Časopis Naše řeč
en cz

K jazykové stránce revolučního tisku za první republiky

Václav Křístek

[Articles]

(pdf)

-

Formování marxistické levice v rámci staré sociální demokracie po první světové válce je organicky provázeno postupným vznikem nových deníků a časopisů (např. vedle Práva lidu vzniklo Rudé právo) nebo revolucionizováním periodik dosavadních. K těm druhým patří mj. také ostravský Dělnický deník[1], jehož jazykové stránce chceme v následujících řádcích věnovat trochu pozornosti.

Komunistická strana Československa věnovala vždy velkou péči úrovni svého tisku, a to jak po stránce obsahové, tak také po stránce jazykové. Není to náhodné. Je známo, jakou váhu přikládali klasikové marxismu-leninismu jazyku jakožto nástroji myšlení a dorozumění a ve svých důsledcích nástroji boje za společenský pokrok. Skrze jazyk, zejména skrze jazykové projevy psané (ovšem i mluvené), dosahovala strana úspěchu v uvědomování lidových mas, v jejich získávání pro revoluční ideologii, v jejich organizování pro politický boj. Vedení strany pověřovalo proto prací v redakcích svého tisku i přední slovesné umělce (S. K. Neumann, Josef Hora, Ivan Olbracht, Marie Majerová, Vlad. Vančura, Laco Novomeský aj.) a podrobovalo tvrdému školení komunistické žurnalisty (jak to připomíná J. Fučík v Reportáži psané na oprátce), mezi nimiž vynikli kromě Fučíka např. E. Urx, K. Konrád, J. Jabůrková aj.

Vysokou jazykovou kulturou se vyznačovali také vedoucí činitelé hnutí, Klement Gottwald, Ant. Zápotocký, Jan Šverma, Jaromír Dolanský aj.[2]

[132]Péče strany se nezastavovala u tisku ústředního. Vedení vysílalo cílevědomě i po této stránce vyspělé soudruhy do krajů a oblastí, ať již přímo do redakcí svého tisku, nebo do tamních stranických sekretariátů (spolupráce sekretariátů a redakcí byla těsná). Na Ostravsku ze známých osobností to byli Václav Kopecký, Gustav Kliment, Viktor Synek, Eduard Urx, Vojtěch Dolejší a další. Ti pak vyhledávali mezi místními soudruhy své spolupracovníky, příští dělnické redaktory (jako byl např. redaktor ostravského „Havíře“ Josef Matušek) nebo alespoň příležitostné dopisovatele, tzv. děldopy, kteří podávali zprávy o závažných událostech na závodech, v organizacích, buňkách apod.

Otázka jazykové úrovně — můžeme přímo říci jazykové kultury — komunistického tisku na Ostravsku byla o to závažnější, že tento tisk plnil v jazykově složitém prostředí významné úkoly jazykově výchovné (dorozumívacím prostředkem většiny čtenářů bylo výrazné nářečí lašské, zčásti též dialekty slezskopolského typu; ostravský komunistický tisk byl určen také čtenářům polské národnosti a byl tedy svým způsobem nástrojem jejich vzdělávání v jazyce „státním“). Další poznámky, jak doufám, ukáží, že si redaktoři této odpovědnosti byli plně vědomi.

Stačí prolistovat několik ročníků Dělnického deníku (dále jen DD), abychom nabyli oprávněného dojmu, že úroveň jeho jazykové stránky je dobrá. V čem se to hlavně projevuje?

Především v tom, co je příznačné pro kterékoli jazykové projevy dobré úrovně — v souladu obsahové a formální (jazykové) stránky. Obsahová stránka DD je dána jeho zaměřením. Články závažnějšího obsahu ideologického (šlo o dobu tříbení názorů po známém otevřeném dopisu exekutivy Komunistické internacionály, adresovaném československým komunistům — „Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“, o dobu kolem V. sjezdu KSČ a dále o dobu boje proti tzv. likvidátorům) se střídaly se zprávami o bojích proletariátu a progresivních sil ve světě; DD přinášel informace o SSSR a o budovatelských úspěších jeho lidu. Ovšem podstatnou část deníku vyplňovaly zprávy místní, výzvy, tzv. agitky, různá oznámení, kritiky protilidového postupu vedení závodů, obecních správ atd., kritiky psaní nekomunistického tisku (nejčastěji se kritizuje kromě tisku vyloženě reakčního, jako byl Ostravský Polední list, zejména sociálně [133]demokratický Duch času[3], což mělo své zvláštní odůvodnění právě na Ostravsku).

Mimořádnou formou byly i tzv. otevřené dopisy, ovšem jiného rázu, než tehdy přinášel buržoazní tisk.[4]

DD se pochopitelně nemohl vyhnout ani různým drobným zprávám o nehodách, krádežích atd., ale ani u nich neopouštěl nikdy třídní pohled.

Velmi výraznou složkou DD byla rubrika kulturní, prakticky trvalá, zejména celostránková nedělní část, zvaná Proletářská neděle. Ta přinášela beletrii původní i přeloženou, verše, kritiky divadelních představení ostravského divadla, jehož režisérem byl tehdy Oldřich Stibor, kritiky význačných filmů atd. Tak např. přetiskl DD v plném znění přednášku Josefa Hory O Wolkerovi (z 26. prosince 1928). Při krajském vedení pracovala trvale umělecká subkomise.

Celý deník je psán dobrým jazykem spisovným, průzračným a úderným, kde je to třeba, ale také pestrým a výrazově bohatým, kde obsahová stránka žádá složitější výraz a stavbu. Zdálo by se, že v prostředí nářečně tak výrazném bude se využívat v hojné míře dialektismů. Ale není tomu tak, ačkoli by např. takové nadlehčení bylo pro čtenářstvo polské národnosti výhodné, protože lašský dialekt je jim bezesporu bližší než spisovná čeština. Zato však redakce neváhá přetisknout závažný článek celý v řeči polské (srov. Komunistyczny 1. maja na Śląsku dawniej i dziś. Pisze tow. Śliwka Karol, poseł na sejm CZSR). To ovšem neznamená, že by se redakce vyhýbala nespisovným nebo ne plně spisovným prvkům vůbec, tím méně pak prvkům jazykový projev oživujícím. Objeví se poměrně dost často, ale vždy zdůvodněně. Nejčastěji mají funkci ironicky odsuzující: Největší počet žádostí o povolení silvestrovských zábav ze spolků a orga[134]nizací[5] podal Sokol. Z toho je vidět, že tato organizace pečuje o národní uvědomění lidu i tenkráte, když končí to poblitými chodníky; Na Silvestra a Nový rok, kdy dostavuje se z prožitého trunku prasprostá kocovina; Z KSČ vyházení likvidátoři, odstavení soc. dem. vůdcové a zakladatelé fašistické organizace zakládají novou partaj…

V takových případech jde hlavně o to, pojmenovat věci pravým jménem, nevyhýbat se ani drsné emocionálnosti, je-li opravdová a oprávněná. Silným emocionálním přídechem mohou být provázena jak slova domácí, tak i cizí, u nichž však výrazně převládá negativní citový přízvuk: … soc. dem. předáci o nich (tj. požadavcích dělníků) dvojnásob žvanili… majíce při tom zároveň plnou hubu demokracie; Hlinka staví se rozhořčeným pro zatčení Tuky a štve na komunisty; Vy mladíku, můžete málo mluvit, spustí tlusťoun; … chystám se, že tomu bagounovi vyložím rozdíly…; Neslýchaná drzost reformistických bonzů!; Lesní reforma má být ještě větším čachrem než reforma pozemková… atd.

Se specifickou situací na Ostravsku souvisí, že zvlášť vyhraněně se píše o činnosti sociální demokracie.[6] Její příslušníci se označují jako reformisté, soc. patrioti (…důsledek fašistických metod soc. patriotů), sociálfašisté (V jednom Poledníku (bílého) Práva lidu sociálfašisté mudrují…). Totéž označení má DD pro anglické labouristy: Angličtí sociálfašisté ve službách imperialismu. DD se nebojí takto pojmenovat i sociálně demokratického starostu Mor. Ostravy Prokeše: Buržoazní chátra právě slavila svoje vánoce a pan sociálfašista Prokeš jí k tomu zařečnil pod stromečkem. Najde se takové označení i v kontextu bez pejorativního nádechu: V městské radě jsou čtyři komunisté (Herold, Seidler, Serafín, Hubert), čtyři sociální fašisté… Vyskytuje se i podoba adjektivní: Vyloučení…, z něhož dělá sociálpatriotický tisk prvotřídní senzaci.

Mohlo by se předpokládat, že v deníku určeném především dělníkům, zemědělským deputátníkům, chalupníkům a drobným rolníkům bude se redakce vyhýbat cizím slovům, pokud to bude možné, ale praxe je jiná, jak bylo vidět z některých již uvedených dokladů a jak je možno dokumentovat dále. Dosud šlo většinou o slova emociálně [135]zabarvená, ale na stránkách DD se setkáváme často se slovy cizího původu, která jsou po této stránce neutrální. Je velmi pravděpodobné, že cizích slov bylo do značné míry užíváno i záměrně a smyslem takového počínání bylo nenucenou formou obohacovat slovník čtenářů, zejména stranických funkcionářů. A tak se také skutečně dálo. Pamatuji se z vlastní zkušenosti, že individuální slovník dělnických funkcionářů byl dosti výrazně formován stranickým tiskem (ovšem nejen v oblasti cizích slov).

Nestraník se v té době běžněji označoval jako indiferentní nebo bezpartijní (… indiferentní, který může býti vzorem i mnohým příslušníkům strany). Uplatňovala se vlastní stranická terminologie, v níž je poměrně hodně výrazů cizího původu, např. vnitrostranická demokracie, demokratický centralismus, agitace, propagace, dialektika, dialektický, historický materialismus atd. (…Jílkova skupina, která měla většinu ve vedení strany, nerespektovala vnitrostranickou demokracii). Běžně se užívalo i jiných vžitých výrazů a obratů cizího původu: Do kontraverze mezi posl. soudr. Peterem a fabrikantem chtěli zasáhnout dělníci…; Šikanováním, terorem a propouštěním z práce chtějí potřít revoluční dělnické hnutí a posílit žluté.[7] Další příklady: Vzrůstající počet sebevražd, to je také jeden ze symptomů zostřeného kapitalistického vykořisťování v zájmu stabilizačních snah kapitalismu.

Cizí slova jsou poměrně častá ve zprávách ze světa, obvykle politického rázu: K řešení krize (v Jugoslávii) dojde buď rekonstrukcí kabinetu Koroščova…, anebo utvořením koncentračního[8] kabinetu. Nové militarizační předlohy; Mocný, nádherně izolovaný outsider na druhém břehu Atlantiku.

Citátová slova se zpravidla vykládají: Zatím co automobiloví magnáti snaží se snížiti výrobní náklady, činí ovšem ještě větší tlak na dělnictvo. Zrychluje se tzv. „speed-up systém“ (potní systém).

V uhelném revíru je označení uhlobaron pro majitele dolů a rozhodující činitele uhelného průmyslu jistě běžné: … zde mluví suché číslice, že musíme neochvějně za KSČ do bojů proti uhlobaronům. Analogicky byl vytvořen novotvar textilbaron a cukrobaron: Také na [136]Frýdecku reformisté v jednom šiku s textilbarony; Nová drzá provokace frýdeckych textilbaronů; Cukrobaroni si vyplácejí 37½procentní dividendu — chudí pijí hořkou kávu.

V stranickém životě a také v stranickém tisku je možno se často setkat se slovy přímo ruského původu nebo s novotvary domácími, vzniklými podle příslušných ruských termínů. Patří k nim např. polbyro (… jsme jisti, že se nenalezne ani jediný poctivý dělník, který by polbyru nedal za pravdu) nebo novější podoba politbyro (… požadavky… tlumočené výrazně před politbyrem); dále sem patří označení jako ženodděl, tj. ženská složka stranických organizací, která měla své vedení (… přítomny musí být funkcionářky ze všech ženoddělů), a slangové výrazy jako agitprop, děldop atd. Vliv ruštiny projevuje se ovšem i nepřímo (redaktoři pracovali s ruským sovětským tiskem). Sem patří např. v jiné souvislosti výše uvedený doklad … k řešení dojde buď rekonstrukcí kabinetu Koroščova (gen. přivl. m. adj. přivl.), dále ruské znění některých čínských názvů, např. Kuomindan m. Kuomintang (Anglie uznala nankingskou vládu. Toto uznání je výsledkem dohody pravého křídla Kuomindanu…). Za ruský vliv je možno také pokládat převažující podobu přejatých slov na -ism místo běžného -ismus, např. militarism, fašism aj. (Ovšem podoba na -ism se objevovala již dříve v knižním jazyce, např. u F. X. Šaldy, ale tam šlo o vliv francouzský.)

Větná výstavba článků DD je podřízena obsahové stránce, je však důsledně v souladu s typickou výstavbou věty české. Převládá úsilí o jasnost a srozumitelnost. Tomu vyhovuje větná výstavba nesložitá. Ovšem členitější myšlenky jsou vyjadřovány také členitějšími větnými schématy. Převažujícím typem věty je dvojčlenná věta slovesná: V pondělí navečer konala se na Hranečníku ve Spartakovně obrovská závodní schůze stávkujícího osazenstva dolu Jan-Maria; Jejich činnost (reformistických funkcionářů) se v praktické práci neliší od činnosti žlutých organizací Národního sdružení… atd. Nejsou však řídké ani konstrukce složitější: Horníci, penzisté, ženy! Zítra budete rozhodovati u volebních uren, zda jste pro menší skývu chleba, pro nižší mzdy, pro snížení provizí (tj. hornických a jiných důchodů, pozn. V. K.) o jednu třetinu, pro soustavnou drahotu nebo jste-li pro třídní boj, za větší skývu chleba, za vyšší mzdy, proti zradě, proti fašismu… (Z čl. Slovo k hladovícím ve Sl. Ostravě, autor J. Matušek); Včerejší fašistická „Polednice“ vypočítává, kolik by se muselo vyvézt volů, kdybychom jimi platili reparace, a dochází k číslici 400 000 volů…

[137]Kde je to výhodné, uplatňují se konstrukce nominální, někdy i dost složité: Mezi 60 vládou jmenovanými zemskými poslanci v Čechách a na Moravě ani jediný dělník a pouze dva živnostníci, zato však 9 generálních ředitelů kapitalistických podniků a velkofabrikantů; „Jen odvahu, pane Stresemann, první cena: vyklizení Porýní“ (zde také hovorovější spojení v oslovení pane s nom. Stresemann).

Slovosledné principy spisovné češtiny se plně respektují, zejména se dbá aktuálního členění, které umožňuje utřídit větné části podle jejich závažnosti. Nápadnější z dnešního hlediska je jen drobná odchylka v postavení některých příklonek, zejména se, které se velmi často kladou za sloveso, k němuž patří: Dělnice myjí se v putýnkách na mraze…; Dnes odpoledne dostavili se do úřadovny poslance dra Bely Tuky… dva policejní úředníci; Obec Lazy stala se terčem koncentrovaných útoků. Je to starší knižní způsob kladení příklonek, není však v DD důsledný. Objevují se konstrukce se spojkou jestliže, uvozující větu nikoli podmínkovou, nýbrž vyjadřující vztah kontrastně konfrontační:[9] Jestliže Kominterna razila heslo: proletářské živly v čelo komunistických stran, pak v dnešním vývoji KSČ má toto heslo zvýšený význam.

Autoři článku se nevyhýbají ani jevům knižnější povahy, např. přechodníkům, zvláště pak tehdy, když jimi sledují vedle vlastního sdělení i jiný cíl, nejčastěji ironizující tón: Ford cítě, že obchod jde dolů, vzal z trhu známý model T (v článku, který je celý laděn ironicky); …druhého dne však dostal již křečovitý psotník a zacukav sebou několikráte, třetího dne sešel se světa jepičí smrtí… (v článku s názvem Nár. dem. senzace za 20 hal., v němž se ironizuje útok Ostravského Poledníku proti uvedení hry Ernsta Tollera Sokové strojů, kterou režíroval Oldřich Stibor). Často však je užito přechodníků bez takové motivace: … dozorce chytil u motoru vozače pod krk a rdousil ho, vyhrožuje mu zároveň, že zítra ať se už na dole neukazuje; (soc. dem. předáci) zrazují i ubohou obecní samosprávu, majíce přitom zároveň plnou hubu demokracie; Plamenné uvítání Maximu Gorkému od bývalých Čelkašů a Malv, přišedších na cestu čestného života přes komunu (autor uvádí pod čarou vysvětlivky: Čelkaš a Malva — hrdinové Gorkého tuláckých románů). V tomto případě jde o zpřídavnělý přechodník minulý, jehož se začalo užívat vlivem ruštiny.

Objevují se i některé jiné drobnosti knižní povahy, které zpravidla [138]vyplývají z individuálních zvyklostí autorů, nebo jsou dobové. Třeba brát v úvahu, že jde o texty staré již více než 40 let. Sem patří poměrně častý infinitiv na -ti (Porážky tyto byly tak těžké, že strana i přes upřímné úsilí… nemohla ještě zahladiti jejich stopy), jmenné tvary adjektiv, jichž je užito nad běžnou míru (naše kladenské bašty nepřemožitelny), starší tvary přítomného času slovesa bráti (Rychvald, sraz všech organizací u Juráška, odkud odchod k Dělnickému domu a (průvod) odebéře se do Poruby), hyperkorektní genitiv záporový (Jaké jsou příčiny sebevražd? O tom zpráva bezpečnostního oddělení neříká ničeho). Ironizační funkci má archaismus vezdy v této souvislosti: Vládní tisková kancelář stále velebí jugoslávský fašismus, legionářské, vezdy „demokratické“ Národní osvobození pokračuje ve své získávací akci.

Jako aktualizace může posloužit i zvuková diferenciace slov: Funkcionář má být rádcem a nikoli zrádcem. Literární příloha přinesla 10. listopadu po formální stránce zajímavý výboj:

Bůh,
král,
císař,
presidenti,
světa dole dirigenti!
Voje, děla, ponorky a tanky,
potom zlato, dolar, trezor, směnka, banky,
lesy, pole, háje, luka, domy, doly, všechny statky,
úřad, hlídač, zřízenec a tak dále až do čeládky,
zedníci a kovorobci, nádeníci, dav pracného lidu,
tj. hlínu vidíš, šedou práci, pot a bláto, mozoly a hlad a bídu!
Toť evropská vskutku kapitálu děsná, nenasytná bílá pyramida,
v níž dolní masy k zemi tlačí horní kasty strachem a král a Bůh vše od vždy hlídá.

(Podepsán Soudruh č. 216309.)

Nechybí ani obrazný způsob vyjadřování. Tak např. zpráva o spotřebě potravin se nadepisuje (s reminiscencí na Emila Zolu) Břicho Ostravy v r. 1928. Zprávy o těžkých a smrtelných úrazech na šachtách mají skoro trvalou podobu a rubrika se jmenuje Ostravské jatky. Jámou smrti byl označován po jistou dobu důl Ignát (Z jámy smrti. Na dolu Ignát jsou mzdy horníků tak mizerné, že kromě šachet, které ovládají úplně fašisté, nejsou v celém revíru horší pracovní podmínky). Otřesná historka jistého ubožáka je nadepsána Z katakomb lidské bídy („Kde jste ve Vídni bydlel?“, ptal se ho komisař. „V městském kanálu od r. 1923.“) V místní zprávě se zloděj, který „vybíráním kostelních pokladniček ulehčoval pytlíkům farářů“, obrazně a žertem označuje jako zloděj boží.

[139]Poměrně časté jsou i metafory kontextové, rozvádějící základní obrazné vyjádření do větší šíře. Taková obrazná vyjádření jsou obvykle provázena ironií, která je rovněž výraznou zbraní dělnického tisku. Tak např. v rubrice Ostravské kukátko byl uveřejněn článek s nadpisem „400.000 volů“: Včerejší fašistická „Polednice“ vypočítává, kolik by se muselo vyvézt volů, kdybychom chtěli jimi platiti reparace, a dochází k číslici 400.000 volů. Jest to tedy bledé, tolik volů se v ČSR ani nenajde. Vždyť ani národní demokracie nedostala tolik hlasů. V článku „Spasitelé chudého venkova“ se píše: Naši ‚spasitelé‘ — sama těžká váha! Nejváženější je bez odporu p. senátor, kanovník a farář v jedné osobě, P. Kavan, neboť váží bezmála dva metráky. Článek ironizující podporu militarismu ze strany sociální demokracie má podivný nadpis „I muže i haléře“. Mj. se tam píše: … ty tam jsou doby, kdy mohl si dělník poslechnouti veliké „tribuny lidu“ hřímající své „Ni muže, ni haléře“. Článek pak končí (a osvětluje i smysl nadpisu) I muže i haléře (respektive miliardy) na imperialistický militarismus.

Jsou i ironie jiného ladění, např.: Máš právo zemřít hladem… Dělník má sice „svobodu“ nepodepsat revers, ale správa závodu mu dá potom svobodu zemřít hladem; … 17 členů obecního zastupitelstva za stranu komunistickou bylo odstraněno a učiněno „demokracii“ zadost v tom smyslu, že menšina bude vládnout většině.

Zvláštní pozornosti zaslouží vyváženost obsahové a formální, jazykové stránky nadpisů statí a článků. Zde je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, vyplývající jednak ze situace místní i dobové, jednak z toho, komu je deník určen. Redakce si dobře uvědomovala, že v záplavě různého tisku a z ní plynoucí velké konkurence (při čemž byl buržoazní tisk bohatě subvencován, a tedy podstatně lacinější) mohou být právě titulky článků důležitým nástrojem přitažlivosti, ovšem za předpokladu, že nepůjde o bulvární nadsázky. Proto redakce věnovala velkou pozornost nejen obsahové stránce informací (pravdivost, zajímavost, jasný třídní postoj), ale též i stránce formální. Tím je i plně zdůvodněna značná pestrost. Vedle stručných a úderných titulků ve jmenné formě (Klid v Afganistanu; S novým rokem k novým úkolům; Tuka zatčen) najdeme i nadpisy složitější (Ostravský revoluční proletariát na správné bolševické cestě. Přes půldruhého tisíce úrazů za dva měsíce na ostravských dolech), jindy i poněkud zastřenější titul, budící zvědavost ‚Cenzorovi na tužky‘ (teprve z textu článku se čtenář doví, že nadpis je ironický. V článku se píše: „Při sil[140]vestrovské zábavě u Švasty na Hranečníku bylo vybráno a administraci řádně odvedeno Kčs 71,50…“; rozumí se na tiskový fond strany, aby bylo více tisku, a aby měl tedy cenzor více práce.)

Velmi časté jsou obsažnější titulky s větným schématem rozvité slovesné věty: Agrárníci volají po zrušení ochrany nájemníků; Textilní dělnictvo Frýdecka a Místecka se připravuje k boji; Škodovy závody dodávají zbraně pro imperialistickou válku v Jižní Africe… aj. Někdy jde o dvojdílné titulky obsahově kontrastní: Horníci obětují krev a životy — uhlobaroni shrabují zvýšené zisky…

Mnoho titulků má charakter výzev, ať již obecněji zaměřených, např. Znemožněte hrozící válku proti Sov. svazu!, nebo i adresnějších, např. Dělníci, vystupujte z církví! Výzva může být v podtitulku doplněna kompromitující otázkou: Odrazte útoky likvidátorů! Kolik jste dostali (roz. likvidátoři) od buržoazie a z tajných fondů za rozbíjení revolučního hnutí dělnické třídy?

Doplnění nadpisu podtitulem je velmi běžné. Obě části pak dohromady dávají již podstatu informace, která se v textu upřesňuje: (titul:) Hrdina od Zborova a Bachmače zmrzl ve stohu (podtitul:) Poslední přístřeší medailí vyznamenaného legionáře — stoh slámy. Jeden legionář 2 zbyťáky (tj. zbytkové statky, pozn. V. K.), druhý smrt mrazem ve stohu. (Zde i dvojdílný, kontrastní podtitul, viz výše.)

Vedle titulů a podtitulů článků objeví se často ještě i předtitul, např. (předtitul:) Radvanické členstvo strany rozhoduje (titul:) Poslední pozice likvidátorů se řítí! (podtitul:) Plenární schůze tří radvanických buněk. Další příklady: (předtitul:) Nejnovější politické poslání Večerního listu (titul:) Kuplířka anebo pasák? (podtitul:) Senzace se 16letou arabskou královnou krásy. — Který dobře situovaný buržoa vezme ji do „zaměstnání“?; (předtitul:) Konce buržoazní demokracie (titul:) Konsolidace kapitalismu cíl — metoda lhostejná (podtitul:) Buržoazie jásá reformisté spokojeni dělnictvu se hrozí šibenicí.

Rozumí se samo sebou, že jednotlivé složky nadpisů jsou diferencovány typy písma. Někdy se využívá grafické úpravy tak, že neúplná část nadpisu je vysázena většími písmeny jako titul základní a doplnění figuruje jako podtitul. Např. (titul:) Tasenými šavlemi (podtitul:) proti dělnictvu, demonstrujícímu proti vrahům berlínského dělnictva; (titul:) Stávka ve Vratimově (podtitul:) trvá za nezměněné situace dále. Stávkokazy nelze získat. — Průběh včerejší výplaty.

* * *

[141]Končím těchto několik poznámek o jazykové stránce vybraných ukázek z revolučního tisku za první, předmnichovské republiky. Mohl jsem postihnout jen relativně málo jevů. Jsem si vědom, že uváděné příklady jsou často od různých autorů, že jistě vždy také záleží na složení redakcí, na jednotlivých osobnostech v nich, — což jsou veličiny proměnné. Proto nechci a nemohu vyvozovat z těchto ukázek a jejich jazykového rozboru závěry obecněji platné, kromě snad jediného, k němuž opravňují také výsledky rozboru jiných autorů, kteří se zabývali jazykovou stránkou revolučního tisku, že totiž jeho jazyková kultura byla na pozoruhodné výši. Nebylo to výsledkem náhody, ale cílevědomé péče.


[1] Dělnický deník začal vycházet již v roce 1918 jako orgán sociální demokracie na Ostravsku. V r. 1921 se stal orgánem marxistické levice a od r. 1922 orgánem KSČ pro „župu Moravskoostravskou“. Hodnocený jazykový materiál je vyexcerpován z ročníku 1929. Tento ročník jsem vybral proto, že je pro dějiny KSČ mimořádně významný.

[2] Srov. např. Fr. Trávníček, Síla a krása Gottwaldova slova, NŘ 36, 1953, s. 139—147; týž, Antonín Zápotocký v zrcadle jazykového slohu, Host do domu 1, 1954, s. 263—265.

[3] Duch času vycházel v Ostravě od r. 1899. Původně to byl čtrnáctideník, později týdeník až deník. Byl to orgán sociální demokracie. Po roce 1920 zůstal ve sféře vlivu soc. dem. pravice. Zanikl za druhé světové války.

[4] Srov. následující typický veřejný dopis: Krajskému soudu v Ostravě. Na několikátou výzvu výše uvedeného soudu k nastoupení trestu oznamuji, že právě v této době stoupající drahoty životních potřeb, zvýšeného vykořisťování dělníků, přípravy boje textilního dělnictva na Frýdecko-Místecku, zvýšeného vykořisťování a persekvování horníků v Ostravsko-karvinském revíru… (kus textu cenzurováno) — považuji za svou samozřejmou povinnost státi v prvních řadách do boje šikujícího se proletariátu, jehož jsem voleným zástupcem, a proto nemohu trest nastoupiti. Žádám, aby p. t. krajský soud vzal toto sdělení na vědomí. V Mor. Ostravě dne 3. ledna 1929. Peter Josef.

[5] Všechny doklady přepisuji z praktických důvodů podle nynějších pravopisných pravidel.

[6] VI. kongres Komunistické internacionály z července 1928 se vyslovil velmi ostře proti „soc. dem. agentuře buržoazie v dělnickém hnutí“. Na Ostravsku měla pravicová sociální demokracie poměrně dost vlivu a často se stávalo, že narušovala jednotu dělnického postupu na závodech, v obecních správách atd.

[7] Žluté, tj. příslušníky tzv. žlutých odborů, odborových organizací zakládaných a vydržovaných kapitalisty jako síla k rozbíjení jednoty dělnického hnutí a jeho akceschopnosti. Z politických stran stály v pozadí žlutých nebo též žluťácích odborů strana agrární a národně demokratická. Pozn. V. K.

[8] Koncentračního, tj. zhuštěného, soustředěného kabinetu; tehdy ještě nový význam adj. koncentrační, tj. týkající se vyhlazovacích táborů po nástupu hitlerismu v Německu, nebyl znám.

[9] Srov. Havránek-Jedlička, Česká mluvnice, 3. vyd. Praha 1970, s. 386.

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 3, pp. 131-141

Previous Redakce: Padesát let Komunistické strany Československa

Next Miloslava Knappová: Politickoekonomický, nebo politicko-ekonomický? (K pravopisu složených přídavných jmen)