Časopis Naše řeč
en cz

Běží to bez zádrhelů

Alois Jedlička

[Short articles]

(pdf)

-

V publicistice posledních let ožilo slovo zádrhel, které už po dlouhou dobu nepatřilo k živé slovní zásobě. Čtenáři starších děl české literatury se s ním mohli setkat např. při četbě Palackého Dějin národu českého („rozvázání všelikých zádrhlův mezi národem a sborem Basilejským“), často ho užíval ještě A. V. Šmilovský („Jak rozvázati ten zádrhel?“). Proto je právem označeno v Příručním slovníku jazyka českého jako slovo zastaralé. Jungmannův Slovník uvádí slovo zádrhel ve významu ‚něco zadrhnutého, uzel‘ s poznámkou, že se ho často užívá v přeneseném významu ‚klička v řeči‘ a dokládá je z Komenského. U obrozenských autorů se podle svědectví slovníkového materiálu Ústavu pro jazyk český objevuje rovněž v přenesených významech, a to ‚zápletka, nesnáz, překážka‘. U Šmilovského bylo už pociťováno jako slovo neživé, které vzal Šmilovský ze starých spisů.[1]

Nově se objevuje slovo zádrhel v publicistice od počátku šedesátých let bez odstínu zastaralosti a je od té doby dosti frekventováno ve významových odstínech, které souvisí s přenesenými významy slova uzel: Chceme dojít k vyřešení všech chronických zádrhelů na našem kontinentě (Več. Praha, 8. 11. 1971), Do 5. srpna mají byt vyřešeny všechny přestupové zádrhle (Čs. sport, 2. 8. 1971). S tímto oživením slova jsou spojeny i některé problémy týkající se jeho skloňování. Jungmannův Slovník uvádí u jména zádrhel skloňování podle měkkého vzoru „stroj“, přičemž v nepřímých pádech se vysouvá pohybné e (2. j. zádrhle, 1. mn. zádrhle, 2. mn. zádrhlů atd.); tyto tvary se vyskytují v literárním užití od obrození, zcela ojediněle se vyskytne i tvar podle tvrdého vzoru (1. mn. nové uzly a zádrhly, Palacký). Dnešní úzus na toto pevné tvarové zařazení nenavázal: podst. jméno zádrhel má dnes téměř výhradně tvary podle tvrdého vzoru „hrad“ a bez vysouvání samohlásky e v nepřímých pádech, tedy 2. j. zádrhelu, 1. mn. zádrhely atd. (může na to působit přiřazení k slovům typu vyvrhel, povrhel), jen ojediněle se vyskytují tvary shodné s původním skloňováním jména (1. mn. zádrhle ap.)

Můžeme se ptát, co vede k oživení slova zádrhel, k jeho pronikání do dnešního úzu, třeba zatím s jistým funkčním omezením? Na proniknutí slova do užívání a pak i do spisovné normy působí velmi mnoho činitelů: může tu jít o cizí vliv, o vliv určitého jazykového prostředí, o působení výrazných osobností veřejného nebo kulturního života, zvl. v publicistice, ale za nejdůležitější považujeme aktuální vyjadřovací, komunikativní potřeby a přijetí daným společenstvím. U slova zádrhel můžeme myslet na rysy významové a stylové, které odpovídají soudobým vyjadřovacím potřebám a vedou k jeho dnešní oblibě: Slovo zádrhel je významově komplexním pojmenováním pro konfliktní, rozporné situace, složité problémy, nesnáze, zápletky, překážky, které se v různých oblastech našeho života (v oblasti politické, kulturní, sportovní) řeší, jak to výstižně ilustrují oba výše uvedené doklady z dnešní publicistiky. Zároveň je to slovo pro svou novost a formální neobvyklost (jeho spojení se starým slovem se v jazykovém povědomí nepociťuje, jak to ukazují i rozdíly ve skloňování) s platností [54]expresívní, a proto se dobře hodí jako prostředek oživení jazyka současné publicistiky.

Už v starším jazyce se slovo zádrhel objevovalo jako částečné synonymum v textu ve spojení se slovem uzel (srov. „Ve sporu měst se stavy šlechtickými nalezly se na tomto sjezdu nové zádrhly a uzly,“ Palacký). F. X. Šalda užil místo něho v podobném textovém spojení individuální obměny zádrhlina („Halas je básník nesouvislosti světa, uzlů, zádrhlin“). Po dočasném ústupu slova zádrhel z literárního úzu (mohla na to mít vliv i jeho izolovanost) se právě odvozeniny od základového slova uzel staly prostředky, které sloužily k vyjadřování potřebných přenesených významů (srov. sloveso zauzlit, zauzlovat, odvozené podst. jméno zauzlenina ap.), jak to dosvědčují četné doklady z publicistiky 1. poloviny tohoto století. Zdá se však, že širší významové využívání slova uzel v dnešní češtině a spolu s tím i slovotvorná stavba uvedených slov od něho odvozených podporují oživení slova zádrhel v komplexním významu výše připomenutém.


[1] Naše řeč 10, 1926, s. 119.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 1, pp. 53-54

Previous Alois Jedlička: Zbrojovka horko těžko vyhrála

Next Jaroslav Kuchař: Neživotnost jedinců a jednotlivců