejorativní.

BB. Změna stavu

1. „(Z)otročit“ = (u)činit někoho otrokem, (pro)měnit v otroka

(a) ožebračit, pobláznit, hostit; zocelit, rozbahnit, dělit (měnit v díly), čtvrtit, řadit;

(b) kašparovat, šaškovat, kaceřovat (vyhlašovat za kacíře), zrádcovat, mandelovat (skládat do mandelů).

2. „Zbláznit se“ = stát se bláznem

(a) zahostit se, přátelit se, sbratřit se, vzmužit se, vítězit;

(b) bratránkovat se, sladovat (měnit se v slad);

(c) ovdovět, havranět, kamenět.

Ve shodě s celkovým zaměřením knihy, která chce být především vysokoškolskou příručkou, je Metodický přídavek, podávající propracovaný a dlouholetou pedagogickou činností autorovou prověřený nástin metodického postupu ve třech cyklech, z nichž první je podán podrobněji, druhý spíše náznakově s odkazy na příslušné partie knihy a třetí, závěrečný, shrnuje a doplňuje poznatky získané v předchozích cyklech, zejm. promyšlenou soustavou cvičení a úkolů.

Na závěr knihy je připojen velmi užitečný věcný rejstřík s odkazy na příslušné paragrafy (207—210) a podrobný obsah (211—218).

Ve snaze o co největší přístupnost omezuje autor odborné termíny na skutečně základní. Nesetkáme se proto u něho ani s termínem slovotvorný typ, slovotvorná třída, slovotvorná (pojmenovací) kategorie atp., které mají ústřední postavení v koncepci TSČ, což ovšem neznamená, že se s přísluš[268]nými pojmy vůbec nepracuje; užívá se však na jejich vyjádření pojmenování spíše opisných.

Popis jednotlivých slovotvorných typů není věcí snadnou, neboť jako jinde v jazyce i v tvoření slov se v značné míře uplatňuje homonymie: týž slovotvorný prostředek mívá různé funkce, vystupuje v různých slovotvorných typech, i synonymie: týž významový vztah se vyjadřuje různými slovotvornými prostředky. Šmilauer se snaží vypořádat s touto skutečností tak, že při výkladu jednotlivých slovotvorných typů, charakterizovaných sepětím určitého slovotvorného významu s určitým slovotvorným prostředkem, upozorňuje často i na jiné výrazové prostředky téhož významu a naopak na jiné významy téhož výrazového prostředku.

Ve snaze podat pokud možno úplný obraz výrazově-významových souvislostí neváhá autor přesáhnout svým výkladem i rámec vlastního tvoření slov, kde je mu příliš těsný: tak upozorňuje i na případy, kdy nové pojmenování se realizuje nikoli utvořením nového slova, nýbrž pouhou změnou významu slova již existujícího. Např. v kapitole o jménech vlastnosti se probírají nejen slovotvorné typy pojmenovávající vlastnosti samy, ale přiřazují se sem i významy druhotné, jako projevy vlastnosti (bídáctví), nositelé vlastnosti (vnitřnosti), předměty vztahu (jeho lásky), místa uplatnění vlastnosti (hejtmanství) (62). Takový postup je odůvodněn tím, že umožňuje přehlédnout celou oblast formálního slovotvorného typu.

Řekli jsme již, že Šmilauer často upozorňuje i na souvislosti dnes již skryté. Proti tomu by nebylo lze nic namítat, kdyby se vždy jasně rozlišovalo mezi případy, kdy slovotvorná stavba slova je dosud průhledná a živá, a případy, kdy dnešní jazykové povědomí slova slovotvorně již nečlení (jako např. spousta 68, hněv 69, povaha 71, obora 69, mšice 87, sršeň 38 atp.). Jsou-li však taková synchronně již nemotivovaná slova zařazována bez upozornění mezi materiál ostatní, může to čtenáře mást. Stejně tak, nerozlišuje-li se vždy jasně mezi případy, kdy druhotný význam je synchronně motivován významem základním, a případy, kdy slovo má pouze druhotný význam, a je tedy třeba dívat se na ně dnes jako na utvořené „nevlastní“ příponou (62n.).

Už ve svých dřívějších pracích prokázal Šmilauer své mistrovství v klasifikaci jazykových jevů. I když toto třídění je soustavné a důsledné, není nikdy strnulé. Šmilauer neváhá prolomit krunýř klasifikačního principu, kdykoli jazyková skutečnost, svou povahou komplexní, se takovému přísně logickému třídění vzpírá.

Důsledně charakterizuje autor jednotlivé slovotvorné typy po stránce jejich produktivity (i když neuvádí tuto charakteristiku výslovně v případech, kdy povaha příkladu sama jasně ukazuje na neproduktivnost nebo omezenou produktivnost typu). Ve smyslu této zásady neuvádí autor proto vždy jen, v kterých významových a formálních skupinách se jméno v daném typu tvoří, nýbrž naznačuje i omezení typu, a to nejen zásadní (formální i vý[269]znamová), nýbrž i nahodilá. Tak např. při výkladu přechýlených jmen z obecných základů mužských na -ík příponou -ice neopomene upozornit: „ale k básník je básnířka, k pokladník — pokladní; u nových označení bývá i -ka: právník — právnička“ (78). Nebo vykládá-li o příponě -ka, že přistupuje k mužským jménům na -tel (spisovatel — spisovatelka), neopomene opět připomenout, že „zastaralá je zde přípona -kyně: hajitelkyně, obyvatelkyně; živé je jen přítelkyně“ (78).

Nebyl by to prof. Šmilauer, aby nevyužil každé příležitosti, která se mu nabízí, k praktickému poučení: tak mluví-li o přechylování jmen manželek a dcer, poznamenává, že toto přechylování je zcela závazné, a dodává, že „kde by ze jména nebyla dost jasná základní podoba mužská (Picková může být z Pick, Picek, Picka, Picko), ačkoliv je nutné ji znát, připojujeme v závorkách základní podobu: paní Marie Picková (Picek)“ (78).

Čtenář uvítá i příležitostné poukazy na provenienci některých jevů: tak např. když autor u slovotvorného typu „panic“ upozorňuje, že „vlivem ruštiny bývá -ič: carevič“ a že „v příjmeních je -ič vlivem srbochorvátským a slovinským: Markovič, Petrovič“ (80).

Nepřekvapuje, že Šmilauer, vynikající náš badatel v oblasti vlastních jmen, dovede říci mnoho zajímavého a poučného o této látce. Aby toto poučení bylo co nejnázornější i snadno zapamatovatelné, soustřeďuje se Šmilauer při výběru typů na jména našich kulturních osobností, především spisovatelů. Příklady — vždy velmi instruktivní — jsou pečlivě vybrány se zřetelem na celonárodní rozšíření a významnost.

I tam, kde autor podává jen ilustrativní příklady na typy tvoření, přináší — v nejstručnější formě — množství poznatků: tak se např. dovídáme, že Novák, Novotný, Nový se jmenoval přistěhovalec, ale také švec, který šil nové boty, na rozdíl od vetešníka, že Vážný vedl např. vážení ryb při výlovu, Baloun je vlastně Valon, Knap soukenický tovaryš, Čapek z domovního znamení „U čápů“, Pivec z pij víc. Také výklady o příjmeních cizího původu přinášejí mnoho zajímavého. Mnohé čtenáře jistě překvapí, že Fibich je vlastně německé Viehweg ‚draha‘, Wolker z Tuch(walker) ‚valchář‘, Fábera z latinského faber ‚kovář‘, Pištora z pistor ‚pekař‘ (105).

Přes maximální úspornost neváhá autor podat prakticky úplné výčty všude tam, kde to má význam pro jazykovou praxi; např. zevrubně vypočítává tvoření komparativů adjektiv a dokonce nadto ještě podává i jejich početní zastoupení (129).

Připojujeme-li k svému veskrze kladnému hodnocení Šmilauerovy knihy i několik kritických poznámek, činíme tak nejen z povinnosti referentské, nýbrž proto, že bychom rádi dali autorovi pro další vydání knihy několik podnětů k zamyšlení. Nejprve několik připomínek zásadnějších:

Posuzovaná kniha podává výmluvné svědectví o tom, že její autor velmi dobře zná dosavadní literaturu svého tématu, že o vlastní koncepci knihy mnoho přemýšlel, a rozhodl-li se někdy pro řešení zjednodušující danou [270]problematiku, které se nám jeví málo únosným, měl pro to vážné důvody, především pedagogické.

Sami bychom se neztotožňovali se zásadou vyslovenou a realizovanou autorem, omezit terminologii na nejmenší míru (194), tím méně, že nejde o knihu sloužící jen popularizaci, nýbrž o vysokoškolskou příručku. Rozmnožují-li četné vědecké knihy terminologii často nad únosnou míru, Šmilauer se skutečně snaží vystačit s terminologií elementární. Jestliže se přesto autorovi podařilo být ve svém výkladu plně práv složitosti předmětu, je to nepochybně zásluhou jeho mimořádné schopnosti „ododborničit“ výklad v co největší míře.

Je pochopitelné, že vzhledem k praktickému zaměření práce se za příponu u jmen považuje zpravidla komplex vlastní slovotvorné přípony a koncovky nom. sg. Je to ostatně v naší mluvnické tradici běžné. Přesto však by bylo po našem soudu na místě čtenáři objasnit rozdílnou úlohu obou složek v jejich vzájemném působení při odvozování. Snáze by pak pochopil, že vlastní přípona nemusí být vždy realizována a že ji může nahradit sám nový soubor koncovek, přeřazení základního slova k jinému skloňovacímu a časovacímu vzoru.

V souvislosti s tím by se mělo dostat čtenáři poučení o tom, že koncovka nom. sg. jen reprezentuje skloňovací typ (někdy ne zcela dostatečně, neurčitost je pak třeba odstranit připojením údaje dalšího). Zahrnování reprezentativní koncovky do slovotvorné přípony svádí příliš pozornost na podobu této koncovky a nedoceňuje typ sklonění vcelku. Tak např. mluví-li se v knize o tvoření domácích jmen mužských příponami ženskými a exemplifikuje se to mužskými jmény na -a (děda, Franta), není to z hlediska současného jazyka správné: jména toho druhu se skloňují podle mužského vzoru „předseda“, který má sice řadu koncovek shodných se vzorem „žena“, vedle nich však má i koncovky typicky mužské (dat. lok. sg. -ovi, dat. pl. -ům aj.) a jako celek představuje vzor mužský.

Jiným důsledkem tohoto přeceňování nominativní podoby je, že se vychází při odvozování z té podoby základu, která je v nominativu singuláru, i když právě tato podoba se často — zvláště u jmen, která v nom. sg. nemají koncovku — odlišuje od podoby základu v tvarech ostatních a tedy také od základní podoby odvozovacího kmene.

Situace tu není v podstatě jiná než u sloves, kde autor sám se zařazením do určitého vzoru jako (zde dominantní) složkou slovorvorné charakteristiky běžně a správně pracuje.

Jistě jen snaha o zjednodušení vedla autora k tomu, že velmi často mluví o tvoření předponami jednak tam, kde slovo není odvozeno předponou, nýbrž od slova, které již předponu má (142 aj.), jednak tam, kde je slovo sice tvořeno předponou, zároveň však i prostředkem dalším, příponou (a souborem koncovek), anebo pouze souborem koncovek (např. 156n.). Obdobně nejsou na odvozování sloves příponami ze substantiv a adjektiv [271]vhodné příklady zkamenět a zbohatnout, kde je už i předpona (151), ať již hodnotíme tato slovesa jako tvořená předponou a příponou zároveň, anebo jako tvořená předponami od kamenět, bohatnout.

Je nedůsledné, zařazuje-li se čistočistě, dennodenně do tvoření příslovcí skládáním, i když se hned dále správně vykládá, že jsou odvozená z vlastních složenin adjektivních (191).

Za problematické považujeme, že se uvnitř podstatného jména za vrcholnou slovotvornou kategorii považují významové skupiny: lidi, zvířata atd., především proto, že tyto významové kategorie nejsou slovotvorně vyhraněné a že jdou napříč jiných, slovotvorně vyhraněných skupin, které jsme ve své práci nazvali slovotvornými kategoriemi a které mají vždy zřetelně vztahový charakter, jako názvy nositelů vlastností atd. Sám autor je si vědom toho, že vlastním systémem slovotvorným takové třídění odůvodněno není, považuje však za nezbytné, aby mluvnický popis s těmito třídami pracoval. Praktický zisk takového řešení, především to, že čtenář má sémanticko-věcné skupiny „pěkně pohromadě“, nevyváží po našem mínění to, že vlastní slovotvorné kategorie jsou tu pak zcela roztříštěny. Např. názvy nositelů vlastnosti, které představují slovotvornou kategorii velmi výraznou, probírají se bez vzájemné souvislosti na různých místech. Např. jména obrněnec, měděnec, býkovec jsou zařazena k názvům prostředků, třebaže slovotvorně jde zřetelně o deadjektivní nositele vlastností (41), podobně ucháč, jehlovka, sukovice (46).

Nepovažujeme za šťastné, a to ani při popularizaci, mísit sémantické termíny s formálně mluvnickými, jak se to v knize „vědomě a záměrně“ činí zvlášť při klasifikaci adjektiv (134), ale i jinde. „Podmětnost“ a „předmětnost“ nejsou pojmy z roviny významové, nýbrž formálně syntaktické. Třebaže je z kontextu jasné, že jimi v daném případě (112) autor míní úlohu podmětu, popř. předmětu v aktivní větě, tedy vlastně význam původce děje, popř. význam předmětu dějem zasahovaného nebo vznikajícího, nelze popřít, že takové termíny zavádějí a že, jak jsme se pokusili podrobněji prokázat na jiném místě,[5] formálně syntaktické termíny do slovotvorného popisu nepatří.

Nepřesně se mluvívá o frekvenci jednotlivých slovotvorných typů tam, kde jde o jejich početní zastoupení v slovní zásobě, popř. v určité její části (v nomenklatuře) (39).

Nyní několik drobných nepřesností a nedopatření:

Omylem je jako příklad na kvalitativní změny samohláskové při odvozování uvedeno brýle → brejlovec, nalívat → nalejvák (21). Tu nejde o střídání mezi kmenovou podobou slova základního a slova odvozeného, nýbrž odvo[272]zené slovo brejlovec je od spisovné hláskové varianty brejle, nalejvák (podobně jako ulejvák) je od nespisovného nalejvat (ulejvat se).

Nepřesně se označují slovesa typu (z)otročit ‚(u)činit otrokem‘ jako slovesa vyjadřující změnu stavu (152). Tato slovesa však vyjadřují činnost působící takovou změnu u zasahovaného předmětu. Termín slovesa změny stavu by měl zůstat vyhrazen pouze slovesům typů ovdovět, (z)dětinštět.

Ne zcela přesná je formulace, že omezovací slovesná předpona po- vyjadřuje velkou dobu trvání děje (181); obvykle vyjadřuje předpona sama právě kratší trvání děje (posedět, pobesedovat), delší trvání děje vyjadřuje zpravidla jen ve spojení se zvratným si (poležet si).

Sousloví hory doly nepatří do sousloví příslovečných (192), nýbrž substantivních (srov. slibovat h. d., přejít h. d.).

Spolu- by mělo být zařazeno spíše k tvoření skládáním, nikoli k odvozování předponami (142), neboť má jako samostatný výraz slovnědruhovou povahu příslovce.

Příklad Čečensko-ingušská autonomní republika neodpovídá formuli, pod niž je zařazen (první člen má podobu substantivní) (126). Zde by bylo třeba uvést dva typy: anglo-francouzský (např. poměr) a srbocharvátský (např. jazyk).

Říká-li se, že typ hnědě černý se zpravidla píše odděleně (133), mělo by být zdůrazněno, že pak ovšem nejde o jedno slovo, nýbrž o (adjektivní) sousloví.

Metodický přídavek bude oceňován zejména učiteli. Autor tu využívá svých dlouholetých zkušeností universitního učitele z kursů české mluvnice. Považujeme tento návod k výuce tvoření slov za velmi šťastný, i když uživatel by jistě uvítal podrobnější rozpracování tam, kde autor pro nedostatek místa pracuje jen s náznakem, ve smyslu zásady Moudrému napověz. Pouze jednu kritickou výhradu bychom měli na okraj této partie: Nepovažujeme za účelné odvozovat bažantnice od jen potenciálního adjektiva *bažantní stejně jako čistírna od *čistíř (199). Za přirozenější bychom považovali ukázat na jasných příkladech, že přípony jako -nic(e), -írn(a) jsou vlastně složené např. malovat → malíř → malírna, pod zemí → podzemní → podzemnice), tam však, kde střední člen v běžné slovní zásobě zanikl, chápou se slova bažantnice, čistírna jako odvozená přímo od substantiva bažant nebo slovesa čistit a podle toho se pak vytvářejí nová jména přímo těmito od původu složenými příponami (a i v případech, kde střední člen dosud existuje, je tím dána možnost chápat taková slova jako např. malírna, podzemnice jako odvozená přímo od základů malovat, pod zemí příponami -írn(a), -nic(e).

Nevýstižné je vyjádření, že příslovce se tvoří z podstatných jmen (186), místo vznikají ustrnutím z tvarů podstatných jmen (nejde tu o záměrné tvoření a východiskem nejsou podstatná jména jako lexikální jednotky, nýbrž jen zcela určité jejich tvary — prosté nebo předložkové pády, jichž se užívá v platnosti příslovečné).

[273]Šmilauerova kniha je opravdu jedinečně bohatým zdrojem a svodem poučení o všech otázkách tvoření slov v spisovné češtině a o řadě věcí dalších, které s touto problematikou těsněji souvisejí. Je opravdu jen velmi málo toho, co v jeho rozsahem nevelké, ale obsahem velké knize postrádáme:

Nenašli jsme v knize např. nic o univerbizaci, tj. o tendenci upravovat souslovné názvy na názvy jednoslovné (parní loď — paroloď — parník), ačkoli je jasné, že něco jiného je odvozování od základního slova podle určitého slovotvorného modelu a něco jiného úprava hotového již souslovného pojmenování, které na sebe jen bere podobu odvození.

Za nedostatek jinak velmi dobrého zpracování kapitoly o tvoření sloves (výborně se autor zhostil zejména obtížného úkolu podrobné klasifikace významu slovesných předpon!) považujeme malý zřetel k úloze reflexívní částice v tvoření slov. V uváděných příkladech se objevují reflexívní i nereflexívní slovesa uvnitř daného typu, papř. dané významové skupiny promiscue, aniž autor činí sebemenší pokus o výklad reflexívního morfému jako slovotvorného prostředku, ačkoli je jistě jasné, že tento morfém má v odvozování sloves důležitou úlohu, která by potřebovala soustavnějšího osvětlení.

V jednotlivostech bychom měli ještě tyto připomínky:

Adjektivní sousloví (144) by bylo záhodno rozhojnit o typ sociálně demokratický, národně osvobozenecký (k substantivním souslovím sociální demokracie, národní osvobození).

Leckde bychom ve výčtech slov doplnili příklady na určité typy. Tak např. vedle cizího příjmení Stankovič bychom uvedli také domácí podobu patronymik Kovařovic; vedle příjmení Janů, Martinů také Jakubův, Havlůj, v deminutivních podobách typ Havlík, dále Havlasa, Jandera aj. (144n.).

Vedle přechýlené podoby Pražka od Pražan bychom dodali dnes častější Pražanka (78).

To však jsou skutečné drobnosti, které nijak nemohou Šmilauerově knize ubrat na velké vědecké i didaktické hodnotě.

Závěrem: Šmilauerovo Novočeské tvoření slov je kniha poučná, bohatá a zajímavá. Je psána prostým a úsporným, ale jasným výkladovým slohem. Zvlášť třeba je podtrhnout, že i v těch partiích, které jsou již zpracovány v akademickém TSČ, přináší mnoho nového v koncepci i v provedení. Pro tyto její nesporné klady i pro její mimořádnou přístupnost můžeme ji s dobrým svědomím doporučit všem těm, kdo chtějí hlouběji proniknout do tvořivosti jazyka, především do dílny slova, a poznat řád, který v ní vládne.


[1] Vladimír Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971, 220 s.

[2] Tvoření slov v češtině 1. Miloš Dokulil, Teorie odvozování slov, Praha 1962; Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen, Praha 1967. — O obou svazcích tohoto díla referoval v našem časopise Al. Jedlička (NŘ 45, 1962, 298—305; NŘ 54, 1971, 240—246).

[3] Vladimír Šmilauer, Novočeská skladba, 1. vyd. Praha 1947, 3. vyd. Praha 1969.

[4] To je odkaz na podrobný výklad v akademických Pravidlech českého pravopisu a v školních Pravidlech českého pravopisu.

[5] Miloš Dokulil, K vzájemnému poměru slovotvorby a skladby, Slavica Pragensia 4, 1963, 364—374.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 5, pp. 263-273

Previous Zdeněk Salzmann: Příspěvek k vytvoření českých podob indiánských jmen

Next Marie Nováková-Šlajsová: Onomastické práce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1